Mezinárodní a národní výstavy (CACIB + CAC)

Gradiska (Bosna)  6.9. (CACIB) + Targu Mures (Romania) - 6 .+ 7. 9. 2003

Na dvě výstavy v rumunském Targu Mures jsme se, jak jinak, opět všichni moc těšili. Bylo rozhodnuto, že tentokrát vyjedeme již ve čtvrtek, abychom si v pátek stihli v Rumunsku nakoupit, vykoupat psy a hlavně, abychom díky tomu také jednou dorazili na výstavu včas. Sraz jsme měli ve čtvrtek odpoledne v 16.00 hodin. Protože jednoho pána nechtěli pustit z práce, dokud cosi nedokončí, jelo se o dvě hodiny později. Paní, která měla jet svým autem před autobusem, neboť řidiči nebyli z Prahy a bylo je třeba z hlavního města navigovat, projela křižovatkou a odbočila. Autobus však zůstal stát na červenou a odbočil na jinou stranu, čímž ztratil správný směr. Pokud nám tento úvod ještě nebyl děsivým poučením, pak to, že autobus vydával velmi podivné zvuky, nás opravdu mělo varovat.

Vcelku jednoduše jsme projeli přes Slovensko až do maďarské Budapešti. Ve 3.00 hodiny ráno (ze čtvrtka na pátek) nás vzbudil řidič zoufalým voláním: "Pojďte všichni tlačit, jinak to nerozjedeme, máme něco s elektrikou." Nebylo to zrovna příjemné probuzení. Kolos roztlačit nešel. Až po té, kdy řidič zařadil zpátečku a my jsme naopak vyvinuli tlak zepředu dozadu, motor konečně naskočil. Rozjeli jsme se a opět usnuli.

V 5.30 jsme však stáli znovu, jenomže stále ještě v Budapešti! Celou tu dobu se totiž autobusáci maďarským hlavním městem motali,neboť neznali správnou cestu. V tu chvíli jsme ještě netušili, jakém bylo naše štěstí, že už jsme nebyli kdesi mezi poli za městem. Mohutné vozidlo se totiž definitivně porouchalo. Řidiči uměli svěřené vozidlo i opravovat, takže se dali do díla. Za chvíli leželo na chodníku mnoho dílů různých velikostí. Konečný verdikt zněl, že je prorezlé "chladící potrubí", takže všechna voda odtekla a nelze pokračovat v jízdě. Zavolali tedy majiteli, co mají udělat a jestli by nebylo lepší poslat za námi náhradní vůz. Dotyčný jim řekl, ať se vše snaží za každou cenu opravit a následně vypnul mobilní telefon, který nezapnul ani v pondělí.

Byli jsme úplně v háji. Naštěstí jedna z cestujících uměla maďarsky, takže u blízké benzínové pumpy sehnala telefonní číslo do autoservisu, který velká vozidla opravuje a zavolala tam. Asi v 8.30 přijel osobně majitel servisu, aby škody obhlédl a pravil řidičům, že musejí opětovně dát vše dohromady, nalít do toho co nejvíce vody a dojet po vlastní ose do jeho autodílny, která je nedaleko.To se asi po hodině podařilo a my stanuli na obrovském betonovém dvoře plném autobusů, kamionů, cisteren a dokonce i hasičský vůz se tu nacházel. Kolos najel dovnitř, do jedné z dílen, a my všichni, samozřejmě včetně psů, museli vystoupit a posedat si na zaprášeném dvoře plném olejových skvrn. Po té, co mechanici prvotně obhlédli stav vozidla, odebrali řidičům technický průkaz a potvrzení o emisích, kdyby snad nakonec neměli na zaplacení opravy.

Hned první pokus o odšroubování čehosi byl dramatický, neboť mechanik prorazil šroubovákem dno autobusu a kus plechu vypadl. Spodek byl totiž prorezlý a tudíž i drobivý, jako perník. Zjistilo se, že chladící potrubí je dlouhé a téměř celé prorezlé, takže ho nelze opravit, ale pouze celé vyměnit. Krátce na to, co místní opraváři trubky připravili, zjistili, že je není k čemu přivařit, neboť se vše drolilo. Mechanik pravil, že sám by s tím nejel ani 50 km za město. My už jsme sice výstavu téměř vzdali, ale chtěli jsme dojet alespoň zpět do Prahy. Opraváři nakonec vymysleli, že vezmou dvě ocelové vzpěry, které připojí k místům, která ještě drží pohromadě a na ně potrubí upevní. K našemu velikému štěstí alespoň trochu svítilo sluníčko, takže čekání na betonu bylo celkem únosné. Neustále přijíždějící a odjíždějící vozy však vířily prach natolik, že jsme my i psi byli zralí akorát tak na sprchu. 

