Mezinárodní výstava

Oradea - Rumunsko  -  18. srpna 2001

Slunečné počasí, dlouhá cesta, dvě země plné dramatických kontrastů, čtyři číňánci z České republiky a neuvěřitelné situace. Tak by se dal shrnout víkend, o jehož prožití i získané cenné zkušenosti z výstav v zahraničí, bych se s vámi ráda podělila. V sobotu jsme se zúčastnili mezinárodní výstavy v Rumunsku ve městě Oradea a v neděli mezinárodní výstavy v Maďarsku v Debrecenu. Aby nebyl tento víkend nudný, konaly se současně dvě mezinárodní výstavy v Bratislavě a ještě krajská výstava v Kladně. Na všech jmenovaných akcích jsme měli zástupce. A jak to všechno dopadlo. Inu čtěte Naše stránky a dívejte se.

Za nápad nejet letos do Bratislavy, ale do Maďarska a Rumunska, může náš Arníček (Ch. Arnold Malyshka Airin). Má sice už pět čekatelství mezinárodního šampiona krásy (CACIB), ale jen ze dvou zemí, z Čech (2x) a z Rakouska (3x). Přitom pro získání titulu interšampion jsou potřeba země tři (navíc ještě nejméně rok a den od získání prvního do nejméně čtvrtého čekatelství, což Arny splní po 16.10. tohoto roku). Protože jsem chtěla mít svým způsobem klidnější spaní, řekla jsem si, že se pokusíme CACIB získat včas i odjinud, abych měla na podzim klid. Tím nám zbude dojezdit jen poslední nezbytné čekatelství, u kterého už mi bude úplně jedno, odkud si ho Arny přiveze. Propozice na obě výstavy i cenné rady mi dal pan Jenel, za což mu dodatečně děkuji. Dost zajímavé kombinování mě čekalo při zařazení psů do tříd. Gessi Modrý květ to měla jednoduché – jinam než do třídy mladých ještě nemohla. Zato Arníčkův syn, Akim Hvězda z Podmok, je svému tatínkovi velkou konkurencí a tak jsem zvažovala, co s tím udělat. Nakonec jsem Akima do Rumunska přihlásila do třídy mladých (díky věku to bylo ještě možné) a do Maďarska jsem s ním riskla mezitřídu s tím, že kdyby měl Arnymu konkurovat, tak s ním do boje o CACIB třeba i nenastoupím. To ale zvážím až na místě, podle vývoje situace. Inu, mít tři krásné pejsky není někdy jednoduché (zato radostné je to v každém případě!). Komplikací s touhle dvou akcí ale ještě nebylo dost. Původně s námi měla jet ještě Jitka Hořáková s Angelikou Nezkrotná markýza. Jenomže ani tohle nedopadlo podle plánu. Jitce domů v mezičase přibylo krásné štěňátko novofundlandské holčičky a mě na termín těchto dvou výstav připadl další ze školních víkendů (studuji kurz Chovatel psů při VŠZ v Praze Suchdole). Řešení jsme ale s Jitkou našly. Angelika pojede s námi a Jitka za mě půjde do školy, takže zvládne i péči o malou psí slečnu! Dojednáno, přihlášeno, vykonáno.

V pátek, den před odjezdem, jsem netrpělivě očekávala svého manžela s poštou. Neměla jsem v ruce jediný vstupní list! Nakonec dorazila obálka jen z Rumunska. Pořadatelé nám krásně anglicky napsali co a jak, ale mimo jiné také uvedli, že náš výstavní den je 19. 8., tedy neděle. Polilo mě horko. Že bych něco pokazila? Vtip byl v tom, že skupiny FCI byly na výstavách v Maďarsku a Rumunsku vzájemně prohozeny tak, aby vystavovatelé zvládli obě akce. A najednou mi z Rumunska píší, že se naháči vystavují ve stejný den jako v Maďarsku!? Znovu jsem pozorně prověřila propozice. Tady bylo vše v pořádku. Nemínila jsem riskovat stovky kilometrů jen tak pro nic za nic a tak jsem sedla k telefonu a pro jistotu ověřila naše přihlášení na obou sekretariátech. Naštěstí v obou kancelářích někdo byl, naštěstí obě dámy mluvily anglicky a naštěstí bylo vše tak, jak mělo být. Sobota Rumunsko (moc se na nás těší) a neděle Maďarsko. Spadl mi ze srdce kámen jako Krkonoše. Můžeme vyrazit.

