Mezinárodní výstava (CACIB + CAC-QC)

Grand Ribeira (Azores) - Portugalsko (Portugal) - 29. října 2006 (October 29th)

Updated: 7. 11. 2006

* III. International dog show in Grand Ribeira (Portugal - Azores) - CACIB + CAC QC
* Stránky Portugalského Kennel Clubu
* Časový posun na Sao Miguel -2 hodiny vůči Praze
* Doprava: letecky Praha - Lisabon (3 hodiny), letecky Lisabon - Ponta Delgada na ostrově Sao Miguel (2 hodiny), autem k hotelu Quinta de Santana (20 minut)
* Informace o Azorech
* Ich. Cody z Haliparku je novým šampionem Portugalska, což je jeho jubilejní šampionát patnácté země Evropy!, a získal své 10. umístění res. Best in Group!

Podívejte se do galerií - můžete na výlety s námi!
/ Have a look at the photogallery - We have a lot of super photos!
FOTOGALERIE Odkaz na galerii 1. - Výstava / Show pictures 
FOTOGALERIE Odkaz na galerii 2. - Výsledky BIG / BIG Results
FOTOGALERIE Odkaz na galerii 3. - Výlety / Island, Nature, Atmosphere

Další z řady letošních neobvyklých nápadů jsem dostala po našem srpnovém návratu z Estorilu, kde Cody splnil tři ze čtyř nutných podmínek titulu Portugalského šampiona. Studovala jsem portugalský web a hledala, kam a kdy že bychom to museli jet, abychom šampionát dokončili. Chybělo nám splnit už jen poslední podmínku a to minimálně ocenění výborný, ale z tzv. povinné výstavy, kde se zadává CAC-QC. A takové výstavy jsou v Portugalsku jen 3 za rok! Splnit tenhle šampionát běžnou cestou (výjimka byla možná pouze v roce 2001 na světové výstavě, kdy šampionát získal za CAC každý pes, který již byl šampionem členské země FCI), není nic snadného, zvláště pro cizince. Počet českých psů, držitelů tohoto šampionátu, by se dal asi na prstech jedné ruky spočítat. Letos se dalo čekatelství CAC-QC získat jen v lednu v Portu, v červenci v Lisabonu nebo v říjnu v Grand Ribeiře. Když jsem, zpočátku jen tak z legrace, pátrala po informacích o říjnové výstavě, protože jsme zrovna měli mít volný víkend, nemohla jsem tohle místo v Portugalsku najít. Až internetový vyhledávač mi ukázal jakýsi ostrov, jehož jméno bylo San Miguel a vůbec jsem netušila, kde leží. Nastala chvíle opakování zeměpisu. Že já nedávala ve škole větší pozor! A pak to přišlo. Jéžišmarjá, to jsou Azorské ostrovy! To je vtip, ne? Matně jsem tušila, že musí ležet někde poblíž Portugalska, ale trvalo mi ještě chvíli, než jsem je na mapě našla. V Atlantském oceánu na třetině cesty do Ameriky! Měla jsem dojem, že se mi to jen zdá. Je přece pitomost, aby tady portugalský kynologický svaz pořádal mezinárodní výstavu psů a navrch ještě kvalifikační. Asi jsem to nenašla správně. Začala jsem pátrat znovu a pak si teprve všimla popisky v kalendáři portugalských výstav - Ribeira Grande (São Miguel - Açores). To je síla! Tak tam zaručeně nepojedeme. Alespoň se jen tak mrknu, kdo tam posuzuje. Cože? Zápisné na výstavu jen 5 EUR za psa? Zaručeně se spletli. U plemen deváté skupiny byl napsán portugalský rozhodčí Fernando Madeira Rodrigues. Toho jsme minuli někde v Estorilu a neměla jsem vůbec představu, jak vypadá. Měl posuzovat i BIG a BIS celé výstavy. Pamatovala jsem si jen prostřední část jeho jména a to ještě jen díky tomu, že jsem před mnoha lety byla na ostrově Madeira s rodiči a sestrou na dovolené. Na rok 2007 ale měli portugalci na webu FCI napsané jen tři termíny mezinárodních výstav místo letošních třinácti. No co je zase tohle? Hlásit se na zahraniční výstavy je někdy docela slušná detektivka. Po telefonu jsem situaci konzultovala s Monikou Kupicovou, které na jejího maltézáčka chybělo jediné ocenění z jakékoliv výstavy v Portugalsku, protože CAC-QC + CAC má splněné z Lisabonu a výbornou z klubové výstavy s CAC-QC z Estorilu. Monika se ale mínila vydat až v listopadu na národní výstavu do Batalhy. Nechala jsem rozhodnutí pár dní uležet, protože uzávěrka na výstavu konanou 29.10. byla až 15.10.! Vše bylo možno zaslat faxem přímo do Lisabonu, takže žádný problém a 5 EUR byla správná částka! Definitivně mě navnadil až náš pobyt na Gibraltaru, kde bylo krásně, a také doporučení mého tatínka, že na Azorech je přece skvěle, neboť kvůli subtropickému počasí patří mezi vyhledávané turistické destinace.

