Do Německa se mi dost dlouho nechtělo. Nicméně argumenty Jitky Hořákové mě nakonec přesvědčily a tak padlo rozhodnutí o účasti. Do výpravy jsme zapojili ještě Jiřího Pospíšila, jehož Evita a Ellie se, stejně jako moji Gessi, Akim, Arny a Jitčiny Gwendy a Angelika, mohou směle ucházet o nějaký pěkný titul. Nastudovat německé propozice je vcelku umění. Většinou mívají rozsah 6 velkých stran drobným písmem a kdo dokonale neovládá řeč, může být ztracený stejně tak, jako zpočátku já. Nicméně nejdůležitější věci se mi podařilo pochopit bez chyby, přihlášky dorazily pořadatelům včas a my jsme se v tradiční nedělní ráno, mohli vydat na další z mezinárodních výstav do zahraničí.

Straubing se nám na mapě zdál neuvěřitelně blízko, zejména po cestě do Klagenfurtu z minulého víkendu, a odjezd jsme v pohodě naplánovali až na 4.30. Dodávečka s osmi číňánky a čtyřmi člověčími průvodci vyrazila: „Na Plzeň, Vávro, na Plzeň“. Jestliže máte dojem, že jsem počet psů ve výpravě početně nezvládla, není to tak úplně pravda. Sedmičku prvně jmenovaných totiž doplnil ještě bráška Angeliky, sněhobílý Amadeus Nezkrotná markýza, kterého s Jitkou na výstavu vyslali jeho vstřícní majitelé Aleš, Káťa a Anička Jircovi. Počasí se po chladném prvním letním dnu umoudřilo, celý den bylo nebe bez mráčku, teplota přívětivá a sluníčko mohlo zase polechtat kůžičky a kožíšky našich naháčků.

Výstavní propozice této výstavy slibovaly několik věcí: moderní výstaviště, velké výstavní kruhy, příjemnou atmosféru a jako rozhodčího pana Machetanze z Německa. Výstaviště jsme našli jen s minimálními obtížemi, parkoviště nebylo od hal daleko a cestičky byly asfaltové. Proč to popisuji tak podrobně? To byste možná neřekli, jak klíčová může být informace o přístupu k výstavišti. Řada vystavovatelů má klece na psy s malými kolečky a štěrk, škvára nebo, nedej Bože, písek s kamínky, jsou téměř vražednou záležitostí. Zato po asfaltových chodníčcích si to náš trojdílný vláček klecí šupajdil, jedna radost. Veterináře u přejímky zabavilo osm hromadně podaných očkovacích průkazů na dlouhé minuty. Naštěstí jsme přijeli včas a nikdo ještě moc nespěchal. Po prohlédnutí katalogu jsme zjistili, že nám patří kruh 10, v něm 10 číňánků (po 36 jiných psech a opět budeme nastupovat poslední) a také paní rozhodčí Elke Peper, kterou nikdo z nás neznal. Hala číslo 2, ve které byl náš kruh, nás napoprvé nepříjemně překvapila. Byla dost tmavá, kruhy velikostí žádný zázrak a všude hrozný randál od lidí i psů. Ještěže bylo krásné počasí! Operativně jsme se rozložili venku pod stromem a pejsky jen po jednom vzali projít na seznámení do výstavního kruhu. Když byl v kruhu Jirka s holčičkami, propadla se pod jedním obézním pánem židle. Když jsem byla v kruhu já s Akimem, spadl jiný pán z dřevěné lavice a ta se na něj překlopila (randál si asi umíte domyslet). Když chodila Jitka s Andulkou, servali se v sousedním kruhu dva samojedi. No prostě ranní idylka. A to nemluvím o tom, že Jitka ráno před odjezdem jedinou ranou naklepla nárazníky hned dvou aut, Jirka málem vyklopil holčičky i s klecí a já jsem na poslední chvíli chytala tašku s kamerou, která se nezadržitelně řítila k zemi. Jedna perla za druhou. To bude vypečený den!

Na sluníčku se nám nálada krapku vylepšila. Naháčci se labužnicky protahovali na slunečních paprscích, můj manžel podřimoval po únavné cestě a my tři vystavovatelé jsme podrobně studovali katalog. Deset naháčků (5 naháčů a 5 labutěnek) je pěkný počet. Naší osmičku doplnil už jen Corky Ankadi (určitě ho z našich výstav znáte, jeho chovatelkou je Kateřina Procházková a pes je po Belamim Modrý květ a Fatimě Van Jo Van) a Sonica Zikkurat z Polska, leč německého majitele, po nám dobře známém Krimsonovi a Montaně Zikkurat. Jediné dvě přímé konkurentky ve třídě byly Evita s Gwendy, což ovšem Jitka i Jirka dopředu věděli. Náladu mi výrazně zvedl pohled na paní rozhodčí. Pohledná, nesmírně elegantní, upravená a s nádherným přístupem ke psům, rozdávala tituly i velmi dobré podle potřeby a svého uvážení. Každému však podala ruku a s úsměvem se s ním přátelsky rozloučila. Napadlo mě, že od ní snad nemůže mrzet ani známka dobrá.

