Mezinárodní výstava

Belegrad - Jugoslávie (bývalá) - 17. března 2002

Výsledky této výstavy by se při troše dobré vůle vešly i do jednoho řádku, ale ráda se s vámi podělím o mnohé nezapomenutelné zážitky. V době, kdy už jsem měla zaplacenou výstavu v Nitře, jsem dostala nabídku, zda bych nechtěla jet, ještě spolu s jinými "pejskaři", autobusem na výstavu do Bělehradu. Neváhala jsem ani okamžik, a tak jsem musela již zaplacené výstavní poplatky na slovenskou výstavu oželet. Celá akce "Bělehrad" byla již od samého začátku zahalena nejednou záhadou a nejistotou. Přihláška na výstavu se zasílala na adresu: Bělehrad - Jugoslávie (Ano to je opravdu všechno!). Dle propozic se měl mimo CAC-YU a CACIB zadávat i Vítěz Srbska. Ve čtvrtek 14. 3. jsme se navíc ve večerních zprávách dověděli, že nejvyšší představitelé země podepsali dohodu o rozdělení Jugoslávské svazové republiky na Srbsko a Černou Horu. "No nazdar!" Těsně před naším odjezdem jsme neměli jistotu, kam vlastně pojedeme. Do Srbska nebo do Jugoslávie? Měla jsem za to, že jde již o celkem poklidnou zemi. To mi také telefonicky potvrdili na zastupitelském úřadu. Byla jsem klidná ale jen do chvíle, než jsem si na internetu vyhledala stránky našeho zastupitelství v Bělehradě. Mimo jiné to 24.3. budou přesně tři roky, kdy NATO zahájilo letecké útoky proti Srbsku jižně od Bělehradu. Na stránkách stálo, že vývoj bezpečnostní situace se dá nadále obtížně předvídat a to i přes celkově pozitivní vývoj v politické oblasti. Stále však jde o území zvýšeného bezpečnostního rizika. Je doporučeno nezastavovat nikde v noci, držet se pohromadě, auta mají jezdit alespoň po dvou. Jedinou pozitivní věcí se zdálo být zrušení víz pro občany ČR, pouze však pro turisty a v období od 1. 7. 2001 do 31. 3. 2002. Naštěstí jsme se do termínu ještě vešli. První háček byl v tom, že profesionální řidiči vízum mít museli, neboť se u nich jedná o výdělek a ne o turistiku a tak si doklady museli opatřit za 25 USD. Dále jsme byli upozorněni, že hraniční orgány vydávají tzv. turistickou propustku. Vstup je 450 jugoslávských dinárů (300 poplatek a 150 vyplnění). Nutné je počítat s časem na vyplňování. Navíc je nezbytné při vstupu do země deklarovat všechny cizí valuty a požadovat písemné potvrzení, jinak hrozí následné zabavení valut držených při výstupu ze SRJ. Šance na vrácení valut je prý poměrně nízká. Dále platí zákaz dovážení potravin živočišného původu a naopak přihlašovací povinnost, když se rozhodnete přespat. Při odjezdu ze země se zase musíte odhlásit a vystavit doklad o radioinstalaci ve vozidle. Nesmí se přespávat ve volné přírodě. Dost problémů na to, aby se tam člověk vydal autem sám. Všechny tyto informace mi zrovna klidu nedodaly a kladla jsem si otázku, zda jde o dobrodružství, o riziko nebo o šílenství. Vzpomněla jsem si na minulý týden v chorvatském Záhřebu, kdy ing. Brychta trefně poznamenal: "Dříve se jezdilo za dobrodružstvím třeba na Klondike, nyní se psem po výstavách". V tu chvíli určitě netušil, že jeho slova mířila až k osudové pravdě.

Na výstavu, která se konala v neděli, jsme pro jistotu vyjížděli už v sobotu ve 13 hodin, abychom vše stihli v případě problémů na srbské hranici. Cesta byla velmi zdlouhavá, zvláště po té, kdy jsme na celnici museli všichni vystoupit (asi 25 lidí a 30 psů). Výstava samotná se konala v areálu výstaviště, v pavilonu, který byl dosti podobný brněnskému Rondu (znáte z letošního února), s tím rozdílem, že nebylo možné poznat, je-li je budova nedostavěná nebo těsně před rekonstrukcí. Kruhy však byly velmi prostorné a kolem nich nastavěli pořadatelé dostatek židlí. Podlahu tvořily betonové panely, pro finálové soutěže je pokrýval zelený koberec. Komplikací bylo na výstavě mnoho. Vše začalo tím, že dlouho nikdo nevěděl, kde máme zaplatit výstavní poplatky. Posílali nás z místa na místo, než kdosi zjistil, že peníze vybírá paní v jednom z výstavních kruhů do igelitového pytlíku!!! Ta nám po zaplacení vydala diplom a formulář na výstavní posudek. S těmi jsme se museli znovu vrátit do původního pavilonu, kde pro změnu vydávali samolepky s katalogovými čísly. A to tak, že po té, co prohlédli hromádku obálek, které jim navrátila pošta a jméno dotyčného tam nenašli, vypsali čísla nová. (Mě čísla došla až v pondělí 18. 3.). Zaujala mě některá čísla ve výstavním katalogu, proto malá statistika. Přítomno bylo 1167 psů, 23 vystavovatelů z Čech, 2 Slováci,11 Maďarů, 5 Chorvatů a 1 Rumun, zbytek byli místní. Nad ostatními převažovala znatelně tato plemena: rotvajler 83, německý ovčák 70, staffordšírský teriér 62, šarplaninský pastevecký pes 49, německý ohař 80 a 46 zlatých retrívrů. Společenská plemena a chrti zůstala téměř neobsazena.