Než jsem odfaxovala přihlášku a potřebné doklady, prozkoumala jsem doporučení cestovních kanceláří, předpověď počasí a dostupné informace o Azorských ostrovech. Manžel prověřil finanční náročnost cesty, která se nakonec ukázala být relativně dostupná. A tak jsme si naplánovali šestidenní podzimní dovolenou. Mohli jsem odjet i díky Lucce, která slíbila pohlídat naší smečku. Původně šílený nápad začal nabírat konkrétnější obrysy. Paní Čermáková nám zajistila letenky i psa na palubu, Hanuš rezervoval jeden z doporučených hotelů, kde berou psy, vyžádal u Avisu rezervaci auta a já slíbila Codýskovi, že to bude letošní poslední letecký výlet. Týden před výstavou jsem urgovala portugalský svaz, aby mi potvrdili přijetí na výstavu. Učinili tak obratem a vzápětí zveřejnili na webu rozpis kruhů a plemen na výstavě. Čekal nás souboj nejtěžší, jímž je bitva s neznámým rozhodčím jeden na jednoho. Výstava čítala necelých tři sta psů, zato s rozhodčími také z Itálie a Finska!

Cesta a hotel
Ve středu 25. října nás Lucka v poledne odvezla na letiště. Veselo nám začalo ihned u odbavení. Pracovnice přepážky zavolala svou nadřízenou a ta nám sdělila, že pes nemůže na palubu v přepravce, protože prý podle předpisů portugalských aerolinií TAP smí letět jen v látkové tašce! Kufr nám zastavili na "Stand By" a zdálo se, že naše cesta skončí dřív, než začala. Rozkládací látkovou nákupní tašku, do které by se Cody možná vešel, jsem měla v odbaveném kufru... Kdybychom v srpnu neletěli do Lisabonu tam a zpět se stejnou společností bez problémů, možná bych to i vzdala, ale po téhle zkušenosti mi přišla zdůvodnění zodpovědné paní nesmyslná. Taška se psem se prý musí "zmačkat" pod sedadlo, aby se tam vešla! Sdělili jsme jí sice, že přepravka, ve které náš pes je, obletěla kus světa včetně Ameriky, Finska, Moldávie, Španělska, Portugalska, Itálie atd. bez jediného problému, ale nezdálo se, že by to k něčemu vedlo. Nakonec jsme se dohodli na riziku dát se odbavit a nechat rozhodnutí na kapitánovi letadla. Pokud ten zamítne přepravku, máme smůlu. Do odletu zbývala necelá hodina. Živě jsem si představovala, jak se nakonec dočkáme povolení a na Ruzyni nám zapomenou propustit do letadla kufr! Naštěstí je do výstavy dost času, aby za námi doletěl... Také jsem si vzpomněla na šílenou historku Moniky a Alvara letos na Mallorce. I oni si s úřednicí užili... Naše letadlo mělo mírné zpoždění a pan kapitán prý svolil... nakolik to byla pravda a nakolik "blud úřední obludy" se mě neptejte. Přepravka se samozřejmě pod sedadlo dokonale vešla jako vždy a Codýsek si cestou schrupnul. V Lisabonu jsme přistáli přes hutné mraky v podvečer (sochu Krista jsem zahlédla jen krátce) a zanedlouho už jsme pokračovali se společností SATA pohodlným Airbusem 310 na Azorské ostrovy. Přistání bylo hladké jako do peřinky, kufr nám doletěl bez úhony, uvítala nás tma a 17°C stejně jako vlhkost, která tu dosahuje až 88%! S mapkou od Avisu na klíně jsem se snažila v autě navigovat Hanuše směrem, kde jsme tušili náš hotel. GPS zůstalo doma, tyhle končiny nezná. V půl dvanácté místního času, který je oproti nám posunutý o dvě hodiny zpět (a čas se tu mění spolu s Evropou, což bylo právě tento víkend!), jsme po asi dvacetiminutovém hledání nazdařbůh konečně zazvonili na bránu agroturistického hotelu Quinta de Santana. Pan majitel nám ochotně otevřel, ukazoval nám při parkování, předal elektronický klíč od brány a předvedl naše dvoupatrové apartmá uprostřed velké zahrady. Vypadalo to na idylku. Vyložili jsme zavazadla, vyběhali Codýska a ubytovali se. Už o chvíli později jsem začala krutě litovat, že jsem teplou fleesovou bundu nechala doma. Na nočních 15°C ve vlhku a studeném větru nejsem zvyklá a zachránily mě jen dvě hodně teplé deky, které jsem našla ve skříni. Ještě že mě zahříval Codýsek...

