Modrý květ
Nejlepší chovatelská stanice ČCHP i v Evropě pro rok 2002

Článek o naší účasti na světové výstavě v Amsterdamu 2002 si můžete přečíst ZDE. 

Evropská výstava v Paříži měla být původně pro členy chovatelské stanice Modrý květ jakousi "rozcvičkou" na světovou výstavu v Amsterdamu. Jistě ale víte, že pro požár výstaviště byl termín evropské výstavy posunut z dubna na listopad a tím se obvyklé pořadí dvou nejprestižnějších výstav v kalendáři FCI prohodilo. A nám nezbylo nic jiného, než radikálně přehodnotit plány. Skutečnost je taková, že až náš zcela nečekaný úspěch v Amsterdamu a jasné stanovisko Haničky Pospíšilové k manželovi Jirkovi: "Cože, ty bys nejel do Paříže? Ale to jim přece nemůžeš udělat...", rozhodly o účasti celé soutěžní čtveřice i v Paříži. Za původních podmínek tu měla soutěžit jen trojice Brychtová, Fritsch, Šimečková, zatímco pan Pospíšil plánoval své i Ellinčino lenošení doma na gauči, případně ve společnosti štěňátek. Ale znáte to: Odříkaného chleba největší krajíc.

Po společných letních oslavách světového úspěchu jsme začali neprodleně řešit zásadní problém: Co si jen pro Pána vezmeme do Paříže na sebe? Stejné oblečení, jaké jsme měli v Amsterdamu, jsme ihned zamítli. Je sice atraktivní, ale současně už okoukané z fotografií a také bude listopad, jehož teplota nemusí být pro krátké šatičky na ramínkách právě přívětivá. K tomu budou fenečky v listopadu vybledlé (jak jen to mají jiná plemena jednoduché!), takže by se na pozadí bílých kalhot Jirky a Petra ztrácely. A v neposlední řadě i vy samozřejmě víte, že je "Paříž - město módy" a možná sledujete satelitní kanály s celodenním vysíláním na toto téma. Právě u módního TV programu jsem jedno odpoledne zasedla, v dámské trojici s manažerkou našeho týmu Jitkou a s Markétou. Následovala téměř hodinová, ryze tvůrčí diskuse na téma barev, střihů, délky sukní, oblečení mužů a vhodnosti do daného prostředí. Občasné výkřiky, že předváděný model je pěkný, ale jeho pořízení vyžaduje doplňkovou půjčku se mísily se zklamáním, že: tohle určitě neseženeme, tamto je moc rozevláté, tohle moc odvážné, ono příliš upnuté a do tohohle se vejdou jen vyhublé modelky. Rozešly jsme se bez jasného výsledku. Byl začátek září.

Začátkem října se v Praze konal každoroční erotický veletrh. Neděste se, neodbočím od tématu. Jitka totiž zjistila, že na téhle akci jedna z firem prodává i nádherné a nepříliš drahé společenské šaty a nahnala mě s Gessi, abychom okamžitě přišly vyzkoušet některé vybrané modely. Jel se mnou i můj manžel a může vám potvrdit, že takovou legraci jsme už dlouho nezažili. Okolní stánkaři zanechali své zboží osudu, vzali si židličky a v půlkruhu se jali sledovat naše snažení. Jitka mi podávala modely a já zkoušela a zkoušela. Geska si mohla hlavinku ukroutit. V životě jsem na sobě neměla tolik a "takových" šatů, jako tady. Pominu-li drobné perličky, jakou bylo náhodné setkání s další vyhlášenou pejskařkou, která sledovala program a nakonec skončila u nás, protože jí upoutala pózující Gessinka i šaty, pak se náš zkušební večer skoro podařil. Výsledkem bylo zjištění, že krásně vyšívané, lahvově zelené šaty jsou přesně to, co potřebujeme, leč v prodeji je jediný exemplář a na druhý stejný neexistuje žádná naděje. Ale šaty měli vážně moc hezké.

