Zlaté holčičky

Kdysi jsem napsala článek s názvem „Chovatelské štěstí“. Bylo to v době, kdy se mi narodil vrh složený výhradně ze samých labutěnek. Tenkrát jsem byla dost zklamaná, protože jsem samozřejmě chtěla mít doma i naháčka. Možná proto mi osud občas přichystá nějaké téměř neuvěřitelné překvapení právě s chlupáčky. Ale vezměme to pěkně od začátku.

V pátek v noci (12.9.2003) jsme přijeli k Libušce na chatu, s autem až po střechu naplněným hlavně věcmi proti dešti. Libuška totiž našla na internetu předpověď pro Maďarsko, kam jsme měli jet v neděli. V předpovědi bylo uvedeno, že bude sychravo a deštivo, a výstava se měla konat venku. Já jsem si poslechla předpověď pro Čechy, a tady mělo být v neděli pěkně a slunečno. Tudíž jsem neviděla důvod, proč zrovna my bychom měli moknout v dešti. To ale trochu předbíhám.

V sobotu ráno jsme jeli na klubovou výstavu KCHN do Přerova. Už v autě jsem si libovala, jak moc se těším, protože tam bude spousta známých a milých lidí a hlavně jsem byla zvědavá na svého chlupatého odchovance Apolla Nezkrotná markýza, který byl před rokem ostříhán na krátko se slovy, že už na výstavy jezdit nebude. Uvedený názor jeho panička po této výstavě už naštěstí změnila.

Na klubové výstavě byla nově vypsána finálová „soutěž generací“ a já jsem kvůli ní právě Apolla potřebovala. K němu pak přibyla Cibetka z Haliparku a moje Gwendy od Zlaté Samanty, zakladatelka generační linie.  Když jsem ty tři viděla vedle sebe, byli si opravdu podobní jako vejce vejci. Gwendy své geny předává dokonale. Apolla vedla jeho panička Magda, Gwendy vedl Magdin švagr a Cibetku její panička Káťa. Všichni tři měli sladěné oblečení a vypadali jako profesionální handleři. A pejskové? Ti jsou přece potomky Gwendy, takže je jejich předvedení veselé, mají stejný krok, stejný postoj a také radost z toho, jak je všichni obdivují. Pohled na ně byl prostě parádní! Pohyb jak pejsků, tak vodičů, byl dokonale sehraný a než jsem se dostatečně nabažila sledováním téhle roztomilé skupinky, už dostávali pohár za první místo. Byla jsem opravdu šťastná. Můj sen, vidět tři roztomilé rarášky pohromadě a dokonce jako vítězný tým, byl naplněn dokonale. Chtěla bych tedy touto cestou moc poděkovat těmhle  třem báječným lidičkám za to, že podpořili můj bláznivý nápad. Navíc nejen že přijeli, ale byli vybaveni i bezvadným oblečením pro účast ve skupině. Jejich předvedení pak bylo bezkonkurenční. Moc děkuji za super den!

Libuška na Klubové výstavě získala BOBa na Gessi, a tak jsme se vraceli na chatu jako velmi úspěšný a spokojený tým. Jen jsme vyvenčili, přeskládali věci v autě a rovnou vyrazili na dlouhou cestu do Maďarska.

V Maďarsku jsem si ráno u snídaně říkala, že to bude další skvělý den. Moje holčičky byly vyspinkané do růžova, protože celou noc se mnou ležely v posteli a navíc, při pohledu z okna, na krásně prosluněný vodní areál, prostě nemohl přijít  špatný den.

Ve výstavním kruhu se předvedli nejprve 4 bostoni a pak hned nastupovali číňánci. Bylo jasné, že budeme brzo hotoví a tak jsem si neodpustila poznámku, že tu budeme na Gessi zase čekat. Pravda ovšem je, že jsme předpokládala, že  do závěrečných soutěží půjde také malý Farao a moje veteránka Gwendy. Posuzování šlo rychle. Najednou jsem byla v kruhu s Andulkou a s námi ještě nahatá fenka. Andulka třídu vyhrála a měla pro tento den splněno, protože jsme si původně přijeli jen pro CAC. Pak šla Gessi, také moc hezky. Následovala Gwendy, která ve veteránech dopadla také dobře a mohla tedy do závěrečných soutěží.

Opravdu nevím, jak popsat, co následovalo potom. Angelika nastoupila proti Gessi o CACIBa. Pro mě byl výsledek naprosto jasný, ovšem když paní rozhodčí mířila ke mě a podávala mi ruku s gestem, že já jsem ten kdo vyhrál, šla jsem do mdlob a v tu chvíli mi vůbec nedošlo, s kým budu vzápětí bojovat o BOB. Opustila jsem kruh, abych se trochu vzpamatovala, a vzala si pro Andulku piškoty na povzbuzení, ač to nikdy nedělám. Libuška si vyzvedla Gwendy a už jsme běhali do kolečka. V tu chvíli jsem ani nevnímala, kdo s námi ještě soupeří. Andulka běhala skvěle a když nás paní rozhodčí zastavila a mířila ke mě se stužkou za titul BOB, tak to už jsem měla opravdu na krajíčku. Pak mi ještě přišla popřát paní Thoma a mě v té chvíli došlo, že mám za sebou nejen Gessi, ale i Sampane Basta. To už jsem si musela sednout a zhluboka dýchat. Věřte, že se to nedá popsat. To se musí zažít! V tu chvíli jsem ovšem netušila, že na tento ohromný „Dort štěstí“ přijde ještě třešnička.

Andulka je prostě můj poklad a asi mi čte myšlenky, neboť delší dobu tiše přemýšlím o tom, že už ji na výstavy brát nebudu. Po této výstavě je jasné, že ona sama na to má jiný názor. Dokázala, že pro ni nic není překážkou a když chce, dokáže pořadím pěkně zamíchat. Musela jsem se tedy Libušce omluvit nejen za to, že jsme jí porazily, ale také za můj ranní výrok o tom, na koho že tu budeme čekat do závěrečných soutěží!

Odpoledne šly hned po sobě finálové soutěže štěňat a veteránů a protože mi veteránku vodí Libuška, měla opravdu fofr. Gwendy mě tentokrát z kruhu vyhlížela velmi intenzivně a tak dělala různé žertovné pózy. Možná právě proto, že se v soutěži veteránů chovala a také vypadala jako rozpustilé štěně, obsadila nádherné druhé místo a posadila tak onu pomyslnou třešínku na můj velký dort. A když výstava skončila a my jsme ještě před dlouhou cestou venčili, vzala jsem si svoje holky na klín a po dlouhé době použila svůj výrok, že ony dvě jsou moje chlupaté štěstí. A věřte, že i u psaní tohoto článku slzím, protože jen díky svým hafinkám a přátelům, kteří mi to vítězství ze srdce přáli, jsem mohla zažít tento nádherný a neuvěřitelný den.

16. 9. 2003 - Jitka Hořáková