Den první - Grand Ribeira
Měli jsme před sebou tři dny volna a tolik možností, jak poznat zdejší ostrov! Začali jsme nejprve v místě našeho pobytu, v okolí druhého největšího města na ostrově s názvem Grand Ribeira. Městečko se stavbami ze 16. století, s kostely, úzkými uličkami, s domky ozdobenými obrázkovými kachličkami, s obchůdky ale i s moderním a denně dlouho otevřeným nákupním centrem si mě získalo především úchvatnou vyhlídkou na pobřeží a oceán. Tady jsem strávila tři večery se zapadajícím sluníčkem. Podívaná, o jaké si doma můžu nechat jen zdát. Je skvělé občas opustit běžný život a dopřát si trochu relaxace na místě, kde čas i život mají jiná pravidla. V takových chvílích spolu nemusíme s Hanušem vůbec mluvit, i když jsme třeba opření jeden o druhého. Není třeba slov... Snad vám snímky ve fotogaleriích předají alespoň kousek oné krásy, která se nedá popsat, ale musí se prožít.

První den foukal nejsilnější vítr za celou dobu našeho pobytu a vlny bušily do pobřeží v několikametrových výškách, nechávajíc za sebou větrem zvednuté závoje vody, připomínající komety - vlasatice. Proti vykukujícímu sluníčku to bylo neuvěřitelné představení, při kterém se až tajil dech. Kapky slané vody poletovaly vzduchem v mlžných oblacích a snášely se na pobřeží. Oceán, obklopující široko daleko celý ostrov, ukazoval svou sílu každou vteřinou. Na chvíli se jakoby uklidnil a zdál se mírumilovný jako beránek, ale už vzápětí se znovu vzepjal do výšin a s ohlušujícím hřměním vyslal na břeh nezkrotně divoké vlny. Právě takové chvíle mi pomáhají přenést se nad malichernosti běžného života. Oceán tu byl pradávno před námi a bude i dlouho po nás, stejně jako ostrovy a kontinenty. Jsme tu jen na chvilku, na pouhý okamžik. Tak proč se vůbec věnovat hlouposti a naschválům těch, kteří si řeší nějaký problém? Proč si nechat otravovat tak vzácný okamžik, jímž je naše současná existence? Náš pravý život je jen Tady a Teď. V tuhle vteřinu. Teď, teď, teď. Už ne včera, ale třeba už ani ne zítra. Síla přírody a koneckonců i naši psí kamarádi nás k tomuto poznání dnes a denně vracejí, jestliže jsme schopní to vnímat, vidět a cítit... Na Azorech stačí první nadechnutí a energie všeho kolem vás udělá své. Člověk je tu velmi blízko své podstatě i svému bytí, náhle tak klidný, vyrovnaný a vnitřně šťastný...