Odpoledne už bylo jisté, že autobus pojede. Paní, která uměla maďarsky, s námi celý den v servisu trpělivě vydržela, aby vše překládala a pak řekla, že se dál pokračovat bojí a jede domů vlakem. My jsme hlasovali, zda-li, když už riskujeme usednutí do autobusu, jet zpět nebo zda naopak pokračovat směr Rumunsko. Jednoznačně to vyhrála výstava. Co jiného by také šlo očekávat od party naprostých šílenců? Stále to vypadalo, že posuzování stihneme, ba co víc, že někdy kolem třetí hodiny ranní dorazíme do hotelu, takže stačíme psy přece jenom vykoupat, ač padne za oběť náš spánek. Paní s jorkšíráčky byla velmi prozíravá, takže si vybojovala přístup do zdejší pánské sprchy (mimochodem plně obsazené) a psíky vykoupala. Potom je na výstavní kleci v opravářské dílně vyfénovala. Nikomu jinému se nechtělo a spoléhali jsme na pohodlí hotelové koupelny. V 18.00 jsme konečně odjeli.

Byl pátek večer, kolem nás neskutečný provoz a řidiči nebyli schopní se z Budapešti vymotat. Už nás to ani nepřekvapilo a dokonce jsme jim i radili!!! Když se vše nakonec podařilo, zvolal nešťastně jeden z řidičů: "Bože, já v tom servisu nechal techničák." Cítili jsme se definitivně ztracení. Nejenom, že jsme zpátky už netrefili, ale bylo zcela jasné, že v servisu bude zavřeno. Vždyť byl pátek večer! Pokoušeli jsme se tedy dovolat maďarsky mluvící paní, která už byla na nádraží, na její mobil. Prosili jsme jí, zda by nezkusila zavolat na telefonní číslo uvedené na faktuře a nějak to domluvit. Protože nám další hodinu nezavolala zpátky, už jsme měli za to, že se na nás "vybodla" a já osobně bych se jí vůbec nedivila. Pak konečně zavolala zpět. Zjistila toto: Servis již byl uzavřen. Majitel, který věděl, že bez techničáku hranice nepřekročíme, šel domů a doklady předal svému zástupci, který je měl dát do vrátnice fungující non-stop. Zástupce na to však zapomněl a s dokumenty odjel k sobě domů. Když jsme na plotě přečetli jméno ulice, ve které čekáme, dal zástupce servisu doklady taxikáři, který měl za úkol projet budapešťskou dopravní zácpou a vše nám předat. Sdělili nám, že to bude trvat asi další hodinu. Netroufali jsme si ani pomyslet, co by se stalo, kdyby nás taxikář nenašel, nebo kdyby se mu prostě jen nechtělo dojet do cíle.

V tu chvíli již bylo nezvratně jasné, že pokud výstavu stihneme, rozhodně nebude čas na koupání "šampionů", kteří po celodenních útrapách nebyli rozhodně výstavního vzhledu. Irwin, ač koupaný před týdnem do slovinského Trbovlje, byl naprosto neupravený. To ani nemluvě o osrstěné Gisele, kterou jsem koupala naposledy před měsícem do ukrajinského Uzhgorodu. Protože jsem již v některých hotelech zažila, že měli pouze pevně připevněnou sprchu, pod kterou nejde pejska vykoupat, vezla jsem s sebou umělohmotný lavórek. Tentokrát opravdu našel své uplatnění. Nalila jsem do něj Dobrou vodu z lahve, rozmíchala šampón a do toho všeho postavila nebohého naháčka. Naštěstí byl teplý podvečer. Pejska jsem vykoupala, doupravila a rychle ho zabalila do osušky. Na parkovišti před supermarketem, kde jme na taxíka čekali, se tvořila fronta "čumilů", kteří něco takového nikdy neviděli. Volali na nás: "Vy jedete na výstavu? Ale ten naháček je nejlepší!" Myslím, že se Irwin neskutečně styděl a přitom klopil hlavičku. Po té, co jsem pejska zcela vysušila, jsem ho šoupla do svetříčku a následně i do spacáku, čímž bylo vyřízeno. Koupel Gisele, když chyběla elektrická zásuvka pro fén, by určitě skončila jejím zápalem plic, tak jsem použila pouze suchý šampon, přestože její bílé nožky byly zcela šedivé a bylo třeba udělat alespoň nutnou záchranu.Ostatní majitelé dlouhosrstých psů si zoufali, že první výstavní den nebudou moci v takovém stavu ani vystavit. Já jsem se posilnila vydatnou svačinou a již s odevzdaným klidem čekala, co bude dál. Když jsem průběžně posílala SMS zprávy chovateli Pospíšilovi, myslela jsem si, že mi to ani nemůže uvěřit, neboť vše vypadalo jako šílený příběh lidového vypravěče. Naštěstí je Jirka zvyklý na moje "veselé" odpovědi. Například na dotaz: "Jak se na výstavě držíte?" jsem mu kdysi odepsala: "Držíme se akorát sedadel v autobuse, máme 5 hodin zpoždění." Tentokrát jsem si nedovolila mu na jeho otázku: "Tak co, už jedete?" odepsat: "Ano, ale po olejové skvrně v autoservisu!"

