Jenomže začalo pršet, hladiny řek začaly stoupat, naší zemičkou se přehnala pětisetletá voda a zbytek už všichni znáte. Od úterka do čtvrtka manžel nocoval ve své firmě v Praze - Modřanech a s dalšími spolupracovníky se pokoušeli zabránit nejhoršímu. Z Modřan se nedalo odjet, Praha byla pod vodou a doprava v kolapsu. Což o to, já a psíci jsme sídlili na kopci na suchu, ale všechno ostatní bylo jinak. Pod tíhou komplikované situace jsem začala kombinovat, kdo se mnou pojede místo manžela nebo zda nakonec nezůstanu doma. Hledala jsem k sobě druhého řidiče na 10 hodin jízdy a někoho, kdo je schopen mi pomoci i se psy. Samozřejmě jsem se obrátila na své nejlepší přátele a ti byli do jednoho ochotní pomoci. Až v pátek, těsně před odjezdem (ve 14,15 hodin jsme museli vyzvednout Codyho v Brně, kam mi ho jeho majitelé přivezli), bylo rozhodnuto, že nakonec pojedeme v tradiční sestavě a v řízení se budeme střídat. Hledala jsem na internetu, jaké bude v Maďarsku a Rumunsku o víkendu počasí. Výsledek se mi vůbec nelíbil – teplo, ale přeháňky a o víkendu bouřky s přívalovými dešti. Dešťová fronta se tam sunula z našeho území. Jestli nás to chytí na výstavě v Rumunsku, uplaveme stejně jako v Praze. Měla jsem pocit, že čím dál víc věcí je proti našemu odjezdu. Gessi se intenzivně blížila k hárání, ani mě příroda nevynechala a při představě rumunského horka a výstaviště pod širým nebem s jedním suchým záchodem bez vody mi nebylo dvakrát příjemně. Další komplikací se stalo ubytování v Debrecenu. Kvůli povodním a vypnuté elektřině vázla většina komunikace a naší obligátní cestovní kanceláři Lavaza se podařilo sehnat jen dražší a vzdálenější hotel, než jaký jsme měli loni. Učinila jsem poslední pokus a poprosila znovu o pomoc svého tatínka. Do deseti minut mi volal zpět, že máme ubytování zajištěno a že na nás počkají, dokud nedojedeme. Jak se tohle tatínkovi povedlo, nevím, ale fakt je, že by za výsledek zasloužil metál. Alespoň stran ubytování jsme odjížděli klidnější.

Na vteřinu přesně jsme dorazili do Brna. Jen jsme zastavili na domluveném místě a otevřeli dveře auta, přijeli Jansovi, noví majitelé Codýska. Cody se ke mně radostně přihrnul a přivítal se, jako by říkal: „No to je dost, kde jsi se tak dlouho zdržela.“ V rychlosti jsem vyvenčila svou smečku, s Jansovými jsme si vyměnili balíčky fotek Codyho, popřáli si štěstí, zabouchli dveře u aut a začala průtrž mračen s bouřkou, která nás s lijákem provázela dalších 20 kilometrů. Děsila mě představa, jak nám obě výstavy proprší. Psíci spokojeně chrupali ve svých přepravkách a my jsme se probíjeli smrští, ve které se nedalo jet víc než 30 km za hodinu. Do Debrecenu jsme dorazili ve 21.30 a během krátké chvilky už jsme vyhlíželi z hotelového okna na lidmi zaplněné náměstí. Uvítal nás vynikající koncert tří houslistek (připomínaly mi klonovanou Vanessu Mae), které za doprovodu kláves a bicích předváděly skvělé populární skladby od Yanniho přes ABBU až po Montiho čardáš. Jedním slovem nádhera. Při pohledu na vyzdobenou plochu pod okny, kde se stejně jako loni konaly květinové slavnosti, jsem začala věřit, že se víkend povede. Koncert skončil po půl jedenácté. Čekalo nás ještě koupání a fénování Codyho i zbytku smečky. Ze štěněte se nám podařilo udělat dokonalého plyšového medvídka. S vyfoukanou srstí připomínal hračku z Hamira. Spát jsme šli po půl jedné při šumění slavnostně osvětlené kašny pod oknem.

