Národní a mezinárodní výstava (CAC + CACIB)

Sevilla - Španělsko (Spain)  - 4. + 5. března 2006 (March 4th+5th) 

* 1x National + 1x International dog show - Sevilla 
* 606 psů v sobotu a 694 psů s neděli / 606 dogs on Saturday and 694 dogs on Sunday in the catalogue
* 9 a 9 přihlášených číňánků / 9 + 9 chinese crested dogs
* letecky Praha - Madrid (3 hodiny), Madrid - Sevilla (1 hodina) 
* Místo výstavy - vesnice asi 15 kilometrů za Sevillou - Alcalá de Guadaría / the show ground in the vilage Alcalá de Guadaría
* Dvě montované haly, v nich 9 kruhů, 3 v jedné, 6 ve druhé, teplo nic moc / Dog show in two separated halls
* Podlaha - dřevené palubovky pokryté kobercem, při běhu se prohýbaly a vydatně duněly
* Standardní vybavení kruhu (stůl na posuzování malých plemen pokrytý kobercem a oddělený od zapisovatelů, výsledková tabule zcela chyběla...)
 * Prodejní stánky s časopisy, krmivem a oblečky. Šance zakoupit kosmetiku či potřeby pro psy žádná
* Občerstvení v samostatné dřevené hale, neměli jsme čas ho vyzkoušet 
* WC zdarma ale mimo výstavní haly (v dešti moc prima!), jedny v hale s občerstvením (nesvítilo světlo, stály tu fronty, možnost převlékání minimální, většina handlerů přijela obytnými vozy, ostatní vystavují v "domácím" oblečení)
* Finálové soutěže ve stejné hale v níž se posuzovalo, velký kruh přípravný i závěrečný
* Venčení psů bez problémů venku, téměř kdekoliv
* Přijetí psů na výstavu se nepotvrzuje, na e-maily nikdo neodpovídá
* Výdej katalogů hned u vstupní brány ve stánku, v sobotu předlouhá přejímka - cca 1,5 hodiny - kvůli placení na místě. Kdo měl zaplaceno dostal obálku s číslem na oba dny najednou, čímž byla v neděli přejímka plynulá
* Nepíší se žádné posudky, všechny tituly jsou uvedeny na jediné kartičce
* Zápis ocenění do PP pouze v kruhu u rozhodčího na vyžádání
* V katalogu například rozhodčí (Judges from abroad): Hans Lehtinen (Finland), Susan Petik (Hungary), Beryl Hession and Steven Seymoure (Australia), Frank Kane (GB), Fernando Madeira Rodríguez (Portugal), N. Huidobro-Corbet...
* Časový rozpis plemen se přesně dodržuje
* Výstava začíná v 10 hodin (tenhle údaj nikde nenajdete!), finálové soutěže od 16.00
* Ceny: za CAC a CACIB nic, za BOB (Best of Breed) a BOS (Best of opposite sex) kokarda, stříbrné poháry, misky a lodě na postavci za umístění ve finálových soutěžích
* Díky za pomoc v nouzi Claudii Nowak a Sashovi Riesovi / Thanks for help at the show to Claudia Nowak and Sasha Ries !!! 

Občas dostanu ztřeštěný nápad. Loni to byla naše cesta na Mallorku (tu si pro velký úspěch zopakujeme) letos březnový víkend ve španělské Seville. Objevila jsem tu dvě výstavy, v sobotu národní, v neděli mezinárodní a protože ani složení rozhodčích nevypadalo úplně beznadějně, přednesla jsem nápad manželovi. K realizaci podobných akcí u nás nebývá daleko a snadno jsme se domluvili, že s Codym do Sevilly odletíme. Jiná varianta nepřipadala v úvahu, neboť téměř 3 000 kilometrů z Prahy do Sevilly autem by byl neúnosný týdenní výlet.

