Mezinárodní výstava

Maribor  - Slovinsko - 22. září 2002

Do Mariboru mě nalákalo jméno paní Pamely Cross-Stern z Velké Británie, uvedené v propozicích. Předem jsem si na internetu zjistila, že tato paní posuzovala a posuzuje řadu prestižních mezinárodních výstav a obvykle jsou jí svěřeny i hlavní finálové soutěže. Podle dostupných údajů se zdá, že její doménou je skupina FCI III. - teriéři a skupina FCI IX. - společenská plemena. Po zaplacení přihlášky mi zbývalo už jen doufat, že nedojde ke změně posuzovatele. Mít posudek na čínského naháče od anglické rozhodčí, bez ohledu na udělenou známku, to byl po dvou návštěvách na Cruft´s v Anglii můj tajný sen.

Týden před odjezdem do Mariboru dorazil poštou vstupní list s mapkou. Zarazilo mě, že jako místo výstavy je uveden jen název ulice a nikoliv třeba sportovní hala, výstaviště, kulturní dům či cokoliv, co by dávalo naději na posuzování pod střechou. Poslala jsem tedy organizátorům e-mail a odpověď mě nezklamala - výstava se bude konat venku na trávníku. Předpověď počasí dávala tušit, že si asi užijeme. Studená fronta se sunula z našeho území pěkně na jih, nad Rakousko a Slovinsko, a modrá skvrna s dešťovými kapkami nad celou oblastí mě donutila radikálně přehodnotit cestovní výbavu. Začala jsem u holínek (nové jsem si zakoupila na MVP letos v Praze), nepromokavé šusťákové soupravy, deštníku, dvou teplých roláků, náhradních ponožek i dvou párů bot. Loňská výstava v Kecskemétu mě dost naučila! Psům jsem nabalila teplá flanelová pyžamka, několikero dek i kožešin do klece. Při představě výstavy pořádané kdesi na trávníku jsem vynechala fén a kosmetiku. V lijáku budou stejně k ničemu. Večer jsme pečlivě vykoupali a čerstvě vyfénované sněhobílé psíky uložili na dvě hodiny do vyhřátých postýlek. Plánovaný odjezd ve 2.00 patřil do kategorie smrtonosných nejen pro ně, ale i pro nás. Když zazvonil budík, byla jsem k nevzbuzení. Dokonce se mi stihlo zdát, jak na výstavu nejedeme a místo toho lenošíme v posteli. Naštěstí manžel měl více elánu a ve tři čtvrtě na tři se mu podařilo nacpat náš pětičlenný kolektiv do auta a vyjet. Těsně za hranicemi Rakouska začalo pršet a už téměř nepřestalo. Na odpočívadle v půli cesty jsme s hrůzou zjistili, že se nám do tašky s věcmi vylila termoska plná kafe. Hnědé skvrny byly všude a za své vzaly suché ručníky, vysoce nasákavé hadry i ubrousky pro domácnost. "To nám to zase začíná!", pomyslela jsem si s pohledem na tu spoušť. Hraniční přechody se nám podařilo přejet v rekordním čase, ani pasy po nás nikdo nechtěl. Podle mapky jsme v 9.00 zaparkovali poblíž místa konání výstavy. Samozřejmě pršelo. Vyběhla jsem ven obhlédnout situaci. Bez problémů jsem vyzvedla katalog, desky s diplomem i katalogová čísla. Máme kruh 10 uprostřed travnaté plochy, posuzuje nás opravdu paní z Velké Británie a jdeme na řadu jako poslední ze 77 psů. Došla jsem až ke kruhu, abych se pozdravila s dalšími vystavovateli - Ilonou Dandanovou a panem Blümelem z Rakouska. Další námi očekávaní vystavovatelé nebyli přihlášeni, takže nás bylo sedm a všichni po jednom ve třídě. Nastane tradiční souboj s rozhodčí.