Budíček v pět hodin nebyl nic moc. Sbalit, vyvenčit, já obléknout a namalovat (v Rumunsku zaručeně nebude kde a kdy) a bez snídaně vystartovat. Čeká nás asi 70 kilometrů plus hraniční přechod. Jak jsme uháněli po téměř prázdné silnici, bylo nám skoro líto, že jsme nezašli na hotelovou snídani. Napadlo mě parafrázovat slova tety Kateřiny ze Saturnina: „Nechval dne před snídaní“ a vzápětí se ukázalo, že šlo o slova vpravdě věštecká. Před hranicí do Rumunska stála neuvěřitelná fronta čtyř proudů aut! Za půl hodiny jsme popojeli asi tak o 20 metrů. Začali jsme tipovat, jestli přijdeme u celníků na řadu v jedenáct nebo v půl dvanácté (výstava začínala v 10.00). Sluníčko pražilo a v autech se smažily posádky odevzdané na milost a nemilost celních úředníků. Měli jsme vyrazit už včera! V 9.30, s hraničním přechodem na dohled, ale s nehybnou frontou aut před sebou, začala atmosféra houstnout. Budeme-li na výstavě sami, snad nás posoudí dodatečně, ale bude-li tam jediný jiný pes, máme po nadějích. Kde se vzal, tu se vzal, běžel kolem aut celník a provolával „Dog show!“ a ukazoval na vedlejší prázdný pruh. Vzápětí už jsme stáli v řadě před odbavovacím okénkem pro diplomaty. Před námi vystavovatel z Francie (tomu asi rozum zůstával stát), před ním Polky a další auta se psy. Pravda, kdo dal karton cigaret nebo jiný dáreček, projel téměř ihned, ostatním to trvalo o něco déle, ale projel také. V 10.00 jsme konečně vjeli do města. Naší výhodou byla znalost prostředí z loňska (první křižovatku projeďte rovně na centrum a dále se držte červeného obrázku zubaté pevnosti). Letos jsem velice záhy zaregistrovala i šipky „CACIB“. Na téměř utajené parkoviště, skryté v komplexu historických hradeb, jsme trefili bez zaváhání. Brzdíme až u kruhu německých ovčáků. Voják se samopalem nás jde vykázat, ale rukama nohama mu vysvětlujeme, že vyložíme věci a pak samozřejmě přeparkujeme. S pohledem do ústí zbraně to byl odvážný kousek, ale dotyčný pochopil a následujících 25 minut hlídal naše auto i psy. V té době jsem oběhla výstaviště, našla kancelář, doplatila Codýska (na místě vybírali 50 EUR za každého psa bez rozdílu čehokoliv a bez diskuse!), našla náš kruh (to bylo umění, protože plánek kruhů nikde neexistoval a kruhy byly označeny jen A4 papírem zapíchnutým na jednom ze sloupků, s malým číslem kruhu a výčtem plemen,) a s hrůzou zjistila, že za chvíli jdeme na řadu! V kruhu mi ke všemu nedali čísla pro Gessi a Akima, protože na vstupáku byl jen Arny, takže znovu let do kanceláře a vyžádání potvrzení o přijetí pro Gesku a Akima a zase ke kruhu pro čísla. Teprve potom jsem se klusem přihnala k autu a vyzvedla zbytek naší výpravy. Po travnatých drnech jsme dokodrcali i s klecí a přepravkami ke kruhu. Jen jsme zastavili, už na mě kývala paní Petik, že vzápětí jdou číňánci. Takže honem vodítka, hřebeny a alespoň otevřít katalog, abych zjistila, jak jdou psi po sobě. Sama bych tohle rodeo zaručeně nezvládla. Jako první jde na řadu pejsek z Ruska v mezitřídě. Je překvapivě krásný, elegantní, s nepatrně lehčí kostrou, ale ta se může ještě vylepšit, neboť je to mladý psík. Má krásně stojící uši, nádherné osrstění a připomíná mi typem linii v. Shinbashi. Hned za ním nastupuje Akim ve třídě otevřené. Až přímo v kruhu jsem si všimla, že je mi tu tráva až po kolena. Akim si razí cestu porostem vcelku statečně, ale také hodně čenichá kolem. Nicméně na stole je přesvědčivý a získává svůj první rumunský CAC. Arny ho následuje a pak, aniž bych měnila vedení psů se oba utkají s ruským pejskem o CACIB. Kupodivu ho získá Arny, paní rozhodčí to zdůvodní pevnější kostrou, a res. CACIB putuje do Ruska, z čehož majitelka viditelně není nadšena. Jakmile dostanu posudek a zlatem protkávané šňůry s národními barvami Rumunska, musím vyměnit Arnyho za Gessi. Ta není z lechtající trávy moc nadšená, vysoko zvedá tlapky a obvykle rychlé tempo klusu mění za pomalejší, spíše rozvážný pohyb. Jsouc zde jediná psí dáma, obdrží CACIB a hned jde s Arnym o titul BOB, který také získá. Ptáte se, jestli jsem nezapomněla na Codyho? To víte, že ne. Codýsek tu byl jedinou labutěnkou a jediným štěňátkem v plemeni, takže mu zbývalo sólo předvedení. Paní rozhodčí Petik mě s číňánky zná z řady výstav, ale bylo vidět, že malý Cody jí nadchl. Ve vysoké trávě z něj čouhal jen kousek hlavy a špička vesele neseného ocásku, přičemž psík si v té džungli prošlapával cestu bez zaváhání jako tank. Na stole se na paní rozhodčí příjemně usmál a předvedl obličejík „Nejsladší štěňátko“. Abych pravdu řekla, zvládl předvedení nejlépe ze všech mých psů!

