Klubová výstava SR (Club show - Slovakia)

Handlová - Slovensko - 13. září 2003

Abych pravdu řekla, neměla jsem vůbec v úmyslu o této výstavě napsat. K tomu mě vyprovokovala až reportáž o klubové výstavě v Přerově a přemlouvání mnoha lidí, abych o zážitcích napsala. Ne, že bych se někoho chtěla tímto zastávat, o to vůbec nejde, ale může být na klubových výstavách i hůř, než bylo v Přerově.

Na výstavu jsem vyjížděla s pejsky již v pátek a náš cíl bylo Blansko, kde jsme nalezli azyl v délce 3 dnů. Nebudu skrývat, že jsem se právě na tento víkend těšila. Hlavní příčinou byla premiéra Goldinky, která v pátek oslavila 6 měsíců a hned druhý den jí čekala výstava. Jak řekla moje maminka: „Je to chudák pes." Ne že neoslaví narozeniny a nic nedostane, ala naopak jako dárek dostane sérii koupání, když vodu doopravdy nemusí, depilování, česání atd. Do toho pojede dlouhou cestu v autě, bude spát v cizím prostředí. No prostě z ní udělala tu největší chudinku pod sluncem. Začala jsem se cítit dost provinile, že je to vlastně jenom kvůli mně.

Vstupní listy přišly v pondělí před výstavou a tady mě již měla zarazit zpráva, kde se výstava koná. A co že tam bylo? Parkoviště za domem kultury. Ne, že bychom to doma nerozebírali, ale po pravdě řečeno, došli jsme k názoru, že to tak nebude, že to určitě bude v domě kultury. Ouha, chyba lávky. Nedejte na svoje pocity.

Cesta přímo na Slovensko neprobíhala zrovna ideálně a my plašili kde koho, aby na nás počkali s posuzováním, že to určitě nestihneme. Proto jedna rada.Pokud se chcete vydat na Slovensko přes Starý Hrozenkov, dejte si rezervu minimálně jednu hodinu a buďte velmi trpěliví, protože současná objížďka není zrovna krátká.

Značení v samotné Handlové bylo, ale kdybychom to od pí Šimovičové nevěděly, tak bychom to stejně přehlédly. Dopadly jsme stejně jako v Přerově s tím rozdílem, že my měli podklad žlutý, šipička byla vidět tak při rychlosti 20 km/hod. Na místo jsme dorazily v 8,45, takže relativně včas, i když na proběhnutí ve výstavním kruhu to už nebylo.

Při příchodu na nás od stolečku mával nějaký pán, abychom šli k němu. Jemu jsme předložili vstupní listy, očkovací průkazy, které bleskem prolistoval, a obdrželi katalog. S údivem zjišťujeme, že je pouze jeden kruh, a tak číslo 1 u kruhu vypadalo dost komicky.

Samotné místo výstavy mě překvapilo. Posuďte sami v jakém smyslu. Kruh se nacházel doopravdy na plácku – z jedné strany zeď pomalovaná graffiti (ne, že by se mi nelíbili, ale jako prostředí pro výstavu a pozadí pro případné fotografy doopravdy ne), druhou stranu tvořilo parkoviště společně s hospodou, ze třetí strany zeď a jakási neupravená zahrada a z poslední to vypadalo také jako nějaké parkoviště. K tomu připočtěte, že to nebylo nijak ohraničené, takže zde chodili lidé, kteří vlastně ani výstavu vidět nechtěli, jenom se divili, co že jim to překáží při projití dvou ulic. Na zídce byly připraveny ceny, z čehož jsem byla také v mírném šoku, protože kde jaká oblastní nebo krajská výstava se chlubí daleko větším počtem cen. Na té pomalované zídce se totiž „vystavovaly“ poháry v počtu, ke kterému by vám stačila jedna ruka na spočítání a malé pytle krmení v témže počtu. Kruh byl tak akorát pro 3 psy, více už se jich mačkalo. V kruh sice stály dva stoly, ale stůl pro posuzování pejsků se trochu hýbal. Pravda byl na něm koberec, který ovšem nebyl připevněn, takže naše hyperaktivní Goldinka stále shazovala koberec na zem. Její posouzení se skládalo ze snahy jí uklidnit na stole, druhý krok byl šup do náruče, abych si sama koberec narovnala, a tak to šlo dokola. Nikoho nenapadlo koberec přidržet. Přitom lidí a posuzovatelů se tam pohybovalo dost a dost – pan rozhodčí tam měl ještě k sobě 3 další budoucí posuzovatele, k tomu 2 zapisovatelky a vedoucí kruhu. Goldinka, bohužel, dostala paní, která podle mě neměla absolutně žádný vztah ke psům a já jen doufám, že už jí nikde nepotkám. Škoda ale, že neznám její jméno. Moc jsem si přála pana Meszárose a to jenom proto, že Albík ho měl také na své první výstavě a ke třídě dorostu se tehdy choval doopravdy skvěle. Teď můžu jenom říkat "bohužel" a doufat, že to na Goldince nenechá žádné následky do její další výstavní kariéry.