Codýska jsem v řádném termínu přihlásila, vše zaslala pořadatelům faxem i poštou a objednala letenky. Až do týdne před odjezdem se vše zdálo idylické. Cestujeme v rámci Evropské unie, takže žádné veterinární problémy, víza či jiné vypiškuntálie. Codýsek do malé přepravky, jejíž rozměry jsou již mnohokrát osvědčené (Gessi Modrý květ letecky v Portu, Riu de Janeiru a na Mallorce, číňanka na krytí v Rusku a fenka silky teriéra na krytí ve Finsku) nasedal bez problémů a věci jsme měli sbalené raz dva. Předem jsem zabrouzdala do zahraničních časopisů, abych zjistila jak jsou v Seville lidé na výstavách oblečení, jaké tam asi bude počasí a jaké dávají ceny, abychom zase náhodu nestěhovali něco tak šíleného, jako byl pohár z Mallorky. Zjištění mě uklidnila. Výstavní šatník jsem zmenšila na polovinu a tašku na poháry vyndala úplně. V předtuše věcí příštích jsem do Sevilly poslala e-mailem žádost o zpětné potvrzení naší účasti. Do středy před pátečním odletem žádná odpověď. Následoval celostránkový fax. Nic. Na telefonu automatická odpověď ve španělštině. A tak jsme do Sevilly odletěli bez potvrzení o přijetí a s vědomím, že tam možná jen navštívíme proslulého "lazebníka sevillského" a po víkendové prohlídce města pofrčíme domů.

Celý víkend byl plný pokusů a nových zkušeností. Na turisty jsem si zahráli už v Praze, kdy jsme se, nemaje jinou možnost, dopravili na letiště taxíkem. Cena kupodivu odpovídala vzdálenosti a trasa se neodchýlila od běžných zvyklostí. Na letišti proběhlo odbavení hravě. Ještě jsem u nového terminálu nechala Codýska vyběhat a vyvenčit. Však už víme, že na mezipřistání k tomu není příležitost, na letištích se s venčením psů nepočítá. Plánovaný odlet se posunul téměř o hodinu už v Praze a než jsme se dostali do vzduchu, bylo nám víc než jasné, že v Madridu se nám čas na přestup smrskne z hodiny a půl na minimum. O tom, že je pejskařský svět malý svědčí fakt, že s námi ve stejném letadle letěl kníráček do Madridu a druhý potom zpět. Codýsek se nechal pronést kontrolním rámem v mé náruči zatímco jeho přepravka putovala rentgenem na pásu. Pak odcupkal na Gate 3 a až do nástupu do letadla se nechal hladit od kohokoliv, kdo k tomu byl ochoten. V přepravce se stočil do klubíčka a uložen pod moje sedadlo byl hodný až do Madridu. Pravdou je, že vzlet a přistání není pro citlivá psí ouška asi nic příjemného, ale ve velkoměstě je někdy stejný randál.

V Madridu už jsme tušili, že nás čekají potíže. Do odletu nám zbývalo 20 minut za předpokladu, že náš gate je někde blízko. Nebyl. Ke vchodům "HJK" terminálu "T4" hlásily tabule 20 minut nutných k přesunu. Až v poklusu jsme zjistili, že navíc musíme z jednoho terminálu na druhý podzemním vláčkem. Pak jezdící schody, výtah, znovu celní kontrola. S ohledem na krátící se čas jsem se pokusila dohovořit s dozorcem tmavé pleti a posunout nás před frontu asi padesáti lidí, z nichž do Sevilly letěli tak nejvýše dva. Manévr se nám vydařil, vřava jižanského adrenalinu ale vypukla až za našimi zády. Dav se vzbouřil, jenomže to už jsme chvátali k určenému vchodu. Jestli existují chvíle, kdy se vzdálenosti prodlužují, pak tahle k nim patřila. Měla jsem dojem, že se vracíme pěšky do Prahy. Konečně jsme našli gate a kupodivu ještě i přítomnou obsluhu u počítače. Podle plánu mělo naše letadlo právě rolovat na ranvej. Zatím ale stálo u nástupního rukávu. Podali jsme naše palubní lístky, asistentka je projela čtečkou a ukázala nám ať zůstaneme stát kde jsme. Nad hlavou mi sice proletěl roj otazníků, ale logické odpovědi jsem se nedočkala. Místo toho se začalo dít něco, co připomínalo zlý sen.