Až do půlky října mě Jitka uháněla (vytrvale a oprávněně), abychom spolu zašly k několika osvědčených firmám a okoukly jejich nabídku. Měla pravdu. Výběr byl úžasný, barvy nádherné, jen šaty, které bychom potřebovaly dvoje stejné, samozřejmě neměli v páru. Nakonec jsem si domů odnášela překrásný modrý plesový model z elastického sametu s tím, že se pokusím sehnat stejnou látku a druhé šaty necháme pro Markétu ušít. Až potud byl náš plán geniální. Háček byl jen tom, že po celé Praze nebylo možné danou látku sehnat (vyprodali jí tak před půl rokem) a výrobci nám jen tak tři metry na jedny šaty nepošlou. Dva týdny před Paříží jsme se slzami na krajíčku opustily myšlenku na modrou sametovou krásu a pokorně se vrátily k firmám, kde jsme sháněcí kolečko začínaly. Tentokrát jsme šly pro šaty ve třech (já, Jitka i Markéta), abychom případně mohly vybrané vyzkoušet a rovnou koupit. Značně jsme slevily ze svých představ, téměř oplakaly další skvělé šaty v jednom exempláři a nakonec jsme skončily u dvou dlouhých, tmavě zlatých společenských modelů. Nesla jsem sebou i výstavní boty, Markéta přivedla pro přirovnání Francescu a Jitka nás pak hodnotila a proháněla po prodejní hale, aby zjistila, jak budeme v Paříži při předvádění vypadat, jestli nám nikde nic nečouhá, nepadá nebo nepřekáží. Kdo nás viděl, nepotřeboval ten den jiný zábavný program. Kam se hrabe Tyjátr! Konečně jsme však měly dvoje stejné a danému účelu maximálně odpovídající šaty. Zbývalo jen koupit Petrovi s Jirkou světlé košile, (motýlky a černé vestičky se mi podařilo sehnat už v září), nám k šatům vhodné punčocháče, zlatý lak na nehty, glitrový lak na vlasy a třpytky na ruce. Dvoje zlaté náušnice jsem měla ve svých zásobách, takže hurá, hotovo.

Ale nemyslete si, že tím naše příprava skončila. Odpovědnost byla příliš veliká, pokus o útok na stupně vítězů příliš lákavý a motivace, neudělat naší kynologii ostudu, dostatečně silná. V úterý, pět dní před výstavou, se nám na 45 minut podařilo domluvit "secvičnou na ostro" v jednom z pražských společenských sálů. Kompletně oblečené, obuté a s oběma nahatými holčičkami jsme s Markétou zkoušely pohyb, postoje, klekání, změny směrů, držení vodítek i těla. Jitka nás kontrolovala, radila, odhalila každou chybičku a hned hledala způsob, jak jí napravit. Výrazně jsme si osvěžily paměť a domů jsme jely s tím, že máme slušně zopakováno. Pak už jen balení, příprava pejsků i nás, před odjezdem návštěva kadeřníka (shodnou barvu jsme si pořídily před 14 dny) a v neděli ráno odjezd dodávkou Jirky Pospíšila směrem k Paříži. Kromě častého deště neměla cesta větších chyb a francouzská metropole nás přivítala něco po 18. hodině. Jakmile se nám podařilo v pokojích zprovoznit topení a dát si teplou polévku, mohli jsme se začít na den "D" i těšit. Už během jízdy jsme si navzájem sdělovali, kdo všechno nám drží palce, kdo nám poslal mejlíky a SMS plné povzbuzení, kdo nám volal, že na nás myslí. Usínali jsme s přáním, aby se den s datem 11. 11. 2002 co nejlépe vydařil.

Už v průběhu výstavního dne jsme pomalu připravovali naše podvečerní vystoupení. Ve chvíli, kdy rozhodčí u číňánků vyhlásil pauzu (posuzoval oproti časovému rozpisu rychleji), vzali jsme holčičky a využili nedaleký volný kruh k poslední "secvičné". Jirka s Petrem si museli například zvyknout, že vodítka budeme rolovat do dlaně, protože nám s Markétou nedrží za krkem na lesklé látce šatů, doladili jsme pohyb i obraty. Vystřídali jsme se a jeden šel vždycky okouknout ostatní, jestli je vše v pořádku. Vůbec jsme nestačili nevnímat diváky kolem kruhu, kteří mohli záhy dojít k názoru, že ti čtyři jsou asi střelení. Díval se na nás i italský rozhodčí Francesco Cocetti, který moje pejsky posuzoval v Lausanne. Copak si asi tak myslel? Nakonec jsem zůstala v kruhu jen s Markétou a ještě jsme si opakovaly vybrané "damské grify", které nám vymyslela Jitka. Z kruhu nás velmi slušně vykázal pán, který, jak se ukázalo, byl zdejším rozhodčím, a po svém obědě přišel pokračovat v posuzování čivav. Měli jsme dotrénováno. Teď musíme jen bezchybně předvést, co umíme.