Měli jsme po vystavování a zbývalo nám počkat na závěrečné soutěže, které byly na programu ve 14 hodin. Znalí loňských poměrů, přestěhovali jsme náš stůl, klec, přepravky a nezbytný slunečník do stínu topolů,, poblíž plochy určené pro finále konečně si vydechli a rozhlédli se kolem sebe. Oproti loňsku se tu mnohé změnilo k lepšímu.  O označení cesty už jsem se zmínila, přibyly dva chemické záchody, objevila jsem i kohout s vodou, na finálové soutěže natáhli pořadatelé na celou asfaltovou plochu koberec, postavili transparent s logem výstavy i dva stupně vítězů a pro dobrou náladu pouštěli rytmickou populární hudbu. Už beze spěchu jsme se najedli z dovezených zásob (místní speciality jsem přece jen neriskovala), seznámili se s dalšími vystavovateli a věnovali se propagaci číňánků. Akima s Codýskem si natočili pánové z rumunské televize a mě požádali o pár vět k výstavě. Naháčci budili pozornost celý den a album s fotografiemi šlo z ruky do ruky. Velice mě překvapil zájem řady lidí, jak diváků, tak některých rozhodčích, o aktuální povodňové situaci v České republice. Dokonce jsem se dověděla, že členové některých maďarských chovatelských klubů se domluvili, rozdělili si své zahraniční členy z Čech a těm, kteří spadali do krizových míst pak jednotlivě volali a nabízeli jim pomoc podle toho, kdo se s kým znal. Pravdou je, že mě čtvrtečně večerní telefonát předsedy ATK, pana Mátého, a jeho upřímná starost o nás i o naše psy, nesmírně překvapily a dojaly. A pak se divte, že do Maďarska jezdím ráda.

Finálové soutěže probíhaly za krásného počasí, v teplotě kolem třiceti stupňů, ale za poměrně silného větru. Protože šlo o jednodenní mezinárodní výstavu, soutěžily všechny skupiny FCI a na závěr bylo připraveno klasické Best in Show. O nemilou příhodu ze zákulisí se postaral známý maďarský handler, který s cigaretou v ruce a v družném hovoru se svým kamarádem, nevěnoval dostatek pozornosti svému nádhernému mladému bullmastifovi (vítězi BIS ze Záhřebu). Pes se mu vyvlékl z obojku a rovnou zaútočil na nedaleko stojící bearded kolii. Její majitel první útok psa odrazil, ale na druhý už nestačil a bullmastif se kolii bez zaváhání zakousl do krku. Handler si vrazil cigáro mezi zuby a jal se svému psu vyndávat kolii z tlamy. Měla jsem dojem, že celou situaci trestuhodně podcenil. Psa nakonec zavřel do klece a přišel se podívat, jak moc jeho drahoušek beardedku pocuchal. Upřímně řečeno, na místě majitele kolie bych se netvářila ani trochu mile. Místní veterinář prohlédl oba psy a bullmastif byl vyřazen ze soutěže o BIG, ve které by jinak jistě zabodoval. Příhoda rozvířila hladinu adrenalinu u všech přítomných a hlavně v početném kolektivu ruských vystavovatelů to dost dlouho nespokojeně bublalo. Další pozoruhodné poznatky jsem si odnesla právě ze zmíněného ryze východního společenství majitelů psů. To, že se na vítězného pomeraniana nanáší sprej se zlatými třpytkami, pro mě od loňska nebyla už žádná novinka, ale množství laku Taft, použité na středního černého pudla, mě poněkud zaskočilo. Spotřebu jsem odhadla v počtu jedna výstava, jeden pes, jeden velký lak. Oficiální zákaz lakování tu nikdo nebral vážně. Stejné to bylo i s povzbuzováním u některých plemen, kde hordy pomocníků běhaly kolem kruhu víc než psi v kruhu a podobně dopadl zákaz vyvazování psů, kteří, ač nepřivázaní na „šibenice“, byli nuceni stát v horku na stolech dlouhé hodiny. Například pudlové vedle nás přesně od 11.00 do 17.00 prakticky bez přestávky, vyjma krátkého venčení. A přitom vám každý školený kynolog potvrdí, že dlouhodobé stání je pro psa velice vyčerpávající a nepřirozené. Pro své černé teriéry neměla jiná vystavovatelka ani misku na vodu, natož vodu samotnou a zachránilo jí až smilování dalších pejskařů, kteří její psi napojili. To, že se oba velcí psi tísnili ve stínu naší klece s číňany, aby měli alespoň trochu stínu, byla jen drobnost na okraj. Zdá se, že psi z Ruska, ač sami velmi krásní, mají dost bojové podmínky existence.

