2x výstava (CAC a CACIB)

Križevci + Osijek - Chorvatsko -  7. a 8. června  2003

Tato cesta byla naplánována jako čistě "dámská jízda" - já a Silvie s číňánky a Monika s maltézáčky. V pátek večer jsme měly sraz u nás na zahradě a řešily jsme, které z našich aut bude pro cestu nejlevnější, nejbezpečnější, nejpohodlnější atd. Zvítězil Moničin Peugeot, a tak jsme do něho ze zbývajících dvou aut naložily, co se dalo. Protože jsme měly domluveno, že se při řízení budeme střídat, vyndala jsem ze svého pouzdra na doklady řidičák, který jsem už nejméně deset let nedržela v ruce. Zjistila jsem, že je na něm napsáno: "Jen pro CS". Když jsme se blížily k hranicím povídám: "Holky, můj řidičák je jen pro CS. Jaký máte vy?" Silva tvrdila, že má jasně mezinárodní, nicméně měla ten samý, jako já. Věc jsme raději uzavřely tím, že CS už stejně neexistuje, takže je to jedno. Monika však v tu chvíli zjistila, že její řidičák, techničák od auta i zelená karta zůstaly u nás doma v garáži, když jsme nakládaly věci. Řešily jsme dilema, zda-li se od hranic vracet nebo ne. Rozhodly jsme se zkusit to projet. Bez problémů se to podařilo jak naší republikou, tak Rakouskem i Slovinskem až do Chorvatska. Měly jsme spoustu času, neboť vzhledem k tomu, že v Chorvatsku právě pobýval Papež, jely jsme o několik hodin dříve, kdyby snad byly na hranicích fronty věřících, či kdybychom byly podrobeny důkladné kontrole kvůli bezpečnosti svatého otce. 

Kvůli této cestě jsem zakoupila novou mapu Slovinska, Chorvatska, Jugoslávie a Bosny a Hercegoviny, téměř za 300 Kč. Na ní byl na silnici první třídy značen přechod Ormož, ba co víc, na itineráři, který jsme si stáhly z internetu, bylo totéž. Slovinci nám tady prošacovali zavazadla, kufr u auta i přihrádku na palubní desce a pustili nás k Chorvatům. Ti nás však dál nepustili. Řekli nám, že toto není mezinárodní hraniční přechod, tudíž přes něj cizinci nemůžou. Musely jsme tedy zpátky do Slovinska. Do mapy nám však propiskou namalovali, kudy máme jet. Věřte, že tomu nerozumím ani teď. Když jsme se po chvíli ukázaly zpět na slovinské straně, jen se vesele zasmáli a zamávali nám na cestu. Asi se nudili, tak se bavili. Co to mělo znamenat, nechápu. Na mapě červeně značenou silnicí první třídy v Ormoži rozhodně přes hranice nepřejedete. Zato žlutě značenou vedlejší silnicí projedete do Srediště ob Dravi a tam, téměř polem a přes železniční trať, hranice překročíte.

Vzhledem k tomu, že nám chyběly doklady od vozu, snažily jsme se absolutně všude dodržovat předepsanou rychlost a jedna druhou jsme napomínaly a upozorňovaly na značky. V tom nám ve tmě zlověstně zasvítila blikající policejní baterka. Musely jsme zastavit. Policista vyžadoval doklady od vozu, které jsme, jak už víte, neměly. Silva pohotově vyndala z kabelky papíry od svého džípu a podala je muži zákona. Ten je dlouze prohlížel a pravil: "To nejsou doklady od tohoto vozu." Silva mu začala vysvětlovat, jak se vše semlelo a bezelstně se zeptala: "A co máme teda dělat?" Odpověděl: "Tak nejezděte tak rychle, tady je padesátka a vy jedete 64km/hod." Nejenom, že nám nedal pokutu, ale nechal nás jet.

