Mezinárodní výstava

Graz - Rakousko - 3. března 2002

Dnes vám budu vyprávět zvláštní příběh. Možná se z něj časem stane legenda, která bude končit otázkou známé písničky o sto letech: "Je to všechno jen náhoda?" Posuďte sami, jak zvláštní věci se mohou dít. Třetího března, tedy v den, kdy má březen svátek, se v rakouském městě Graz, konala další z mezinárodních výstav. Pro mě a pro moje pejsky to byla, po Trenčíně a Brně, třetí výstava tohoto roku. Gessi, Akim a Arny, naši tři čínští naháčci, jeli samozřejmě s námi. Tři minuty před tři čtvrtě na dvě ráno přijel před náš dům Jirka Pospíšil, s nímž na výstavu pojedeme. Během chvilky se nám podařilo vše naložit a modrá dodávka vyrazila na cestu dlouhou přesně 525 km (to číslo je samozřejmě dělitelné třemi). Autíčko vezlo trojici ostřílených cestovatelů (Jirku Pospíšila, mého manžela a mě) a tři interšampiony (Arnyho, Ellii a Evitu). V 7 hodin 33 minut jsme vyložili psíky před halou č. 12 (račte dělit třemi) v Grazu. Čekal nás stejný výstavní kruh jako loňského roku (třetí v řadě od vchodu) a tak se naším sousedem pro celý den stala restaurace rychlého občerstvení. Když jsme si vyzvedli katalogová čísla, zjistila jsem, že číslo Gessi je 2094 (2 + 9 + 4 = 15, to může být číslo dělitelné třemi nebo také 1+ 5 = 6, což je též dělitelné třemi). Nevím proč, ale v našem kruhu pomáhali tři stevardky v uniformách Rakouského kynologického svazu a Jirka Pospíšil, ač jel na výstavu sám, přivezl a vybalil tři židličky!

Jméno slovinské rozhodčí Tatjany Urek pro nás bylo velkou neznámou. Netušili jsme, kdo nás čeká. Dívala jsem se právě do výstavního kruhu, když přišla jedna ze stevardek a s ní vysoká, štíhlá, elegantní mladá žena, v černém kostýmku. "Páni," napadlo mě, "v Grazu začali do kruhů přidělovat modelky?" Až když se dotyčná otočila, poznala jsem svůj omyl. Měla totiž na sobě visačku "Richter" - rozhodčí. Málem jsem otevřela pusu dokořán. Po paměti, s pohledem upřeným jen na ní, jsem nahmatala vedle sedícího manžela a zataháním za rukáv ho upozornila, že se má do kruhu také mrknout. Zbývá jen dodat, že jsme po většinu času nesledovali nikoho jiného, než tuhle krásku a přítomní pánové tak ušetřili za magazín s fotografiemi Miss. Navíc se ukázalo, že je nejen pohledná, ale má neuvěřitelně milý přístup k vystavovatelům i ke psům. Každému psíkovi nejprve pomalu nabídla ruku k očichání, a to vždy před tím, než se začala věnovat jeho prohlídce na stole či na zemi! Sledovat její posuzování, kdy ladnými a evidentně jemnými doteky rukou hladila psíky tam, kde potřebovala a prohlídku končila stejně příjemným polaskáním psa, byl balzám pro oko i pro srdíčko. Kolik jen jsme už viděli "nešetrných" rozhodčích! Čím dál více se pro nás stávala postavou z říše snů. Kruhem se pohybovala ladně a plynule, kdykoliv bylo třeba, nelenila, k psíkovi se sklonila (nikdy však nečekaně!) nebo přiklekla, aby viděla pohyb malých jedinců pěkně od země. Nešetřila úsměvy a vážnější byla jen ve chvílích těžkého rozhodování. Shrnuto a podtrženo: dejte mi na každou výstavu takového posuzovatele a jsem ochotná vystavovat denně! I známku dobrou bych od ní vzala s hlubokou poklonou. No, však se na ní podívejte sami a přeji vám, abyste se s ní i vy osobně setkali.