Po junior handlingu a osmi skupinách FCI nastupovala ke své účasti v IX. skupině FCI Gessi. Do kruhu nás provázela krojovaná slečna s tabulkou a číslem skupiny FCI. Jestli někdo žije v dojmu, že mezi společenskými plemeny byla v Rumunsku slabá účast a zvířata neměla moc valnou úroveň, musím ho hned vyvést z omylu. Většina vítězů plemene měla vynikající kvalitu, 10 z nich bylo šampionů a osm interšampionů. Paní Petik, které všichni zástupci IX. skupiny prošli přes den rukama, měla po nástupu rychle vybráno a bez váhání vybrala na střed pětici finalistů, do které se k mé radosti vešla i Gessi. Místa se udělovala jen dvě, BIG a res. BIG a obsadili je: na prvním onen lakem zatížený, leč nádherný, střední pudl z Ruska a na druhém vítěz BIS z klubové výstavy ATK maďarský lhasa apso.  Na poslední lehkou doúpravu Codyho jsem měla jen chvilku, v době posuzování X. skupiny FCI. Trochu jsem se bála, co s mrnětem udělá sluníčko a horko, ale psík se zdál v pohodě. V té také nastoupil do finálového kruhu. Mezi finalisty byl nejmladší, vždyť mu byly teprve tři měsíce a 12 dní. Diváci jen vydechli „Ách“, když Cody s hrdě vztyčenou hlavičkou vpochodoval na plochu. O zábavu se postaral i tehdy, když při předvedení v pohybu v poslední fázi usoudil, že by mu bylo lépe ve stínu a jal se směrovat do chladné tribuny k rozhodčím. K dalšímu pohybu se dal zlákat svou oblíbenou hračkou, bílou myškou, a vysloužil si tak potlesk na otevřené scéně.  Mezi třemi vybranými finalisty, malým černým kníračem a velmi povedenou harlekýnskou německou dogou, vypadal Cody jako malé medvídě. Kožíšek měl pečlivě načesaný a vítr také udělal své. Vítězství v Best in Show pro štěňata na mezinárodní výstavě se stalo jeho raketovým startem do světa výstav. Na stupních vítězů si Cody pohodlně sedl a klidně upíral očka do objektivů fotoaparátů i do kamery. Jednou provždy tak dal najevo, že ani výstavy a nějaký ten drobný úspěch ho nerozhodí. Z kruhu odkráčel po koberci tak, jak přišel – se vztyčenou hlavičkou, pravidelným krokem a zdviženým ocáskem. Až když jsme stáli u klece a Cody chroupal zaslouženou odměnu, dolehlo ke mně hlášení, že se vítěz Best in Show štěňat má druhý den zúčastnit Super Best in Show v Debrecenu, kde se utká s vítězem tamější výstavy. „Propána Codýsku, to jsme do toho padli rovnou po hlavě!“

Do hotelu v Debrecenu jsme dorazili až po půl osmé, protože ani přejezd hranic zpět nepatřil k nejrychlejším. Nakrmili jsme a vyvenčili psíky, něco málo pojedli a po životadárném osprchování jsme s prvními tóny dalšího večerního koncertu usnuli jako zabití. Až po probuzení o půlnoci, kdy bylo třeba znovu vyvenčit pejsky, mě napadlo, že ten koncert byl nějak krátký. Slyšela jsem z něj z dálky jen první skladbu! Po zbytek času jsem byla v dokonalých mrákotách. Noční chladný vzduch nás osvěžil a chvíli jsme si užili pohled z okna na náměstí, kde stále pulsoval život na plno (diskotéky, turisté, bary). Do páté hodiny ranní jsme zase nevěděli o světě a já jsem se zařekla, že příští rok si tu konečně musíme udělat dovolenou alespoň na čtyři dny. Ale to už nás čekala druhá mezinárodní výstava, tentokrát přímo v Debrecenu.