Stejně jako o den dříve Lenka Fritschová, jsem byla omrknout finálový kruh (velikost střední, koberec zelený a málo světla). Zjistila jsem, že to máme od výstavního kruhu číňánků docela daleko a budeme potřebovat dost času na přesun. Posuzování číňánků mělo skončit jen půlhodiny před začátkem finálových soutěží, což nebyla nijak velká časová rezerva. S Markétou jsme se tedy dopředu nalíčily a předběžně učesaly, sbalily jsme své věci tak, aby byly lépe stěhovatelné a pelášily jsme do finálové haly, abychom byly včas oblečené. Musím ještě předeslat, že kromě Hanuše neměl zbytek kolektivu tušení, jaké šaty s Markétou máme. Čekalo je tedy překvapení. Jak můj muž poznamenal: "Když vás ve finálové hale kluci přehlédnou, tak to nebude ono, ale když vás uvidí okamžitě, je to v pořádku." S touto vidinou jsme se na toaletě převlékly, obuly, dočesaly, dolakovaly, dootřpytily a vyrazily za ostatními. Už pohledy procházejících dam a slečen dávaly tušit, že vypadáme "nevšedně". Někteří pánové občas zapomněli zavřít ústa, vystavovatelé s klecemi nám sami uhýbali a my jsme se začaly bavit. Jirka s Petrem zůstali koukat a vzápětí už nešetřili obdivem. Jen Lenka se na nás dívala a mlčela. Nakonec jsem nevydržela: "Lenko, tak jak to vypadá? Řekni už něco!", vyzvala jsem jí téměř zoufale.  "No ..., je to hodně dobrý ...", vypravila ze sebe pomalu. Zdálo se mi, že jí náš vzhled krapítko vzal dech?

Pomalu se chystaly na své účinkování páry z dnešní II. a IX. soutěžní skupiny FCI, my jsme "doladili detaily" (klukům utáhnout motýlky, vykartáčovat kalhoty a naleštit boty) a začali chystat psí holčičky. Můj manžel fungoval jako mobilní spojka mezi děním ve finálovém kruhu a mezi stavem našich příprav. Jeho informace nebyly moc radostné. V kruhu vládl lehký chaos a neklid. Až do poslední chvíle jsme netušili, kolik se sejde chovatelských skupin, neboť v katalogu nebyl jejich seznam uveden a chovatelé je mohli hlásit i na výstavě až do 14. hodin. Jakmile páry odešly z přípravného kruhu, začal se nevelký prostor plnit převážně ohromnými plemeny II. skupiny FCI. Vzali jsme naše fenečky na ruce a odnesli je vyfotit na zdejší "bednu". Pak jsme se postavili stranou, aby nás náhodou některý z psích obrů nezašlápl. Už tu byla hlava na hlavě. Rozhlíželi jsme se, za koho a hlavně před koho se zařadíme, aby nás jiná skupina nebrzdila a naopak, aby nám zezadu nedýchala na záda a holčičky nerušila. Z ničeho nic se k nám přihnal drobný francouzský pořadatel a začal gestikulovat cosi, z čeho nám pozvolna vyplynulo, že chce, abychom byli jen tři, že to tak uvádí francouzský výstavní řád. Já anglicky a Petr německy jsme se pokoušeli tomu pánovi vyložit, že řád FCI, platný pro evropské a světové výstavy, uvádí ve formulaci pro chovatelskou skupinu "minimálně tři jedinci" a že je jejich francouzskému předpisu nadřízený. Jenomže človíček ve žlutém saku vyskakoval, dupal, mával katalogem a tlačil nás z kruhu ven. Mezitím dorazila ještě skupina se čtyřmi malými knírači z Ruska a paní Podzemská s pěti shih-tzu. Atmosféra začínala houstnout, protože se nezadržitelně blížil nástup skupin na plochu a neústupný pořadatel si přizval na pomoc asi tak trojnásobně většího kolegu. Schylovalo se k pěkné mele. Jirka Pospíšil byl připraven, že když bude nejhůř, tak nenastoupí, ale nechtěli jsme sami uhnout ani o píď. Přece si nenecháme pokazit půlroční přípravy! Záchrana v poslední vteřině hodiny dvanácté se objevila v podobě RNDr. Petra Dvořáka, šéfredaktora Světa psů a zkušeného mezinárodního rozhodčího. Přišel se podívat, kdy nastoupíme a vkročil právě do líté bitvy o účast "nadpočetných skupin" v soutěži. S pánem diskutoval jen krátce a vzápětí už ho před sebou sunul k tribuně rozhodčích, kde seděl prezident FCI pan Müller. Jen oba pánové zmizeli, začal nástup skupin! Před námi pořadatel jako hora, úzký průchod a v nás pevné odhodlání nastoupit ve čtyřech. Chvíli času pro rozložení sil jsme získali tím, že jako první nastupovala velká plemena II. skupiny FCI a "mrňata" byla připravená až na konci. S ubývajícím počtem skupin v přípravném kruhu nám docházel kyslík a předpokládám, že jsme všichni tiše pracovali k infarktu. Kde se vzal, tu se vzal, vběhl onen žlutý mužík do kruhu, zvesela rozhazoval rukama a krčil rameny, jako že se tedy nedá nic dělat a že můžeme jít. Jestli jste v Čechách zaslechli tou dobou strašlivou ránu, tak to byly kameny, které nám spadly ze srdce. Cesta je otevřená, jdeme do jámy lvové. (Pane doktore Dvořáku - Děkujeme!)