Číňánků se v Grazu sešlo sedm. Pikantní je, že, stejně jako loni, byli všichni z českého chovu (i když nepatřili jen českým majitelům), všichni měli "něco společného" s ch.s. Modrý květ (minimálně jednoho z rodičů) a nikdo nebyl na výstavě poprvé. Nemám zdání, zda a kolik číňánků už paní rozhodčí viděla. Posuzovala však s přehledem, s důrazem na pohyb a temperament psa. Zjevně překvapená byla z toho, kolik zubů mají předvedení naháči. Jestliže u Akima, při pohledu na zuby a skus uznale pokývala hlavou, pak u Gessi s ní jen nevěřícně kroutila a u Ellie už si zvykla. Akim měl teoreticky snadnou soutěžní pozici, neboť byl na nejvyšší titul ve psech sám. Předvedl se tak, jak to umí a osmý CACIB byl doma i s pohárem. Gessi čekala složitější situace. V soutěži o CACIB se utkala s Evitou, kterou vedl můj manžel, a s Ellií, pod vedením Jirky Pospíšila. Svůj šestý CACIB (heleďme se, zase číslo dělitelné třemi) nakonec získala Gessi před Ellií. Měla jsem pochopitelně radost, ale současně mi bylo trochu smutno, že už si takhle společně zasoutěžíme jen na světové a evropské výstavě, neboť obě "Éčkové" sestřičky už mají tituly interšampionek. O vítěze plemene nastoupil Hanuš s Akimem (už jsou dokonale sehraní!) a dva mladí chlupáči - Jason a Jasněnka. Porovnávání v pohybu tentokrát čekalo Akima s Gessi. Paní rozhodčí nemohla tušit, že tahle sehraná párová dvojice bude dělat, co se dá. Do poslední chvíle v postoji nebylo rozhodnuto. Mrkla jsem vedle sebe a spatřila Akima, jak zbožně hledí na Hanuše s nastraženými oušky. Oba si za skvělý výkon zaslouží pochvalu. Finále mělo skvělé rozuzlení - patnáctý BOB pro Gessi (všimněte si, zase trojka ve vzduchu). Paní rozhodčí nám při předávání posudků řekla, že všichni byli opravdu velice kvalitní a krásní, ale že při pohledu na Gessi má dojem, že vidí "chodící standard". V duchu jsem si slíbila, že tohle dám jednou vytesat do kamene. 

Po gratulacích od diváků, známých i zcela neznámých, a po chvíli, kdy se Gessi naládovala zbylými dobrotkami, jsme se začali chystat na odpolední soutěže. Mimochodem - diváci byli skvělí. V halách kolem kruhů bylo plno a co chvíli se někdo zastavil u našich klecí s naháčky. Mile nás překvapilo, že návštěvníci v naprosté většině reagovali pozitivně, usměvavě a se zájmem. Asi přišli na výstavu za zábavou a za potěšením. Intermezzo obstarala již tradiční soutěž Rakouského klubu malých plemen, o nejhezčího dorostence, mladého jedince, veterána a držitele CACIB. O Gessi v její kategorii nikdo ani pohledem nezavadil a zvítězila nádherná šicka (shih-tzu), kterou jsem na prvenství tipovala už před vstupem do kruhu. Akim s Hanušem také zabojovali, ale zřejmě trošku unikli pozornosti rozhodčích. Pak nastaly odpolední žertíky. Ve volné chvíli jsem se zaběhla zeptat pracovníků zdejšího fotografického ateliéru, kteří psi se u nich fotografují, a doufala jsem, že by to mohli být držitelé titulu alespoň BOB. "Ne, ne. Jen vítězové skupin", pravil pán a tak jsem zase odkráčela. Na sdělení téhle informace Hanuš ledabyle prohodil, že bych tedy snad už jen kvůli té fotce měla zase vyhrát. Vtipálek. Raději jsem ho poslala do auta pro oblek na finále, který jsem sebou na výstavu vezla dnes potřetí (stříbrné kalhoty jsem koupila v teplých lednových dnech před konáním výstavy v Trenčíně). Když jsem se do připraveného oděvu i obutí zkusmo oblékla doma, abych výsledný dojem prokonzultovala se svým mužem, chvíli se na mě beze slov díval a pak jen obdivně pronesl: "To je ale síla!". Usoudila jsem, že to asi půjde, a s tím vědomím jsem se šla v Grazu převléknout. Hanuš mi špitl, že "na to zatím Jirku připraví". Ku cti pana Pospíšila nutno říci, že nepadl do mdlob, když mě viděl, jen konstatoval, že to vypadá, jako bych ve skupině FCI vážně chtěla zvítězit. Dost jsme se nasmáli (nebo že bych se bývala smála jen já?). Vtipní mi přišli i dva kolemjdoucí pánové, kteří se u mě zastavili, přejeli mě pohledem a jeden z nich výskl: "Gruppen sieger!" (vítěz skupiny!) a odkráčeli. No, pravda, nebylo moc lidí, kteří by si na výstavu vezli ještě oděv na finále, ale na výstavě přece nejde o oblečení, ale o psy. Pěkný oděv může jen velmi zlehka pomoci kvalitnímu psu tím, že podtrhne jeho vlastní krásu.

