Celostátní výstava (CAC)

Nitra - Slovensko - 23. března 2003

Bohové musejí být šílení

Pokud po návratu z Národní výstavy v Ostravě Libuška ve svém komentáři poznamenala cosi o úlitbě bohům, z dnešní výstavy by museli být bohové zcela šílení. Ale vezměme to pěkně postupně. Protože výstava je věc celodenní, zvláště pak, jede-li se do Nitry, musela jsem si nejprve zařídit hlídání pro děti i zbývající psy, kteří zůstali doma. Požádala jsem o pomoc svého tatínka, který hned v sobotu večer, po té kdy shlédl, jak moje děti spořádaly večeři a v zápětí vyžadovaly návštěvu McDonalda, aby měly co přikusovat k televizi, nám uspořádal přednášku o našem zhýralém a rozmařilém životě a o neskutečném obžerství. Ó kdyby jen tušil, kolik stojí výstavy! Od hamburgerů jsme tedy, v rámci zachování rodinného klidu, pro tento večer raději upustili. To jsem ještě netušila, že jsem si naopak měla zajet pro trojnásobnou porci a ještě si nechat něco zabalit s sebou. To vše proto, abych si náležitě obalila nervy na druhý den.

Ve tři ráno vyrazila z Prahy naše "velkovýprava" dodávkou pana Pospíšila. Cesta byla suchá a rychle ubíhala. Na výstaviště jsme dorazili mezi prvními a mohli jsme si vybrat jak nejlepší místo na parkování, tak i výhodnou pozici u samotného kruhu. Náš kruh č. 14 byl velmi rozlehlý, dvěma stranami sousedil s dalšími dvěma kruhy a rohem ještě navíc se třetím. Všemi těmito kruhy vedly po obvodu pásy jakýchsi kanálů či šachet, přiklopené kovovými poklopy. Pokud se někomu podařilo na ně šlápnout, a nebyla o to zprvu nouze, nesl se halou neskutečný randál. Pejskové se otáčeli, rozhlíželi, hrbili, krčili, případně si i lehali. Majitelé obzvláště citlivých číňánků od rána pilně trénovali, jak běhat po velmi kluzké dlažbě a přitom zvládat skoky mezi poklopy, aby na ně nohou nedošlápli. Musím říci, že se to vcelku dařilo a pokud se přeci jen řinčení ozvalo, bylo to jen nedopatřením. Problém způsobovalo hlavně dění ve vedlejších kruzích, kde byli posuzováni chrti, kteří se jen tak něčeho neleknou a musejí být předváděni ve svižném tempu. Tam bylo vše naopak. Pokud se neozvala pořádná rána, bylo to spíše náhodou. O pozdvižení tedy nebyla nouze. Při vystavování samotném v našem kruhu jedna paní upadla a jiné dvě se čelně srazily, přičemž jedna druhou stačila zamotat do vodítka. To samozřejmě proto, že si každá hleděla svého psa a ne okolí. Vedoucí kruhu byla schopná a zjevně svou funkci nedělala poprvé. Na jednom ze dvou naprosto stejných stolů v kruhu byl položen kus koberce. Zmíněná slečna hned z rána poznala, že by koberec po umakartu, který tvořil povrch stolu, klouzal a psi by na něm jezdili jako na sáňkách. Sehnala tedy silnou izolepu a podložku pevně přilepila. Vzápětí dorazil do kruhu pan rozhodčí Miroslav Guniš ze Slovenska a pracovníkům v kruhu se nahlas představil. Na zemi ležela krabice, z níž vykukovaly dva téměř stejné poháry, ale jeden byl s pokličkou a druhý bez. Protože se loni na této výstavě kromě vítěze plemene dával pohár nejlepšímu hairless a nejlepšímu powderpuff číňánkovi, byli jsme si neomylně jisti, že tomu tak bude i letos. Na základě tohoto našeho omylu se teprve děly věci! Ale vraťme se zpět k panu rozhodčímu a stolům. Ten totiž, jakmile uviděl, co vedoucí kruhu připravila, serval koberec i s izolepou ze stolu č. 1 a bez přilepení ho položil na stůl č. 2. Pak se pokusil přesunout stůl č. 2 tak, aby se stolem č. 1 vytvořil tvar "L". Nikdo z nás nepochopil, proč nemohl být posunut rovnou celý stůl s již nalepenou podložkou. Také pracovníci v kruhu nevěřícně zírali, viditelně kroutili hlavami a dělali na nás rozpačité obličeje. Zkušeným ihned došlo, že si naši pejsci na této klouzačce přeci jen užijí trochu švandy, obzvláště pak ti bázlivější.