Na řadu jsme přišli před 13 hodinou. Díky tomu se rámus v hale usadil na snesitelné hranici a počet lidí klesl na průchodnou hladinu. Z našeho rohového velkoparkoviště klecí jsme to měli do kruhu pár kroků. Předem jsme si pozorně prohlédli, co po vystavovatelích paní rozhodčí chce a jakým způsobem posuzuje, abychom pak zbytečně nezmatkovali. Nastupujeme tedy sami a včas. Neuvěřitelně ochotný a milý personál v kruhu (na tak milé osazenstvo budeme dlouho vzpomínat!) zjevně fandil všem pejskům s velkým zájmem. Řazení katalogu určilo jako prvního nastupujícího Akima. Nechávám ho stát na volném vodítku na koberci uprostřed kruhu a čekám, až mi dá paní rozhodčí pokyn k pohybu po kruhu. Jeden kroužek, rovnou bez zastavení jdeme rovně vpřed a zpět k rozhodčí a pak na stůl. Anglicky hlásím věk. Akimek je vzorný a stojí na stole i bez vodítka, paní rozhodčí si s ním může dělat co chce. Pohlíží na něj s neskrývaným zaujetím. Plný skus se silnými zuby, pevná kostra, samčí hlava, černé oko a vydatný pohyb, to vše zanese do posudku jako výrazné přednosti. Můžeme na zem. Stavím Akima proti sobě a schovávám v dlani piškotku. Pejsek stojí dobře. Paní rozhodčí se na něj dívá s úsměvem. Přichází ke mně, blahopřeje k titulu a dodává, že jí pes učaroval. Prý už posuzovala a viděla hodně číňánků, ale tenhle je něco extra. V duchu si myslím, že ještě neví, co všechno jí dnes ukážeme! Hned po Akimovi nastupuje Arnold. Patřičně nažhavený z toho, že jsem se mu nevěnovala, se předvede i s ocáskem nahoru a tu a tam mrskne ouškem. Na stole i v postoji je bezchybný a získává vítězství ve třídě. Corky Ankadi ho s přehledem následuje. Zato s Gessi šijí všichni čerti a mám jí plné ruce i vodítko. Kupodivu si nechá bez protestu prohlédnout zoubky a na stole stojí téměř sama. I ona dostane svůj další titul, stejně jako vzápětí Jirkova Ellie s bezchybně chodící Evičkou, Jitčina Andulka s ocáskem vrtící Gwendy i všichni ostatní. Abych pravdu řekla, už předem jsem se těšila na výběr vítěze plemene, protože se sešli číňánci jeden lepší než druhý. Jenomže předtím si psi i feny ještě zasoutěžili o CACIB. Získal ho Corky se svou majitelkou a Evita, kterou mi Jirka svěřil na předvedení, protože soupeřila s Ellií. Pak už nastupují i mladí, aby soutěžili s dospěláky o BOB. Nechávám si Gessi, se kterou je více práce a manželovi, jako už vícekrát, svěřuji Akima. Všichni postavit. Evička i Corky se předvádějí jako zkušení matadoři. Akim se vystavuje s pohledem upřeným na mě, protože s Gessi stojíme těsně vedle něj. V pohybu se mu také daří a protože padl paní rozhodčí do oka zřejmě hned na začátku, získá svůj první titul BOB a hned na mezinárodní výstavě, což mi přivodí, s ohledem na silnou konkurenci, lehčí šok. Tak přece jen si dal záležet a holčičky i všechny ostatní dohnal. Asi si vzal k srdci to, co jsem nedávno napsala, že on jediný z našeho "show týmu" zatím BOB nemá. Paní rozhodčí se ještě ujišťuje, že se zúčastníme odpolední finálové soutěže a pohladí mě u srdíčka, když znovu vyzdvihuje jeho kvality. Aby zvláštností toho dne nebylo málo, přijde nám blahopřát pán, který, jak se později ukáže, je italským majitelem světového vítěze z Porta psa Bayshore Fernando. Akim ho z dálky zaujal na tolik, že se přiběhl podívat od sousedního kruhu, kde sledoval jiné plemeno. Vyžádá si vizitku, prohlédne rodokmen a drbe Akimka za oušky. Popovídáme si o naháčcích, shodujeme se, že lepší plemeno prostě není a mezi vzájemnými úsměvy se domlouváme na setkání příští rok v Paříži. Na posudkové listy musíme všichni počkat až do 15 hodin. Na minutu přesně dorazí personál do kruhu a věci rozdá, vyjma posudku Akimova, který nám vrátí až po účasti ve finále. 