Den druhý - Citades
Při prvním větším výletu jsme zastavovali na mnoha speciálně vybudovaných vyhlídkách, prošli se po sopečném pobřeží, Cody se proběhl po ztvrdlé lávě a vyplašil kraba schovaného ve štěrbině. Přes Rabo de Peixe jsme zamířili k vesničce Capelas. Serpentýny nás mezi políčky a všude přítomnými stády krav na obdělaných políčkách svedly dolů k moři. Několik vystupujících kusů skal tu tvoří zajímavé scenérie a v kombinaci s divokými vlnami Atlantiku vyniká síla i moc slané vody. Kolem Remédios a Mosteiros jsme po překonání dalších klikatých serpentýn vyjeli na vrchol a poprvé uviděli jezera Lagoa Azul a Lagoa Verde s mezilehlým městečkem Citades. Kráter naplněný vodou s okolními stěnami vulkánu tvoří oázu jakoby samostatného světa, chráněného proti všemu, co se venku děje. Všeobjímající stěny tu mají vrcholy ve výšce 533 a 656 metrů. Právě tady se nám ukázalo zdejší počasí v plném rozsahu. V jednu chvíli nebylo pro mraky a mlhu vidět na krok, za deset minut svítilo sluníčko. Vítr žene mraky nad Atlantikem různými směry, přidává se vlhkost tvořící opary a oblačnost. Vzpomínáte na předpovědi počasí? "Výše (příp. níže) nad Azorskými ostrovy ovlivňuje počasí ve střední Evropě". Jak Hanuš trefně poznamenal: "Právě stojíme v centru výrobny mraků pro Evropu". Od toho dne mám jasnou představu, co se k nám asi přižene :)) Kamkoliv jsme tu jeli, bylo dobré mít sebou sluneční brýle a tričko stejně jako svetr a nepromokavou bundu. Mezi jezery vede most, postavený před dvaceti lety, usnadňující cestu na opačnou stranu ostrova. Po několika málo kilometrech stoupání stavíme na vyhlídce. Za zídkou další úchvatné panorama! Oválné jezírko Lagoa de Santiago. Nedalo mi to, abych si na chvilku nesedla na vyhlídku a s tichým úžasem neobdivovala klidnou hladinu, na které se proháněly v měnících se tvarech tisíce droboučkých vlnek. Strmé okolní srázy, porostlé silnými stromy, jsou dokonalou ochranou temně zelené vodní plochy. Oáza uprostřed ostrova. Kolik překvapení nám Sao Miguel ještě nabídne? Domů jsme dojeli v pozdní odpoledne a tak jsem stihla dát ze "své vyhlídky" ještě dobrou noc sluníčku zatímco Hanuš fotil odvážné surfaře!