Policie nás však záhy stavěla znovu. Byla to asi jenom kontrola, kvůli zvýšeným bezpečnostním podmínkám v zemi, neboť stavěli pouze cizince. Pochopitelně, že chtěli doklady od vozu. Ač bylo nad slunce jasné, co požadují, neustále jsme opakovaly, že nerozumíme, co po nás chtějí. Když už to začínalo být trapné, podaly jsme jim servisní knížku od auta, která byla v palubní přihrádce. Divím se, že se s ní spokojili, ale opravdu nás v zápětí nechali jet. 

Sobotní výstava se konala na travnaté ploše fotbalového stadionu v Križevci a byla národní. Byly jsme tam úplně první. Přihlášeno bylo rovných 340 psů. Ve stínu bylo 37 stupňů a náš obrovský slunečník příliš nepomáhal. Posuzovala chorvatská rozhodčí paní Dubravka Reicher. Před námi bylo mnoho jiných plemen a paní rozhodčí neměla vůbec lehkou práci, neboť sluneční výheň byla tak obrovská a na stadionu nebylo kde se skrýt, že někteří psi v kruhu padali na bok, jiní zastavovali a následně si lehali, ti s krátkými nosy i hlasitě chroptěli, někteří se dostavili zcela mokří, neboť je jejich majitelé polévali vodou, aby vše snáze přečkali. Situace byla dost dramatická a rozhodčí, znalá zdejšího podnebí nikoho nediskvalifikovala a snažila se všechny zodpovědně posoudit. Vítěze plemene zadala Griffinovi. Čekala nás asi 250 km dlouhá cesta do Osijeku, kde se konala nedělní, tentokrát mezinárodní výstava. To jsme ještě netušily, že jí vzhledem k ochranným opatřením kvůli návštěvě Jana Pavla II. pojedeme pět a půl hodiny. Všude byla snížená rychlost, někde i mezi poli a proti nám jezdily dlouhé kolony aut, ozdobených květy, fábory a pouťovými balónky, a neustále troubily. Vracely se ze mše, která se tento den konala v Dakovu a právě i v Osijeku, do kterého jsme se potřebovaly dostat.

Cestou nás stavěli 2x policisté! Poprvé jsme jim místo dokladů podstrčily poháry a medaile z výstavy a líčily jsme jim, jak jedeme z jednoho "dog show" na druhé. Prohlédli si ceny i pejsky a nechali nás odjet. Podruhé, ač jsme moc dobře věděly, kudy máme jet, jsme jim místo dokladů podaly mapu, že bloudíme a do Osijeku netrefíme. Cestu nám vysvětlili a opět jsme projely bez kontroly. Měly jsme prostě štěstí. Do cíle jsme dojely až v noci a náhodou se nám i podařilo najít ve stejnojmenném hotelu nocleh, ač jsme v to vzhledem k všudypřítomným davům věřících příliš nedoufaly. Pokoj za 90 euro, no neberte to, v deset hodin večer, když toužíte po sprše a spánku. Ještě jsme se však vydaly najít výstaviště, abychom věděly, kdy a kam ráno vyjet. 

Pláž Copacabana, kde se výstava konala byla naštěstí hned naproti, přes řeku Dravu. Již ráno, v devět hodin, kdy jsme opouštěly hotel, bylo neskutečné vedro a dusno. Vše se konalo na koupališti, jehož jednu stranu tvořila řeka a druhou tři obrovské plavecké bazény, jeden dokonce s tobogánem, ale všechny vypuštěné. Mezi tím vším byla na troud spálená a vysušená tráva a při každém kroku se zvedal prach ze světlé hlíny až ke kolenům. Zvláště u plemen, se kterými se musí při předvedení běhat, nebylo na některé psy přes prachovou clonu téměř ani vidět. Podle výstavního rozhlasu se teplota vyšplhala na 38 stupňů a vystavovatelé byli neustále nabádáni, aby své psy drželi ve stínu a dávali jim dostatek vody. I tak se každou chvíli ozývaly z amplionu výzvy, že chrt zavřený v modrém Renaultu nemůže dýchat a rotvajler od rána přivázaný u stromu již nemá stín atd. Bylo moc pěkné, že se pořadatelé snažili dávat do pořádku to, co by mělo být hlavní starostí vystavovatelů samotných. Co se týče teploty, shodly jsme se, že to byla naše nejhorší výstava. Psy jsme napájely dostatečně z místního vodovodu, ale půllitrová lahvička minerálky pro nás vycházela v přepočtu na 50 Kč. Zato byla úžasně chlazená. Samozřejmě, že jsme jich během žhavého dne vypily několik. Džusy a voda, kterou jsme s sebou přinesly, byly již během dopoledne tak ohřáté, že byly jako horký čaj a nebylo možné je konzumovat. 