 Nutno říci, že trávník kynologického cvičiště byl kvalitní a ani po celodenním dešti jsme se v něm nebořili do bahna. Blátíčko se udělalo jen na příjezdové cestě k ploše a kolečka mnoha klecí ho pěkně rozčvachtala na mazlavě tekutou kaši. V okolí kruhu bylo postaveno několik velkých podlouhlých stanů, do kterých se mohli vystavovatelé schovat, pokud se sem vešli. Kdo už nenašel místo, zůstal venku. S manželem jsme, také s ohledem na dobu našeho posuzování, zvolili pobyt ve vyhřátém autě do poslední chvíle, takže jsme se do půl dvanácté příjemně prospali, najedli a odpočinuli si. Kamenem úrazu se stalo shánění WC. Díky mapce v katalogu jsem tušila, kde bych měla toto zařízení asi hledat, ale nějak mi nedošlo, že dvě a dvě boudičky chemických toalet na každé straně výstaviště, představují celou nabídku. S děsem v očích jsem otevřela umělohmotné dveře. Tušení mě nezklamalo. Pohled stál za všechny prachy, ale nakonec jsem se tam za zoufalství i zasmála. Určitě znáte rozpisy služeb na dveřích třeba u McDonalda, kde je po hodinách uvedeno, kdo a kdy tam uklízel. Tady byl rozpis také, ale po dnech a poslední uvedené datum bylo 3.9.2002! Tak co bychom asi měli čekat, že? Nicméně, přežít se to dalo (muselo) a ve srovnání s jedinou dřevenou kadibudkou v Rumunsku šlo vlastně o luxus. Pejsky jsem vyvenčila mezi nádhernými moderními vilami, lemujícími okolní ulice, nabalila je do kombinézek a teprve pak jsme, kolem 13 hodiny, definitivně vyrazili na výstavu. Já pěkně v holinkách a v šusťákové soupravě, pod kterou jsem měla výstavní oblečení ve třech vrstvách. Místních 11°C se svěžím větříkem nebylo vážně nic moc. U kruhu jsme postavili stůl se slunečníkem-deštníkem, co se dalo schovali pod velkou fólii pro domácnost s ještě do 14 hodiny v sílícím dešti sledovali posuzování před námi jdoucích dvaceti kavalírů. Alespoň jsem měla čas omrknut práci paní rozhodčí. 

Elegantní dáma v sobě na první pohled nezapřela angličanku. Pečlivě, leč střídmě nalíčená, s důsledně vyčesaným drdolem, v lodičkách! s punčochami a se slušivým pláštěm do deště. Jen v jednu chvíli se dalo zahlédnout, že pod pláštěm má bílou blůzku a snad teplejší sukni. Pohybovala se plynule a hodně (nečinilo jí potíž kdykoliv si dojít za psy i do deště), chodila rovně, s noblesou a převážnou většinu času se na psy usmívala. Záměrně píšu na psy, protože vystavovatelům věnovala svou pozornost výhradně mimo dobu posuzování a jen v nezbytné minimální míře. Přesně jako její kolegové na Cruft´s. Měla jasně čitelný způsob posuzování (kam a kdy se má jít), téměř nedoprovázený gesty. S každým psem se pokusila navázat kontakt, zajímala jí jeho pozornost i povaha. Na stole po prvním pohlazení psa zkontrolovala skus, věnovala mu svůj přátelský úsměv a zhodnotila celou hlavu. Pak přešla vedle psa a pokud nestál přesně, sama si ho srovnala. Pečlivě prohmatala tělo, končetiny i ocas. Požadovala předvedení po trojúhelníku, rovně tam a zpět, po kruhu a nakonec v postoji. Ve chvíli, kdy majitel se psem neuměl zacházet, smířlivě čekala co z předvedení bude a dovolím si tvrdit, že v duchu trpěla. V Anglii umí základy předvedení psa téměř každý a pokud ne, jde se je nejprve naučit. Z výstavy kavalírů před deseti lety vím, že jednou z hlavních věcí, které tehdy obě anglické a jedna americká rozhodčí našim vystavovatelům vytkly, byla částečná nebo úplná absence znalosti výstavní prezentace psa. Berte tedy v potaz fakt, že u anglického rozhodčího musíte umět psa dobře předvést. Mám-li svůj dojem z paní rozhodčí shrnout, řekla bych: profesionálka každým coulem. Upravená, velmi příjemná ke psům a jemně zdrženlivá k okolí, klidná, bez jediné známky nervozity, s bezchybným vystupováním po celý den (soutěže končily v 18. hodin a paní rozhodčí posuzovala i Best in Show). 

Posuzování s anglickou	pečlivostí,	důkladností,	jemností,	důsledností,	laskavostí a s úsměvem!

U kavalírů dopadlo posuzování ve shodě s pohledem mého téměř laického oka (u kavalírů jsem byla jen pár let ve výboru a "trochu" jejich chov sleduji). Číňánky zahajoval mladičký Irwínek a paní rozhodčí se moc líbil. Pětiměsíční pejsek i v dešti pěkně chodil, dal si prohlédnout zoubky, nad kterými paní rozhodčí zaplesala, a předvedl svou povahu roztomilého štěňátka. Jeho úspěch následoval naháček rakouského vystavovatele, který už vyspěl a nyní disponuje líbivou postavou. Osrstěnému Jasonovi se nelíbila prohlídka chrupu ani snaha o kontakt s paní rozhodčí a vysloužil si snížení známky. Akima jakoby se déšť netýkal, s paní rozhodčí si na stole mrkli do očí a byl pochválen za skvělé osvalení, stavbu těla i typický výraz psa. S ohledem na výsledek Jasona dostal CACIB rovnou. Zara zřejmě neměla svůj den a paní rozhodčí jí vytkla málo jistoty v projevu a ne zcela ideální pohyb. Heppy má nádherný posudek plný pochval, jen směrem zpět k paní rozhodčí se jí náhle nechtělo. Zastávkovala a už se nenechala k požadovanému radostnému projevu přemluvit ani čabajkou, což jí bohužel stálo titul i jejímu vzhledu odpovídající známku. Gessi mě překvapila. Déšť nenávidí a já očekávala víceméně katastrofu. Co se stalo, to se mě neptejte, ale naše slečna zvedla ocásek a kruhem klusala sice s mírně vyšší kadencí končetin v mokré trávě, ale jinak bez zaváhání a s ocáskem vysoko zvednutým (asi aby jí na něj necákalo). Na stole se dala kouskem párečku přemluvit k pěknému postoji a ani nemrkla, když si jí rozhodčí stavěla po svém. Vrcholem jejího účinkování byl radostný zájem o ruku paní rozhodčí, která chtěla, aby fenka předvedla svůj temperament. Gessi měla zjevně svůj den a tak získala jubilejní 25 titul vítěz plemene a splnila podmínky interšampiona. 