Finálové soutěže začaly na čas. Po párech a chovatelských skupinách nastupovaly skupiny FCI (v neděli I, II a IX). Jen v Grazu soutěží i mladí jedinci s titulem Jugendbester o vítěze jednotlivých skupin FCI samostatně a tak před "dospěláky" vždy nastupovali nejprve mladí, přičemž obě kategorie posuzoval stejný rozhodčí. "Devítce" připadl rakouský posuzovatel Marto Steinbacher, který dal Gessi na první místo ve Welsu a tím jsem pro dnešek považovala naše šance na umístění, neřku-li na stupně vítězů, za vyřízené. Vždyť je dobře známo, že do stejného místa nikdy neudeří dvakrát, že? Po soutěži mladých se moje přesvědčení ještě prohloubilo, protože číňánky skvěle reprezentovala Jasněnka od Chlpíků, která obsadila druhé místo a moc jí blahopřejeme. S Gessi jsem nastupovala na plochu hned za skupinou všech velikostí i barev  pudlů. Co čert nechtěl, nějaký šikula zakopl Gesce za zády o papírové reklamní hrazení firmy Pedigree, čubina se lekla až nadskočila (mě leknutím málem trefil šlak) a do kruhu jsme se vřítily poněkud "rozevláté". Naštěstí se ukázalo, kolik už má Gessi finálových zkušeností. Během chvilinky vyrovnala krok a vzápětí už si vychutnávala potlesk mnohačetného publika. V postoji nezklamala a tvářila se přitom, jako perská princezna. Vzápětí se potvrdilo, že jsem při nástupu zaujala strategicky velmi výhodné místo. Rozhodčí nechal běhat jedno kolečko nejdříve samotné pudly a kruh všech ostatních plemen pak vedla Gessi, takže jsme si mohly v klidu diktovat tempo. Kdo zná její rychlost, tomu je jasné, že jsme halu překlusaly, co by dup, a už jsme stály u těch, kteří ještě nevyběhli. Počkala jsem až nám zmizí z dosahu a v klidu jsme se vrátily na naše původní místo. Nastal čas výběru do semifinále. Velký bílý pudl, stříbrný toy pudl, já s Gessi, bostonek, dlouhosrstá čivava a shih-tzu (onen vítěz odpolední klubové soutěže). "Uf, tak to bychom měli", ulevilo se mi a pro ten den jsem byla definitivně spokojená. Pan rozhodčí si nechal přinést stoleček a každého finalistu ještě čekala detailní prohlídka v postoji i v pohybu. Ze šesti semifinalistů vzápětí zbudou tři poslední. Na koho to slovo padne? Velký bílý pudl, dlouhosrstá čivava a světe div se, místo mnou tipované shih-tzu moje malá Gessi! Na sentiment a překvapení není čas. Záleží na každém detailu. Gessi stojí klidně a já po očku sleduji, jak to v kruhu vlastně vypadá. "Ježíši, nejsou tu stupně vítězů!", uvědomím si s úlekem. Nerada bych si zopakovala trapas z Welsu (však si to přečtěte). Stevard přináší tři poháry. Všimla jsem si ho až ve chvíli, kdy už stavěl na zem druhý a pronášel: "Eins". Pekelně se soustřeďuji, abych slyšela, který pohár je ten třetí. "Nesmím to poplést!". Zhruba v mé úrovni bude druhé místo. A už se začíná vyhlašovat. Očekávám třetí místo a tak jsem ve střehu. Velký bílý pudl. Trocha zklamání majitelky a mě se zastavuje dech. Druhé místo: dlouhosrstá čivava. "Panebože, my jsme zase