Den třetí - Furnas
Další den jsme zamířili na opačnou stranu ostrova k jezeru Lagoa das Furnas a stejnojmennému městečku Furnas. Mimochodem na ostrově najdete silnice zhruba tří typů. Prvním jsou prapůvodní lávové cesty, které používají domorodci v malých terénních autech, na koních a pěší turisté. Druhým lávové silnice, které byly donedávna jedinou spojnicí celého ostrova a třetím nové kvalitní asfaltové silnice, vznikající díky intenzivnímu využívání grantů Evropské unie. Takových je dnes na ostrově většina, jsou doplněny promyšleně umístěnými vyhlídkami, odpočívadly a speciálně vyhraženými místy pro piknik. Je jasné, že s rozvojem turismu se tu počítá i přesto, že jsou na Azorech zakázány stavby výškových budov a gigantických komplexů. Zato tu najdete přírodní parky, vodopády, golfová hřiště, tenisové kurty, jízdárny, střelnice, v Ponta Delgada nákupní komplex "Parque Atlantico" se 4 kiny, 17 restauracemi, 103 obchody a bezplatným parkingem. I zdejší lidé chtějí žít moderněji, ale svůj standard vyžadují hlavně turisté... Nám naprosto stačila příroda a její krása. Naše autíčko se statečně vyšplhalo do kopců (tady 715 a 805 metrů) a do hustých mraků. Přesto jsem Hanuše navedla na speciálně vyznačenou vyhlídku nad jezerem Furnas. V první chvíli to vypadalo jako hodně hloupý nápad, protože jsme v mlze sotva viděli na okraj vyhlídky, ale už vzápětí Hanuš sahal po foťáku a měnil objektivy. Během pár minut se v netušené hloubce pod námi objevilo jezero i celé údolí, jako když mávne kouzelným proutkem. I dospělák má v tu chvíli co dělat, aby neudělal hlasité: "Jéééééjej..." a nezůstal s pusou dokořán. Mraky se převalily přes hranu kráteru a na moment odkryly zdejší poklad v podobě stříbřité hladiny. Dlouho jsme se dívali na rozmanitou krajinu pod sebou. "Hele, tamhle jim zrovna něco chytlo, bude legrace", poznamenala jsem při spatření stoupajícího dýmu uprostřed idylického obrazu. Zanedlouho jsme "požár" viděli na vlastní oči a já si na něj dokonce sáhla! Horké prameny tu vyvěrají na mnoha místech přímo ze země a není divu, že zde obyvatelé zřídili termální lázně. Ve vzduchu je cítit síra, připomínající sopečný původ ostrova, voda je zabarvená dožluta a dozlatova. Codýsek si po předchozích solných střicích z Atlantiku užil intenzivní sirnou kůru na srst a já si byla jistá, že až ho vykoupeme, bude na všechny další výstavy vypadat skvěle :))) Příroda je přece příroda! Jo a zadeček si, stejně jako já, vyhříval na okolních kamenech, které přenášejí horkost země na povrch. K našemu překvapení jsme se u jednoho z vřídel potkali se známým portugalským rozhodčím a chovatelem bassetů Jose Homem de Mello. Kupodivu si nás od vidění pamatoval z Estorilu, na Azory přijel vystavovat a ochotně nám vysvětlil, kde v neděli najdeme v Grand Ribeiře výstavu, protože tu byl už dvakrát. Užitečné setkání. Vydali jsme se i na další místo, kde ze země vyvěrají páry a horká voda. Na břehu jezera využívají přírodní energii k vaření! Jako atrakce pro turisty se tu do nepříliš hlubokých betonových rour vyhřátých párami, zapouštějí hrnce plné jídla. Holt není nad stravu v přírodním podání. A za pár hodin je navařeno! Jídlo nás nelákalo, zato oranžový zámeček na druhé straně jezera ano. Zdálky vypadal jako Červená Lhota a já se do něj zamilovala, stejně jako do do starého kostela v jeho sousedství. Další idylické místo uprostřed Atlantiku. Stojíte u klidného jezera, v jehož jasné hladině se zrcadlí okolní zelené stěny kráteru i váš vlastní obraz. Vítr fouká jen velmi málo. Všude božský klid a rovnou vám za zády na okraji velikého parku stojí opuštěný kostel, který pamatuje několik století. Není divu, že si tohle místo vybrali mniši k rozjímání. Hmatatelně se vás tu dotýká minulost i přítomnost. Ani nevíte jak, ale najednou jste rádi, že jste na světě a můžete právě tohle pocítit...

Na zpáteční cestě po opačné straně ostrova, než kde byl náš hotel, jsme projeli i přístavním městečkem Vila Franca do Campo, kde se také pravidelně konají psí výstavy. To abyste věděli o co jde, až uvidíte na portugalském rozpisu tento název. Přes Villa de Água de Pau jsme směrem na Remédios začali znovu stoupat na vrchol uprostřed ostrova. Chvilku předtím, než nás zahalily mraky, stačil Hanuš vyfotit ostrov zleva i zprava. Odtud bylo vidět na obě strany! Ve výšce 947 stojí anténní systém s vyhlídkou na další velké jezero Lagoa do Fogo. Jenomže nebylo vidět nic, byla tu ukrutná zima, mraky a vlhko. Přesto nám to nedalo a vyšli jsme na malou procházku. Cody byl během chvilky dokonale promočený, ale šťastně očichával trávu na zvlněném povrchu a zahrál si na schovávanou s malým ptáčkem. Opeřenec měl samozřejmě navrch, protože znal terén. Jestli jsme doufali, že budeme mít zase štěstí a obloha se na chvilku vybere, pak to tentokrát neplatilo. Jen v jediné vteřince vznikla fotka na památku "pod anténami". Po sestoupání z vrcholu, na jehož nebezpečnost upozorňuje i dopravní značka "Pozor spadnete do Atlantiku!", jsme zastavili ještě v přírodní rezervaci údolí Lombadas s dalšími přírodními prameny, vřídly a vodopády. Auto jsme nechali zaparkované a s Codýskem šli obdivovat ohromné kapradiny a bujnou vegetaci, která musela být po celém ostrově, když tu přistáli první mořeplavci. Vážně dobrý prales! Kam se hrabe Boubín! Skoro jsem měla dojem, že tu zpoza rohu vyjde husím pochodem skupina dávných námořníků s mačetami a bude si prosekávat cestu. U teplých pramenů ponořeni v přírodní nádrži zrovna relaxovali zhruba sedmdesátiletí manželé... Rostly tu i lákavě červené lesní jahůdky. Jen ochutnat. Byly příšerné a jíst se nedaly! Možná obsahovaly příliš silnou koncentraci minerálů na centimetr krychlový :)) Po návratu už náš hotel štěkal. Přijeli další pejskaři a za sousedy jsme měli samojeda, dobrmana, německou dogu a německého boxera. Pan domácí vlastnil dlouhosrstého bernardýna... Výstava se blížila, ale ani tak jsme nevynechali západ sluníčka, který byl každý den trochu jiný, stejně jako Atlantik pod námi. 