Dvojice obsluhující počítač několikrát ručně kontrolovala palubní lístky cestujících, kteří již seděli v letadle. Naše dva palubní lístky a Codýskova letenka ležely mimo a já z nich nespustila oči. Co kdyby...? Na seznamu v počítači bylo ještě 6 jmen. Naše nikoliv. Obsluhující muž zadal do počítače jakési nesrozumitelné kombinace čísel a písmen. Po chvilce probleskl obrazovkou známý seznam a také Brychta, Brychtova - Standby. Naše jména ale zmizela stejně rychle, jak se objevila. K přepážce se dořítila starší splavená dvojice. Obsluha jim odebrala lístky, odložila je a věnovala se počítači, který začal stávkovat. Do toho zazvonil telefon. Mladík ve stejnokroji převzal jakési hlášení, vstal a vyťukáním kódu na dveře východu zlikvidoval naší šanci nastoupit. Prima, asi poletíme jiným letadlem. Měli jsme čas, do Sevilly něco letí co chvíli a nic nás nadměrně nehoní. Jen mě poprvé napadlo, zda je náš kufr už na palubě nebo naopak teprve někde na cestě. Mrtvice ale málem ranila pána z doběhnuvší dvojice. S obsluhou si dlouze něco španělsky vykládali a jasné bylo jen to, že chtějí odletět teď hned. Zvolna došli další čtyři pánové, podle vzhledu podnikatelé. Seznam chybějících cestujících byl úplný, ale počítač přestal přijímat kódy a na pokyny z klávesnice odpovídal výhradně tupým mlčením a šedou obrazovkou. Další pokus vložit data, stejný výsledek. Letadlo bylo stále na dohled a výpočetní technika zdárně stávkovala. Grossman se Šimkem by na našem místě začali psát povídku "Můj první let letadlem". "Možná by mu měli zkusit domluvit", prohodila jsem k manželovi. "To je tím, když se s technikou nezachází něžně", odvětil, "kdyby se usmívali, všechno by šlo lépe". Jestli si technika dala říct na základě manželova laskavého přístupu, to už se nikdy nedovím. Faktem je, že počítač zachrochtal, vyplivl hlášku o přijetí cestujících na palubu, obsluha odkódovala vchod a my jsme se dostali na svá sedadla. Nepřejte si vidět obličeje lidí v letadle. Evidentně měli za to, že jsme se právě vrátili z veselých nákupů v letištních obchodech. Pohodlně jsme se usadili do nenastartovaného letadla a dali se do čtení tisku. Vyvrcholení následovalo. Kapitán hlásil, že pro hustý provoz nad Madridem bude let ještě minimálně o 30 minut opožděn. Cestující měli chuť nás utlouct podruhé. V kabině letadla bylo vedro a největší koncentrace kýchajících lidí, jakou si dovedete představit. Kapénková nákaza se nemilosrdně šířila. Tohle zaručeně odstonám! Přivezu si španělskou chřipku! Do Sevilly jsme se po 50 minutách letu dostali s hodinu a půl dlouhým zpožděním.

Jak se dalo po předešlých peripetiích očekávat, náš kufr se nenašel ani na pásu se zavazadly z EU, ani na pásu bagáže z ostatních zemí. V oddělení reklamací o něm neměli žádný záznam. Slečna nám předala letáček s informacemi o reklamacích a telefonním číslem a na moje hořekování, že kufr, opravdu, ale opravdu potřebujeme co nejdříve, dopsala časy dalších dvou letů z Madridu. Zbývalo jen doufat v zázrak. Taxík nás dovezl k hotelu Ibis překvapivě brzy. Od letiště to bylo kousek. Taxa v eurech korespondovala s cenou v korunách v Praze. Příjemný personál hotelu a teplá večeře nám spravili náladu. Netoliko Codýskovi, pro kterého jsem měla v rezervním zavazadle jen piškoty a vodu. Všechno na co pomyslíte a co potřebujete k životu bylo v rámci našich úsporných opatření uloženo v kufru. A ten byl stále bůh ví kde. Volání na letiště se míjelo účinkem. Buď nic nevěděli nebo bylo zavazadlo nezvěstné. V půl dvanácté v noci přepojili letištní telefonní linku na automat, který by si s námi klidně vydržel povídat až do devíti do rána. Teprve pak se vrátil personál. Stále jsem si nepřipouštěla možné důsledky současného stavu. Ulehli jsme a spali až do rána, kdy nás probudila naděje na zlepšení. Ani po Codýskově venčení jsme kufřík v recepci nenašli. Nic se nezměnilo ani do snídaně. Výstava začínala v deset hodin. Bylo devět. Majitelka naší Juraji z Haliparku Claudia mi poslala SMS, že jdou číňánci na řadu v 11.11 v kruhu 3. Jestli se kufr nenajde do půl desáté, nestihneme Codyho vykoupat v žádném případě. Nejhorší varianta nastala. Kufr nikde a rezervní čas nulový. Vzali jsme Codýska, zavolali taxi a podle mapky vytištěné z internetu odnavigovali taxikáře v nám neznámém terénu asi 12 kilometrů za město do vesničky Alcalá de Guadaíra. Za pomoci domorodců jsme šťastně zastavili u brány s transparentem výstavy. Jsme na místě.

