Nevím, co v maďarštině
znamená název města Kecskemét, ale z názvů českých osad by se pro úvod k absolvované
výstavě hodily Brodce, Deštná nebo Mrač. Doufala jsem, že na rozdíl
od chladného podmračeného počasí u nás, bude v Maďarsku hezky.
A ono zatím jen hezky lilo. Protože jsme z klubové výstavy v
Telnici odjížděli až po bonitaci, tedy po 17. hodině, čekaly nás 4
hodiny jízdy za předpokladu, že se nezdržíme na hranicích. Modrá
dodávka pana Pospíšila provezla bez mrknutí reflektorů nás (Pospíšil,
Brychtová, Brychta) i šest číňánků v přepravkách kolem
vcelku netečných celníků. Na výstavu cestovali: Evita, Ellie, Frencis,
Gessi, Arnold a Akim. Dlužno dodat, že jsme přes obě celnice (česko-slovenskou
i slovensko-maďarskou) projeli, takříkajíc, jako kudla máslem.
Pokud se do
Kecskemétu vydáte, doporučuji vám vyjet z Budapešti po silnici číslo
5 směrem na Szegéd a nikoliv po dálnici M5. Poplatek 1750 forintů za
necelých 50 km dálnice do Kecskemétu (dálnice ale vede dál přes Maďarsko
až do Szegedu) se nám přece jen zdálo hodně, i když v noci přišla
úspora každé minuty vhod. Zpět do Čech jsme se vraceli po zmiňované
silnici a jízda nebyla výrazně pomalejší ani složitější.
Za trvajícího
lijáku jsme s pomocí mapy města v půl desáté večer úspěšně
našli rezervovaný hotel. Největší drama sehrálo stěhování psů a
věcí z auta do hotelové haly, pokud možno suchou nohou. I když
se nám tento úkol podařilo splnit, následující venčení nám přes veškerou
snahu udělalo z původně výstavních psů zmáčené ondatry. Hrůza.
Ale před spaním a navíc po náročném výstavním dni na klubové výstavě
se na vydatnou vycházku muselo. Měkoučké povlečení na postelích
nakonec uchlácholilo nás i vysušené a zahřáté psíky a během pár
minut jsme byli všichni v limbu. Jen do spánku se mi vkrádala nepříjemná
myšlenka: „Co když nepřestane pršet a zítra bude výstava venku?“
V šest hodin ráno bušil déšť do okapů jako zběsilý a vzápětí
nám znovu zmáchal psy. Ti naštěstí, poučeni večerní turistikou
vhodnou spíše pro vodníky, vykonali své ranní potřeby v rekordním
čase. Nás posilnila snídaně a čerstvá káva nám definitivně vdechal
optimismus. U vjezdu na výstaviště jsme stáli během desetiminutové jízdy
od hotelu.
Hned se ukázalo,
že ani naše nejčernější obavy nebyly dost černé. Výstava se
konala
celá venku. Lilo vytrvale a obloha široko daleko připomínala
ocelovou oponu. Pořadatelé sice tu a tam postavili stany a miniaturní
plátěné přístřešky, ale ty nemohly pojmout ani desetinu ze sedmi
set padesáti vystavovatelů. K dovršení všeho nám byl přidělen
výstavní kruh číslo 13 a avizované jméno posuzujícího, Nicola
Arini, neukrývalo ženu, jak jsme podle jména čekali, ale muže.
Což o to, za
slunečného počasí by byl výstavní areál velmi pěkný. Velké
kruhy, dokonale upravený anglický trávník, dostatek stánků s chovatelskými
potřebami, soutěže agility i doprovodný program. Bohužel výstava
byla dvoudenní a její včerejší průběh nechal především na
prostorách mezi kruhy výrazné stopy. Než jsme došli pro katalog,
zjistili kde máme kruh a vrátili se k autu, vypadali jsme jako po návštěvě
bahenních koupelí. V botách nám šplouchalo, pod bundy zatékalo
a na našich kalhotách zasychaly hnědavé skvrny. Světlé výstavní
oblečení jsem vezla zbytečně. Protože naši psíci šli na
řadu kolem půl dvanácté, zůstali jsme v autě a získali ještě
trochu času na spánek. Déšť rytmicky vyklepával do střechy auta
vytrvalé staccato a mě trápily výčitky svědomí, že jsem s nápadem
účasti na téhle výstavě vůbec přišla. Můj muž, těsně před tím,
než usnul, zamumlal: „Až půjdeme do kruhu, bude svítit sluníčko“.
Kdybych nebyla v předvýstavní depresi, snad bych se i zasmála.
Probrali jsme
se těsně před jedenáctou a kupodivu na okno auta už jen slabě mžilo.
