|
 Kdysi
jsem napsala článek s názvem „Chovatelské
štěstí“. Bylo to v době, kdy se mi narodil vrh složený výhradně
ze samých labutěnek. Tenkrát jsem byla dost zklamaná, protože jsem
samozřejmě chtěla mít doma i naháčka. Možná proto mi osud občas přichystá
nějaké téměř neuvěřitelné překvapení právě s chlupáčky. Ale
vezměme to pěkně od začátku.
V pátek
v noci (12.9.2003) jsme přijeli k Libušce na chatu, s autem
až po střechu naplněným hlavně věcmi proti dešti. Libuška totiž
našla na internetu předpověď pro Maďarsko, kam jsme měli jet v neděli.
V předpovědi bylo uvedeno, že bude sychravo a deštivo, a výstava
se měla konat venku. Já jsem si poslechla předpověď pro Čechy, a
tady mělo být v neděli pěkně a slunečno. Tudíž jsem neviděla
důvod, proč zrovna my bychom měli moknout v dešti. To ale trochu
předbíhám.
V sobotu
ráno jsme jeli na klubovou výstavu KCHN
do Přerova. Už v autě jsem si libovala, jak moc se těším, protože
tam bude spousta známých a milých lidí a hlavně jsem byla zvědavá
na svého chlupatého odchovance Apolla Nezkrotná markýza, který byl před
rokem ostříhán na krátko se slovy, že už na výstavy jezdit nebude.
Uvedený názor jeho panička po této výstavě už naštěstí změnila.
Na
klubové výstavě byla nově vypsána finálová „soutěž generací“
a já jsem kvůli ní právě Apolla potřebovala. K němu pak přibyla
Cibetka z Haliparku a moje Gwendy od Zlaté Samanty, zakladatelka generační
linie. Když jsem ty tři viděla
vedle sebe, byli si opravdu podobní jako vejce vejci. Gwendy své geny předává
dokonale. Apolla vedla jeho panička Magda, Gwendy vedl Magdin švagr a
Cibetku její panička Káťa. Všichni tři měli sladěné oblečení a
vypadali jako profesionální handleři. A pejskové? Ti jsou přece
potomky Gwendy, takže je jejich předvedení veselé, mají stejný krok,
stejný postoj a také radost z toho, jak je všichni obdivují. Pohled na
ně byl prostě parádní! Pohyb jak pejsků, tak vodičů, byl dokonale
sehraný a než jsem se dostatečně nabažila sledováním téhle
roztomilé skupinky, už dostávali pohár za první místo. Byla jsem
opravdu šťastná. Můj sen, vidět tři roztomilé rarášky pohromadě
a dokonce jako vítězný tým, byl naplněn dokonale. Chtěla bych tedy
touto cestou moc poděkovat těmhle třem
báječným lidičkám za to, že podpořili můj bláznivý nápad. Navíc
nejen že přijeli, ale byli vybaveni i bezvadným oblečením pro účast
ve skupině. Jejich předvedení pak bylo bezkonkurenční. Moc děkuji za
super den!
Libuška
na Klubové výstavě získala BOBa na Gessi, a tak jsme se vraceli na
chatu jako velmi úspěšný a spokojený tým. Jen jsme vyvenčili, přeskládali
věci v autě a rovnou vyrazili na dlouhou cestu do Maďarska.
V Maďarsku
jsem si ráno u snídaně říkala, že to bude další skvělý den. Moje
holčičky byly vyspinkané do růžova, protože celou noc se mnou ležely
v posteli a navíc, při pohledu z okna, na krásně prosluněný
vodní areál, prostě nemohl přijít
špatný den.
Ve výstavním
kruhu se předvedli nejprve 4 bostoni a pak hned nastupovali číňánci.
Bylo jasné, že budeme brzo hotoví a tak jsem si neodpustila poznámku,
že tu budeme na Gessi zase čekat. Pravda ovšem je, že jsme předpokládala,
že do závěrečných soutěží
půjde také malý Farao a moje veteránka Gwendy. Posuzování šlo
rychle. Najednou jsem byla v kruhu s Andulkou a s námi ještě
nahatá fenka. Andulka třídu vyhrála a měla pro tento den splněno,
protože jsme si původně přijeli jen pro CAC. Pak šla Gessi, také moc
hezky. Následovala Gwendy, která ve veteránech dopadla také dobře a
mohla tedy do závěrečných soutěží.
 Opravdu
nevím, jak popsat, co následovalo potom. Angelika nastoupila proti Gessi
o CACIBa. Pro mě byl výsledek naprosto jasný, ovšem když paní rozhodčí
mířila ke mě a podávala mi ruku s gestem, že já jsem ten kdo
vyhrál, šla jsem do mdlob a v tu chvíli mi vůbec nedošlo, s kým
budu vzápětí bojovat o BOB. Opustila jsem kruh, abych se trochu
vzpamatovala, a vzala si pro Andulku piškoty na povzbuzení, ač to nikdy
nedělám. Libuška si vyzvedla Gwendy a už jsme běhali do kolečka. V
tu chvíli jsem ani nevnímala, kdo s námi ještě soupeří.
Andulka běhala skvěle a když nás paní rozhodčí zastavila a mířila
ke mě se stužkou za titul BOB, tak to už jsem měla opravdu na krajíčku.
Pak mi ještě přišla popřát paní Thoma a mě v té chvíli došlo,
že mám za sebou nejen Gessi, ale i Sampane Basta. To už jsem si musela
sednout a zhluboka dýchat. Věřte, že se to nedá popsat. To se musí
zažít! V tu chvíli jsem ovšem netušila, že na tento ohromný
„Dort štěstí“ přijde ještě třešnička.
Andulka
je prostě můj poklad a asi mi čte myšlenky, neboť delší dobu tiše
přemýšlím o tom, že už ji na výstavy brát nebudu. Po této výstavě
je jasné, že ona sama na to má jiný názor. Dokázala, že pro ni nic
není překážkou a když chce, dokáže pořadím pěkně zamíchat.
Musela jsem se tedy Libušce omluvit nejen za to, že jsme jí porazily,
ale také za můj ranní výrok o tom, na koho že tu budeme čekat do závěrečných
soutěží!
Odpoledne
šly hned po sobě finálové soutěže štěňat a veteránů a protože
mi veteránku vodí Libuška, měla opravdu fofr. Gwendy mě tentokrát z kruhu
vyhlížela velmi intenzivně a tak dělala různé žertovné pózy. Možná
právě proto, že se v soutěži veteránů chovala a také vypadala
jako rozpustilé štěně, obsadila nádherné druhé místo a posadila
tak onu pomyslnou třešínku na můj velký dort. A když výstava skončila
a my jsme ještě před dlouhou cestou venčili, vzala jsem si svoje holky
na klín a po dlouhé době použila svůj výrok, že ony dvě jsou moje
chlupaté štěstí. A věřte, že i u psaní tohoto článku slzím,
protože jen díky svým hafinkám a přátelům, kteří mi to vítězství
ze srdce přáli, jsem mohla zažít tento nádherný a neuvěřitelný
den.
16.
9. 2003
- Jitka Hořáková |