Mezinárodní výstava

Debrecen - Maďarsko - 19. srpna 2001

Slunečné počasí, dlouhá cesta, dvě země plné dramatických kontrastů, čtyři číňánci z České republiky a neuvěřitelné situace. Tak by se dal shrnout víkend o jehož prožití i získané cenné zkušenosti z výstav v zahraničí bych se s vámi ráda podělila. V sobotu jsme se zúčastnili mezinárodní výstavy v Rumunsku ve městě Oradea a v neděli mezinárodní výstavy v Maďarsku v Debrecenu. Aby nebyl tento víkend nudný, konaly se současně dvě mezinárodní výstavy v Bratislavě a ještě krajská výstava v Kladně. Na všech jmenovaných akcích jsme měli zástupce. A jak to všechno dopadlo. Inu čtěte a dívejte se.

Do Maďarska jsme se z rumunské výstavy vrátili brzy. Díky počtu psů bylo ve 14. hodin i po finálových soutěžích a tak jsme se už v 17. hodin sprchovali v debrecenském hotelu Aranybika a těšili se z úspěchů našich pejsků. Současně jsme díky mobilnímu telefonu vyzvídali výsledky z Bratislavy, kde bojovala převážná část české výpravy o další tituly. Netajím se tím, že jsme se po návratu napili, já jsem nakrmila smečku a všichni, včetně pejsků, jsme padli do postele. Dvě hodiny jsme nevěděli o světě. Blížící se večer přinesl i trošku chládku. Mě probudilo šumění dvou velkých fontán pod okny. Na náměstí už byly zase spousty lidí. S manželem jsme se dali trošku do pořádku, unavené pejsky jsme nechali v postýlkách a vyrazili jsme do ulic. Centrum Debrecenu je jedním slovem nádherné. Všude výzdoba z květin, fontány i všechny památky na noc osvětlené, obchůdky a restaurace otevřené. Přestože jsme procházeli davy lidí, dýchal na nás klid a pohoda. Nikdo nikam nespěchal. Naopak. Lidé posedávali na lavičkách, postávali a povídali si. Turisté i místní. Tu chvíli jsme si užili i my dva. Stále někde něco děláme a teď jsme měli konečně čas sami na sebe a na příjemnou procházku. Dali jsme si večeři a vraceli se k hotelu, abychom zkontrolovali, zda nás smečka nepostrádá a nedělá svým vytím kulturní vložku do zdejšího programu. Záclona ve třetím patře byla zatažená a zdálo se nám, že pejsky neslyšíme. Důvod ticha byl prostý. Na dvou postelích byly vyležené čtyři důlky. Psíci po našem příchodu a krátkém přivítání zase hupli do postele a se zjevným zaujetím poslouchali koncert Štrausových melodií, které na pódiu na náměstí přednášel symfonický orchestr. Doufala jsem, že nezačnou přizvukovat. Baletní vystoupení jsem sledovala z okna jen já s manželem. Závěr večera nám zpříjemnila výtečná italská zmrzlina, na kterou jsme si došli do stánku před hotelem. K idyle nechybělo vůbec nic. Poseděli jsme ještě chvíli na vyhřátém obrubníku u fontány a vychutnávali si nádherné teplo i krásu vlahé teplé noci. V půl jedenácté jsem se „na chvilku“ natáhla a probudila se až ráno na snídani. Co čert nechtěl, při ranním líčení mi vypadla z ruky pudřenka a pudr se rozlétl na tisíc kousků po umyvadle. „Jéžišmarjá, to ten den zase začíná!“, pomyslela jsem si a dopudrovala se zbytkem hnědého prášku na pudrovátku. Jenomže tohle nejsou střepy, ale škoda bratru za tři stovky. V Praze si musím koupit nový pudr. Copak se stane dnes?