Před námi nastupují bílí královští pudlové. Jsme seřazení za sebou v úzké uličce a jak postupujeme ke chodu na plochu, slyšíme hukot publika a hlas francouzských moderátorů. Už téměř vidím na plochu. Naše čubinky jako by polil živou vodou. Geska sama zvedá ocásek, za ní stepuje Eyllin, Fanynka pozorně staví ouška a Ellie vyhlíží zezadu, kdy už půjdeme. Pudlové vbíhají do světel reflektorů. Obracím se k naší skupince s posledním povzbuzením. Už se k nám otáčí moderátor a z druhé strany pořadatel, kteří nás vyšlou do evropské soutěže. Oba na nás zůstávají evidentně překvapeně hledět a prohlížejí si skupinu od hlavy až k patě. Pak se na nás konferenciér ze široka usměje a gestem ukazuje, že jsme jedničky a že nám drží palce. Hlásí čínské chocholaté psy. Vybíhám z uličky první a skupina "jako jeden muž" za mnou. Hala jen zašumí Áách a kdosi po mé pravici začne tleskat. Přidají se i další diváci, takže přes halu běžíme se slušným aplausem. Soustředím se jen na to, abych našla skupině ideální místo a už si klekáme k holčičkám. Vedle nás rovná shih-tzu paní Podzemská a za ní se řadí další a další. Zabíráme prostor kolem celé haly. Přes stupně vítězů uprostřed haly chvíli nevidím na rozhodčí. Až za moment zahlédnu menší paní v červených šatech. Na dálku moc nerozeznám tvář, ale není mi nijak povědomá a jistě nepatří mezi třicátnice. Nastupující skupiny sleduje velmi pečlivě. Doufejme, že se nám příchod povedl. Jakmile se plocha zaplnila, paní rozhodčí si jde každý tým prohlédnout zblízka. Holčičky jsou přesně vyrovnané, hlavičky nahoře a já jen po očku kontroluji, jestli nám neutekla žádná maličkost. Paní rozhodčí se u nás, stejně jako u ostatních, zastavuje a zřejmě posuzuje vzhled celé skupiny. Jestli nám teď štěstí nepřeje, tak už máme naší účast za sebou. Zanedlouho začíná rozhodčí gestem vybírat finalisty. Ó jé - samí velikáni. A také naši sousedé pudlové! A my! A ještě shih-tzu. Stavíme se do řady a pořadatelé s námi ještě dvakrát různě šíbují po ploše. Tu ke středu, tu ke stěně. Paní rozhodčí skončila svůj první výběr, ostatním děkuje za účast a finalistům dává pokyn k oběhnutí haly. Vyrovnáme se a vybíháme tak, jak jsme nacvičili. Paní rozhodčí zužuje svůj výběr na posledních, tuším osm, skupin. Každá ze zbylých předvede samostatně pohyb tam a zpět. Vztyk, "Pochodem vchod!", "Čelem vzad!" a už jsme zpět u paní rozhodčí. Poděkuje pokývnutím hlavy a věnuje se "šicinkám". Uff, uleví se nám. Neudělali jsme chybu a obrat nám vyšel dokonale. Ještě kus pohybu po ploše, neboť si pořadatelé přejí, abychom stáli na dohled tribuně rozhodčích. Překlušeme po hale již osvědčeným způsobem a zaklekneme. Teď se rozhodne.