A teď k samotné výstavě. Albi měl, jako vždy, ve třídě Hopkirka, takže jsem si jenom tajně přála, aby obdržel res. CAC. V kruhu jsme běhali doopravdy dlouho, někdy na nás početná porota koukala a o něčem se dohadovala, někdy jsme běhali dle mého názoru zbytečně, protože o nás nikdo nejevil žádný zájem. Pan rozhodčí nás zastavil a já šla jako první na stůl. Na tom by nebylo skoro nic zvláštního, chodíme tak téměř vždy a já si už na to zvykla. Až na to, že jsme měli číslo 13 a Hopkirk 12. Po posouzení na stole zadali známku, bohužel bez res. CACe a byl pro Albíka konec výstavy. Žádné další, pro mě čestné, oběhnutí s "Hopem", natož společný postoj. Nic takového se nekonalo. Pravda, pan rozhodčí mi stačil říct, že nás viděl v Mladé Boleslavi, ale zřejmě žádná momentální výhoda z toho nekoukala. Ten pravý problém začal při zapsání výsledků do průkazu, když jsem začala křičet, že to není můj průkaz. A co se stalo? Jednoduše celý náš posudek byl napsán pro Hopkirka. A právě v tom se stal pro zapisovatelku nepřekonatelný problém, protože jsme jim narušili postup. Přitom číslo jsem měla doopravdy na viditelném místě. Začali na mě zhurta, jak si to můžu dovolit jít jako první, když mám vyšší číslo, atd. Naštěstí celou situaci vyřešil sám pan rozhodčí, když pravil, že tak nás sám zastavil a že oni si měli všimnout čísla. Zapisovatelka vztekle hodila papíry a slovo omluva jí prostě nic neříkala. Zkrátka to byl pro ní velký problém. Já nevím, jak to doopravdy má být, ale někdy se nám doopravdy stane, že nejdeme první, i když máme nejnižší číslo ve třídě, a nikdy jsme problém neměli.

Posuzování Goldinky probíhalo kupodivu podle jiného scénáře. Po oběhnutí jednoho kola, hned na stůl, což jsem již popisovala. Ale před samotným posuzování na stole se vážená porota dohadovala, kdo jí vlastně posoudí. Pan „vrchní“ rozhodčí jim totiž řekl: „Jeden se ujměte posuzování.“ No a nikomu se nechtělo. Bylo to trochu trapné. Načež se nás ujala dost neochotně výše uvedená paní, která když viděla temperamentní Goldinku, řekla, že na ní sahat nebude, ať ukážu zuby sama. Při té představě jsem se úplně zhrozila. Protože již na zmíněném koberci držet Goldinku a ještě ukázat zuby, to byl úkol nesplnitelný. Takže jsem začala vyjednávat, aby se jí podívala ona, že já ji budu držet. Ona zase, že ne. Prostě a jednoduše řečeno, bála se na naše zlatíčko sáhnout snad proto, aby jí neukousla nos. Kdybych toto vše před výstavou věděla, Goldince bych takovou hrůzu v životě nedopřála. Ale kdyby jsou chyby. A Goldinka je silná holka a na vše doufám zapomene. To už ukázala druhý den v Polsku, kde svým temperamentem v kruhu doopravdy vše nadchla.

A něco k celkové atmosféře? Abych pravdu řekla, aspoň dobrá atmosféra výstavy se tam nedala udělat. Prostě na takovém místě to nešlo. Všichni vypadali tak nějak otráveně, hlavně odvystavovat a rychle pryč. A můj celkový pocit? Nikdy více na tomto plácku za domem. Ale jak mi kladla na srdce má spolucestující, hlavně tam napiš, že jsme se na závěr dobře najedli v restauraci. Takže vážení, v Handlové dobře vaří, jako u maminky. Ještě, že jsme si vše vynahradily druhý den v Polsku, kde byla krásná výstava, sice na trávě, ale sluníčko pálilo, lidé okolo kruhu byli usměvaví a všichni se snažili své psy co nejlépe vystavit. To v Handlové nebylo moc vidět, zkrátka všichni byli nějak zamrzlí, přešlí. Nedivte se, že v pondělí jsem měla v hlavě jenom Polsko a kdyby mě někteří nepřemlouvali, abych o tom napsala, jistě už bych na Handlovou dávno zapomněla.

A několik perliček na závěr:

• 14 plemen, zadal se pouze 4x BOB, u zbytku plemen se nezadávalo, protože v plemeni byl jenom jeden zástupce. Zkrátka rozhodčí údajně neměl s kým porovnávat.

• Plemeno Mexický naháč bylo rozděleno na malý a velký, ale o BOB šli dohromady.

• Po shlédnutí katalogu jsme očekávali, že si to o BOB rozdají Hopkirk a Meluzína, stálice Slovenska. Jaké bylo překvapení, když Meluzína vypadla již ve své třídě, kde vyhrálo takové malé stvořeníčko, které skoro nebylo vidět. A abych pravdu řekla, o Hopkirka též rozhodčí nejevil na konci zájem.

• V posuzování rozhodčí nezadal téměř žádnou známku velmi dobrou, dobrou snad vůbec žádnou, i když podle mého názoru na to někteří byli zralí. V tomto směru byl velmi štědrý.

• Res. CAC v žádném plemeni nikomu nezadal.

• V osrstěných fenách se objevila fena ostříhaná, a světe div se dostala známku výbornou.

S pozdravem z Chebu se s Vámi loučí - Hanka Machová

Čínský chocholatý pes
Posuzoval: Bedřich Mészáros (Slovensko - Slovakia)

Čínský chocholatý pes - Powderpuff

Čínský chocholatý pes - Hairless

Peruánský naháč střední - Perro sin pelo del Peru Medio

Mexický naháč - Xoloitzcuintle

18. 09. 2003 - K. Majdlenová, H. Machová