Obrovskou výhodou bylo, že výstaviště v Debrecenu bylo od hotelu vzdálené asi 10 minut autem. V klidu jsme tedy sbalili, zaplatili účet a podle mapy i šipek „CACIB“ dojeli ke sportovnímu stadionu. Tady nás čekalo další drama. Ve frontě aut k parkování přímo na výstavišti jsme čekali asi 10 minut. Už jsme měli zaplaceno, veterinář zkontroloval všechny očkovací průkazy našich psů a zbývalo jen projet branou. Jenomže zrovna v tu chvíli nám zastoupil cestu pořadatel s vysílačkou a začal nám, jak jsme pochopili, maďarsky vysvětlovat, že už nemůžeme parkovat v areálu, protože je tam plno. Jen trpělivost a přemlouvání, že máme 4 psy a zaplacené parkovné, nás zachránily a jako poslední a jediné vozidlo jsme projeli do areálu. Oproti včerejšku byla tohle místo oázou. Asfaltové cestičky, v kruzích nakrátko sestřižený anglický trávníček, stín pod stromy a všude čisto. Čekal nás kruh 11 a maďarská rozhodčí paní Zsuzsanna Petik. Nejdřív jsem ale musela vyřídit situaci s nedoručenými vstupními listy. V kanceláři byla strašlivá fronta. Jen díky jednomu sympatickému mladému muži, který rozuměl anglicky, jsem bez problémů dostala katalog a v kruhu si vyzvedla čísla. Pohled do katalogu mi trochu vyrazil dech. Přijela paní Supronowicz a hned se psem a fenkou (samozřejmě i se psy dalších plemen). Těžká konkurence. Naštěstí byl pejsek v mladých a fenka v mezitřídě. V ohrožení tedy byla jen Angelika o CACIB a pak soutěž o BOB. Usadili jsme se přímo u kruhu a sledovali dění. Paní rozhodčí jsem viděla poprvé a jestli se nepletu, provázela jí pověst přísné a nesmlouvavé dámy. Začala dobře. Hned prvnímu grifonkovi lupla velmi dobrou (zaslouženě). A aby se nám zvedla nálada, zanedlouho předvedla, že ani známka dobrá jí nečiní potíže. Dostal jí svému plemeni nepodobný bišonek.

Laťku pro naháčky nasadil nahý polský pejsek po skvělých amerických rodičích Pahlavi Wile E Coyote. Pohledný mladý pejsek se krásně předváděl a zaslouženě získal HPJ. Po něm nastupoval Akim. Na trávníčku, který jsem před výstavou nechala všem čtyřem pejskům očichat a prošmejdit, byl vysloveně šťastný. S tlamičkou od ucha k uchu obkroužil kolečko a na stole dělal na paní rozhodčí rošťácké kukuče. Pro začátek V1 a druhý maďarský CAC. Hned jsem ho měnila za Arníka. Protože jsme parkovali s klecí přímo u kruhu, Hanuš mi pejsky podával do kruhu jen přes zábradlí. Arny tentokrát překonal sám sebe. I jeho upravená travička i obrovský kruh v klidném koutě zjevně uchvátily a psík chodil bezvadně. Paní rozhodčí si ho v kruhu nechala a hned pozvala Akima, aby se chlapci poprali o CACIB. S Akimem šel Hanuš. Oba kluci se činili a přiznám se, že mi bylo v tu chvíli jedno, který z nich titul získá. K mému překvapení si ho vyšlapal Arny a svou sbírku CACIBů doplnil na číslo sedm, Akim dostal res. CACIB. Gessi zahajovala dámskou přehlídku a zvládla to na jedničku. Paní rozhodčí nešetřila superlativy a řekla mi, že v tu chvíli je tam nejlepší. Ale po nás nastupovala v mezitřídě velmi krásná nahá fenka Sasquehanna Plisa (sestra Petycje Saquehanna paní Čermákové). Zaslouženě získala CAC a o chvilku později i CACIB nad Angelikou, která dostala CAC a res. CACIB. O BOB se tentokrát strhla nefalšovaná řežba. Pan Borkowski vedl Pahlaviho, paní Supronowicz osobně Plisu, já v plné zbroji Gessi a na Hanuše připadl Arny. Arník usoudil, že tahle bitva není pro něj a tvářil se zoufale už když jsme šlapali společné kolečko. Paní rozhodčí nás nechala postavit a dlouze se rozhodovala. Pak poslala po kruhu jen mě s Gessi a paní Suprorowicz s Plisou. Za sebe jsem neviděla, ale atmosféra mi za zády zhoustla. A znovu do postoje. Paní rozhodčí si nechala podat zlatou šňůru pro vítěze plemene a znovu nás měřila pohledem. Nakonec se rozešla a světe div se, vzápětí jsem držela v ruce ocenění BOB. Tentokrát jsem devátý titul Vítěz plemene naší Gesky za kruhem oplakala Hanušovi na rameni. Paní Supronowicz mi poblahopřála, já jsem pogratulovala jí a poděkovala jí, protože otec i maminka Gessi jsou od ní. Později odpoledne jsem jí ještě věnovala fotku Akima s Gessi.