Rozhodčí jde k moderátorce a bez jediného pohledu k nastoupené řadě skupin hlásí své rozhodnutí. Hudební virbl a: "Třetí místo královští pudlové". Naši sousedé po levici běží s jásotem na stupně. Druhé místo: shih-tzu. Skupina paní Podzemské po naší pravici zajásá, voláme na ně blahopřání a už také směřuje na stupně. Zato nám zhasly naděje. Dvě skupiny v našem sousedství, obě z IX. skupiny FCI a obě krásné - to je konec našich nadějí. Určitě zvítězí nějaké velké plemeno z II. skupiny FCI. Přesto se z postoje ani nehneme. Kolem nás je podivné prázdno po obou šťastných týmech. Sympatická moderátorka do třetice naslouchá paní rozhodčí. Pak se obrací s úsměvem ke skupinám, vybíhá do prostoru haly a volá: "Já už to vím! A já to ještě neřeknu". Napíná publikum a nechává zahrát kus populární melodie pro vítěze. Trýzeň plná nejistoty pokračuje. "I tenhle finálový výběr je ohromný úspěch", utěšujeme se tiše s Petrem. Nehnutě držím Gessi, dívám se před nás na dvě skupiny na stupních a hlavou mi najednou proletí nevyřčené přání směrem k moderátorce: "Prosím tak už to řekni. Řekni, že jsme vyhráli. Prosím, řekni čínští naháči!"

"A vítězem se stává skupina...", udělá moderátorka dramatickou pauzu, "Chinese crested!", vykřikne najednou a hala i my vypukneme v jásot. Téměř okamžitě máme s Markétou oči plné slz. Nesnažíme se je zadržet. Vstáváme a vydáváme se, letos podruhé, na čestné kolečko vítězů po obvodu celé haly. Diváci tleskají a my jim máváme své poděkování za přízeň. I tohle naprosto neuvěřitelné vítězství se stalo skutečností. Po světové výstavě v Amsterdamu jsme ve stejném roce zvítězili i na evropské výstavě v Paříži. Dnes mohu bez váhání napsat, že takové dvojité ocenění zaručeně žádná česká chovatelská skupina dosud nezískala a intenzivně ověřujeme, jestli náhodou nejde o primát i v rámci FCI. Stavíme holčičky na stupně vítězů pro fotografy. Jako naschvál si od nás zprava stoupnou trubači a během fotografování vytrubují fanfáry. Nikdy jsem si nepřála víc, aby už byl konec! Psi na stupních se plaší z nečekaného rámusu a klid na focení nastane, až když "červení mužíci" slavnostně odejdou. Děkujeme paní rozhodčí (její jméno dopátrám až s pomocí fotek a internetu), Jirka bere do ruky pohár evropské slávy své chovatelské stanice a stejně elegantně jak jsme přišli, i s potleskem, odcházíme. Čeká nás další fotografování, ale najdeme si chvilku i na vzájemné objetí a blahopřání. Pak už chvátáme k našim věcem, protože se Lenka s Cennem Modrý květ chystá do finále IX. skupiny FCI. Bohužel pan Schemel jí mezi finalisty nevybral. Máme stále pusy od ucha k uchu a štěstí z nás svítí na dálku. Nikdy bych neřekla, kolik lidí si za námi vzápětí najde cestu, aby nám přálo k úspěchu. Někteří se hlásí jen proto, že jsou z Čech, jiní proto, že nás znají a celou dobu nám fandili. Blahopřejeme si i s paní Markovou, která vyhrála s pudly v párech a zahájila skvělé "české finále", i s paní Podzemskou, která spolu s námi předvedla sílu českých chovatelů v kategorii chovatelských stanic. Z Prahy nás bombarduje prostřednictvím SMS Jitka Hořáková, která, jak se později ukáže, začala naše vítězství slavit už v 17. hodin. To jsme ještě nebyli ani v přípravném kruhu! Přes své dokonalé tušení se dožaduje zprávy, jestli jsme opravdu vyhráli a my jí můžeme sborem přes telefon poděkovat. Píšeme i Jirkově manželce Haničce, která nám držela palečky v Praze mezi ostatními modrokvětními holčičkami, i dalším blízkým ze seznamu přátel a kamarádů. Díky mobilním telefonům se náš výsledek dostane do Čech i do světa rychlostí blesku. Já osobně jsem přesvědčená, že zpráva doletěla k mnoha lidem ještě dřív, než jsme se my dostali ze stupňů vítězů! Snad jen jediná skvrnka na kráse se našla. Mezi všemi různými vlajkami pod stropem haly chyběla ta naše - česká. A že jsme se jí nahledali! Jako natruc pořadatelské nepozornosti se poprvé v historii stane vítězem Best in Show kerry blue terrier české majitelky paní Neduchalové.