U boudičky za vstupní branou byla fronta asi deseti lidí. Přesto jsme tu v silném větru pod ocelově šedými mraky stáli asi 20 minut. Nemaje vstupní list ani potvrzení o přijetí použila jsem kopii přihlášky na výstavu. Zafungovala. Paní si jí vzala, prohledala všechny krabice s obálkami na které jsem dohlédla a pak odešla. No fajn! Manžel se operativně přesunul k vedlejšímu okénku. " Vidím paní i přihlášku", hlásil. "Nic nenašla." No bodejť když nás hledala pod L jako Libuše i když jsem jí vnucovala příjmení Brychtová, pod kterým se nakonec obě obálky našly! Byli jsme v katalogu. Sláva. Veterinární kontrola se nekonala, očkovák nikdo nechtěl. V jedné ze dvou velkých montovaných hal jsme na druhý pokus objevili kruh číslo 3 (namalované rozmístění kruhů tu nečekejte). Do začátku posuzování číňánků zbývalo 20 minut. Jen jsem otevřela katalog a pohledem přejela hromadu zahraničních jmen. Skvěle! Už jen to nám chybělo. Cody byl ale v otevřené třídě sám! No, alespoň nějaká naděje. Prodejní stánky bohužel nenabídly k prodeji vůbec nic, co by nás mohlo provizorně zachránit a tak nám kamarádi Claudie a Sasha Ries pomohli jak se dalo. Sasha půjčil stůl, pudr a kapsičku na číslo, Claudie výstavní vodítko, hřeben, kartáč a roztok na umytí očí. Dala jsem Codýska na stůl. Teď se ukáže, co umí Petsilk. Cody byl naposledy vykoupaný před osmi dny. Naštěstí jsem ho nenaolejovala, což běžně dělám. Snad to bylo řízení osudu. Celou dobu však běhal po zahradě a venku na volno, zmačkal se v přepravce, jako správný pes si počůral nohy a břicho... jedním slovem: Nádhera!. Sasha jen sprásknul ruce, když ho viděl. V duchu jsem se pomodlila, vlhkými ubrousky odstranila nejhorší špínu a zbytek zasypala pudrem. Vzpomněla jsem si na nařízení FCI o zákazu pudrování. Možná by mi v tu chvíli některý chytrý činovník mohl předvést, jak psa připravit na výstavu bez čistícího pudru, pakliže jsem z něj nechtěla udělat naháče! Dvacet minut pečlivé práce přineslo své ovoce. S minimální ztrátou chlupů vypadal Cody o něco lépe. No o něco, však se podívejte na fotku. Nejméně práce jsem měla se sebou. Musela jsem vystavovat tak, jak jsem přiletěla. Botasky, cestovní kalhoty, rolák a triko, které alespoň barevně ladilo s botaskami. Nenalíčená, lehce přečísnutá manželovým jednořadým hřebínkem. Myslím, že takhle jsem psa nevystavovala ani za dob hlubokého socialismu na svazarmovských výstavách. Nezbylo mi než se nadechnout a Codýska předvést s výrazem, že právě takhle je všechno v pořádku.