Do odpoledních soutěží jsem mohla přihlásit pár, ale nakonec jsem poslechla svůj vnitřní hlas a neudělala jsem to. Proč? To se mě neptejte, neboť jsem to v té chvíli nevěděla. Soutěže se kupodivu konaly v hale. Pro výstavu pořádanou venku šlo o neobvyklé řešení. Tribuny se zaplnily diváky a já chystala Gessi na dvojí finálové vystoupení. Nejdříve půjde v deváté skupině FCI s dospělými a potom mezi nejlepšími juniory. Pozorně jsem sledovala průběh soutěží a snažila se jako vždy okoukat, co se dalo, abych nic nepokazila. Ukázalo se, že rozhodčí opět posuzují už v přípravném kruhu a na nás vyšla znovu paní Petik. Nechala si ukázat pejsky přede mnou, na mě mávla, ať zůstanu kde jsem, a šla posuzovat další. „To nám to pěkně začíná, nechce nás už ani vidět!“, pomyslela jsem si v duchu ironicky. Geska byla v naprosté pohodě jen do chvíle, než za ní s rachotem dopadl handler od ruské vystavovatelky, který do kruhu skočil přes hrazení. Lekla jsem se i já, protože mi málem dupnul na záda. Bylo mi jasné, že je zle. Gessi stáhla ocásek a tvářila se, že o žádném vystavování už nechce ani slyšet. Měla jsem plné ruce práce, abych jí dala trochu do kupy. K naší smůle mi ten řízek, tím myslím menšího podsaditého chlápka s černými vlasy a hrubým hlasem, stál za zády a se shih-tzu nastupoval za námi. Gessi stáhla ouška dozadu a koukala zmizet. Uvědomila jsem si, že takhle to nepůjde. V první moment jsem musela v kruhu zůstat stát vedle něj, ale modlila jsem se, aby to tak nebylo dlouho. Mluvil se svým psem ostře přikazovacím tónem a intonací nepříjemnou i pro mě. Stal se zázrak. Paní rozhodčí nás všechny pustila do pohybu a já jsem při nejbližší příležitosti předešla dva lidi, abych od toho borce byla o kus dál. Tím se situace uklidnila a já jsem Gessi dostala do normálu. Snad jen díky téhle šachové partii se Geska dostala do užšího finále mezi pět nejlepších. Pánové, zase neskončíme hůř než pátí. To je opravdu skvělé. Znovu se jednotlivě předvádíme publiku i rozhodčím, kteří sedí na tribuně přímo proti nám. Ačkoli vystavovatelé před námi chodili jen rovně tam a zpět, mě paní rozhodčí jasně přikazuje: „Triangl!“ Snažím se vystřihnout trojúhelník dost velký i pravidelný. Pot ze mě lije jako z vodopádu, Rexona Nerexona. Gessi zastavuji před rozhodčí a nechávám je, aby se na sebe podívaly. Vracíme se na místo a stojíme jako vyřezané. Pět finalistů - vítězů svého plemene. Pět nejlepších ze silně obsazené skupiny společenských plemen a jen dva pomyslné stupně vítězů čekají na verdikt paní Petik. Ta jde k moderátorovi a aniž by pohledem naznačila koho jmenuje, sděluje mu výsledek. Následuje tradičně dlouhý a naprosto nesrozumitelný maďarský proslov. Na jeho úplném konci zazní: Kinay meztelen kutya. Mrknu na paní Petik a ta na zdvižené ruce obrácené ke mně ukazuje druhé místo. Podlamují se mi kolena. I na druhé výstavě tohoto víkendu skončila Gessi na druhém místě v deváté skupině. Cestou mi rozhodčí blahopřeje. Musím se šťastným úsměvem vypadat jako truhlík, ale nemůžu si pomoct. Stavím Gessi k obrovské kytici, k cedulce s dvojkou a k poháru, o jakém se nám ani nesnilo. Je snad půl metru vysoký. Nezbytné fotografování zvládám díky vícerému opakování v poslední době už s přehledem. Přešťastná odnáším pohár a Geska si vedle mě rošťácky poskakuje. Padnu manželovi do náruče a on mě musí dlouho přemlouvat, že se mi to nezdá. Výhodou je, že do soutěže juniorů zbývá chvíle volna, takže se dám zase dohromady, abych mohla nastoupit s Gessi ještě jednou. Jsem přesvědčená, že už je to jen formální účast, ale samozřejmě se půjdeme ukázat.

