Osvěty v kynologii není nikdy dost. Stále se někdo učí něco nového, stále si chovatelé a majitelé povídají o svých zkušenostech. V zahraniční už dávno přišli na to, že nejlepší je začít s předáváním informací u dětí. Například v Anglii existuje celý systém "dětské a mládežnické kynologie", který věrně kopíruje organizaci, v níž pracují dospělí. U nás bohužel nic takového nenajdete. S o to větší radostí jsem přijala pozvání Jitky Hořákové, abych se s ní podílela na přednášce pro děti na téma: "Staráme se o pejsky".

Jitka už měla za sebou dvě úspěšné přednášky o psech záchranářích pro děti 1. stupně základní školy a také kynologický křest ohněm před publikem z řad dospělých. Nyní nás čekalo společné povídání pro asi stovku žáčků kolem 7 - 10 let věku. K přednášce pořadatelé objednali i účast pěti pejsků. Po naší zralé úvaze padl los na labutěnku Gwendy od Zlaté Samanty, zkušenou přebornici v Canisterapii a vyhlášenou komediantku, na obří novofundlandku Carii Canadian Beardog, kterou pár dětí jistě neporazí, z mé smečky byl k dětem vybrán Akim Hvězda z Podmok, ten je zvyklý na malého chlapečka Filípka a stresující prostředí snáší dobře, k němu přibyla stále temperamentní dvanáctiletá malá kníračka Ája a nakonec i 10 týdenní Dios z Haliparku. Toho jsem chtěla poprvé seznámit s velkým černým psem (Carií) a byla jsem zvědavá, zda se podaří úspěšně rozvíjet jeho dosavadní zkušenosti budoucího šoumena. Na pódiu kulturního centra se tedy sešla poměrně pestrá sestava.

Jitka dovezla z domova velký upravovací stůl a přepravku, já klec, ohrádku a tašku se všemi potřebnými názornými pomůckami od misky na krmení až po hromadu hraček. Za nadšeného jásotu dětí vběhla na zvýšené pódium Carrie s Gwendy a vzápětí jsem za jejich intenzivního výskotu přendala ze zakryté klece do průhledné ohrádky zbylou trojici. Maličký Diosek hned zvědavě prostrčil hlavu mezi tyčky a zkoumavě jukal na děti, které unisono volaly: "Jé štěňátko! To je ale roztomilý pejsek." Akimek nezůstal pozadu a vesele poskakoval v ohrádce, na jejíž venkovní straně k němu čichala Gwendy. Na Carii musela Jitka zlehka dohlížet. Ne snad, že by cokoliv vyvedla, naopak byla nesmírně vzorná, ale přece jen by svou velikostí mohla ledasco posunout někam jinam. Například klec ze schodů, ohrádku z pódia a Dioska letecky mezi děti. Kníračka Ája nezapřela své předky z řad štěkavých pinčů a občas ňafla své praktické připomínky do mého povídání. Během přednášky jsme na střídačku pejsky pouštěly na pódium, dávaly je na stůl, do přepravky a zase do ohrádky (tedy vyjma Carrie, té by byla ohrádka hodně těsná!). Mile mě překvapil Diosek, který se rovnou a naprosto suverénně šel pozdravit s černou novofundlandkou. Sedl si na zadeček, natáhl krček a se zakloněnou hlavičkou, jinak by na Carii do výšky nedohlédl, jí nabídl svůj čumáček k očichání. Jejich seznámení i veškerý další kontakt proběhl vysloveně idylicky. Akimek se zase rád proběhl ve dvojici s Gwendy, zatímco Ája s chutí představovala "knírače domácího" včetně všech nectností mírně rozmazleného psa. Už první dotaz ukázal, že máme zdatné publikum. Víc než polovina dětí měla doma nějakého pejska. A na plyšové jsem se neptala! Spoustu věcí děti věděly a samy doplňovaly i vyprávěly. Jedním slovem, byla to radost.

Mezi výkladem o všem důležitém, co se péče o pejsky týkalo, jsme s Jitkou udělaly pár krátkých přestávek, kdy jsme mezi děti náš psinec vypustily. Obě Jitčiny svěřenkyně suverénně běhaly mezi sedadly a nechávaly se hladit, Gwendy by se klidně dala chovat i na klíně. Podobnou strategii zvolil i Dios, zatímco Akim se dal milostivě přemlouvat piškotkami k pohlazení. Nadšení dětí, které mohly psíky ládovat kousínky odměn, neznalo mezí. Děti jsme zapojily i do přednášky - některé si povodily na vodítku Carii, jiné Akima či Gwendy, další s Carií aportovalo a ještě jiné dělalo ukázkového chodce po ulici. Všichni žáčci si pak vyzkoušeli i roli krmičů a hladičů naší smečky. Než jsme se rozloučily, děti už věděly, co se štěňátko učí jako první, jak se má chválit a jak pokárat, jak ho mají správně zvedat a nosit, věděly, že zodpovědný majitel pejska nosí v kapse sáček na psí hovínka a po svém kamarádovi vždy uklízí. Naučily se, jak pejska česat a krmit, jak a kdy mu dát odměnu, vštěpovaly jsme jim, co všechno jim pejsek o sobě může prozradit, jestliže si ho budou dobře všímat a budou mu dobře rozumět. Ukázaly jsme jim také, jak psa prohlíží pan doktor, jaké základní prvky poslušnosti ho lze naučit a jak se mají chovat, když se na ně oboří nevychovaný pes. 

Hlavně a především, jak doufáme, si odnesly poznání, že pejsek není hračka, ale živá bytost, se kterou se výborně povídá a která potřebuje jejich péči a lásku. Během hodiny a půl jsme s Jitkou stihly probrat snad vše nejdůležitější. Jestli si děti zapamatují třeba jen krátký kousínek z našeho povídání, mělo setkání smysl. A jestli mezi malými školáky seděl jen jediný budoucí majitel číňánka, pak byl náš plán naplněn vrchovatě. Třeba nám za pár let někdo z nich prozradí, že si na povídání s pejsky a o pejscích pamatuje.