V kruhu nás očekávala maďarská rozhodčí Susan Petik. Jakmile mě spatřila, málem si protřela oči, jestli se jí to nezdá. Naposledy nás viděla v prosinci na šampionech šampionů a to jsme vypadali o dost jinak. Podle katalogu byl Cody první, ale vedoucí kruhu nás nechal ve vchodu a cosi vyvolával ve španělštině. Na moje číslo na rukávu viděl, tak jsme s Codym čekali. Jedním očkem jsem zahlédla nahatou konkurenci a už jsem se tam raději víc nedívala. To už došlo na nás. Kupodivu jsme do kruhu vešli dva. Cody a krásný nahatý pejsek. Vzápětí jsem se dověděla, že ho ráno ze třídy šampionů přesunuli do otevřené, aby mohl soutěžit o CAC. Za dané situace jsem v CAC nevěřila ani náhodou. Krásně oblečená a upravená Alexandra Foth byla se svými anglickými psy silnou konkurencí. Psík ale kupodivu moc nechtěl stát na stole a jak se ukázalo, dunící palubovky také udělaly své. Z předvedených naháčů trošku zvedla ocásek jen pozdější vítězka BOB. Jejich fotky v postoji nemáme, protože až na čestnou výjimku prostě nepostáli. Zato Codýska rámus dusajících lidí vůbec nevyvedl z konceptu. Zlatíčko moje chundelaté! Dostali jsme CAC, což mi docela vyrazilo dech. Za námi se předvedl pejsek ve třídě šampionů v majetku známého Pepe Requeny. Z mých reportáží už víte, že je chovatelem čivav ch.s. Gibeltarik, který vyhrává téměř pokaždé něco. Už jsme s ním měli tu čest loni na Mallorce, ale tehdy se psem účast vzdal. Cody si s vítězem třídy šampionů zaběhal o nejlepšího psa a titul získal, čímž postoupil do soutěže o BOB. I ve třídách fen došlo oproti katalogu k několika změnám ve třídách ba i ve fenách samých a k údajům, které jsou bez záruky  v tabulce, jsem se dopracovala až s pomocí Alexandry Forth. Fenečky se mi líbily v typu, byly pěkně osrstěné a pohledné. V pohybu a kupodivu ani na stole jejich projev už tak přesvědčivý nebyl a ocásky se jim na hlučné podlaze nechtělo nosit vůbec. Paní rozhodčí to ale nijak nevadilo. O BOB si Cody zaběhal s nejlepší fenkou, která tento titul dostala ze třídy mladých. Nemám ponětí, jak oba psi vypadali ve srovnání v pohybu, ale Codýsek nezaváhal ani jednou, jak už je jeho zvykem. Ovšem chápu paní rozhodčí, že do finálového kruhu nechtěla poslat handlerku v botaskách a nevykoupaného psa čímž BOB padl na pohlednou fenečku. Ve finále se pak dostala do užšího výběru. Naše sobotní účinkování jsem vzhledem k okolnostem považovala za skvělý úspěch. CACe jsme měli a cokoliv navíc byla milá pozornost zdejšího podniku. Petsilk splnil svou úlohu na výbornou. I po týdnu bez koupání a po nijak šetrném venčení byl pes vystavování schopný, aniž by srst nějak zvláště utrpěla. Tuhle kosmetiku opravdu nevyměním. Našim radostem sevillským ale ještě neměl být konec.

Jen co jsem dovystavovala Codýska, přiběhla Claudie, zda bych jí nepomohla předvést shih-tzu, když jí půjdou proti sobě. Zeptala jsem se jí, jestli to myslí vážně, když jsem tak nevýstavně oděná, ale trvala na tom a tak jsem s její fenkou vzápětí vyběhala Best of opposite sex. Vzápětí se na mě obrátila majitelka dvou pudlů z Anglie, zda bych vzala do kruhu i jednoho z jejích svěřenců. Jen mě upozornila, že je trošku šílenec, který místo správného klusu permanentně poletuje vzduchem a skáče. Kdyby mi to neřekla, snad bych si ani nevšimla. Psík totiž poskočil jen jednou a zbytek zvládl bezvadně. Do třetice všeho dobrého kokarda za BOS. A než jsem se vzpamatovala, stála u mě majitelka lvíčka a grifonka, že by potřebovala jednoho z nich předvést ve finále IX. skupiny. Tohle už jsem jí ale slíbit nemohla, protože mi zazvonil mobil. Kufr dorazil do hotelu. Sláva! Blížila se nejen 16. hodina se zahájením soutěží, ale také vichřice a liják. Než jsme se s manželem dohodli co a jak uděláme dál, začalo pršet. V obavě z toho, zda je vůbec možné někde u výstaviště najít taxík, který by nás zavezl zpátky do hotelu, upustili jsme od čekání na závěrečné soutěže a střihli si, kdo půjde shánět taxi. Los padl na mě. Nechala jsem Hanuše s Codym v hale a vyrazila do deště. Zatímco muži by jistě sháněli taxík po městě, ženám stačí šarm a úsměv. U brány výstaviště stál v černé uniformě zmoklý, leč vstřícně vyhlížející a poměrně mladý, strážce pořádku. Vrhla jsem na něj zoufalý pohled absolutně bezradné cizinky a dotaz, zda hovoří anglicky. „A little“ odvětil. To úplně stačilo. Slovo taxi je mezinárodní a zbytek dění probíhal mimo mě. Mladík se spojil se starším kolegou před branou a ten šel do zaparkovaného automobilu policistů. Krapku mi zatrnulo: „Přece jsem se jim nesvěřila že kradu taxíky, aby mě rovnou zavřeli…“. Strážník viděl mé rozpaky a rukama nohama mi vysvětlil, že nám taxi zavolají policisté, ať chvilku počkám a ať si stoupnu na jeho místo, které bylo přece jen trošku chráněné před deštěm. Váhala jsem, jestli se mi to nezdá. Starší strážník se vrátil, španělsky se domluvil s kolegou a ten mi přetlumočil, že odvoz je tu do deseti minut. „Jsou neuvěřitelní“, vydechla jsem údivem a doběhla do haly pro Hanuše s Codýskem. V dešti jsme se postavili ke sloupu u brány. Byli jsme tu jen chvilku, když nás mladý strážník poslal zpět do haly, že pro nás sám přijde až taxi dorazí, abychom zbytečně nemokli. Marně jsem vzpomínala, kdy mě lidská vstřícnost tak zahřála u srdce. Taxi zaparkovalo u brány během pěti minut, náš anděl strážný pro nás opravdu přiběhl, za což dostal pusu (bez našeho kufru jsem sebou jinou odměnu stejně neměla) a oba nám s kolegou vesele zamávali. Budu si je pamatovat hodně dlouho, byli prostě skvělí. Cesta taxíkem naší idylu opět ukončila. Jen jsme vyjeli na dálnici k Seville, strhla se taková průtrž mračen a vichřice, že stěrače nebraly vodu a auta tančila po silnici jako kuželky. K hotelu náš taxikář dojel víc po paměti než podle ukazatelů a víc odhadem než po silnici. Jak vím z vyprávění, o něco později vichr urval elektrické vedení do výstavní haly, zavládla tma, plachtami crčel déšť dovnitř a kolem hal i pod nimi se valily potoky vody, bahna a písku. Odjeli jsme právě včas a katastrofa nás minula.