Výstava
Vykoupaný a dobře vypadající Codýsek si ještě pohověl v posteli než jsme se nasnídali a volným krokem na jedenáctou dopoledne vyrazili hledat výstavu. Časový rozpis určil čas našeho předvedení až na 14.10, ale mě zajímali všichni psi i průběh výstavy. Vjeli jsme do Grand Ribeiry na hlavní třídu Rue do Estrela, minuli nákupní středisko Modelo a vzápětí se začali smát. Silnice byla uzavřená, protože se tu konala výstava! Tohle jsme opravdu nemohli minout. Zaparkovali jsme bez problémů na těsně sousedícím parkovišti a po pár krocích stáli na výstavě. Kruhy byly přímo na silnici, stolek jednoho z rozhodčích stál na přechodu pro chodce a přípravnému kruhu vévodila cedule jednosměrky. Výstavě se uctivě vyhýbala všechna auta i autobusy. Než řidiči zatočili do objížďky mohli vidět přímo do výstavních kruhů. Volného přístupu využili i zdejší obyvatelé a za celý den se tu vystřídalo snad celé město. Mezinárodní výstava byla událostí, kterou podporoval starosta města, sponzoři, chovatelé, obyvatelé i portugalský kynologický klub. Majitelé sem přicestovali různými způsoby. Domácí přišli pěšky nebo přivezli psy v autech a na autech, chovatelé z ostatních Azorských ostrovů přiletěli stejně jako Španělé, kontinentální Portugalci a další cizinci. Mezi "exoty" jsme patřili my spolu s majiteli psů ze Slovenska, Maďarska a Itálie. Skladba psů byla různorodá, ale vzpomněla jsem si na slova španělské kamarádky, která tvrdí, že Portugalci i Španělé budou chovat cokoliv, hlavně když nebudou mít práci se se srstí. Většina plemen byla opravdu krátkosrstá. Naprostou převahu mělo zdejší národní plemeno (uznané FCI) s názvem Cao de Fila de Sao Miguel. Zástupců plemene jsme potkávali při našich výletech spoustu přímo v práci, když dohlíželi na stáda krav a pomáhali s jejich pasením. Na speciální výstavě se jich tu schází i stovka! Jak byla zastoupená některá plemena? 38 Cao de Fila de Sao Miguel - info, 20 labradorských retrívrů (převážně v podprůměrné kvalitě), 19 boxerů (velmi pěkných), 10 dobrmanů (také kvalitních),  9 francouzských buldočků (ti jsou tu pěkní), 8 rotwajlerů i německých ovčáků, 7 mopsů, 6 anglických buldoků, 6 malamutů i hladkosrstých foxteriérů atd. Nechyběl portugalský vodní pes a nejpočetněji zastoupenými skupinami byly I. a II. FCI. Nepřekvapilo mě, že jsem tu potkala některé portugalské profesionály, které jsem si pamatovala z Estorilu. Cestování je tu na běžném pořádku. Dobrá polovina handlerů vystavovala velmi dobře, někteří sice bez zkušeností, ale s přirozeným citem pro živého tvora, jeden vyhlášený chovatel mi tu svým stylem a škrcením psa krapku víc vadil. Finská rozhodčí Kirsi Laamanen (chovatelka boxerů) nikomu nic nedarovala a Gianni Guffanti z Itálie jí následoval, i když s ním jsem se někde trošku neshodla. Domácí posuzovatel měl vše od začátku bezproblémově vyřešeno a tak jsem za Codýskovo krásné umístění ve skupině moc ráda. Mezi posuzováním krátce ale intenzivně sprchlo a výstava byla na 10 minut přerušena. Pak už zase svítilo sluníčko, leč foukal silný vítr. Česat Codyho a další dlouhosrstá plemena nemělo smysl. Zoufale jsme vypadali ve větrném vlhku všichni. Naštěstí finálové soutěže proběhly kompletně v hale s kobercem, květinami a výzdobou. Pravda, v přípravném kruhu stáli i fandili diváci, ve finálovém kruhu seděly děti a komentář byl výhradně