Abych popsala další děj, vypomůžu si větou z písně J. Nohavici "Hluboká tíseň mé srdce jímá, co všechno zeje před očima mýma." Myslím, že není v mých silách popsat tohoto sudího tomu, kdo ho nezažil na vlastní kůži. Napadají mě slova komisní, strohý, chladný, odměřený, netečný, povýšený a možná i z jiného světa. Ale za všechny úkony, které po vystavovatelích vyžadoval (ukázka zubů, pohyb psa atd.) hlasitě poděkoval. Já osobně jsem měla velmi tísnivý pocit a dokonce i držitelé titulů cedili mezi zuby cosi nelichotivého. Vskutku nevídané a neslýchané. Zažila jsem si i pernou chvilku, když jsem postavila na stůl svého naháčka. Ten couvl, koberec mu podjel pod nohama a už nebylo v mých silách udržet ho na stole. Aby mu rozhodčí mohl prohlédnout zuby a varlata, musela jsem stát jen na levé noze, abych mohla pravým kolenem na stole přikleknout podložku a zajistila tak alespoň zdánlivou stabilitu psíkovi, které ho jsem musela pevně držet oběma rukama. Věřili byste, že se vůbec nikdo nesmál? Litovala jsem, že nepřijel někdo s kamerou, protože přinejmenším v pořadu Neváhej a toč bychom se jistě uplatnili. Toužebně jsem vzpomněla na ty rozhodčí, kteří (nebo které) na stole pejsky láskyplně pohladí po hlavičce a přívětivě na ně promluví.

Posuzování totiž vypadalo takhle: nástup do kruhu, ihned jeden za druhým na stůl (rozhodčí prohlížel pouze zuby a u psů varlata), pak výstavní postoj na zcela opačné části kruhu od posuzovatele (a že byl kruh opravdu veliký), jedno kolečko a po té rozhodčí u stolu diktoval posudky, přičemž majitel i se psem, kterého se vše týkalo, mohl přistoupit jen o trochu blíž, asi tak do středu kruhu. Je pochopitelné, že nikdo z nás vlastně nevěděl, co mu v danou chvíli do posudku zapisují, neboť na tu dálku nebylo slyšet ani slovo. Jedinou výhodou snad bylo, že se bázlivější jedinci vyhnuli bližšímu kontaktu s cizími lidmi. Shrnula bych to v jednu větu - pan rozhodčí si prostě držel odstup od psů i od lidí (ruku nepodal ani majitelům vítězů) a neustále si otíral ruce do utěrky. Teprve po opuštění výstavního kruhu jsme se dozvěděli, co máme v posudcích a nevěřili jsme vlastním očím. Například Ginn Čin-Čin Pet měl zapsáno v posudku, že má příliš dlouhou čenichovou partii, zatímco Jokime a Bonifácio jí měli korektní, přestože právě oni dva jí mají mimořádně dlouhou, což já osobně považuji za přednost. Frencis a Irwin byli údajně delšího tělesného rámce, přestože synek je stejně tak, jako jeho matka, téměř čtvercový. Avšak Amanda a Jokime, které jsou naopak viditelně delší, panu rozhodčímu nevadily. Podobných věcí by se dalo najít více, ale tyto jsou do očí bijící a na uvedeném příkladu vše jistě pochopí i ti, kteří po výstavách jezdí málokdy. Nevím, zda úsměvné či naopak smutné bylo to, že se i během posuzování pan Guniš několikrát postavil k nastoupeným číňánkům a jejich majitelům zády a toužebně se zahleděl do vedlejšího kruhu, kde byli posuzováni chrti, jež i on často soudí. Viditelně všem dával najevo, kam ho jeho srdce táhne. 