Vlhcí ale natěšení jsme se vrhli do recepce hotelu pro kufr. Mezitím se ale vystřídal personál a nové recepční o ničem nevěděly. Pak přišla třetí a sdělila nám, že naše čtyři zavazadla dorazila v pořádku. „Jéžišmarjá čtyři kufry a ani jeden nebude náš“, zasténala jsem ve zlé předtuše. Pokoušely se o mě mrákoty. Hanuš šel statečně s recepční do skladu a vyndal odtud s díky jediný kufr s tím, že ty zbylé opravdu nejsou naše. Představila jsem si jiné chudáky, čekající na svá zavazadla, ale to už jsme chvátali udělat Codýskovi vydatnou večeři do dvojité misky, kterou dostal u přejímky jako dárek od sponzora výstavy. Silně odřený kufr se podařilo otevřít a od té chvíle nám konečně začala víkendová pohoda. Koupání Codýska jsem nechala na ráno, protože jsme v neděli měli jít na řadu po dvanácté hodině. Dlužno dodat, že psík po čerstvém vykoupání vypadal výrazně lépe a i mě se podařilo nalézt běžnou podobu. Na nedělní výstavu jsme přijeli po vydatné snídani a zábavě s dalším taxikářem, kterého jsme na místo výstavy dostrkali bez jediného zaváhání. Alespoň se s námi něco naučil. Počasí se v noci vyměnilo jako mávnutím kouzelného proutku a do Španělska vtrhlo jaro s teplem a azurově modrou oblohou. I opalovat jsme se stihli.

Na výstavišti jsem měla čas tak akorát psíka učesat a rychle mrknout do kruhu. Naše paní rozhodčí z Austrálie byla postarší, leč neuvěřitelně příjemná dáma. Na majitele se usmívala, s pejsky rozmlouvala a posuzovala s přehledem a nad věcí. Hodně dala na pohyb a předvedení. Včas jsem se s Codym připravila ke kruhu, aby se na nás nečekalo. Nedělní davy návštěvníků ucpaly uličky ke kruhům a dostat se sem bez tlačenice bylo prakticky nemožné. Časový harmonogram platil na minuty. Z katalogu jsem věděla, že by měl před námi nastoupit pejsek ze třídy dorostu, zbytek byl stejný jako včera, jen Pepe Requena předem hlásil, že se svým psem nenastoupí, neboť má moc čivav. Dorostenec nepřijel, vedoucí kruhu nás zavolal do kruhu a mě teprve došlo, že jsem nikde v hale neviděla naše včerejší soupeře. Po loňském podzimním Záhřebu jsem se ale definitivně vyléčila z toho, na někoho čekat nebo ho shánět. Codýsek se na stole opusinkoval s paní rozhodčí, oběhl kolečko a dostal CAC. Máme splněno. Ve vzorném výstavním postoji jsme pak čekali na soupeře. Nikde nikdo. Vedoucí kruhu poctivě vyvolával a oběhl co se dalo. Nic a než jsem mrkla, měli jsme CACIB i BOB. Tituly mě těšily, způsob jejich získání nikoliv. Spíš jsem si dělala starosti, co vážného se asi sympatickým majitelům našich soupeřů přihodilo, že nepřijeli s tolika psy. Doufám, že jsou v pořádku.