portugalský, ale jinak pohoda. Místní favoritkou byla Gabriela Cristovao a s pěkným whipetem jsme jí tipovali na nějaké místo v BIS, stejně jako známého vystavovatele bassetů. I úspěch portugalského vodního psa se dal očekávat, stejně jako umístění domácího plemene. V Best in show se mi hodně líbil výmarský ohař, který vynikal nejlepším typem, pohybem a předvedením ze všech psů. Ten se ale musel spokojit jen s vítězstvím ve skupině. Na bednu se dostal líbivý japánek, ale když jsem ho viděla chodit v BIS, musím přiznat, že o rovných končetinách mám výrazně jinou představu. Boxer byl pěkný, pevný, dobře stavěný, leč výrazně neukázněný. Vystavoval se stylem "hra na náhodu". Budu náhodou stát nebo spíš nebudu stát... Většinou nepostál, neposeděl. Mimochodem všimla jsem si, že většina psů tu má výrazně rozevřené tlapy které tím pádem vypadají poměrně veliké. Že by za to mohl dlouhodobý pohyb po rozdrolené lávě nebo naopak příliš po měkké trávě na zdejších polích? Kdo ví. Obecenstvo tleskalo a fandilo, děti se živě zajímaly o psy a mezi handlery vládlo navenek příměří. Nebylo vůbec pravidlem, že pes, který byl ve třídě či v plemeni sám, si odvezl kýžený titul. Spíš mě překvapilo jak často jsem zaslechla vysvětlení některého z rozhodčích, proč titul nezadají. A ještě něco. Jedním zapisovatelem byl pán na vozíčku a také jeden z vystavovatelů s anglickým buldokem byl vozíčkář! Nevěřili byste, kolik pomoci se jim kdykoliv dostalo a jak zcela přirozeně se výstavy zúčastnili. Prostě sem patřili. Za další zmínku patří oblečení. Úroveň tu byla v průměru velmi vysoká. Pánové košile, pletené vesty, obleky, kalhoty a saka, dámy kostýmy, sukně a halenky, teplejší šaty nebo i blýskavé tričko. Řeknete si:"Vystavovali na ulici, mohli se na to vykašlat". A v tom to je. Neudělali to, protože výstava pro ně byla událost a pro některé z nich zhodnocení půlroční práce se psem. Hladkosrstá plemena byla nablýskaná (stafordi a další teriéři, boxeři, dobrmani...), dlouhosrstá čerstvě vyfoukaná (novofoundlanský pes, malamuti, samojed, afgáni), westík čerstvě napudrován. To jen abyste si nemysleli, že se dá vzít pes z pole a hurá do kruhu. Byli byste překvapení. Výjimečná byla i atmosféra ve finálovém kruhu. Hala byla plná lidí a většina z nich předvádění psů prožívala. Křičelo se tu, pískalo, tleskalo, jásalo. Možná šlo o přirozený test povah psů :)) Rozhodně hlasité fandění na výstavách není nic výjimečného. Už za tmy skončilo v osvětlené hale Best in Show. Příští rok se bude výjimečně na Azorských ostrovech znovu konat mezinárodní výstava se zadáváním CAC-QC (teď tu byla kvalifikační výstava jednou za tři roky). To proto, že kynologický klub ve Vila Franca do Campo bude slavit 25. výročí. Pak ale nastane čtyřletá pauza, kdy budou na Azorech mezinárodní a národní výstavy jen s běžným CACem. Takže jestli chcete spojit výstavu s dovolenou, příští rok je na to ideální čas. Možná se tam znovu vydáme, tentokrát i s našimi mlaďochy. Společnost SATA prý bere na palubu až šest psů a TAP má také vyšší přepravní kvóty. Je to ale nutné ověřit! I kdybychom sem s psíky nikdy neletěli, už teď můžu říct to, co jsem s nadsázkou a smíchem říkala i před výstavou: "Byli jsme s "Azorem" na Azorech". Pravda, kufr za námi do Prahy přiletěl z Lisabonu do Prahy až o den později, asi ho špatně přeložili, ale hlavně že vůbec přišel.