Na této výstavě se předvedl i Sampan Basta, kterého má na čas zapůjčeného z Ruska paní Gabriela Thoma z Rakouska. Je to nádherný pes, který vzhledem i předvedením o třídu převyšoval všechny ostatní. Napadlo mě, že takový rozdíl mezi jedním psem a těmi ostatními jsme naposled zažili, když ještě po našich výstavách jezdíval nádherný Ich. Cenn Modrý květ. Po té, co Sampan dostal CACe, odešla jeho majitelka od kruhu, neboť měla jistě dobře vypočítáno, kdy nastane správný čas nastoupit o BOB. Hned potom byly posouzeny nahé feny a vzápětí rozhodčí překvapivě zavolal, aby všichni naháči s tituly nastoupili o BOB. Vzhledem k tomu, že se na Slovensku často dějí divné věci (například loňská Nitra - pohár nejlepšímu nahému a osrstěnému číňánkovi, ale pouze jeden BOB či loňská Banská Bystrica, kde se BOB naopak zadával 2x, pro každou varietu zvlášť) nikdo nic nenamítal. Tím spíše, že se pod stolem rozhodčího stále blýskaly dva poháry, o nichž jsme si ještě stále mysleli, že jsou určeny dvěma varietám číňánků. Naháči o titul nejvyšší nastoupili, ale Sampan nikde. Přestože jsme se snažili paní Thomu najít, nebyla k nalezení a paní Chlpíková šla dokonce za rozhodčím, aby počkal, že přece rakouští vystavovatelé nemohli tušit, že se titul bude zadávat 2x. Ten jí však odbyl tím, že všechny nahé jedince již vyvolal a kdo nepřišel má smůlu. Po té byl titul zadán Hopkirkovi. Následovalo posuzování "chlupáčků". Ve třídě otevřené u psů to již vypadalo, že je stanoveno pořadí. Když jsme však Bonifáciovi začali tleskat, rozhodčí dal v tu chvíli zcela nečekaně a již nepochopitelně na první místo Hooffyho, kterému ale vítězství samozřejmě také přeji. Ve třídě mladých fen nastoupily tři soupeřky - Jokime a dvě sestry ze stanice Van E Jo Van. Obávala jsem se, že by slovenskému rozhodčímu mohlo vadit, že moje fenka dobře o pět centimetrů převyšuje dvě ostatní soupeřky, za to v osrstění jí ani jedna nemohla konkurovat. Jaké bylo mé překvapení, když roli vůbec nehrála výška, ale to, že  množství kvalitního osrstění dělá Jokime mohutný hrudník. Pan Guniš padl na kolena a zespodu si fenky prohlížel. Samozřejmě, že se velmi zdráhaly pohledu z očí do očí. Po té, co zjistil, že má moje fenka hrudník akorát, pouze srst je zcela mimořádná, nutil mě opakovaně, abych jí rukou srst více "ulízala". Napadlo mě, co by tomu asi řekla rakouská rozhodčí paní Bernardis, která naopak každého nabádá, aby puffíka co nejvíce rozčepýřil. Dělo se samozřejmě mnohem víc věcí, ale tím nebudu zdržovat.

V zápětí se v kruhu, posuzování neposuzování, zjevil rozčilený handler paní Thomy, kterého konečně někdo upozornil, že přišel o titul, jež by dle názoru většiny přihlížejících patřil pravděpodobně právě jemu. Začal vše řešit s rozhodčím, nejprve relativně klidně, pak již velmi rázně za neustálé gestikulace, svého velmi hlasitého projevu a s máváním rukama na všechny strany. Tohle opravdu nikdo nemohl přehlédnout či přeslechnout. Protože se mu nepodařilo nic vyřídit, rozběhl se do výstavní kanceláře a přivedl s sebou ředitele výstavy ing. Jaroslava Matyáše. Ten po krátkém dohadování rozhodl, že BOB se bude zadávat pouze jeden, tudíž je dosavadní zadání neplatné a o titul bude třeba nastoupit po posouzení puffíků znovu. Majitel Hopkirka se zklamaně podíval a zeptal se nás, co má dělat. Zákeřně jsme mu radili, ať rychle odejde z výstavy, neboť tak mu nikdo nic nevezme. Vzpomeňte na minulý víkend v Ostravě, kde neoprávněně dostala titul Národního vítěze moje fenka Heppy, ten jí byl na chvíli odebrán a vzápětí již oprávněně přiřčen. Se slovenskými rozhodčími je, jak vidno, opakovaně veselo. Majitel slovenského psíka si od nás nedal nic našeptat a v rozpacích, budiž mu to opravdu ke cti, titul vrátil. 