Po Codýskovi jsem si opět užila chování černého pudlího krasavce, Claudia na své shih-tzu získala opět BOB i BOS a sešly jsme se odpoledne v IX. skupině FCI. Finálové soutěže zahajoval nikoliv juniorhandling, ale soutěž Dítě a pes. Steven Seymoure, který letos posuzuje juniorhandling na Crufts v Anglii, nedal ani mrknutím oka najevo, že by soutěž, v níž psi spíš vodili děti, byla nějak podřadná. Naopak. Skvělým přístupem uchvátil diváky zejména etidou s malou holčičkou a pinčem. Pes nechtěl moc chodit, pročež ho holčina drapla a jednoduše odnesla v náručí, kam bylo třeba. Rozhodčí jí sice nedal místo na stupních vítězů, zato čestnou cenu jí předal s políbením ruky, čímž dojal všechny maminky i většinu diváků. Obě řádné kategorie juniorhandlingu neměly nijak oslnivou úroveň a musela by je s přehledem vyhrát většina našich handlerů to pátého místa včetně. V programu jsou skupiny FCI před páry, chovatelskými skupinami a veterány, pak následuje soutěž dorostu, mladých a teprve BIS. Devátou skupinu posuzovala naše včerejší rozhodčí a postup Codýska do šestky finalistů považuji za báječný. Vítězný francouzský buldoček byl výjimečně krásný. Kraťoučký, zavalitý, se silnými končetinami, osvalený, s kouzelným výrazem, hlavou i předvedením. BIS nemohl vyhrát jen proto, že tohle místo patřilo jinému psu. Druhé místo ve skupině patřilo nechodivému leč pěkně osrstěnému pekinézovi (po ploše ho handler dokonce nesl), když se do šestice kromě Codýska vešel shih-tzu naší kamarádky Claudie, Sashův černý toy pudl a tuším mops.

Už dopoledne jsem zachytila zvláštní skupinku lidí obcházející výstaviště. Na první pohled profesionální handleři zaváněli Amerikou. Mrkla jsem jim přes rameno a nádherná alba s fotografiemi vítězných psů mě nenechala v mém odhadu déle na pochybách. Přijel vyhrát jasný a krásný favorit. Dokonale upravený čau-čau, čerstvě vyfénovaný a jednoduše perfektní šampion s excelentním předvedením. Nic nebylo ponecháno náhodě a tak jsem mohla předem manžela informovat o tom, jakého psa má fotit. Nedivil se, už mě zná. Výstavu jsme si užili až do konce. Zajímavostí organizace je, že početné finále dorostu a juniorů se posuzuje po skupinách FCI, kdy do kruhu nastoupí nejprve skupiny I. až IV., pak V. až X. Ke každé ze skupin přijde jeden rozhodčí, psy posoudí a vybere vítěze skupiny, který pak soutěží o titul BIS. Jednoduchý, rychlejší a jasný systém hodný následování, protože souběžné posouzení několika skupin není tak časově a prostorově náročné. V Best in show dospělých se sešli zajímaví psy vesměs slušné kvality. Líbila se mi bearded kolie i dobrman (kupírovaný, amerického typu), hladkosrstý foxteriér ani jezevčík mě nezaujali, o čauovi už byla řeč, pěkný byl basset a slušný golden retrívr, zcela zapadl výmarský ohař, oslňoval francouzský buldoček a nechyběl španělský galgo, jemuž jsem moc nefandila ani přes pěkné předvedení. Jak jsem si všimla, většina psů byla v rukách profesionálů. Docela chápu zahraniční rozhodčí, kteří si předem nastudovali nový španělský časopis Show Dogs včetně minulých výstavních výsledků, aby se moc nespletli. Výstavní katalog byl jeden na oba dva dny a tak nemějme iluze o tom, že by snad někdo někoho ze špičky neznal. Třetí místo ¨v BIS ze slušnosti chrt, druhý buldoček a první dle očekávání čau-čau.