Než jsme s Jirkou Pospíšilem omrkli situaci, přestalo pršet úplně
a ve chvíli, kdy jsme zakotvili klece u našeho kruhu, objevila se
mezi mraky díra a vysvitlo sluníčko. Můj muž zřejmě začíná dohánět
ve věštění Jitku Hořákovou. Té jsme se o den dříve v Telnici
ptali, jak v Maďarsku dopadneme (z mých reportáží z výstav
už víte, jak často její předpovědi vycházejí) a ona řekla, že BOB
dostane Gessi, že to vidí i na umístění ve skupině a pár bude na
"bedně". No, to jsem zvědavá. Než jsme se stačili rozhlédnout,
už nás volali do kruhu. Předcházející psi totiž chyběli. Nastal
fofr. Akima jsem honem vysypala z teplého roláčku a naběhli jsme
rovnou do kruhu. Pročvachtali jsme úvodní kolečko a mě okamžitě
natekla voda do bot. Pod luxusní travičkou se ukrývaly hluboké kaluže
vody. Ihned jsem pochopila, proč má pan rozhodčí na nohou nohavicemi
elegantně zamaskované holinky. Posouzeni jsme byli raz dva a Akimovi ani
nestihla být zima. Hned následuje Gessi. Její, mírně řečeno,
neobliba mokré trávy mi dělala starosti už od rána, ale nakonec se ukázalo,
že zvedání nožiček ze zelenohnědé mazlavé hmoty jí přidalo na
vydatnosti pohybu. Jen pan rozhodčí se jí nelíbil. Asi budu muset začít
kouřit. Po panu Steinbacherovi ve Stuttgartu i tento posuzovatel pálil v kruhu
i v průběhu posuzování jednu cigaretu za druhou a Gessi se na
jeho ruce zhnuseně křenila a odvracela hlavu. Nakonec postoj za nezměrného
úsilí zvládla a po úlevném otřepání běhala se
zjevnou úlevou. Pro Jirku s dlouhosrstou Evitou byl náš bažinatý
kruh stejnou pohromou jako pro bišonky, maltézáčky, cotony a havaňáčky
vystavované před námi. Hnědé bahno ulpívalo na jejich srsti vytrvale
a s dokonalou přilnavostí. Pospíšilovy holčičky dobře znají
krásný psí život z běhání na veliké zahradě u chalupy, a tak
ani Evitu ani Ellii nějaké mokro nemohlo rozházet. Vzápětí už nás
čekal sestrovražedný souboj o dámský CACIB. Osamocený Akim ho získal
rovnou s oceněním CAC. Evička šla s Hanušem, Ellie s Jirkou
a já s Gessi. Pan rozhodčí nás nešetřil a tak nám po mnoha
kruzích společného běhu bláto kapalo i z míst, kde končí záda.
Kdybychom měli nechat fenky chvíli stát na sluníčku, asi by z nich
vznikly zajímavé hliněné sochy. Po vítězství v Mladé Boleslavi získala
Gessi před Evitou svůj druhý CACIB. Jak vidno, budeme se muset nad další
společnou účastí na výstavách vážně zamyslet, abychom si zbytečně
nekonkurovali v mezinárodních titulech. Domácí souboj o BOB mezi
Akimem a Gessi znamenal další běh na neustále se horšícím povrchu.
Pánské duo Akima s Hanušem na Gesku tentokrát nestačilo, čímž
fenečka získala své jubilejní desáté vítězství v plemeni z mezinárodní výstavy
(navíc má i jedno z výstavy národní) a já
jsem dojatě i s vděčností blahopřála Jirkovi Pospíšilovi. Psí
holčice bylo v den udělení desátého mezinárodního titulu teprve 15 měsíců a
14 dní. Než jsme se stačili vzpamatovat, už jsme měli výstavu za
sebou. Ptáte-li se, jak to, že nepíšu o účasti Frencis s Arnoldem,
pak vězte, že do Kecskemétu s námi jeli jen na výlet a nebyli přihlášení.
Nebudete tomu
věřit, ale jakmile jsme opustili kruh, sluníčko se zase schovalo za
mraky. Pršet ale znovu nezačalo, teplota se ustálila na
vcelku příjemné hodnotě a proto jsme začali zvažovat, že vytrváme
do závěrečných soutěží. Kdyby pršelo, jeli bychom domů bez váhání.
Jakmile padlo výsledné rozhodnutí, prošla jsem se na zkoušku po finálovém
kruhu (louže v něm byly veliké, do jedné pořadatelé raději
postavili květináč s keřem, ale když je budu umět nazpaměť, půjde
finále vydržet) a pak jsem na místě přihlásila do soutěže pár
Akima s Gessi. Máme-li zde čekat téměř do konce, je lepší,
budeme-li mezitím vyvíjet nějakou činnost. Naložili jsme věci zase
do auta, vyvenčili psíky a stihli se i mrknout po výstavišti. V půl
třetí jsme s klecí, v níž byl jen Akim s Gessi, stáli
připravení u finálové plochy. Jenže ouha. Teprve ve 14.50 nastoupila
ke slavnostnímu vyhlášení výsledků družstva závodníků v agility
a předávání cen trvalo téměř hodinu! Diváci se pomalu rozešli,
protože je předávání cen nebavilo, a všude kolem nás zůstali jen vítězní
vystavovatelé se psy. Rozhlédla jsem se kolem a objevila dvě známé tváře
handlerů, s nimiž se setkáváme pravidelně a vzájemně se s úsměvem
zdravíme. První vodí nádherného novofundlanda. Impozantní pes stál
na upravovacím stole a nechával si foukat srst. Záhadou mi bylo, kde se
pro fénovaní psa vedle travnaté plochy bere elektrický proud. Vysvětlení
bylo jednoduché. Handler se zjevně dohodl s pořadateli a prodlužovačkou
se napojil na jejich zdroj. Během půl hodiny měl pod rukama budoucího
vítěze skupiny i Best in Show. O tom nebylo pochyb. Druhý z handlerů
vyměnil obligátního dalmatina za dost nevyvedeného malého knírače
pepř a sůl, který by u nás dostal maximálně velmi dobrou. Kratičké
kupírované uši, kudrnaté nohy, nahnědlý odstín srsti, překlopený
ocásek. Jenomže vynikající pohyb, dokonalý postoj a profesionální předvedení
ho dostaly mezi šest nejlepších ve skupině.