To jsme ještě netušili, že řidiči s sebou nemají ani mapu a vlastně ani nevědí, kam jedou. Připadá vám to neuvěřitelné? To ještě nevíte, co následovalo...

Stáli jsme na parkovišti před supermarketem a taxi stále nikde. Zato se k nám hnali dva uniformovaní muži z bezpečnostní agentury, kteří trvali na tom, že musíme prostory patřící supermarketu opustit. Možná, že jsme po celodenních útrapách vypadali jako banda špinavých zlodějíčků, navíc kradoucích psy. Protože už jsme sdělili adresu svého stanoviště, odjet jsme nemohli, ale nakonec museli. Dostat se na protilehlou stranu ulice nebylo jednoduché, protože byl rušný provoz a navíc plná čára mezi oběma pruhy. Vše se muselo složitě objet, navíc s rizikem, že nás taxík s doklady zrovna mine. Naštěstí nás taxikář záhy objevil a doklady od autobusu v pořádku přivezl.

To, že řidiči bez mapy neviděli žádný rozdíl mezi dálnicí A4 a silnicí značenou jen 4, bylo po tom všem jen zanedbatelnou maličkostí. Jedna paní to nevydržela,usedla na sedadlo vedle řidiče a navigovala ho až na maďarsko-rumunskou hranici. Maďaři nás pustili hned a když jsme si vystáli frontu na přechodu rumunském, vstoupil celník do našeho autobusu právě ve chvíli, kdy jedné paní upadla do uličky již prázdná miska, ve které před tím byla voda pro psa. Pouhé tři kapky dopadly na dokonale vyleštěnou špičku boty uniformovaného muže. Ten to však postřehl až za chvíli a byl skálopevně přesvědčen, že byl označkován některým z našich psů. Nebylo v našich silách ho přesvědčit, že to tak opravdu není. Rudý vzteky nám přikázal, ať autobus otočíme a vrátíme se opět na konec fronty vozidel. Při představě ztráty minimálně dvou hodin z drahocenného času, se ona paní málem rozplakala a běžela za celníkem. Ten však byl neoblomný a stále se k ní otáčel zády. Jiná, trošku sebevědomější žena, křičela před autobusem s rukama v bok: "My se nikam vracet nebudeme!" Kupodivu nám to nepřitížilo. Jedna Slovenka, která s námi jezdívá, vzala láhev fernetu a vyběhla za rozzuřeným celníkem. Naštěstí se svým darem uspěla a my mohli odjet.

Krátce na to se zjistilo, že Targu Mures, které je od hranic celkem vzdálené, není hned od samého začátku značeno na silničních ukazatelích a řidiči nevěděli, přes jaká města jet. Paní, která nás navigovala přes Maďarsko, doběhla k první pumpě a mapu Rumunska raději sama zakoupila. Další cesta probíhala mimořádně jednoduše a my stanuli před sedmou hodinou ranní u bran výstaviště. V hotelu jménem Park jsme měli zamluvené noclehy na dvě noci. Tu první jsme samozřejmě nestihli. Majitelé nevykoupaných psů však trvali na tom, že tam musejí hned a před výstavou, která měla začít až v 10 hodin, vše stihnou dodělat. 