Souhrnem všech událostí se tedy stalo, že jsme s manželem a čtyřmi číňánky vyjížděli v pátek 17. 8. v půl páté odpoledne k cíli naší páteční cesty, do maďarského Debrecenu.Čekalo nás pěkných pár set kilometrů přes Slovensko a napříč přes celým Maďarskem. Věděli jsme, že cesta bude dlouhá, ale zdržení na hranicích mezi Českem a Slovenskem (v pohodě jsem půl hodiny věnčila a dělala s naháči program znuděným turistům) i mezi Slovenskem a Maďarskem na přechodu v Komárně (bláhově jsme si mysleli, že tady bude menší fronta), nám přidalo téměř tři hodiny navíc. Po průjezdu Budapeští už jsme najeli na hlavní silnici do Debrecenu (není tu ještě dálnice) a přestože jsme cestovali v pozdně večerních pátečních hodinách (po 22.00) překvapil nás silný provoz. Kamiony ve šňůrách, osobní auta i dodávky, cyklisté a ke všemu v každé druhé vesnici pilní policejní mužíci s mikrovlnkami. Jednoduše nedalo se jet víc než 60 až 80 km za hodinu a hlavou se nám honily možné problémy s ubytováním.

Můj tatínek byl tak hodný, že nám díky své maďarštině a známostem zamluvil hotel v Debrecenu. Nebylo to pro něj nic jednoduchého, protože pět dní se zde konaly květinové slavnosti, karneval a nakonec oslava státního svátku, takže hotely byly beznadějně plné. Nicméně nakonec jsme do Maďarska jeli vybavení lístečkem s telefonním číslem a jménem hotelu, kde jsme měli rezervaci. Když jsme s manželem viděli, že se naše zpoždění stále zvětšuje, snažili jsme se do hotelu zavolat, že přijedeme později a rezervaci pro jistotu potvrdit. Přece jen se nám nechtělo spát pod mostem. Ale ouha. Telefon zvedal po 20. hodině už jen záznamník, který navíc hovořil výhradně maďarsky! Na hranicích po víc než hodinovém čekání můj muž věštecky pronesl: „To jsem zvědav, jak budeme v půl třetí ráno burcovat v hotelu recepční.“ Kouzlo naší cesty bylo také v tom, že jsme neměli adresu hotelu. V Debrecenu jsme tedy museli, nejlépe na první pokus a bez mapy, najít hotel s názvem Aranybika. Po předchozích peripetiích na hranicích nám to přišlo jen jako zanedbatelný detail. Když jsme ve 2.30 poprvé projížděli centem Debrecenu, musela jsem uznat, že můj muž má smysl pro časový detail a svou předpověď dodržel do puntíku přesně. Před delším blouděním nás zachránila benzinová pumpa, jejíž ochotná prodavačka nám vysvětlila, kde hotel najdeme. V centru jsme projížděli 200 metrů od něj! Kvůli slavnostem tu zřídili pěší zónu s hromadou jednosměrek, takže než jsme trefili k hotelovému parkovišti, už se nám z nich točila hlava. Co nás ve tři hodiny v noci překvapilo, byl živý ruch všude kolem nás.  Pokoj jsme měli s výhledem na nádherné náměstí, kde stálo pódium, dvě osvětlené kašny, zvonkohra a obnovený kostel. Všude posedávali lidé, rozmlouvali a užívali si kouzelnou teplou noc. My jsme vyvenčili a vykoupali pejsky, uložili věci a polomrtví na hodinu a půl zalehli. V půl šesté už jsem byla zase na nohou, myla si hlavu a přerovnala věci tak, abychom do Rumunska jeli s minimálním vybavením. Přece jen jsme nevěděli co nás čeká.