Čínský chocholatý pes se srbsky napíše KINESKI ČUBASTI PAS. Přijeli pouze dva - se mnou. Než výstava začala, 3x !!! se změnil rozhodčí. Nakonec nás posuzoval jugoslávský rozhodčí Voja Brajović. Před námi šlo asi 35 psů, jednalo se o sibiřské husky, aljašské malamuty a akita inu. Psi neskutečně štěkali, nad hlavami nám hlučely větráky, halou volně poletovali holubi a hrála hudba. Během výstavy chodily k rozhodčímu do kruhu různé návštěvy, které vždy pohovořily a zase odešly. Bylo to prý stejné i v jiných kruzích. Majitelé severských plemen přišli většinou v teplákových soupravách a čísla si lepili na záda. Bylo zde i několik výjimek v oblecích. "Sportovci" nechávali své psy klidně vyčůrat přímo ve výstavním kruhu - na tabuli s výsledky nebo dokonce i na stůl rozhodčího. Stalo se tak mnohokrát, protože měl kdejaký pes potřebu místo znovu označkovat. Personál v kruhu vše viděl a nechával bez povšimnutí. Vedle mě se usadil pán se zvláště nevychovaným malamutem, který bez ustání štěkal a párkrát mi tlapami vyskočil na výstavní klec, aniž byl napomenut. Konkurentům z řad majitelů číňánků tentokrát asi obavy nedovolily dorazit. Škoda, že to nebylo obavami z nás, ale zřejmě z nejisté situace v zemi. A nám odvážným štěstí přálo. 

Čínský chocholatý pes (variety společně)

Makedonská rozhodčí Eleonora Minova, která posuzovala "naháčky" minulý týden v chorvatském Záhřebu, se na nás přišla podívat a jako jediná také zatleskala. Dozvěděla jsem se, že je veterinářka, a tak se vysvětlilo, proč posledně prováděla pejskům tak důslednou anatomickou prohlídku a zajímal jí především pohyb. Vzhledem k tomu, že jsme se na cestu vydávali s určitými obavami, připadaly mi další problémy na výstavišti malicherné. Třeba to, že toalety byly zamčeny již před ukončením výstavy, že jedné paní z naší výpravy prokousl šarplaninec muže v uniformě s nápisem MILICIJA stehno i přes džíny, nebo to, že se na dalším WC vybíralo 20 dinárů, bez kterých nás tam prostě nepustili. Když jsme se snažili využít náhradního řešení v přírodě, šel nás z křoví vyhnat voják se samopalem. Také to, že v propozicích bylo uvedeno, že se bude zadávat Srbský vítěz, ale až na místě nás informovali, že titul je pouze pro Srby a cizincům ho zadat nemohou. Nebo také to, že při závěrečných soutěžích si hned v I. skupině FCI některý z velkých psů ulevil mimořádně velkou hromádkou, kterou všichni ostatní roznášeli po koberci a nikdo nepřišel, aby poklidil. Problém byl v tom, že tento slavnostní kruh by se dal připodobnit k malému atletickému stadionu, kde uprostřed byly stupně vítězů a výzdoba z umělých květin, ale všichni museli běhat okolo po "běžecké dráze". Např. dlouhosrstá plemena v IX. skupině i se svými majiteli mezi tímto "nadělením" velmi těžce kličkovala. Někteří své pejsky raději přenášeli v náručí. Odměnou pro nás byl zlatý pohár s nápisem PRVAK RASE. Díky nekonfliktnímu obsazení naší výpravy byla cesta příjemná a nic z očekávaných hrůz se nám nestalo. Myslíte-li si, že po tom,  co teď víte, stále ještě toužíte po CACIBu z Jugoslávie nebo snad, že to, co píšu, nemůže být pravda? Další výstava v Bělehradě je 23. 11. a vás od ní dělí jen trochu odvahy a asi 1 000 km. A v tu dobu asi už také obstarání víza. Tak mnoho štěstí!!! A pozor, po dálnici zde jezdí neosvětlené koňské a kravské povozy!!!

18. 3. 2002 - Ilona Dandanová (Děkujeme za zajímavou reportáž!! - Brychtová)