Mezinárodní výstava

Melenci - Jugoslávie - 20. července 2002

Tento víkend jsme se vypravili na mezinárodní výstavu psů do jugoslávského městečka Melenci - samozřejmě opět autobusem. Kdo očekává, že budu psát o nějakých hrůzných zážitcích, na které jsme už při našich cestách zvyklí, bude zklamán. Při snaze popsat vše jedinou větou mě napadá: nádherné setkání se vstřícnými a přátelskými lidmi. Cesta z Prahy nám trvala asi 16 hodin. Přes všechny hranice jsme tentokrát projeli bez problémů. Pouze Maďaři na hranicích s Jugoslávií požadovali 5 euro za to, že nás pustí bez kontroly a zdržování. Jistě si dovedete představit, jak ochotně a rádi jsme zaplatili, a tím jsme byli odbaveni v cuku letu. Jugoslávcům jsme zaplatili po 7 eurech za hraniční propustky /něco jako vízum/ a měli jsme vše za sebou. Po překročení hranic nám však bylo víc než jasné, že jsme v časovém skluzu a zahájení výstavy nemůžeme v žádném případě stihnout. Protože v propozicích výstavy bylo uvedeno i několik telefonních čísel, včetně dvou mobilních, ze zoufalství jsme si dovolili na jedno z nich zavolat s tím, že jsme česká výprava, kterou zdrželi na hranicích, a požádali, zda-li by pořadatelé nemohli plemena, v nichž jsou zastoupeni čeští psi, posoudit na závěr. Nejenom, že nám telefon nezavěsili, dokonce nám k němu zavolali slovensky mluvící paní, která nám řekla: "Hýbajte sa, my vás počkáme!" Schválně, až pojedete na výstavu třeba do Dortmundu a budete mít zpoždění, zkuste jim cinknout, jestli na vás budou také čekat?!

Výstava se konala 20. července a byla zvláštní tím, že patřila mezi noční akce. To znamená, že začínala ve 20 hodin a přehlídka vítězů byla naplánovaná na druhou hodinu ranní. Akce se konala ve sportovním centru, ke kterému jsme přijížděli přilehlým lesíkem, kde bylo zaparkováno tolik aut, že nám až zrak přecházel. Přijeli jsme s hodinovým zpožděním a pořadatelé na nás opravdu čekali!!! Veterinář u vchodu se jen přeptal, zda-li jsme "ti Češi" a bez zdržování prohlídkou očkovacích průkazů nás směroval dál. Ve výstavní kanceláři jsme zaplatili po 25 eurech za psa a po té se pořadatelé chopili našich klecí i zavazadel a pomáhali nám rychle vyhledat naše kruhy. Jediným nedostatkem bylo to, že na nás nezbyl ani jeden katalog, neboť je prý stačili všechny vyprodat. Nicméně nám ochotně nechali obhlédnout obsazení kruhů v jejich jediném výtisku. Po zaplacení jsme dostali diplom, formulář na posudek a samolepku s výstavním číslem. Vystavovalo se na betonové ploše osvětlené velmi silnými reflektory, což asi nebylo mnohým psům příjemné. IX. a X. skupinu posuzovala jugoslávská rozhodčí paní Štefica Lazič. Na tabuli u kruhu byli napsáni první pudlové a hned po nich číňánci. Jedna paní z naší výpravy v hrůze, že jdeme na poslední chvíli, vběhla do ringu s téměř neučesaným královským pudlem. A nevěřili byste, co se stalo! Paní rozhodčí jí v klidu řekla, že přece není žádný spěch, že vezme nejprve pudly střední, a jen ať si svého psa v klidu upraví. Místní vystavovatelé se sami nabízeli, že nám naše psy podrží a nabízeli k dispozici i své česací stolky. Na tak příjemné chování u nás nejsme zvyklí, a proto jsme s jistou dávkou nedůvěry očekávali, co chtějí s našimi psími kamarády provést či zda je snad dokonce nechtějí ukrást. Mýlili jsme se v obou možnostech, byli to velmi milí lidé. Problém nastal ve chvíli, kdy skončilo posuzování pudlíků a my měli přijít na řadu s číňánky. Přestože jsme i se psy stáli nastoupeni u vchodu, tudíž nás nebylo možno přehlédnout, nezavolali nás a do kruhu nastoupili shih-tzu, kteří měli jít až po nás. Volali jsme na vedoucího kruhu, proč nás přeskakují, ale zřejmě to nebylo dost důrazné, takže dotyčný nereagoval. Sousedící místní vystavovatelé se do toho vložili sami a vedoucího přivolali. Ten nám s úsměvem pravil, že volají pouze ty, kteří před začátkem posuzování odevzdali v kruhu diplom a formulář posudku. U nás je to věc zcela neobvyklá, ale alespoň vidíte, co všechno se může na zahraniční výstavě stát. Jistě by se tímto způsobem dala odrovnat i zahraniční konkurence, které by pak nemuselo být umožněno vůbec nastoupit. Situace se vysvětlila a nás zavolali k posuzování. Paní rozhodčí byla ke všem pejskům velmi příjemná a dala především na pohyb. V kruhu jsme nedostali kartičky CAC ani CACIB, a když jsem to reklamovala u rozhodčí, řekla: "To jest okrajové". Přeložila jsem si, že je to asi vedlejší a šla jsem dát věci do pořádku do výstavní kanceláře. Slečna, která vše zapisovala do přílohy k průkazu původu, působila dojmem, že vůbec neví která bije. Stejně tak to bylo i s jejími dvěma kolegyněmi i s pánem, který byl šéfem kanceláře. Ten dokonce s úsměvem řekl, že neví, o čem je řeč, neboť zde dělají výstavu poprvé. Ale všichni přitom byli velmi milí. Já jsem však byla vytočena do nepříčetna - CACIBová výstava a takové nedostatky! Nechala jsem si tedy zavolat ředitele výstavy. Sehnali ho velmi rychle a řekli mu, v čem je problém. Pán přišel s naprosto nevinným úsměvem a omluvil se, že karty nemají, a že CACIB nám stejně přijde potvrzen z Belgie. Vysvětlovali jsme mu, že až budeme požadovat přiznání jugoslávského šampiona, tak tam přece nepošlu o kartičku méně s tím, že ji neměli. Přestože byla noc, pan ředitel zavolal do Bělehradu a ujistil nás, že nám k tomu bude stačit posudek a vše nám uznají. Po celou dobu jednání s námi byl neskutečně vlídný, až jsme se pak museli rozesmát a spor jsme ukončili. Řekl nám, že až skončí výstava, ať všichni přijdeme do salonku místní restaurace, že nás zvou na večeři. A protože jiní zkušení vystavovatelé, kteří sjezdili kdejakou podobnou výstavu, potvrzovali, že kartičky se mnohdy nerozdávají ani v Rumunsku a šampionáty jim pak bez problémů přiznali, trochu jsme se uklidnili. Přilehlý les byl plný sov (nebo puštíků?), které nám neustále přelétávaly nad hlavami a houkaly. Přestože jsme všichni počítali s tím, že se v noci ochladí a teple jsme se oblékli, nikdo z nás si neuvědomil velmi podstatnou věc, a to, že v noci padá rosa. I když bylo celkem teplo, už po půlnoci jsme měli všechno oblečení i deky pro psy úplně vlhké. Z toho plyne praktické poučení: na noční výstavu jeďte pouze v šusťákách nebo s pláštěnkou.

