Národní výstava (CWC)

Rybnik - Polsko - 5. října 2003

Dnes vám napíšu o jedné mimořádně pěkně připravené výstavě, kterou však, navzdory všem snahám pořadatelů, totálně zkazil déšť. Pro získání titulu Junioršampion Polska je třeba vyhrát 3x ve třídě mladých, nelze použít CAC z mezitřídy, jako například u nás. Irwin už dvě vítězství měl, ale výstavy se hlásí předem, a tak jsem nemohla tušit, zda-li se i ten třetí poštěstí bez problémů. A tak, přestože jsme měli přihlášenou NV v Chorzówě 14.9., přihlásila jsem pro jistotu ještě 5.10. Národní výstavu v Rybniku, abychom si vše pojistili. V Chorzówě nám však všechno vyšlo a proto by bylo zbytečné jet do Rybnika do třídy mladých. Napsala jsem tedy na místní kynologický svaz (v češtině), zda-li by nemohli psa přeřadit do mezitřídy. I když jsem změnu požadovala až po uzávěrce, pochopili moje důvody a bez problémů mi vyšli vstříc. Vstupní list přišel již šest dnů před výstavou a navíc s moc hezkým číslem - 733. Na magické síle čísel možná něco bude, neboť se Irwin v letošním roce stal dvojnásobným českým Národním vítězem a to s čísly - 1933 v Brně a 1677 v Mladé Boleslavi. Protože meteorologové předpovídali déšť, náležitě jsem se vybavila a do auta nabalila obrovský deštník, igelitové plachty, zimní nepromokavou bundu, teplý spacák a navrch ještě holinky. Když tu výbavu shlédl můj bratr, pravil: "Ty jsi začala chodit na ryby?" 

Ráno jsem vyjížděla ve čtyři hodiny a ještě nepršelo. Vlhké listí, napadané v četných zatáčkách na Opavsku, však vytvořilo ze silnice docela slušnou klouzačku. Hranice jsem projela raz dva a jediné, co po mně celníci chtěli vědět bylo, kam jedu. Město Rybnik je celkem velké město a již od hranic bylo dobře značeno. Milé překvapení mě čekalo hned u první cedule se jménem města. Byla zde připevněna tabulka s nápisem WYSTAWA PSOW s obrázkem černého chlupáče a se směrovou šipkou. To vše pokračovalo přes čtyři kruhové objezdy a dále z města ven, až do rekreačního střediska Kamień za městem. Šipek bylo celkem asi 15 a navigace ze strany pořadatelů byla více než skvělá. Protože jsem nestačila směnit koruny na polské zloté, na parkovišti se spokojili s českou padesátikorunou. Bylo zde veliké množství parkovacích míst na travnaté ploše. Přímo dovnitř se sice vjet nesmělo, ale po úzké asfaltové pěšině nedalo velikou práci klece dovézt. Na veterinární kontrolu jsme nenarazili, takže nám byla razítka opět k ničemu. Ve výstavní kanceláři požadovali 80 zlotých, které jsem, jak už jsem zmínila neměla, proto jsem nabídla platbu v eurech nebo v korunách. Vybrali si ty naše.

Výstava se konala ve velmi pěkném rekreačním středisku, což byl lesopark s neobyčejně velikým bazénem (nyní vypuštěným), s přírodním amfiteátrem a s množstvím betonových, písčitých a asfaltových hřišťátek, na nichž byly umístěny výstavní kruhy. Vše bylo doplněno velkým množstvím prodejních stánků, u kterých též velmi ochotně přijímali platby v korunách a o eura překvapivě příliš nestáli. Celá IX. skupina byla posuzována v jednom kruhu (náš měl číslo 17) a byla přidělena polské rozhodčí paní Elzbiete Junikiewicz. Nám byl přisouzen ring asfaltový. Ještě než byla výstava zahájena, začalo neskutečně pršet, hotová průtrž mračen. Jeden Polák vedle mě, pravil: "Leje jako z kýblu." Trefný obrat, naše rčení: "Leje jako z konve“ by situaci tak dobře nevystihlo. Protože byla během chvíle voda úplně všude, než začalo posuzování, objeli pořadatelé autem všechny kruhy a snažili se z výstavních ploch vodu vymést. Pravda, nebylo to moc platné, neboť mračna dodávala stále nový materiál, ale snahu bych ocenila jako zcela mimořádnou. Už jenom proto, mi vůbec nevadilo, že jsme následně běhali v kalužích. Během dvou hodin, kdy déšť sílil čím dál tím více a navíc byl hnán bočním větrem, mi začal deštník místy propouštět vodu. Jak jsem záhy zjistila, nebyla jsem jediná, ba co víc, i do stanu rozhodčí kapalo, a tak zapisovatelka nestačila otírat vodu ze stolu a desek. Paní rozhodčí se naštěstí spokojila jen s jedním velmi rychlým a zkráceným kolečkem a hned schovat do přístěnku. Sama si mnohokrát stoupla na místo, které zrovna propouštělo vodu, jen aby nekapalo na psy!!! Bezpodmínečně však trvala na zvednutém ocásku a veselém projevu, což velmi přitížilo, zvláště některým čivavám, které šly přímo "schlíple" a francouzským buldočkům, z nichž nechtěl jít ani jeden a plazili se s pokrčenýma předníma nohama. 