Po skončení Best in Show ze skupin FCI jdeme potřást rukou vítězce a v klidu vyfotografovat holčičky na stupních vítězů. Takhle už se bohužel nikdy nesejdeme, protože Ellii a Eyllin čekají příští rok mateřské povinnosti. K našemu překvapení sejde z tribuny rozhodčích prezident FCI pan Müller a jde nám osobně blahopřát. Vyjadřuje obdiv jednotnosti fen, souhře skupiny i výběru oblečení a gratuluje chovateli k dvojnásobnému prestižnímu úspěchu v letošním roce. Přeje nám také prezident slovenské kynologie pan Štefík a dožaduje se slibu, že přijedeme příští rok do Bratislavy, samozřejmě přijde i prezident francouzské pořadatelské organizace. V usměvavé atmosféře přiběhne i rozhodčí z kruhu od čivav s dotazem, jestli si na něj pamatujeme, protože on je pyšný, že jsme v jeho kruhu trénovali! Nám neznámá elegantní dáma, s vystupováním pravé angličanky, velice oceňuje naší "choreografii" i skvělé oblečení a říká, že jsme mezi ostatními působili jako "zjevení", z něhož byla naprosto unešená. A další a další gratulace i pohlazení u srdíčka. Ještě vzniknou fotografie skupiny i holčiček v "modrokvětních" svetříčkách, které skupině upletla a darovala Markéta, naposledy se rozhlédneme po setmělé hale a teprve pak na nás dolehne únava z celodenního vypětí. Ani tak nám nechybí humor a padají vtípky na téma, jak najednou Čechům leží celá Paříž u nohou, jak se z našeho úspěchu ohnula Eiffelově věži anténa a jak teď přijdou do módy naše střihy soutěžních šatů! Tak se bavte a těšte s námi. Takový úspěch už se nejspíš nikdy nebude opakovat!

Poděkování
Přátelé, kamarádi, příznivci a fanoušci - děkujeme vám všem, kteří jste nám drželi palce, fandili a věřili nám. Asi bychom vás nedokázali vyjmenovat a mnohdy o vás ani nevíme, protože třeba jen čtete internetové stránky a nikdy jste nám o sobě nedali vědět. Děkujeme vám za to, že se spolu námi dokážete upřímně radovat z úspěchu.

Chovatelská stanice Modrý květ - stručná faktografie soutěžících (zleva doprava): 
Ich. Gessi Modrý květ (* 2.6.2000), 5x champion, 3x BIG, 28x BOB, 21x CACIB ...
(Ich. Gingery´s Krimson N Clover x Etna Sasquehanna), maj: Ing. Libuše Brychtová (ch.s. z Haliparku)
Ich. Eylin Modrý květ (* 12.7.1999), 2x champion, BOB, 5x CACIB, Evropský vítěz 2002....
(Ich. Gingery´s Krimson N Clover x Ich. Beggy Modrý květ), maj. Lenka Fritschová (ch.s. Pupo-Haichi)
Ich. Francesca Modrý květ (* 25.11.1999), 2x champion, 1x res. BIG, 5x BOB, 4x CACIB ...
(Ich. Moonswift Prince Dante x Ich. Bára Modrý květ), maj. Ing. Markéta Chrtková (ch.s Prague Limit)
Ich. Ellie Modrý květ (* 12.7.1999), 3x champion, 5x BOB, 5x CACIB  ... 
(Ich. Gingery´s Krimson N Clover x Ich. Beggy Modrý květ), maj. Jiří Pospíšil (ch.s. Modrý květ)

P.S. Fotografie skupiny Modrý květ vyšla v časopisech:
Svět psů, Pes přítel člověka, Pies (Polsko), Les Chiens (Francie - na titulní stránce! - foto ZDE)
Byla umístěna na webech v ČR, v Maďarsku, v Jižní Americe ... 

Kennel "Modrý květ"
Jiří Pospíšil
Jedlová 3
CZ-182 00 Praha 8
Czech republic
Telefon domů: 00420/ 286 880 522 (Privat)
Telefon zam.: 00420/ 224 220 213, Mobil: 00420/ 777 648 312
e-mail: modry.kvet@seznam.cz 
www.modrykvet.zde.cz

15.11.2002- text: L. Brychtová, foto: ing. Brychta