Mezinárodní výstava (CACIB)

Asenovgrad - Bulharsko - 19. dubna  2003

Kombinace výstav v Bulharsku a Jugoslávii, termín o Velikonocích a cesta naším pověstným autobusem, to vše předem naznačovalo cestu řádně vypráskanou. Jenomže nikdo z nás opravdu netušil, že lze vystavovat i mezi policejními střelami a s vojenskými bombardéry nad hlavou!

Vyjížděli jsme už v pátek ráno v šest hodin. Mimo Griffina, Irwina a Heppy Modrý květ jsme s sebou opětovně vezli Pospíšilovic Fanynku, neboť úspěšný chovatel sice dodává kvalitní výstavní jedince, ale sebevražedné cesty zásadně nepodniká a mě se Silvou bylo líto, že "manželka" Griffina a maminka Irwinka ještě není interšampionka.

Do Bulharska se lépe jede přes Jugoslávii, neboť v Rumunsku, přes které by také šlo jet, jsou horší silnice a cesta by trvala mnohem déle. Pro šetřílky by to ale bylo lepší řešení, neboť cesta Rumunskem je pouze za tzv. ekologický poplatek. Ten bývá leckdy smluvní, kdežto cesta Jugoslávií vás přijde na 50 euro, což je tranzitní vízum, které je třeba obstarat už v Praze, plus nějaké silniční poplatky. Vynechám-li fakt, že nás každou chvíli stavěli u silnice místní policisté a požadovali pivo a cigarety, čímž především zdržovali, vcelku se nic zvláštního nedělo. Příjemná nebyla ani několika kilometrová fronta aut (naprosto přeplněných zavazadly) na jugoslávsko-bulharských hranicích, neboť všichni odjížděli kamsi na Velikonoce. Řidiči a spolucestující z vozů před námi dávali svým posedáváním v trávě tušit, že vše bude asi trvat dlouho. Náš průbojný řidič po té, kdy jsme si stáli už asi čtyři hodiny, nevydržel, napasoval se mezi kamiony a téměř všechny předjel, čímž nám ušetřil několik hodin dalšího drahocenného času. Celníci se příliš nečinili, a tak bulharští, a zvláště pak horkokrevní turečtí řidiči, bez přestání troubili.

Bulhaři po nás požadovali zakoupení velmi drahé silniční známky. Já osobně nevím nač to vlastně bylo, neboť jejich cesty bez nadsázky připomínaly tankodrom. Obrovských výmolů, či spíše kráterů, bylo všude tolik, že nebylo kam uhýbat a to nám ještě pod kola skočil jelen. Jen pro zajímavost. Až pojedete do Bulharska, dejte si veliký pozor, aby vám někdo neukradl auto, protože podle zdejších předpisů byste kromě vozu přišli také o peníze za clo, které byste za ztracené auto museli zaplatit, stejně jako kdybyste vůz prodali!

Po více než 24 hodinách cesty jsme do Asenovgradu dorazili. V poklidném městečku neměl nikdo z obyvatel ani tušení, že by zde měla být nějaká výstava, ba co víc, místo výstaviště, zvané "Strelkovi komplex", nikdo neznal. Když jsme hledáním prošvihli i čas začátku posuzování a začali jsme si myslet, že nás Bulhaři obšťastnili nějakým nejapným žertíkem, neboť žádná výstava skutečně neexistuje, napadlo jednoho mladíka z našeho autobusu, že se zeptáme místního taxikáře. Ani tomu nebylo zprvu jasno o co nám jde, ale po chvíli pravil, že za 3 eura pojede před autobusem a cestu nám ukáže. Když jsme se proplétali křivolakými uličkami ve starém centru města, vše ještě vypadalo dobře. Vzápětí jsme ale město opustili a jeli do blízkých hor dokonce i polní písčitě kamenitou cestou k jakémusi vrcholu. Začali jsme uvažovat o tom, zda jsme nepadli do spárů místní mafii a nebudeme náhodou okradeni. Když taxikář dojel asi do půli cesty, pravil, že výstava je na vrcholku oné hory, autobus tam neprojede a my musíme dále pěšky. Celou dobu nepřetržitě pršelo ale kdesi ve výšce bylo opravdu vidět nějaké vzdálené postavy. 