Junioři soutěží bez ohledu na plemeno a pohlaví. Nechávám nastoupit psí obry z řad molosů a s Geskou se řadím mezi menší mopse, buldočky, maltéze a další z „devítky“. Pořadatelé nás nechají nastoupit tak, že jednu řadu přes celou halu tvoří velcí psi a druhou, přední řadu, opět přes celou halu, malá plemena. Je nás opravdu požehnaně. Teprve pak je představen rozhodčí: ing. Jaromír Dostál, Česká republika (do maďarštiny si to přeložte sami). Pan inženýr je jedním ze čtyř našich nejzkušenějších rozhodčích, kteří mají aprobaci pro všechna plemena FCI a často jezdí posuzovat významné akce do zahraničí (například i evropskou výstavu!). Mladí nemladí, jako rozhodčí nikoho nešetřil a posuzoval na světové úrovni obtížnosti. Nejprve si detailně prohlédl všechny adepty, před každého psa se sklonil a nabídl mu ruku k očichání. Geska se k ruce natáhla a vida, že nemá piškotu, znechuceně se odvrátila a sedla si mi na nohu. Hned jí stavím, ale zdá se mi jasné, že v téhle konkurenci máme zřejmě po nadějích. Šanci dostaneme ještě „my všichni malí“. Pan rozhodčí nás chce vidět v pohybu. Tady jdeme na jistotu, kterou pak Geska ještě vylepší dokonalým postojem. Než jsou posouzeni všichni velcí, už mě bolí obě ruce. Přesto nechávám Gessi stát, i když vím, že už je po dvou dnech a třech finálových účastech unavená. V duchu jí říkám: „Všechno ti vynahradím holčičko. Proběhneš se, napapáš se, odpočineš si a zase ti bude dobře.“ Konečně běhají kruh velká plemena, snad se blíží závěr. Pan inženýr se vrací do středu kruhu a bedlivě všechny pozoruje. Dobře vím, že je srdcem myslivec a miluje české fousky, kterým zasvětil hodně ze svého života. Vybírá nás jako druhé v pořadí mezi nejlepších šest. A ještě není nic rozhodnuto. Na pokyn ustupujeme se psy až k mantinelu a každého ještě čeká předvedení v pohybu přes celou halu tam a zpět. Jdu s Gessi jako druhá a k mému údivu jí diváci fandí vydatným potleskem. S každým krokem zpět přes halu cítím, jak už toho má psí holčička plné zuby a já plné ruce. „Vydrž kočičko“, šeptám jí tiše, „už to bude“. Zastavím před rozhodčím a mlasknu. Geska se mrkne nahoru a mrkne oušky dopředu. Nedá se nic dělat, před rozhodčím z Čech si nemůžeme udělat ostudu. „Gessi, je konec“, konejším unavenou fenečku, ale v postoji musí ještě chvilku vydržet. Pan inženýr od prostředka haly naposledy přejíždí všechny pohledem. Vedle nás krásný pomeranian u Ruska (znám ho, včera vyhrál v Oradey celý den), lesklý hnědý dobrman, nádherný anglický buldok a další, které si nepamatuji. Pan rozhodčí zvedá ruku se dvěma prsty, aby diváci porozuměli. Pak jí spustí, udělá pár kroků a jasným gestem ukáže na mě a na Gessi. Jakmile se zvednu a vedu Gessi dnes už podruhé ke druhému stupínku, diváci bouří. Nahaté vlasaté fence úspěch evidentně přejí. Vítězem se stane stříbrným lakem nastříkaný pomeranian. Pan inženýr mi podává ruku a blahopřeje. Asi ze mě vypadlo jen obyčejné „Děkuji“, ale v tom jediném slovíčku bylo daleko víc. Když klečím za Geskou při fotografování, myslím na svého muže, bez kterého bych takového úspěchu nikdy nedosáhla a myslím i na Haničku a Jirku Pospíšilových, od kterých Gessinku mám. Nechali mě vybrat nejen jméno, ale i psí holčičku, která vyrostla do téhle krásy. Pak se krátce mrknu jen tak nad sebe. Nejsem věřící, ale můj andělíček Strážníček možná také popotahuje dojetím. Dost se mu to povedlo. Gessinka na chvíli zapomněla na únavu a hupká rozverně z kruhu. Ještě jí zvládneme nafilmovat kamerou na kleci se třemi dnešními poháry, odměníme jí posledními zbytky piškot, dáme napít a pak už, unavená k smrti, tvrdě usne na kožešince. Neruší jí ani Akim ani Arny, kteří s ní klec sdílejí. Tentokrát nemůžu z výstavy odjet hned, i když spěcháme (v Kroměříži na nás čekají dva hladoví psíci, kteří tam se mnou a s ostatními naháčky prožijí ještě kus prázdnin). Bylo to moc zážitků najednou. Dívám se na nádherné poháry a mám dojem, že se budu muset štípnout do tváře, abych uvěřila. Teď už vím, proč jsem nehlásila pár. Třikrát nikdy neudeří. A co pudřenka? Inu rozbitá funguje pro štěstí stejně jako střepy! Pomalu balíme. Hanuš mě nechává s věcmi před halou a jde pro auto. Poháry se lesknou na sluníčku, unavení psíci chrní a několikeří docela neznámí kolemjdoucí mi s upřímným úsměvem říkají: „Congratulation!“ Je to krásné pohlazení daleko od domova. K dovršení skvělého dne nás při průjezdu okrajem Budapeští vítá obrovský ohňostroj. Díky Maďarsko, díky Rumunsko, byl to nezapomenutelný a zřejmě neopakovatelný víkend. Čeká nás 14 dní odpočinku a 1. září zahajujeme ve Stuttgartu podzimní část výstavní sezóny.