Po skončení výstavy jsme v klidu pobalili a já bez váhání vyrazila k bráně pro taxík. Ale ouha, bylo sedm hodin a moji andělé strážní už nikde. Zato policejní auta tu byla dvě a dokonce se čtyřmi muži zákona. Anglicky mluvil trošku jen jeden z nich a rychle pochopil, co bych ráda. Málem mě porazilo, když vzal rovnou služební mobil a zavolal nám taxi. Živě jsem si představila podobnou akci u nás! Ve zbylém čase jsme s pány zažertovali, představili jim šampiona Codýska a obdarovali je fotkou. Jejich nadšení neznalo mezí a až příště přijedeme, berou si prý zase službu u brány. Jen jsem se děsila aby je nenapadlo dělat nám doprovod do hotelu… V každém případě nám tahle drobnost v podobně ochoty pomoci a vstřícnosti neuvěřitelně zpříjemnila pobyt. Všechno záleží na lidech a zdejší policisté jsou těmi, na které budeme dlouho v dobrém vzpomínat.

Codýskovi jsem dopřála večerní a ranní venčení na volno a dosytosti. Silnice kolem hotelu jsou totiž obehnány kovovým plotem, takže se psíkovi nikde nic nemohlo stát. Naopak se mu nesmírně líbilo v aleji palem (bylo jich přesně 64) a než je všechny oběhl, což samozřejmě musel, já jsem relaxovala na sluníčku. Vůbec se mi nechtělo zpátky do Prahy, kde byla hlášena sněhová kalamita. Další probíhačku měl Cody před terminálem letiště. Po odbavení zavazadel bylo jasné, že má let opět zpoždění a tak jsem pejska nechala oběhat plochu o velikosti fotbalového stadionu s několika palmami. V letadle spal jako andílek. Na letišti v Madridu jsme opět potkali majitele vezoucí kníráčka a do Prahy jsme se dostali s více než hodinovým zpožděním. Letadla na tom začínají být snad hůř než vlaky. A pak leťte na výstavu letadlem s tím, že ušetříte čas!

Ještě jsem vám slíbila povědět, jak se má naše bílá princezna Juraja z Haliparku. Jednoduše skvěle. Claudie je zkušená profesionální handlerka, kterou čeká o prázdninách praxe v chovatelské stanici shih-tzu v Thajsku a také výstavy, kde bude nejen předvádět shih-tzu, ale prý i Juraju s nadějí, že zvládnou šampiona Thajska. Z fotek je evidentní, že se Juraja vyvedla. Dostala domácí jméno Paris a měli bychom jí potkat v květnu na Mallorce. Claudie jí do Sevilly nakonec nevzala, protože měla hromadu jiné práce a navíc si malá uhnala nepříjemný ekzém, takže by bylo zbytečné riskovat. Však ony to spolu doženou.

Máme za sebou zajímavý výlet. Na další lety se už nikdy nevydáme bez rezervního příručního zavazadla na palubu. Codýsek bude vždycky vykoupaný i přesto, že ho na místě překoupu znovu. Co kdyby byla sprcha upevněná nahoře ve zdi… Tak jako jinde po světě, je třeba do nové končiny jet vícekrát, aby se pes dostal do povědomí. Dřív nemá šanci na větší úspěch. Velkou reklamu české kynologii dělá ve Španělsku chovatelka středních kníračů pepř a sůl Monika Jurčovská. Její jméno je zaklínadlo, které funguje jako vstupní heslo do lidských srdcí. Podobně je tomu s Klárou Prokůpkovou ve Francii a jejím manželem Thomasem. Kéž bychom takových báječných lidí měli po světě víc. I my se ještě do Španělska vrátíme. Rozjetý šampionát je třeba dokončit a to nebude snadné. Tak zase někdy příště u kruhu Crestado Chino… 

Čínský chocholatý pes 
4.3. National CAC show - Posuzovala/judge: Mrs. Susan Petik (Maďarsko - Hungary)
5.3. International CACIB show - Posuzovala/judge: Mrs. Beryl Hession (Austrálie - Australia)

  Čínský chocholatý pes - Chinese Crested Dog

* CAC se ve třídě šampionů neuděluje.

Finale BIG Saturday:
Hibacka´s Amazing Adventure (HA) - BIG Judge Steven Seymoure - Australia
Finale BIG Sunday:
Ich. Cody z Haliparku (PP) - BIG Judge Susan Petik - Hungary

 07. 03. 2006, foto ©: H. Brychta; Text: L. Brychtová