Oradea
Ráno jsem zahájila malou nehodou. Na stůl mi spadla vonná svíčka a střepy se rozletěly po podlaze. „No nazdar!“ řekla jsem si, „To jsem zvědavá jestli střepy opravdu nosí štěstí. Když ne, tak nás čeká pěkně smolný den.“ Do Oradey je to z Maďarska 77 kilometrů. Vzdálenost nic moc, ale zato přes hranice. Na celnici si vždycky uvědomíme, jakou moc mají úředníci. Ti zdejší opravdu nepatřili k nejrychlejším a tak jsme i přes časovou rezervu měli nakonec co dělat. Jen mi nebylo jasné, jak ve městě najdeme výstavu. Hanuš (můj muž) tvrdil, že to určitě bude značené. Tentokrát se výjimečně mýlil. V ruce jsem třímala papírek s nápisem „Santul Cetatii“. Co znamenal jsem netušila, ale organizátoři to v dopisem označili za místo výstavy. Teď už vím, že je stejné, jako by se u nás napsalo: Letenská pláň. Všichni „našinci“ jí znají, ale cizinec netuší jestli je to hrad, stadion, kulturní dům nebo co vlastně. Po vjezdu do Oradey jsme shodou okolností zanedlouho narazili na dvě maďarská auta (uvnitř bylo vidět psy), jejichž řidiči se také ptali na cestu. Pověsili jsme se za ně a to , co se dělo následujících 35 minut, to nikomu nepřeji. Předpokládali jsme správně, že se Maďaři s Rumuny domluví. Až potud bylo vše v pořádku. Jenomže každý dotázaný naší minikolonu posílal hned sem a hned tam, takže jsme otáčeli do protisměru, odbočovali nevím kam a nakonec skončili na výpadovce z města. Takže návrat do centra a znovu. Po jakékoliv směrovce ani stopa. Spásným nápadem prvního řidiče bylo, zeptat se policistů na chodníku. Podle gestikulace se zdálo, že opravdu vědí, o co jde, a že to není daleko. Nebylo. Zahnuli jsme za tři rohy mezi nižší domy a hup! Silnice vysypaná valounky jako na pláži, tu a tam díra, kodrcání a rychlost 20 km v hodině už byla příliš. Pravdou je, že jsme nakonec zastavili u plotu, za kterým jsme zahlédli kladinu a cvičákové překážky. „Proboha“, zasténala jsem, „ten chlap snad jede na nějaké svazarmovské přebory místo na výstavu!“ S ohledem na čas, za deset minut deset, a při představě další jízdy po neuvěřitelných ulicích mě zachvátila panika. Za plotem ale gestikuloval nějaký pán a ukazoval, že je to ono, ale vjezd je z druhé strany. Následujících 20 minut jsme objížděli něco, co připomínalo zříceninu Terezínské pevnosti po 100 letech. Cesta vedla, jak jinak, po kamenech, v prachu a přes výmoly. Nakonec jsme na třetí pokus zaparkovali mezi dvěma výškovými domy na slušné panelové cestě. Vyběhla jsem se podívat, zda neuvidím vchod na výstaviště. Pár metrů v příkopu pod námi proudily lidé se psy a tu a tam projelo nějaké auto. Při představě, že ze srázu vláčíme klec, čtyři vykoupané psy, stolek, slunečník a celé vybavení, mi bylo jasné, že tady parkovat je nesmysl. Takže do auta a ještě jeden pokus. Vjeli jsme po polní cestě tam, kde jsme tušili lidi se psy. Konečně jsme zahlédli vchod na výstaviště a zastavili kousek od něj. Jen jsem vystrčila nohu ze dveří, už u nás byl policista a gestikuloval, že „mašina parking nět zděs“ a ukazoval kamsi za roh. Zničení z cesty už jsme s mužem ani neprotestovali, nastartovali a vydali se směrem, kterým modrý mužík ukázal. Po 200 metrech se nám zdálo, že tahle cesta je zaručeně špatně. Tráva, prach, jen slabě vyjeté koleje a všude kolem nás zřícenina z cihel. Až v dáli na nás mávaly jakési dvě postavy. Rychlostí šneka jsme k nim zamířili. A ejhle. Cedulka, cenovka a za rohem v dolíčku parkoviště. Jsme na místě. Zajeli jsme po trávě dál a znovu jsme užasli. Je ta výstava vůbec tady? Vpravo od nás se tyčil hliněný val, vlevo cihlová zeď a před námi jen tunel, do kterého by se mi nechtělo ani v poledne. Vzápětí se ukázalo, že právě nízký tunýlek je vstupní branou na výstaviště. Hned za ním se otevřel prostor s výstavními kruhy. Konečně jsme opravdu na místě! Bylo půl jedenácté. Poklusem jsem běžela zaplatit výstavní poplatky (z Čech jsem odmítla platbu riskovat a přihlášky jsem pro jistotu posílala v kopii faxem). Hned jsem také zjistila, že jsme v kruhu sedm, posuzuje nás jugoslávský rozhodčí Dr. Milivoje Urosevic a naštěstí je před námi řada plemen IX. skupiny FCI včetně pudlů. Ti nás vlastně zachránili. Přeochotný personál výstavní kanceláře nevěděl jedinou věc. Kde je kruh číslo sedm. Nechala jsem Hanuše s věcmi na místě a v horku sprintovala po výstavišti najít kruh. Samozřejmě byl až na druhé straně. Pro přepravu klece s věcmi jsme měli na výběr jen dvě možnosti. Buď cestičku s kamínky (kolečka se bořila téměř celá) nebo lehce rozbahněný jíl mimo cestičku. Jeli jsme chvíli tak, chvíli tak. Jak se tvářili pejsci v kleci a Angelika v přepravce, to jsem se raději nedívala. U kruhu jsme naštěstí našli stín pod stromem a po rozložení stolečku a vyložení pejsků jsme víceméně padli vysílením. Pohled okolo nás stál za to.