Akce se konala venku na trávníku u citadely obklopené hradbami. Ve výstavní kanceláři byly dvě velmi rychlé a bystré slečny, kterým vše pěkně odsýpalo a ihned vyřešily všechny problémy. Kruhy byly prostorné a ač bylo čerstvě po dešti, vše působilo příjemným dojmem. V sobotu byla výstava mezinárodní a IX.skupinu posuzoval známý rumunský rozhodčí Dr. Roberto Schill. Na Rumunského šampiona mladých je potřeba získat 3x titul RPJ, nelze použít jeden CAC z mezitřídy, jako je to v mnoha jiných zemích. Irwinovi chyběl jeden jediný, ale CACIB by se nám také hodil. Byl tedy přihlášen na sobotní mezinárodní výstavu do mezitřídy a druhý den, na výstavu národní, do třídy mladých. Výstava se vydařila. I finálový kruh byl velmi pěkně upraven pomocí květinových aranžmá. V soutěži o Best in Group se zadávala pouze dvě první místa a to samé i v Best in Show. Cenou pak byl každému, kdo na stupních vítězů stanul, ležící sádrový pes. Z toho plyne, že vítěz BIS měl dva naprosto totožné krasavce. Devátou skupinu vyhrál maďarský maltézáček, následován černým pudlem z Ruska. Vítěze vybírala moldavská rozhodčí. V sobotu v 18.00 hodin se konala ještě navíc Klubová výstava III.skupiny. Protože na ní byla přihlášena pouze jedna paní z naší výpravy, nikomu se nechtělo tak dlouho čekat. Dotyčná se pak sama nabídla, že by do hotelu mohla případně i sama dojet taxíkem, Nic však nebylo domluveno na 100%. Všichni se naskládali do autobusu, ale ona nic nevěděla. Musím dodat, že se jedná o velmi hezkou, štíhlou blondýnku, která je na výstavách vždy velmi krásně oblečená, bez ohledu na počasí, kdy se my ostatní halíme do nevzhledných, ale teplých a nepromokavých bund. Tentokrát měla na sobě elegantní kostýmek, skládající se z minisukýnky a kraťoučkého vypasovaného sáčka, pod které se, kromě spodního prádla, nic jiného nevešlo.Vše bylo doladěno křehoučkými botkami na velmi vysokém podpatku se třemi slaboučkými pásečky přes nárt. Já bych v tom omrzla už po deseti minutách, ona tak vydržela od rána až do večera, aniž by s sebou měla bundu.

Odjeli jsme do hotelu, obsadili pokoje a vydali jsme se shánět něco k jídlu. Problém byl v tom, že se v hotelové restauraci konala svatební hostina a nikdo jiný dovnitř nemohl. Targu Mures je malé a klidné městečko a do centra to nebylo daleko. Tradiční problém nastal, když nikde nechtěli vzít platbu v eurech, a to ani u Mc Donalda. V sobotu večer byly již směnárny zavřené, ve třech hotelech směnárna nebyla, čtvrtý byl v rekonstrukci a až v Internacionálu nám vyšli vstříc. Směnu ovšem provedl jeden z číšníků, coby svojí ryze soukromou akci. Pak jsme oběhli městečko, vydatně jsme se najedli a vraceli jsme se do hotelu.

Na schodišti jsme potkali uplakanou, zapomenutou vystavovatelku jorkšírů. Celou promrzlou, s ulomeným podpatkem a s roztrženou punčochou, doprovázenou jedním z rozhodčích, který ji nesl klec i psy a do hotelu jí dovezl. Stěžovala si, že jí nikdo neřekl, že odjíždíme a ona běhala kolem hradeb a hledala nás, až přišla o botu i o punčochu. Plačky nám vyprávěla, že to není vše, co jí potkalo. Ještě na výstavišti jí pod sáčko vletěla vosa, štípla jí do podpaží a aby jí vůbec dostala ven, musela se přede všemi svléknout do podprsenky! Po těchto „veselých zážitcích“, uklidnění teplou stravou jsme zalehli do postele a těšili jsme se na další den.

V neděli nás posuzoval slovinský rozhodčí pan Stefan Sinko. Gisele už žádný titul nepotřebovala, neboť podmínky pro Rumunského šampiona splnila v sobotu, a Irwin potřeboval jen poslední titul ze třídy mladých. Pan Sinko má pro naší Gisele neskutečnou slabost, a tak jí zadal již třetí titul Vítěz plemene. Vždy se rozplývá nad její veselou povahou a pevně stojícími oušky a nazývá ji pravým americkým typem. Ve finálových soutěžích posuzoval IX. skupinu australský rozhodčí v hedvábném obleku a ač si nejsem zcela jista, myslím, že opět zvítězil maďarský maltézáček. Ležící sádroví psi se stali jeho cenou i pro dnešní den! To bude sbírka! Za zbylé rumunské „valuty“ jsem okusila na výstavišti pečené a výborně okořeněné maso, čerstvý chléb a místní pivo. Pak jsme konečně vyrazili k domovu.