P.S. Moc bych vám přála, abyste se také mohli těšit ze stejného pohledu, jaký mám v tuhle chvíli já. Sedím v obýváku a přede mnou na skříňce stojí pět nádherných, bohatě zdobených pohárů. Evokují ve mně spoustu pocitů. Svým leskem především to, že sláva i úspěch jsou věci pomíjivé a právě proto si je musíme užít ve chvíli, kdy jsou s námi. Připomínají mi roky, kdy jsem ještě nemohla mít vlastního psa a současně mi připomínají dobu, kdy moji první naháči zestárli a já jsem dlouhých pět let neměla psíka, se kterým bych mohla na výstavy jezdit. Největší pohár, sestavený z mnoha dílků, představuje náhodu jaké je třeba proto, aby ho nějaký pejsek mohl získat. První dílek znamená pečlivého chovatele a jeho výběr kvalitních rodičů, druhý radost z narození zdravých štěňátek, třetí šťastnou ruku při výběru štěněte, čtvrtý majitele s rodinou a jejich celkové možnostmi věnovat se pejskovi, pátý kliku, s jakou štěně vyroste do krásy, další je symbolem souhry příznivých okolností na té které výstavě, díky níž se podaří zvítězit. Podstavec je pak součinem všeho, doplněn ještě o pověstnou kapičku štěstíčka. Poháry mi také připomínají trpělivost, protože je mnoho majitelů i chovatelů, kteří na svůj úspěch čekají mnoho a mnoho let bez záruky, že se ho vůbec někdy dočkají. Mám radost, že se to mým pejskům povedlo a současně si říkám, že si všechno musím dobře zapamatovat, abych mohla na to pěkné myslet, až se nám tolik dařit nebude. Do přemýšlení nad poháry mi přišla Gesinka drcnout do ruky. Očima říká: „Jo poháry! A co já? Hlaď mě, chci se tulit a mazlit“. S radostí její přání plním. Přichází se mazlit i Arnoldek s Akimem. Když jsou ke mně všichni tři oddaně přitisknutí a visí na mě spokojenýma očima, je ze mě nejšťastnější majitelka naháčů pod sluncem a na poháry pomalu sedá prach.

Posuzovala: Zsuzsanna Petik, Maďarsko

Čínský chocholatý pes

Ing. Libuše Brychtová