Majitel brabantíka obětavě vyskočil z autobusu a hnal se směrem vzhůru, aby posuzování zastavil. V balkánských zemích je totiž možné výstavu stopnout, zvláště v případě, že autobus plný vystavovatelů hodlá platit v eurech až na místě, takže ztráta by byla pro pořadatele značná. Výstavu se skutečně podařilo mikrofonem ihned zastavit a čekalo se další hodinu, než se naše výprava dohrabe vzhůru. Myslím, že nikdy nikdo z vás nevezl výstavní klec do strmého srázu přes kameny, za hustého lijáku a na poslední chvíli. Docela vtipné bylo, že leckterý naiva z našeho autobusu myslel, že budeme vystavovat snad i v nějakém pavilonu, a tak se mnozí přestrojili do slušivých kostýmků a dokonce i do lodiček. My se Silvou jsme měly naštěstí teplé lyžařské bundy. A to jsme ještě netušily, že budeme vystavovat na náhorní planině, v celodenním lijáku a ve větrné smršti. Bylo to stejné, jako kdyby se výstava konala u nás na Sněžce nebo alespoň na Ještědu. Vrcholek, na kterém jsme se nacházeli, byl téměř celý zablácený, zato všechny ostatní v celém pohoří byly zasněžené. Po zaplacení poplatků jsme vyzvedli katalogy a strnuli, neboť naše výstavní čísla byla 123, 132, 135 a 150. Že do Bulharska jezdí vystavovat Řekové a Rusové, na jejichž internetových stránkách jsme si vyhledali, že mají celkem pěkné číňánky, to jsme si předem zjistili. Ovšem takovou konkurenci jsme nečekali! Ještě větším překvapením bylo, když se ukázalo, že kromě našich čtyř kousků z Modrého květu zde jiný naháček není. To jen katalog byl seřazen podle zcela nejasného klíče asi takto: číňánek, kavalír, maltézáček, boloňáček, čivava, pekinéz, buldog, kavalír, číňánek, maltézáček atd.

Na již zmíněné náhorní planině stály čtyři výstavní kruhy, z nichž ve třech bylo záhy ukončeno posuzování, ale v našem, kde probíhala speciálka německých ovčáků a rotvajlerů, vypadalo vše nekonečně. Již asi po dvou hodinách posuzování nezbylo z trávy ve výstavním kruhu zhola nic. Všude bylo rezavé, velmi kluzké, jílovité bláto. Velcí psi do něj místy zapadali až po kolena a hnědé skvrny měli i na zádech. Nedovedli jsme si představit, jak nám číňánci mizí až po krk v mazlavé hmotě a už vůbec ne to, jak se nám podaří bez holinek dojít až ke stolku rozhodčího, aniž bychom upadli. Posuzování mělo končit asi ve dvě hodiny, ale přestože se blížila téměř čtvrtá, nikdo z IX. skupiny na řadu stále nepřicházel. Místní vystavovatel s čivavou nám poradil, že nemůžeme čekat, až na nás přijde řada, ale že je třeba shromáždit všechny jedince daného plemene a vtrhnout do výstavního kruhu i přesto, že jsou zrovna posuzována jiná plemena. A to dříve, než to udělá někdo jiný. Takové názorné: "Kdo dřív přijde, ten dříve mele". Ve zdánlivě zoufalé situaci, kdy jsme byli všichni naprosto mokří, bláto jsme měli až na ramenou a od vichru nám omrzaly obličeje a zvláště pak brady, teprve začala správná fraška. Zatímco bulharský majitel čivavy se zařadil až ke stolku rozhodčího, dvě majitelky maltézáčků si na stůl své psy položily. Majitel brabantíka se také vzorně zařadil a my se Silvií, s našimi čtyřmi číňánky, každého v jednom podpaží, jsme opatrným krokem klouzaly kruhem, s plnýma rukama vrtících se psů a jen velmi těžce chytajíc balanc, zatímco byl posuzován šarpej!

Nevím, čím jsme si to zasloužily, možná, že jsme vypadaly nejvíc zbídačeně, ale pan posuzovatel rozhodl, že nejprve vezme na řadu nás. Ring samotný v tu chvíli vypadal jako blátivá aréna, ve které, jak známe z televize, zápasí dívky v plavkách a někdy i bez nich. Psa nebylo možno na zem ani položit a průtrž mračen sílila. Posuzovatel měl velmi nelehkou situaci a nedovolil si nikomu z vystavovatelů společenských plemen říci, aby dal psa na zem, natož aby ho chtěl ukázat v pohybu. V rostoucím napětí totiž hrozilo, že by byl téměř jistě inzultován. V nelehké situaci se pokoušel posuzovat na stole nebo v náručí a chtěl mít neustále na očích všechny jedince od daného plemene, aby měl možnost porovnání. Nám se Silvou nestačily ruce. Vše bylo velmi dramatické, i když teď na to pomýšlím spíše s humorem.

Když jsem musela přidržet na stole Heppy a Irwin mi propadával z podpaží, neboť klouzal po bundě, napadlo dobrosrdečnou Silvu, že si sedne do podřepu a ke Griffinovi a Fanynce si přibere na klín i jejich potomka. Tato pozice by byla komplikovaná i za sucha, ale zkuste sedět na blátivé klouzačce v podřepu, bez možnosti balancovat a v náručí držet tři neposedné pejsky třech různých majitelů. Když měly „jít“ fenky o CACIBa, bylo potřeba přidržet vedle Heppy Fanynku. Jenomže Silva nemohla vstát a neměla kam odložit dva zbývající pejsky. Majitel brabantíka se nabídl, že tedy podřepne on a spolu se svojí fenkou oba zbývající naháčky podrží. V tu chvíli si jistě uvědomil, že udělal osudnou chybu, neboť netušil, že naháček je schopen obrátit se na místě i o 180 stupňů. Irwin se mu vyškubl a po hlavě zahučel rovnou do kluzkého bláta. Ani Griffin na nic nečekal a zmizel též, naštěstí ale po svých. Ubohý dobrovolný ochránce při tak náhlé změně situace neudržel balanc a natáhl se do bahna, jak dlouhý, tak široký.