Přihlášeno bylo 425 psů. Nebýt až takové vedro, výstava by byla docela zábavná. Nejenom, že všichni měli neuvěřitelně zaprášené nohy a boty, ale mnoho lidí nevydrželo a svlékalo se do plavek nebo alespoň do půl těla. Paní s pudly nestačila při nečekaném silném závanu větru chytit svůj veliký párty stan. Ten vletěl doprostřed našeho kruhu právě, když byly posuzovány bearded colie. Než všech pět pudlů pochytala a zavřela do klece (a že jí to trvalo pěkně dlouho), nechala celé monstrum ležet v kruhu na střeše, nohama vzhůru, a nikdo nemohl vystavovat. Další legráckou bylo to, že při dalším větrném poryvu odletěl veliký přístřešek ze sousedního kruhu a letěl zezadu přímo na našeho rozhodčího, pana Kukiće. Vedoucí kruhu a rozhodčí od vedle však stačili stan zachytit, ale museli jej silně držet, aby neletěl dál. Pan Kukić, ač se vše dělo jen necelý metr za jeho zády, nic nepostřehl a v klidu diktoval posudky dál. Naštěstí byli posuzováni komondoři, kterým to nevadilo a ani se nehnuli. Mít tam právě naháčka, asi bych už ten den neměla šanci vystavit. 

Pan Srećko Kukić nás již posuzoval loni v jugoslávském Bělehradě. Tehdy jsem o něm napsala, že aniž by na psa sáhl, psal všem do posudku "zuby dobré". To se však nestalo dnes. Konala se důkladná prohlídka na stole. Počítal úplně všechny zuby a opakovaně se divil, jaký mají naši pejsci nůžkový skus. Sám si již prý také jednoho naháčka pořídil a ví, že se zuby jsou problémy. Mladý Irwin se mu líbil natolik, že mu zadal nejenom BOBa, ale při BIG IX.skupiny i druhé místo, hned za černým středním pudlem. Na třetím místě stanul bišonek. Nebýt tak neskutečné horko, výstava mohla patřit mezi velmi zdařilé. Za počasí však organizátoři nemohli. Čekala nás asi osmisetkilometrová cesta zpět. Silva sedla za volant, že se cestou vystřídáme, avšak s výjimkou jedné kraťoučké zastávky na venčení, dojela jedním tahem až do Prahy! Následující víkend budeme "odpočívat" na domácí výstavě u nás v Praze. "Fuška" nás čeká hned po té, kdy máme dvoj výstavu - slovinská Portorož a chorvatský Novi Grad.

Čínský chocholatý pes (variety společně)
CAC Križevci 7.6. posuzovala: Dubravka Reicher (Chorvatsko)
CACIB Osijek 8.6. posuzoval: Srecko Kukic (Chorvatsko)

Class	Dog	CAC - 7.6.	CACIB - 8.6..
P-TM	Irwin Modrý květ (HA)	V1, PRM, užší výběr BIS Junior	V1, PRM, BOB, res. BIG	Dandanová
P-TS	Griffin Modrý květ (HA)	V1, CAC, BOB	CAC, CACIB	Moringlová
F-TM	Jolly Atrei Kirabzer (HA)	---	V1, PRM	Petrene Komar Edita
F-TS	Heppy Modrý květ (PP)	V1, CAC	V1, CAC, CACIB	Dandanová

PRM = Prvak razreda mladich

9. a 11.6. 2003 - Ilona Dandanová