Až z obrázku na titulní straně katalogu jsme pochopili, že Santul Cetatii je místo, které prostě všichni znají. Je to pevnost, jejíž zdi mají tvar pětilisté květiny a uprostřed stojí velké sídlo. Výstava se konala v severním výběžku hradeb pod vysokou zdí. Což o to, kruhy byly poměrně velké, ale tráva v nich vzrostlá a plocha hrbolatá až hrůza. Ještěže jsem měla sportovní boty. Převléknout se nebylo kde a tak jsem se do suchého trička odívala napůl ukrytá za klecí s pejsky. Záchodky? Dvě dřevěné kadibudky zakopané v zemi, žádná voda. Ze všeho na nás čišela zoufalá chudoba a neupravenost. Jediným místem slávy byl finálový kruh s asfaltovým povrchem. Pořadatelé v něm vystavili krásné poháry, tradiční ceny od sponzorů a umístili stan s židličkami pro rozhodčí a ozvučení. Pravda, celá mezinárodní výstava čítala odhadem 500 psů denně. V našem kruhu byli posuzováni: 1 bišonek, 2 maltézáci, 1 havanéz, 1 velký pudl, 8 středních, 7 malých a jeden toy, jeden bruselský grifonek, naši 4 číňánci, 3 lhasa apso, 4 shih-tzu a 2 tibetští teriéři.

Pana rozhodčího jsem znala od vidění z Rakouska i z dalších výstav. Patří k těm, kteří posuzují často a po celé Evropě. Každého psa prohlížel podrobně a nikomu nic nedaroval jen tak. Akimka prostudoval kousek po kousku, poměřil si délku hlavy a čenichové partie, ocásek i výšku k délce. Obdivoval jeho samčí výraz a pevnou kostru, stejně tak jako pohybovou mechaniku. Zeptal se odkud jsme a když jsem mu to řekla, pokýval hlavou a vyložil stevardovi vedle sebe, že jsou čínští naháči v Česku velice populární. Netajila jsem mu, že jejich počet už přesáhl 700 zapsaných v plemenné knize (15. 6. 2001 ve vrhu „B“ paní Daňkové – ch.s. ze Země pokladů). Zdvihl obočí a hvízdl údivem. Arnold chodil průměrně, ale vysportovanou postavou si pana rozhodčího získal. Nejvíc se líbila Gessi, které Dr. Urosevic udělil BOB rovnou ze třídy mladých. Protestovala jsem sice, že ještě přijde labutěnka Angelika, ale pan rozhodčí měl prostě vybráno, takže nám ušetřil i hromadné soutěžení o BOB. Angelika se mnou šla bez jásotu, ale solidně. Na stole se přivinula k panu rozhodčímu a ten, když jsem jí chtěla odtáhnout, mi odstrčil ruku, abych mu jí nechala. Ve vzájemném objetí, kdy mu Andulka cosi slastně funěla do ucha, nadiktoval posudek a teprve pak mi fenku i s CACIBem vrátil. Naši číňánci budili všude velkou pozornost. Dlouho jsem si povídala se skupinou chovatelů z Jugoslávie, kde žádné číňánky zatím nemají, moc se o ně zajímali rumunští návštěvníci. Co mě mile překvapilo, byly rumunské děti, které přišli s rodiči na výstavu. Jejich vztah k pejskům byl ohromně přirozený a kamarádil s nimi i Arny, který jinak děti moc nemusí. Zírala jsem téměř nevěřícně, jak se Gessi tulí k malé rumunské holčicce a jak jí Akim sám dává jemnou pusinku na nos. Děti byly k pejskům jemné, hladily je naprosto spontánně a usmívaly se na ně. Pochopila jsem, že moji číňánci dokonale poznají, co v kom je a ošálit se zaručeně nedají.

