|
Poprvé
"Naostro"
Tak jsme se konečně dočkaly - já a moje jedenáctiměsíční
nahatá holka Barča jedeme zítra na naše první agiliťácké závody.
Pravda, ještě to nejsou ty pravé, které se započítávají do výkonu,
takové nás čekají, až bude Barušce rok a půl, ale teď se ukáže,
zda má ta psí holka závodnickou duši. Trénujeme spolu poctivě již
sedm měsíců, a to jsme nešvindlovaly ani za velkých zimních mrazů.
Ještě před koncem roku jsme v Děčíně, na našem klubovém závodě,
skončily jako nejlepší a současně nejmladší štěně. Kýžené
sobotní ráno se budím nedočkavostí, opatrně probouzím i závodnici, které
ještě chrupká pod peřinou a o cestě do Prahy nemá ani ponětí. Ještě
se rozmýšlím: "Bude či nebude snídat?" No, ale Barča je stále hladová,
takže raději bude, nebo ji zláká svačinka některého z návštěvníků závodu.
Vyrážíme. Cestu Barča bedlivě sledovala, jak
je ostatně jejím zvykem, a na pražský Hagibor jsme dorazily na minutu přesně.
Nervy jsem měla napnuté. "Dojedeme k zápisu včas? Sláva, jsme
tu!!!" Procházíme veterinární kontrolou, zdravíme a předkládáme
očkovací průkaz. "Hmm, hmm a kdepak máte atest?" "Ježíši,
co to je?!" Průšvih. "No, ale takový pěkný naháček, vidíte
na první pohled, ten přece překypuje zdravím." Paní doktorka se
začíná usmívat, já procházím jako v mrákotách, ale JDEME ZÁVODIT!!!
Jsem vysílená ještě dřív, než dojdeme k parkúru. Zjišťuji, že na řadu
přijdeme tak za dvě až tři hodinky, to se stihnu dát dohromady. Barča
je v pohodě a sleduje dění kolem sebe. Budí pozornost i tady, mezi tolika jinými
psy, a chce se hned s každým novým pejskem kamarádit. Jen
bobtail se jí nelíbí, Barča na něj štěká jako o život. A jak tak
chodíme mezi soutěžícími, slyšíme poznámky typu: "No, snad ten
naháč nepoběží" nebo:"To chci vidět, jak se ten naháček
bude škrábat na áčko!" (´Áčko je překážka jako špičatá střecha o
výšce cca 170 cm). Občas k nám i někdo přijde, že už se o nás ví.
Naše trenérka je na nás totiž pyšná a všude o nás vypráví.
Já jen v duchu prosím
Barušku, ať mi z toho parkúru
neuteče. Říkám si: "Nové prostředí, cizí
lidé, cizí psi, jiné překážky. Jak jen ta moje holka pozná, že má
závodit?" Takže ji držím v náručí, ukazuji jí jiné závodníky
na trati, aby jí to snad došlo. A už! Psovodi na trať, následuje
prohlídka parkúru. Je to fajn, protože všechny překážky umíme. "Baruš,
nekoukej, co kdo jí, víš že máme v kapse taky kus párečku, ale nejdřív
ukaž, co v tobě je." Startujeme! Hurá, rychle jsme vyběhly, Barča
běž kam má (úspěšně míjíme stolek rozhodčích
se svačinou) a to ona opravdu umí. Baruš, ještě tunel, pár skokovek
a hlavně ve finiši neporazit rozhodčího na trati. Doběhly jsme! Sotva
popadám dech, v zádech slyším slova rozhodčího: "Bylo to pěkné"
a z obecenstva se ozvalo: "To není pes, to je tryskomyš!" V tu chvíli mne tahle slova opravdu těší. Barča nezklamala a potvrdila,
že jí naše "práce" na parkúru opravdu baví.
Teď ještě jak se umístíme? Já jsem
spokojená už teď.
Ostudu nám neudělala. Barča Candy ze Země pokladů vítězí ve své
kategorii (štěňata do 18 měsíců) a získává titul "Nejlepší
štěně VIII. Velké jarní ceny - Hagibor 11. 5. 2002. Za odměnu
si Barča přeskočí pár překážek (hlavně ať jsou pořádné, nic pro
malé pejsky), dostane nějakou tu mlsotu, ještě si zařádí po hřišti
s kamarády a jede se domů. Náš první "velký" závod máme
úspěšně za sebou, Barča potvrdila, že jsme se daly správnou cestou
a tak se mějte ostatní závodníci na pozoru!
Vladimíra Jehličková a Barča Candy ze
Země pokladů - Děkujeme a blahopřejeme
|