Chtěla bych svůj dopis adresovat všem těm, kteří si myslí, že není horšího psovoda a svéhlavějšího psa, než jsou oni a jejich chlupatý či nahatý miláček.

Začnu hezky popořádku. Vlastníme dvě fenečky - čtyřletou Jášenku a dvouletou Kytynku. Dášenka k nám přišla jako programový mazel pro mou dceru a v této roli se zabydlela přímo dokonale. Kytynku jsme pořídili, aby té první nebylo smutno a abych si připomněla své dětství strávené uprostřed dědových loveckých psů a posléze mého nezapomenutelného dobrmanského genia Rexe a samozřejmě abych své dceři předvedla zodpovědnou péči a výcvik psa.
Štěně - nádhera, radost, zábava a také zkáza všeho, co se našim "holkám" dostalo na dosah tlamičky (3 x tapety v předsíni, dvoje zánovní boty moje, mnohokrát rozžužlané vložky do boty mého syna.
Přeloužičkovali jsme se do věku bonitace celkem zdárně. Sousedé si už zvykli na to, že své miláčky 5 x týdně sháníme po vesnici, neboť si podhrabali pod plotem novou díru, těsně vedle té, co jsem zrovna utěsnila. Také já jsem si zvykla, že na mé předpisové zavolání Ke mně buď přijdou obě nebo ani jedna. Byl tudíž čas ukázat se na veřejnosti.

Bonitace. Předepsané kolečko jsme procházeli zdařile přesně do té doby, než se posuzovatelé začali dívat. Znáte to: já chci doleva, pes doprava a výsledkem je, že za mnou na napnutém vodítku jede po zadku chlupatá rozježená ječící koule. No a ukázat zoubky? Paráda! Doma 1000x natrénovaná věc se stává zkouškou nervové stability mojí i všech dalších zúčastněných. Jenom Kytynka statečně svírá papulu a bolestně upírá oči na mne, co že to po ní vlastně chci za novotu.

Po tak "úspěšné" akci hurá na výstavu. Vyzbrojena poučkami z knížek jsem Kytynku vyleštila jako měděný kotlík, navoněla, vyčesala srst a vyrazili jsme. Viděli jste už někdy chodit v kruhu lunochod s oslíma ušima? Já už ano! Naše Kytka totiž úplně "ztvrdla", nohy ploužila za sebou, jako by je měla v dlahách, uši nesla "pěkně" do stran jako radary a hlavu hodně blízko k pastvě. Výsledná známka byla jen dobře mířenou ranou z milosti mé ješitnosti.

Padlo nezvratitelné rozhodnutí: "Cvičák Ti napraví hlavu!"

Kynologické cvičiště neboli cvičák

Zarputilci - s buldočí trpělivostí a pravidelností docházejí se svými psy a cvičí a cvičí a cvičí - až do upadnutí, připadá mi, že vzhledem k vynaloženému úsilí výsledky spíš nemají, než mají
Dětinové - s radostí dítěte přivedou psa (většinou voříška pochybného původu), naučí ho k závisti všech kolem vše, co vůbec psa naučit lze, těší se ze svého psiska, aniž by měli potřebu se ukazovat na závodech či výstavách
Přelétavci - na cvičáku se moc nezdrží, je to jen krátká epizoda v jejich životě, zajímá je spíš to, zda mají psa dostatečně vzácného plemene, než pes sám
Výstavníci - na cvičák chodí především proto, aby se pes na výstavě nebál ostatních, aport je příliš nezajímá, zato jsou schopni chodit celé nedělní dopoledne dokolečka a zvedat psovi hlavu pokud možno až do přiškrcení. Za špatného počasí nechodí vůbec - šampión by se jim umazal
Milovníci - snadno se rozliší podle toho, že při jakékoliv příležitosti oslovují svého psa sladkými jmény a jsou schopni ho i při obraně vzít do náručí.
Závodníci - vymetou se svým psem veškeré dostupné závody, proto jsou běžnému osazenstvu vidět jen zřídka. Chodí cvičit sólo a o to víc, aby mohli sbírat medaile na kila.
Skalní - ti, co se vracejí na cvičák i bez psů v době, když mají pocit, že by jim rodina či věk už aktivní pejskaření nedovolili.

A moje zkušenosti

Můžu Vás nyní seznámit s výsledkem roční práce "úspěšného" Psovoda? Posuďte sami. Hezky podle zkušebního řádu.
Stopa. Stopa je bezva věc. To nejdřív jdu já, ztratím klíče od auta, kapesník a synovy hodinky. Položím předmět. Odkráčím. Zapomenu, kudy jsem vlastně šla a kam jsem dala předmět. Zamotám sebe, psa a vytyčovací kolík do stopovačky. Osvobodím sebe i psa a začnu prosit: “Kytinečko, miláčku, hledej stopičku.” Kytka chvíli hledí do dálky (zřejmě očekává Šrámkův Stříbrný vítr), potom se na mne podívá a z jejích očí zřetelně mohu číst: "Když sis to tam odnesla, tak si to taky můžeš přinést!" Nakonec udělá pár váhavých kroků směrem po stopě a ulehne. Když k ní přijdu, dělá, jako že tvrdě spí. Ulevím si tedy hlasitě na její adresu, seženu pár ochotných lidí a začneme hledat sami. Když se za několik chvil otočím, zjistím, že moje pejsinka si zatím pro předmět došla a vesele si s ním hraje.
Poslušnost. Poslušnost je radost, zvlášť s malým plemenem. O nic se tak pěkně neklopýtne při "čelem vzad" jako o Kytynku. Ona totiž přesně ví, jak paničce podrazit nohy. Jedinou chloubou, kterou se pyšníme, je aport. Až na to, že když jsem se s touto dovedností chtěla chlubit před známými a odhodila jsem aportek, Kytynka sice vystartovala, ale přinesla mi kus jakési dobře uleželé mršiny. Abych nezapomněla, děláme-li odložení v zimě, musím si sundat bundu a Kytku položit na ni, na sníh si náš otužilec nelehne. O přivolání jsem již mluvila. Od dob před první výstavou se liší ovšem výrazně v tom, že po mém zavolání se Kytka přiběhne přesvědčit, jestli mám něco dobrého v ruce. Když zjistí opak, zmizí opět ve vysoké trávě a jen podle vlnění se mohu dozvědět, kam si pro ni mám dojít. Na její omluvu jen tolik - pak už neuteče a nechá se i připnout na vodítko. Takzvané speciální cviky jsme rovněž nepodcenili. Předměty jsem vyvařila v hovězím vývaru. Bohužel, udělala jsem je z látky a jenom 30 kusů, budu tedy brzy muset vyrobit další (Kytka mi totiž předmět většinou sežere, pokud jí ho však neseberu. Ale budíž jí chvála za to, že cizích si ani nevšimne, bůhví v jakých patokách vyvarovali oni). Také skupinka lidí nám už nedělá potíže, svážeme je vodítkem už opravdu jen málokdy. Když to tak probírám, na nudu a jednotvárnost při výcviku si opravdu nemůžu stěžovat. Svému synovi jsem "příkladem" za všechny prachy. Ale věřte nebo ne, neměnili bychom ani zanic.

L.B.