Finálové soutěže začaly skutečně až ve 2 hodiny po půlnoci. V tu chvíli už byla většina  vystavovatelů pryč a mnoho z těch, kteří zůstali, bylo vydatně posilněno alkoholem. V junior handlingu se za první tři místa uděloval celý dort. Vítězové skupin obdrželi keramický, asi 50 cm vysoký, větrný mlýn. Protože v několika skupinách vyhráli Češi z našeho autobusu, byla jsem svědkem toho, když se řešilo, kam s těmito cenami. Převládal názor, že nejlépe na zahrádku. V tu dobu už jsme byli všichni velmi vyhládlí, a tak mě ani nepřekvapil výrok paní, která, nesouc tento skvost, pravila: "Kdyby to bylo alespoň z perníku, aby se to dalo sežrat!" Pak už jsme se odebrali do zdejší restaurace, kde se konala pro všechny vystavovatele, kteří vydrželi až do konce. Jen psi jsme sem vzít nesměli, ale pořadatelé nám otevřeli nedaleký altánek, do kterého se všechny klece i naše věci pod zámek vešli. Oproti očekávání se hostina neodehrávala v zaplivané knajpě, ale v salonku s bílými ubrusy, kde bylo navíc vkusně prostřeno. Čekalo nás cosi jako "zabíjačka ze skopců" - polévka, gulášek, pečeně se zelím, klobásky, dokonce i rakija, káva a zákusek. Protože to pro nás bylo opět nepochopitelné, uvažovali jsme, zda nejde o maso z nuceného výseku nebo tak podobně. Všichni jsme ale dojeli ve zdraví. Veškeré obavy byly skryté pouze v nás, neboť jak už jsem několikrát zmínila, místní pořadatelé i vystavovatelé byli neuvěřitelně příjemní, milí, vstřícní, ochotní a pohostinní. Na to u nás opravdu nejsme zvyklí a asi bychom se měli leccos přiučit. Nezažili jsme tu žádné stresové situace, které většinou k výstavám patří, ale bylo to jako setkání se starými známými. Ještě aby nám přiznali jugoslávského šampiona bez kartiček a dá se říci, že výstava vážně neměla chybu. A už se těšte! Za měsíc, pokud vše vyjde, jedeme na mezinárodní výstavu do Bosny a Hercegoviny. Situace je tam prý už celkem bezpečná, pouze je třeba se pohybovat výhradně po hlavních cestách, neboť ještě není všude odminováno. A protože zde mají i třídu štěňátek, měl by zde mít svojí výstavní premiéru i můj nový naháček, pejsek Irwin - moje nová naděje z ch.s. Modrý  květ.

CACIB Melenci - 20.7.2002

Čínský chocholatý pes - obě variety dohromady.
Posuzovala: Štefica Lazič (Jugoslávie)

22. 7. 2002 - Ilona Dandanová
 (Opět děkujeme za skvělou reportáž. Jestli vás zaujala, napište nám svůj názor - e-mail)