Přesunujeme se do samostatné haly, kde na světle modrém koberci probíhají závěrečné soutěže. Do té naší, ve skupině IX., mnoho času nezbývá. Okukuji průběh a organizaci, abych nic nepokazila a pokud možno nespletla. Pro vstup do kruhu Best of Group si musíme vyzvednout zvláštní číslo, které určuje pořadí daného plemene při nástupu na plochu. Myslím na cizince, kteří jsou na výstavě nezkušení a třeba neumějí řeč. Jestli neznají průběh výstav, budou mít určitě problém. Ale na našich výstavách na ně také bohužel nemyslíme. A to je němčina všeobecně rozšířená řeč! Všímám si, že každý rozhodčí chodí dělat předvýběr a podrobné posouzení psů už do přípravného kruhu, aby se průběh soutěže nezdržoval. Nám místo paní Heide Kirsbichler, uvedené v katalogu, připadl Dr. W. Peper. V přípravném kruhu provádí pečlivé posouzení většiny psů, velkých na zemi, malých na stole. Akima samozřejmě také prohlíží, kontroluje zuby, stavbu těla, kostru, barvu oka atd. Zdá se mi docela spokojen. Než se nadějeme, už začíná naše skupina, ve které Akim soutěží vůbec poprvé. Dvakrát se umístil ve finále soutěží o nejlepšího mladého jedince, ale mezi psími dospěláky ještě nestál. Dobře vím, jak při nástupu záleží na každém pohybu a snažím se to Akimovi ulehčit. Naše startovní číslo 20 je někde ve druhé polovině pole soutěžících. Snad jsme to zvládli. Než nastoupí všichni, stavím Akima do pozorného postoje. Pan rozhodčí má zřejmě dost jasno. Do desítky finalistů z téhle skupiny postupuje Akim jako sedmý. Z účasti v užším finále se mi skoro točí hlava. Čeká nás jednotlivě pohyb tam a zpět se zastavením před rozhodčím. Povedlo se. Vracíme se na své místo, Ještě poslední ověření výrazu u několika psů, ke kterým ale Akim nepatří. Majitelé finalistů napjatě poslouchají vyhlášení výsledků. Třetí místo obsadila krátkosrstá čivava. Jsem přesvědčená, že dál už se nás to netýká, ale přesto Akima pro jistotu stavím dál. Komentátor ze sebe sype dlouhý text, kterému v němčině nerozumím prakticky nic. Pochopím z něj jen poslední slova o druhém místě a čínském chocholatém psu. Propáníčka to je Akim! Nevěřím. Dostáváme veliký pohár, fotografujeme se s rozhodčím i bez něj. Ve skupině zvítězil tibetský teriér a celou výstavu později vyhrál sibiřský husky. Z kruhu odcházím jako ve snách. Nevím vůbec, kdo s námi soutěžil, jen vím, že mezi první tři se tentokrát nedostal tradiční český finalista – pan Eschner se shih-tzu. Překvapením ještě není konec. Přátelským gestem s "V" mezi prsty mi blahopřeje profesionální handler, který bude vzápětí vodit vítězného psa prvního dne výstavy. V životě jsem ho neviděla. Teprve po soutěži dostávám na Akima posudek a diplomy a radost nebere konce. Pravdou ovšem je, že z výstavy vezeme jako cenu jediný pohár právě za 2. místo ve skupině. Žádné další ceny za tituly nebyly udělovány. Vracíme se domů a závěr snad nejlépe charakterizuje shoda celé posádky v našem autě: „Byla to móc pěkná výstava!“ Každý z nás vyhrál svou třídu, vezeme CACIB i Res. CACIB, dva Bayern jugend šampiony a spoustu čekatelství německých šampionátů. Těším se s vámi na dalších výstavách nashledanou. 

PS - Až po výstavě jsem se na internetu dočetla, jak vyhlášená a zkušená rozhodčí nás posuzovala. Elke Peper je uznávanou kapacitou mezi mezinárodními rozhodčími, specialistkou na III. skupinu FCI, posuzuje nejprestižnější světové soutěže i juniorhandling a je autorkou knížky, která vyšla i u nás. Jmenuje se: "Vychováváme šampiona". 

                                                         Ing. Libuše Brychtová

Posuzovala/Judge: Elke Peper - Německo (Germany)
Čínský chocholatý pes hairless

Čínský chocholatý pes powdepuff