Na výstavě byli přihlášeni pouze tři číňánci, což je v Polsku nezvykle malý počet. Irwin byl jediný pes a paní rozhodčí se moc líbil, takže k titulu CWC získal i Nejlepší pes rasy, což je obdoba našeho Národního vítěze. Obě fenky se sešly v jedné třídě a osrstěná porazila nahou. O vítěze plemene se utkal Irwin se Sabdou. (Mimochodem před třemi týdny získala v Chorzówě BOBa právě ona). Je to velmi nádherná fena, vzhledem i barvou připomínající mojí Jokime, ale s tmavší maskou. Paní rozhodčí se nemohla rozhodnout a tak nás v lijáku prohnala trochu více. Souhrou šťastných náhod získal titul BOB Irwin a já si toho mimořádně cením. Mít BOBa z polské výstavy, od polské rozhodčí, navíc s polskou konkurencí, se našinci hned tak nepoštěstí. Toto vítězství se mi však pojí ještě s jedním zážitkem. Protože za rok absolvujeme okolo 40-ti výstav, mám zkušenost, že lidé nechtějí nebo neumějí vítězi popřát. A protože se něčeho takového dočkám opravdu zřídka, detailně si pamatuji, kdy, kde a kdo nám tak učinil. Dávám si proto opravdu veliký pozor, jsem-li poražena já, abych nezapomněla konkurenci podat ruku. Tak jsem učinila i před třemi týdny v Chorzówě. Ani v Polsku asi není tato slušnost praktikována, a tak na mě paní tehdy koukala dost překvapeně. Pamatovala si to však dobře, a když jsme jí nyní porážku vrátili, podala ona s úsměvem ruku mně, ač se kvůli tomu musela v dešti kousek vrátit.

Posuzování číňánků skončilo po 11 hodině a finálové soutěže začínaly až v 15.30. Obhlédla jsem přírodní amfiteátr, kde mělo finále probíhat. Byl veliký a před deštěm nebyl nijak chráněný. Složila jsem mokré věci do auta a Irwinovi a Kendovi jsem kromě topení pustila i vyhřívání do sedadel, větší luxus jsme si v danou chvíli nemohli dovolit. V hlavě se mi honily myšlenky, zda-li 4 a půl hodiny čekat ač, v autě, přesto v lijáku, na finále, kde bychom možná mezi všemi těmi promoklými chlupáči mohli zabodovat, či odjet, neboť v době, kdy bychom se šplhali na stupně vítězů (nebo také ne) bychom už mohli být někde před Prahou. Nakonec rozhodl teploměr v autě, který ukazoval venkovní teplotu 6 stupňů.Když jsem si představila naháčka, jak jde celý promoklý v takové zimě, když mně, oblečené v zimní bundě, div chladem neupadly konečky prstů, nastartovala jsem a vyjela. Musím přiznat, že jsem vůbec nelitovala. Po té, co po celodenním dešti byly silnice v Opavě tak zatopené vodou, že nebylo vidět jediné vodorovné dopravní značení na silnici, takže se dalo jenom tušit, jedu-li ve svém pruhu, jsem byla ráda, že jsem vyrazila ještě za světla. Zcela mimořádná byla i situace na dálnici D1, neboť hustý déšť, mlžný opar a voda stříkající projíždějícím autům od kol, způsobily během chvíle šest havárií. Místy stojící voda totiž při větší rychlosti vyhazovala auta až do vedlejšího pruhu a ta ostatní za nimi nemohla na vodě tak rychle brzdit. Nakonec jsem byla opravdu ráda, že jsem trasu projela za světla a bez nehody. Být slunečné počasí, za což však pořadatelé nemohli, byla by to rozhodně jedna z nejlépe připravených výstav, jaké jsem kdy viděla, navíc v nádherném prostředí. Musím přiznat, že když jsem viděla organizátory, jak se snaží mít vše v naprostém pořádku, ač  to v dané situaci nebylo dost dobře možné, všechny útrapy byly tak nějak snesitelnější.

Čínský chocholatý pes (variety společně)
Posuzovala: Elzbieta Junikiewicz (Polsko)

6.10. 2003 - I. Dandanová