A v tu chvíli teprve nastalo pravé show. Protože se jednalo o výstavu národní, o titul BOB nastupovali všichni jedinci s titulem CAC a CAJC. Bylo jich tedy 13. Co se dělo dál, nepochopil nikdo z nás. Všichni jsme museli své psy postavit na prostřední pruh koberce do výstavního postoje. Pak nás pan rozhodčí neustále v řadě přemísťoval a to tak, že z pátého místa na třetí, z devátého na šesté a podobně. Taková škatulata batulata hejbejte se, jak je známe z dětských her. Na pomyslném prvním místě stál od samého začátku Sampan Basta, neboť se tam s ním jeho handler postavil. Napětím jsme téměř nedýchali, i když kdo bude vítězem se dalo zcela jistě tušit. Nechápali jsme však, proč rozhodčí neustále mění další pořadí na dalších místech. Čekali jsme téměř jistě, že BOB dostane Sampan, neboť byl, jak již jsem zmínila o exteriérovou třídu výše, než všichni ostatní. Možnost by byla, aby titul naopak padl na puffíka, aby rozhodčí ze všeho šalamounsky vybruslil. V tu chvíli padl konečný verdikt. Pan Guniš bez ohledu na srovnané pořadí najednou prudce ukázal doprostřed řady a potvrdil tak znovu to, co již jednou rozhodl - vítězem se stal Hopkirk. A tak se vlastně utkal i neutkal Světový vítěz 2002 s Evropským vítězem mladých 2002. Profesionální handler Sampane se vrhl k rozhodčímu a za hlasitých projevů nesouhlasu a opětovného mávání rukama na všechny strany mu dával najevo svůj názor. Já svůj názor mám, vy si svůj udělejte také, chcete-li. Myslím si ovšem, že za neustále se zvyšující výstavní poplatky, není luxus chtít po rozhodčím znalost standardu, výstavního řádu i trochu příjemnější chování. Hopkirk se mi již dávno líbí, stejně jako nikdy nedám dopustit na svojí Heppy, ale Sampan jistě ještě mnohému z našich psů zcela právem "zavaří" a věřte, že mu budu držet palce. Jen se těšme!!! 

Jenomže všem legráckám toho dne ještě nebyl konec. Dva, již několikrát zmíněné poháry, byly stále na svém místě v krabici pod stolem. Zašla jsem tedy za vedoucí kruhu, abych se jí zeptala, jestli náhodou nepatří číňánkům, stejně jako tomu bylo před rokem. Nevěděla o tom nic a zeptala se rozhodčího, který právě doposuzoval maltézáčky. Aniž bych se dočkala odpovědi, sehnul se rozhodčí do krabice a jeden z pohárů podal majiteli vítězného maltézáčka. Protože shodou okolností onoho pána z výstav znám, nedalo mi to a běžela jsem zkontrolovat, jaký že se skví na poháru nápis. Po všem, co se dnes dělo, jsem byla pevně přesvědčena, že nám poháry zapomněli přidělit a teď se jich musejí nějak "zbavit". Nebudu vás napínat. Nikdo nepochybil, cena byla opravdu pro nejkrásnějšího maltézského psíka.

Abychom naší rozhazovačnost, obžerství a zahálku náležitě dovršili, zastavili jsem na dálnici u McDonalda a nad plnými podnosy, již v klidu vše rozebírali. A chudáci děti neměly zase nic. Příští týden jedeme vstříc dalším dobrodružstvím do slovinské Ljubljany a protože jedeme opět autobusem, těšte se na další veselé zážitky.

24.3.2003 - Ilona Dandanová, (BOB = vítěz plemene, pozn. BY)

Posuzoval: Miroslav Guniš (Slovensko)
Čínský chocholatý pes bez srsti (hairless)

Čínský chocholatý pes dlouhosrstý (powderpuff)

Finálové soutěže:
1. místo o nejlepší pár: Amanda Hvězda z Podmok a Briton True Pazzda - maj. Frolíková Veronika
1. místo o nejlepší fenu dorostenku - Negritka Nefis od Chlpíků - maj. Chlpíková Světlana 
Quantara Whisper at Bonita a Hoofy Modrý květ splnili podmínky Slovenského šampiona krásy.
Všem blahopřejeme.

23. 03. 2003 - výsledky jsou opsány z tabule u kruhu pí Dandanovovu, finálové výsledky doplnila pí Chlpíková. LB