Počasí nepočasí,
konkurence v soutěži párů byla silná a kvalitní. Pár naháčků
vzbudil pozornost už ve chvíli, kdy jsem je vyndala z klece. Akim měl
na sobě modrý roláček a modré vodítko, Geska červený roláček a
červené vodítko. Řada vystavovatelů se skvěle bavila a v jejich
pohledech jsem četla udivenou otázku, zda budu psy v těch svetrech
i předvádět. To samozřejmě nelze, ale snažila jsem se pejsky udržet
do poslední chvíle v teple, aby jim nebyla v kruhu zima. A
vyplatilo se to. Akim s Gessi sklidili výrazný potlesk z tribuny
rozhodčích, loužím jsme se vyhnuli se solidním úspěchem a za vítěznými
skutečně nádhernými zlatými boxery a velkými černými knírači
obsadil Akim s Gessi báječné třetí místo. Za námi zůstali krátkosrsté
čivavy, špicové, středoasijati, argentinské dogy, aljašští
malamuti a další, které jsem si nestačila zapamatovat.
V deváté
skupině FCI se sešla nebývale silná konkurence. Řekla bych, že do
finále zůstali v převážné většině ti, kteří o svém možném
umístění nepochybovali. Posuzování připadlo „našemu“ rozhodčímu
Arinimu. Ze dvou řad soutěžících vybral jen šestici a Gessi byla
mezi vyvolenými! Ani jeden z finalistů neudělal při individuálním
posouzení jedinou chybičku a mě se zdálo, že je skoro jedno, kdo bude
stát na stupních vítězů, neboť by si to zasloužili všichni. Třetí
lhasa apso, druhý shi-tzu a vítězem se stal bílý královský pudl.
Pomyslné čtvrté místo ve skupině jsem za dané situace
považovala téměř za vítězství. Důležité pro mě bylo, že jsme
se i v obtížných podmínkách předvedly v dobrém světle.
Kecskemét jsme opouštěli v pět hodin odpoledne. Příště víme,
že sem máme jet s holinkami, dlouhými pláštěnkami, vlastním
stanem, agregátem na elektřinu pro sušení psů fénem a kapkou
alkoholu na zahřátí. Dodatečně se omlouvám výstavě v Mladé
Boleslavi. Jsou výstavy, kde prší ještě hůř! Nashledanou příští
týden, kdy nás čeká v sobotu maďarský Zalaegerszeg (tentokrát
v hale!) a v neděli národní výstava v Brně.
Libuška Brychtová
Hodnocení:
-
Vzdálenost:
asi 50 km jižně od Budapešti, cesta k výstavišti dokonale značená
již od prvního okamžiku vjezdu do města.
-
Poznámka k cestě: maďarské dálnice se platí: M1 do Budapešti
1450 forintů, M5 Budapešť Szeged 1750,-
-
Prostor: park, dostatek občerstvení i stánků, posuzování probíhá
venku.
-
Kruhy: velikost odpovídající až výtečná, vybavení standardní, stůl
pokrytý kobercem.
-
Ceny: stužky, za CAC tricolory, za CACIB zlaté pletené šňůry, za res.
CACIB stříbrné, BOB malý pohár po účasti v Best in show.
-
Klady: parkoviště blízko výstavišti (500,-- forintů), velký prostor
s výtečně ošetřenou trávou, dostatek odpadkových košů.
-
Zápory: nevypočitatelné
počasí, před deštěm se není vůbec kam schovat, výsledky psů se
nikam nepíší, vítěze vyhlašuje jen rozhodčí
Posuzoval:
Nicola Arini (Itálie)
Čínský
chocholatý pes (variety společně)
P-Mz |
Akim Hvězda
z Podmok |
V1, CAC,
CACIB |
Brychtová/Nohejlová |
F-Mz |
Gessi
Modrý květ |
V1, CAC,
CACIB, BOB, 4. místo IX. FCI |
Brychtová |
F-TO |
Evita
Modrý květ |
V1, CAC,
res. CACIB |
Pospíšil |
F-TS |
Ch. Ellie
Modrý květ |
V1, CAC |
Pospíšil |
Akim Hvězda
z Podmok a Gessi Modrý květ – 3. místo v soutěži o Nejlepší
pár.
(Posuzoval András Korózs – Maďarsko) |
|