My jsme byly zrovna zabrané do porovnávání obou fenek a nic jsme netušily. Teprve zoufalé výkřiky lidí nás upozornily, že se děje cosi nepatřičného. V ten okamžik se ze všech stran začaly ozývat výstřely! (Ale o tom za chvíli). CACIB neCACIB, bez omluvy jsme od posuzování bleskově zmizely. Silva, špinavá do půli lýtek od bahna, lapila Griffina a chudáček Irwin, který měl od bláta celou hlavu i chochol a nic neviděl, omylem skočil do náruče vystavovatelce v bílém kostýmu, která se kryla pod deštníkem. Vzápětí byl sražen na zem, dezorientovaný vběhl pod stůl rozhodčího, kde vrčel a cenil zuby na všechny, kdo se ho pokoušeli jakkoliv zadržet. Když jsem ho dopadla, k fenkám jsme se hned nevrátily, ale čistily jsme zabahněného juniora vlhčenými voňavými kapesníčky. Pak již padly tituly. Divím se však, že jsme nebyli úplně všichni diskvalifikováni. 

Název "Strelkovi komplex" nebyl náhodný. Jednalo se totiž o policejní střelnici. Jistě nemusím popisovat, že leckterý pes hrůzou málem zkolaboval, když nám přímo za zády začaly svištět policejní kulky. Když jsme šli podat protest, že je to v rozporu z FCI, vysvětlili nám, že na výstavu neměli prostor a policisté jim vypomohli. Střelbu však nešlo ukončit, neboť se jednalo o místní přebory. Poslali však veterináře, který psíkům podával uklidňující prostředky. Střelba trvala několik hodin, až do konce finálových soutěží.

Čekali jsme, že v nepříznivém počasí nebude na finále většina vystavovatelů čekat, ale to jsme se přepočítali. Vydrželi téměř všichni. Soutěže byly zvláštní tím, že malí psi nemuseli chodit, ale stačilo je pouze přinést. Do bláta se však museli alespoň postavit. A tak se stalo, že po všech těch útrapách obdržel Irwinek titul Junior Best in show, Griffin reserve Best in Group a navrch Griffin a Fanynka 2. místo v párech. Skupina nenastoupila ani jedna ale i tak jsem, navzdory nadšení Silvie, odmítla zapůjčit již navoněného Irwinka a radost z mimořádně jednoduchého vítězství jsem jí zkazila.

Trable ale ještě neskončily. Cesta z kopce k autobusu byla jako z hororu, neboť po celodenním dešti z vrchu proudily potoky špinavé vody. Klece směrem dolů nabíraly neskutečnou rychlost a bylo velmi těžké je ubrzdit. Po té, co se nám vše podařilo zdolat a dávali jsme věci do zavazadlového prostoru autobusu, přihnalo se proti nám obrovské stádo krav s pasákem a psi začali štěkat jako zběsilí. Nevěříte? Jeďte se tam podívat. My už to neuděláme, ani kdyby nám slíbili CACIBa na trojnohého psa!

Někteří spolucestující byli rudí, jiní bledí, všichni mokří a promrzlí a většina si jistě sáhla až na samé dno svých sil. Ti, kteří měli navíc v kruhu bulharskou konkurenci, byť byla bídné kvality, pochopitelně neměli šanci zvítězit. Zabalili jsme se do spacáků a vydali se za dalším dobrodružstvím do jugoslávské Staré Pazovy. "Omyvatelní" naháčci se k nám přitulili (samozřejmě, že i osrstěná Heppy, jejíž srst zůstala ušetřena), horší to bylo s jinými, např. se dvěma afgánskými chrty a jinými většími pejsky. Vzhůru do Jugoslávie!

Čínský chocholatý pes (variety společně)
Posuzoval: Živojin Stevanović (Jugoslávie)

P-TM	Irwin Modrý květ  (HA)	V1, Primus junior, BIS junior	Dandanová
P-TO	Griffin Modrý květ (HA)	V1, CAC, CACIB, BOB, res. BIG	Moringlová
F-TO	Frencis Modrý květ (HA)	V1, CAC, res. CACIB	Pospíšil
F-TS	Heppy Modrý květ (PP)	V1, CAC, CACIB	Dandanová

Heppy Modrý květ splnila podmínky pro udělení titulu Interchampion.
Griffin a Frencis Modrý květ - 2. místo v soutěži párů.

22. 04. 2003 Ilona Dandanová - foto H. Brychta