Den poslední - Vila Franca
V den odletu jsme se ještě vrátili k Lagoa da Fogo a světe div se, viděli jsme ho!!! Nejvíce nás překvapilo, co všechno bylo schováno v mracích, když jsme tu byli poprvé. Nezdálo se, že nedaleko nás spadají mraky do hlubokého srázu, pod kterým se skrývá poslední okouzlující jezero, které jsme ještě neviděli.  Přístup k jeho břehům je možný pouze pěšmo a z opačné strany ostrova. Bylo nečekaně velké a poblíž jeho břehů je možné vidět i vulkanickou činnost. Přes vrchol jsme zajeli do Vila Franca, kde bude výroční mezinárodní výstava v roce 2007. Městečko s přístavem, majákem a ostrůvkem Illha da Vila stejně jako pohledy z vyhlídek Galera a Agua de Pau v zapadajícím zlatavém sluníčku byly strhující. Bohužel jsme neviděli žádné delfíny ani velryby, kteří se tu ale objevují a zdejší obyvatelé je mohou sledovat ze zahrad u svých domů. Být tu v průměru o něco tepleji, stěhuji se sem od vteřiny. Náš pobyt jsme zakončili tak krásně, jak jsme ho začali. 

Proč jet na Azorské ostrovy?
Kdybych měla pobyt na Azorech stručně charakterizovat, určitě bych napsala, že se tu nebudete nudit ani vteřinu. Nikdy neuvidíte nic stejně. Počasí se mění minutu po minutě, příroda, Atlantik, mraky a slunce se starají o neopakovatelné scenérie a člověk si nutně připomene, jak nicotným je proti takovému koloběhu. Azory jsou báječné pro všechny, kdo milují kontakt s přírodou, turistiku a středně teplé, vlhké podnebí. Jakmile vystoupíte z letadla, obejme vás zvláštní klid a váš život se přirozeně zpomalí. Uprostřed Atlantiku totiž není kam spěchat! Je tak snadné nechat se obejmout skrytou silou sopek, z nichž ostrov vznikl, vlhkým větrem, který vás tu neopustí ani na vteřinu, mohutnou energií okolního oceánu, který je všudypřítomný... Osobně si myslím, že nás jednou v budoucnu čekají výlety i na okolní ostrovy. Doufám, že i na lodi! Bylo tu nádherně a odvezli jsme si krásné vzpomínky i velmi silné zážitky ze zdejší přírody.

Jak pracuje Portugalský kynologický svaz? Skvěle!
Výstava proběhla v neděli, domů jsme přiletěli v úterý v podvečer a ve čtvrtek 31.10. ráno jsem vyndala ze schránky obálku A4 s razítkem z Portugalska. Že by opožděný vstupní list? Obsah obálky mi vzal dech. Čtvrtý den po splnění podmínek mi přišel domů vystavený diplom Portugalského šampionátu pro Codyho s úterním datem! Umíte si představit takovou rychlost? Žádné extra písemné žádání, žádné opakované dokládání CACů, žádné obtěžování vystavovatele. Naopak, rychlý servis. Klobouk dolů! Pořadatelé na ostrově museli rychle zpracovat výsledky, zaslat je (pravděpodobně e-mailem) z Grand Ribeiry do Lisabonu, tady nás museli najít v počítači, automaticky zjistit, že jsme splnili vše potřebné (v Estorilu a teď, což znamená, že mají výsledky výstav v jednom počítači), vystavit diplom a poslat ho do Čech. Tak tohle je moje představa o práci kynologického svazu! Šampionátů máme nepřeberně (blížíme se stovce!), ale tenhle mě potěšil dvakrát. Je skvělé vědět, že něco bezvadně funguje! A asi není to tak těžké...

  Čínský chocholatý pes  - Chinese Crested Dog
Posuzovala/judge: Mr. Fernando Madeira Rodrigues (Portugalsko - Portugal)

Class	Dog	Result	Owner
P-TS	Ich. Cody z Haliparku	Ex. 1, CAC-QC, CACIB, BOB, res. BIG	Brychtová, CZ

New Champion of Portugal: Ich. Cody z Haliparku

03.11.2006, text Brychtová, foto ©: H. Brychta;