první!" Ruka mi automaticky vystřelí na hruď, protože mi definitivně došly zásoby kyslíku. Majitel čivavy mi jde naproti poblahopřát, čímž se mi podaří vyskočit na nohy a nabrat dech. V šoku nevnímám okolí a probere mě až upozornění pana Urosevice, který si žádá fotografii vítězky (stojím k němu zády, proto nemůže fotit!). Honem napravuji další faux paux a stavím Gessi. Už se usmívám a začínám vnímat radost. Když Gessi pustím, rozpustile vyskočí a dožaduje se piškotky. Jenomže to už mě jakýsi hoch vláčí za loket kamsi do kouta a vysvětluje mi, že se mám jít fotografovat. Já vím jediné. Musíme ještě na soutěž Best of Day. Chvíli se dohadujeme, ale nakonec na něj dám. Snad to mají nějak zorganizované. Z improvizovaného fotografického zátiší právě odchází paní, která se s pudlem dost přetahovala. Postavím pohár, postavím Gessi, zakleknu, fotograf zajásá: "Super" dvakrát stiskne spoušť a je to. Jdeme se připravit na poslední dnešní účinkování. U vstupu do kruhu vidím známého maďarského profesionála s ještě známějším novofundlandským psem. Ty nelze porazit. Druhým soupeřem je černý belgický ovčák. Gessi přesto bojuje jako o život a publikum jí aplauduje. Je mezi těmi dvěma černými velikány jako drobeček. Po individuálním posouzení všech tří následuje ještě oběhnutí kruhu. Gessi si v jednom z rohů neodpustila tři kroky cvalem místo klusu. Divákům se zatajil dech a hala nahlas povzdechla, neboť taková chybička někdy může ovlivnit konečný výsledek. Následovalo ještě Gessinčino provokativní vyštěknutí na černého belgičana, aby věděl, že se ho tahle malá nahatá nebojí a vzápětí se vítězem stává černý chlupatý obr. Přesto i my přijímáme gratulace, stihnu poděkovat všem třem rozhodčím, kteří dnes Gessi posuzovali (T. Urek, M. Steinbacher a M. Urosevic - už zase trojka!) a rakouský rozhodčí se mnou prohodí pár pochvalných slov o Gessi. Jeho nefalšovaný výraz údivu nad zjištěním, že Gessi dnes získala svůj 15. titul BOB, nejlépe dokumentuje fotografie.

Pak už Gessi peláší, celá šťastná, za pánečkem a za Jirkou. Jde se jim pochlubit, jak byla šikovná a dožaduje se piškotek, frolíků, šmakosek, hlazení a našeho jásotu. Dostane vše, co si jen vymyslí. Vždyť dnes získala své třetí vítězství ve skupině FCI (všechna má z mezinárodních výstav) a domů si odvážíme tři poháry (2 x CACIB a 1x BIG). Ještě se vám těch trojek zdá málo? Vždyť to všechno je jen náhoda a jak vidno, ani s platností známých přísloví to zřejmě není nijak horké, protože stejný rozhodčí dal Gessi podruhé na první místo ve skupině! Kromě toho náš kruh měl číslo 22, jméno rozhodčí mělo 11 písmen, jméno Gessi má písmen 14, domů jsme přijeli po půl jedenácté, Akim má osm CACIBů ...  Co dodat? Bez ohledu na jakékoliv numerologické výklady jsem vděčná za všechny skvělé náhody, které nás potkaly právě v neděli 3. 3. !!!

Čínský chocholatý pes (variety společně)
Posuzovala: Tatjana Urek (Slovinsko)

5. 3. 2002 - Ing. Libuše Brychtová