Díky zadání CACIBů Arníčkovi i Angelice ve třídě šampionů jsme nejdůležitější bod toho víkendu splnili na první pokus a tak jsme na odpolední soutěže náš „cirkus“ překodrcali s klidným svědomím zpět, na místo vedle vstupního tunelu. Tady jsme se znovu usídlili pod stromem, bez jehož stínu by z nás do hodiny byly lidské křížaly. Tušila jsem, že rozpálený, škvárou posypaný asfalt nebude nijak snadným povrchem pro předvedení, ale když na něm Gessi zoufale zvedala nožičky, bylo mi jí opravdu líto. Do deváté skupiny jsem nastupovala jako první, aby měla Geska dost prostoru pro pohyb ve velikém kruhu. Předvedla se se vztyčeným ocáskem a povedlo se mi jí postavit do stínu stanu, ve kterém seděli rozhodčí. Pro začátek jsme se před kousavým sluníčkem schovaly. Protože se všech sedm zúčastněných rozhodčích muselo v posuzování finálových soutěží vystřídat, vyšel na IX. skupinu shodou okolností „náš“ rozhodčí Dr. Urosevic. A vybral Gesku do užšího finále mezi prvních šest. Tady ale nastalo ouvej, protože jsem s ní musela předstoupit ze stínu ven na rozžhavenou černou plochu. Geska stála statečně, já jsem se jí snažila stínit, co to šlo, ale bylo vidět, jak jí chudáka pálí nožičky. Ještě ke všemu pan rozhodčí začal podrobné posuzování z druhé strany a než jsme se předvedly v pohybu tam a zpět my dvě, Gessi už vystřídala ve zdvihání všechny pacičky. Konečně můžeme do kruhu. Když se vracím zpět a zastavím Gessi před rozhodčím na volno, Dr. Urosevic mi náhle podává ruku. Potřeseme si s ní a mě je jasné, že jsme s Gessi skončily s úspěchem v užším finále. Jenomže pan rozhodčí mě bere za druhou ruku a vede si mě (opravdu to tak vypadalo) přes plochu směrem k východu. Zírala jsem na něj asi dost nechápavě. Že by mě osobně vyprovodil z kruhu? Cestou ještě ukazuje na paní se středním černým pudlem, ta se k nám přidává a vzápětí rozhodčí vztyčí dva prsty, za ruku mě odmanévruje doprava před stupně vítězů a před pohárem u čísla dvě mě konečně pustí. Prokrista pána Gessi je druhá v IX. skupině FCI! Pudl vítězí. Diváci tleskají. Stavím Gessi na stupeň vítězů. „Holčičko moje, na druhém místě ve skupině mezi dospělými stojíš poprvé.“ Jsem dojatá. Rozhodčí mi blahopřeje a tak nějak potutelně se usmívá. Asi se dost bavil nad mým překvapením. K poháru za druhé místo a k pytli krmení dostane Gessi ještě menší pohár za BOB. Jen co odložíme věci, bleskem vyměňuji Gessi za Akima a jdu s ním do soutěže mladých. Tady zvítězí dobrman, ale Akimek sklízí další potlesk. V Oradee jsme uspěli nadmíru skvěle a asi začnu věřit na pověry. Ranní střepy ze skleničky nám štěstí opravdu přinesly. Když jdu nechat zapsat výsledky do rodokmenů, dozvídám se ve výstavní kanceláři, že naši číňánci jsou vůbec prvními na téhle výstavě v její historii. Děkují nám za účast a moc blahopřejí k úspěchům. Už mi zbývá jen prozradit, že rumunsky se čínský naháč řekne „Cainele Chinezesc Cu Creasta – Golas“ a labutěnka „Cainele Chinezesc Cu Creasta – Cu Ciucuri“. Vyslovit to po mě nechtějte. Zato CAC se čte „čač“ a CACIB „Kačib“. A teď už se podívejte na výsledky a s námi na druhý den zážitků z Maďarska.

Posuzoval: Dr. Milivoje Urosevic, Jugoslávie

Čínský chocholatý pes bez srsti

Čínský chocholatý pes osrstěný

Ing. Libuše Brychtová