Zahraniční výstavy 2001

Nitra  3. června  2001 (Slovensko)

Tentokrát začnu praktickými radami. Všechny výstavy v Nitře se konají na výstavišti Agrokomplex. Podle názoru mnohých i po dle mé zkušenosti je nejjednodušší cesta do Nitry po dálnici Praha – Brno – Bratislava, z dálnice na Bratislavu 15 km před hranicemi sjezdem na směr Břeclav/Hodonín na Hodonín (hraniční přechod) a dále směr Senica, Trnava až do Nitry. Doporučuji vjet do Nitry hned prvním přivaděčem, protože se téměř v přímém směru dostanete až k výstavišti Agrokomplex (veliký nápis z písmen po pravé straně, za kterým zahnete vpravo). Zatímco jarní Nitra se koná celá v halách (brána po vaší levé straně, vjezd autem do areálu o 100 metrů dále, poplatek v roce 2001 byl 100 Sk), letní Nitra využívá i venkovní prostranství (po silnici asi o 500 metrů dál, za prostorem jarních hal). I zde se dá parkovat v areálu (opět 100 Sk), ale chce to dost času a trpělivosti, protože ulice je úzká a odbavení letos nehýřilo rychlostí. Výstavní kancelář se v létě nachází před nebo ve zděné hale „V“, za níž stojí ještě plechové pavilony Z1 a Z2. Velké travnaté prostory dávají pejskům šanci příjemně se proběhnout ještě před výstavou (pozor, komu psi plavou, nedaleko je jezero!).

Kruh číslo 10, ve kterém se měli předvést kavalíři, číňánci a grifonci s brabantíky (dohromady 65 psů),  letos ukrývala hala Z1. Pohledem do katalogu jsme zjistili, že nás skutečně čeká v propozicích avizovaná maďarská rozhodčí Dr. Zsuzsanna Erdöszné Balogh. Přiznám se, že jsem si o větším úspěchu naši psů nedělala žádné iluze. Na jedné výstavě v Rakousku mi zbyla chvilka času a já jsem měla možnost obejít kruhy a „omrknout“ rozhodčí, kteří byli uvedení pro číňánky na dalších výstavách. Dobře si pamatuji, jak se mi při pohledu na situaci v kruhu s kavalíry, kde paní Balogh ten den posuzovala, zatajil dech. Velmi dobré a dobré rozdávala bez mrknutí oka, na výbornou byli první dva, maximálně čtyři psi. S vědomím, že se pro nás Nitra stane pouze dnem výletním, jsem si cestou na Slovensko užívala krásy krajiny. Ke skeptickým představám přispíval i můj zdravotní stav. V Litoměřicích jsem chytila kvalitní angínu a sobotní, téměř šestihodinová schůze výboru KCHN v zakouřeném prostředí mi rozhodně nepřidala. Chvílemi jsem uvažovala i o tom, že na výstavu vyšlu jen svého manžela se psy. Shrnuto a podtrženo, vyhlídky pro ten den přímo nevalné.