Ačkoliv naše posuzování skončilo téměř v 15 hodin, na závěrečné soutěže jsme čekali až do večera. Program byl nabitý speciálními výstavami i soutěžemi ve finále pro členy klubu a než na nás došla řada začalo zase vydatně pršet. Irwínek zabojoval mezi dvacítkou štěňat převážně velkých plemen (boxeři, molossové, rotvajleři, dobrmani..), když se s nimi dostal do užšího výběru. Na svou zahraniční premiéru si počínal moc statečně. Jestli někdo doufal, že v dešti a v zimě někdo z finalistů IX. skupiny odjede domů, doufal marně. Nastoupili prakticky všichni, kteří získali BOB. Posuzování společenských plemen připadlo "naší" anglické rozhodčí. Než jsem šla do kruhu, zvažovala jsem, zda sebou vzít deštník nebo alespoň obleček Gesce přes záda, ale nakonec jsem jí jen do poslední chvíle držela v dece. Pak jsme obě zatnuly zuby, já sundala šusťáky, Geska deku a vyrazily jsme do finálového deště. Pršelo tak, že jsem přes brýle skoro neviděla a z Gessi se voda začala odpařovat. Během pár vteřin měla chocholku, nohy i ocásek dokonale zmáčené a po tělíčku jí stékaly malé vodopády. Přesto chodila výtečně a ocásek nesnížila ani na chvíli. Vyšlapala si účast mezi čtyřmi finalisty a po předvedení tam a zpět, kdy se vzorně zastavila před rozhodčí a pozorně se na ní zadívala skrz dešťové kapky, obsadila i druhé místo ve skupině za slovinskou shih-tzu. Na stupínek vítězů si k pobavení publika suverénně vyskočila sama a ještě stihla olíznout připravený pohár. Z kruhu odešla jako dáma, ale pod střechou stanu už nevydržela a začala se vehementně dožadovat párečku, který dnes doopravdy vydřela. Mokrá a zmáčená jsem si mohla i zaslzet, protože nebylo znát, která tekutina má na svědomí moje rozmazané šminky. Díky pejskové, byli jste stateční a mám z vás velkou radost. Cesta zpět proběhla téměř idylicky, až na pár neosvětlených aut čerstvě poházených uprostřed dálnice před Prahou. Lilo tak, že i já jsem jela jen 50 km/h. Na vině nehody byla zřejmě vysoká rychlost a smyk na vodě. Domů jsme dorazili po 23. hodině a zakončili tak téměř 24 hodinový výstavní maratón (o den dříve jsme v tutéž dobu začali koupat). Den začal rozlitou kávou a končil v teplé suché posteli, kde jsme se s pejsky dlouho radovali, že konečně někde neprší! 

Hodnocení:

• Vzdálenost: asi 16 km jižně od hranic s Rakouskem, cca 550 km z Prahy. Cesta k výstavišti značená až těsně od poslední křižovatky u místa, plánek však přišel poštou.

• Poznámka k cestě: je nutno koupit známku na rakouskou dálnici, na slovinské straně lze do Mariboru dojet po vedlejší "nedálniční" silnici a ušetřit asi 80 centů.

• Prostor: kynologické cvičiště, dřevená klubovna, pouze chemické WC, žádná voda, občerstvení jen v klubovně, několik prodejních stánků, posuzování probíhá venku!

• Kruhy: velikost odpovídající až výtečná, vybavení standardní avšak bez výsledkové tabule, upravovací stůl k posuzování malých plemen

• Ceny: jen papírové kartičky za ocenění i tituly, jinak nic, za BOB malý pohár po účasti v Best in Show, poháry a pytel krmení po umístění ve finálové soutěži

• Klady: poklidná atmosféra, dostatek místa, přírodní prostředí, kvalitní trávník

• Zápory: nevypočitatelné počasí, před deštěm se lze schovat jen do několika stanů (bylo v nich plno), výsledky psů se nikam nepíší, vítěze vyhlašuje rozhodčí (pokud tak činí).

Posuzovala: paní Pamela Cross-Stern (Velká Británie)

Ch. Gessi Modrý květ splnila podmínky Interšampiona FCI. 

23. 9. 2002 L. Brychtová