Jedna paní, mimochodem sedící v autobusu vedle mě hned přes uličku, vypila několik plechovek piva, aby cestu lépe přežila. Jenomže pak nemohla usnout a tak se dorazila práškem na spaní. Legrácky s ní nastaly hned na rumunských hranicích. Celník vstoupil do vozidla a osobně od každého vybíral pas. Když se nám onu dámu podařilo vzbudit, usmívala se na všechny strany jako dobrý voják Švejk a líbezným hláskem pravila: "Mně nikdo neřekl, že budu potřebovat pas. Když jsem se narodila, tak mi žádný pas nedali." atd. Celník rozzlobeně odešel s tím, že než vše orazítkuje, ať dodáme i tento poslední pas. Paní však vůbec nevěděla, která "bije", a neustále s roztomilým, avšak pro nás v tuto chvíli již naprosto nevhodným úsměvem říkala: "Já jedu domů z  práce, na co chcete pas?" Jezdí s námi ještě jiná paní, která pracuje u bezpečnostní agentury. Ta, při představě, jak nás mohou celníci "dusit" kvůli chybějícímu dokladu, nevydržela a na "sjetou" paní vyběhla: "Navalte ten pas nebo vám ukážu, jak v Táboře cvičíme s ožralama!" Paní s odzbrojujícím úsměvem pravila: "Jé, tak mi to ukažte!" Nakonec jsme jí museli prohlédnout zavazadlo a pas jsme za ní odevzdali sami. Kombinace prášků a alkoholu však nadále činila své a mě to stálo málem zlomená žebra. Seděla jsem opřená o opěrku směrem do uličky a lehce podřimovala, když v tom jsem ucítila pekelnou ránu do žeber a probudila jsem se leknutím, že jsme snad havarovali. Ale kdepak! Dotyčná si jen lehla na sedadlo, s hlavou k oknu a nohama do uličky, a protože se jí údajně opět zdálo, že jede z práce domů autobusem a naproti jsou volná sedadla, tak oběma nohama, obutýma v botaskách, prudce vykopla. Následek jsem na sobě cítila ještě drahnou dobu.

Největší legrácka nás s touto dámou však teprve čekala. Když v noci nutně potřebovala na záchod, řidiči jí zastavili u lesíka. Po té, co nastoupila zpět, přehlédla obrovského hovawarta ležícího v uličce, zakopla o něj, spadla nejprve na něj, pak ho setrvačností přeletěla a zůstala ležet naprosto nehnutě mezi sedadly. Nic netušící spící pes se sice ohnal dost ostře, ale naštěstí se nic nestalo. Když jsme všichni, už naprosto šílení, volali: "Co je Vám? Co se Vám stalo?" s úsměvem si v uličce klekla a řekla: "Mně nic není, já toho psa vůbec neviděla, měla jsem vlasy v obličeji."

Dále už se kupodivu nestalo nic světoborného, než jsme dojeli domů, organismus oné dámy škodlivé látky zpracoval a byla naprosto fit. Nyní přemýšlím, jak je možné, že jedu-li kamkoliv do zahraničí vlastním autem, nikdy nic zvláštního nezažiju, ani na cestě, ani na hraničních přechodech. Zato s autobusem …

10.09.2003 - Ilona Dandanová 

Čínský chocholatý pes - Targu Mures (Romania)
Posuzoval: CACIB 6.9. Dr. Roberto Schill (Romania)
Posuzoval: CAC 7.9. Stefan Sinko (Slovenia)

* Giselle Modrý květ splnila podmínky Rumunského šampiona.
* Irwin Modrý květ splnil podmínky Rumunského šampiona mladých. 

Čínský chocholatý pes - Gradiska (Bosna)
Posuzovala: Lidija Milosevski (Macedonia)

Class	Name	Result	Owner
P-TS	Griffin Modrý květ (HA)	V1, CAC, CACIB, BOB, res. BIG	Moringlová, CZ
F-TMz	Justina Modrý květ (PP)	V1, CAC, CACIB	Moringlová, CZ

Bylo krásné počasí, všichni byli velmi milí, rozdávali se krásné ceny a poháry. Nebylo to sice tak dramatické jako autobusem do Targu Mures, ale všichni jsme si odpočinuli a zasoutěžili si. (Silva)

08. 09. 2003 - text: I. Dandanová (Targu Mures), S.Moringlová (Gradiska)