Po prostudování katalogu mě překvapila nevelká účast našeho plemene. 11 naháčků a 6 labutěnek, se silnou převahou českých majitelů a ze slovenské strany výhradně s účastí psů chs.s. Alexa Lachesis paní Šimovičové, se mi zdálo neuvěřitelně málo. Vždyť na slovenské klubovce určitě byla řada zajímavých jedinců. Než došlo na číňánky, mohli jsme slevovat, jak paní rozhodčí posuzuje 32 kavalírů. A o idyle ve výsledcích se rozhodně mluvit nedalo. Premiéru z našich řad zahájil Akim s Arneem. Už po Litoměřické výstavě jsem se netajila tím, jak mě potěšil vzhled odchovů paní Martinů a Arnee i tady ukázal své kvality. Na stole posuzovala paní rozhodčí hodně rukama a protože tu měla i hospitantku ze Slovenska, prošli někteří psi důkladnou prohlídkou i dvakrát. Předvedení v pohybu stylem Up and down (rozumějte rovně od rozhodčího a zpět), postoj. Po počátečním doladění systému posuzování a zapisování už šlo vše poměrně rychle. Oba psi do pohybu, tak dvě tři kolečka, znovu postoj a jasné gesto paní rozhodčí (počet zdvižených prstů) s výsledným umístěním. Štěstí se tentokrát usmálo na Akima, což nám zachránilo naději na titul Slovenského šampiona krásy mladých. S největší pravděpodobností rozhodl až společný pohyb. Vzápětí už nastoupil Arden a Genetik. Pro Genetika mám kvůli jeho zajímavému zbarvení slabost od první chvíle, kdy jsem ho viděla ve třídě dorostu. Od té doby vyrost a zmužněl a Ardenovi se stal rovnocenným soupeřem. I tady myslím dala rozhodčí na pohybovou mechaniku, čímž Arden získal další slovenský CAC. Ve třídě otevřené se setkala neúnavná a obdivuhodná paní doktorka Slováčková s Jimmi Jersey a paní Šimovičová se psem Frozen Hot. Jimmi si s paní doktorkou CAC jednoznačně vychodil. Od rána mi vlasy vstávaly hrůzou při představě naší Gessi na stole a dvou posuzovatelek, které jí osahávají. Psí holčička si totiž v rámci puberty usmyslela, že bude na stole zlobit a já na každé výstavě hledám recept, jak na ní. Pro dnešek zvítězil páreček a stůl se nám podařilo zvládnout o poznání lépe. Jednoznačnou kvalitu má fenečka v pohybu a úsměv, jinak poměrně vážné paní rozhodčí, mi dal naději. CAJC nás neminul. Tak, mám to s oběma pejsky za sebou. Ale už nastupuje nejvíce obsazená mezitřída fen. Frencis, Groteska a Kikiana. Frencis šlapala jako stroj a protože už bylo jasné, že paní rozhodčí dává velkou váhu pohybu a končetinám vůbec, získala zaslouženě CAC před jinak pohlednou Groteskou. Kikiany mi bylo líto. Krásné a mě osobně sympatické fence výstava nějak nesedla a i když se jí myslím paní rozhodčí snažila pomoci, nestačilo to tentokrát podle jejích přísných kritérií na výbornou. Ellie ve třídě otevřené porazila sama sebe a jak jsem si všimla, byla druhým psem, nad kterým se paní rozhodčí trochu usmívala. Přehlídku labutěnek zahájil Arees a Guliver. O kvalitách Areese není myslím pochyb, ale jinak přituhlo a druhý pejsek VD. Pověstné Waterloo čekalo psy ve třídě otevřené otevřené – oba VD. Jeden za končetiny, druhý mimo jiné za výšku. VD se nevyhnulo ani třídě otevřené fen, kde soutěžila Evita s Cyntií. Přiznám se, že opravdu nevím, co se paní rozhodčí na druhé jmenované nelíbilo. O CACIB se utkali Arden, Jimmy a Arees. Nikdo z nás se před konečným rozhodnutím tak nenaběhal jako oni. Nejprve společně, pak jednotlivě a znovu společně. Zdálo se mi, že nejvíc sympatií měla paní rozhodčí k Jimmimu, ale ten krapítko zlobil v postoji, čímž titul přenechal Ardenovi a sám stačil jen na Res. CACIB. I tak mi úctyhodný výkon paní doktorky Slováčkové postavil do budoucna vysokou laťku. V jejím věku bych takhle chtěla vypadat a hlavně běhat! U fen jsme museli do akce zapojit všechny zúčastněné osoby doprovodu z našeho auta (přijeli jsme s manželem v autě s panem Pospíšilem). Frencis vodil můj muž, Ellii já a Evitu pan Pospíšil. Každá z nich měla CAC ze své třídy. O tom, že holčičky už jsou zkušené přebornice svědčila skutečnost, že všechny tři chodily bez problémů páneček nepáneček. O tom, která z nich získá titul rozhodovaly určitě jen drobnosti, ale nejvíc se líbila Ellie. Do posledního klání o BOB nastoupili k Ardenovi a Ellii ještě mladí, Gessi a Akim. Začalo nahaté finále. Když se paní rozhodčí postavila doprostřed kruhu a všechny vystavené psy přejela pohledem, začala se opět umívat a všem nahlas sdělila, že všichni jsou moc a moc „excellent“. Vypadala spokojeně. Před ní stáli čtyři psi, z nichž 3 měli na svém kontě vícekrát BOB (zatím chybí jen Akimovi). Ale ani krásní nemají žádné úlevy. Takže do pohybu, dvě kolečka a znovu postoj. Nevím jak je to možné, ale titul připadl zase na Gessi. Začínám jí podezřívat, že tam, kde na ní nevidím, dělá na rozhodčí nějaké rošťácké obličejíky. Po vzájemných gratulacích, vždyť všichni vítězové tříd i finalisté byli z Čech (a neznámou maďarskou rozhodčí jistě nikdo nebude podezřívat z podujatosti) se paní rozhodčí ještě zeptala, kdo je chovatelem Gessi. Když se dověděla, že vedle stojící pan Pospíšil a také kolik „rodinné“ příbuznosti je mezi finalisty, nešetřila superlativy. Naše radost byla veliká. Všichni pejsci dostali chutné odměny, dopřáli jsme ji vyběhání venku i trochu spánku před odpoledním finále. To čekalo na Akima a dvojnásobně na Gessi.

Odpoledne se o jeden pohár utkali nejprve všichni psi s titulem CAJC. S Akimem jsem nastupovala jako druhá, za námi vipet a bohužel hned za ním neovladatelný akita inu, který řádil jako černá ruka. Vyskakoval, štěkal, ňafal po ostatních psech. Ani jsem se Akimovi nedivila, že po mě koukal vyděšeně. Ačkoli má naprosto bezproblémovou povahu, tohle na něj bylo moc. Ke všemu se na nás tiskl i sousední vyplašený vipet. Pan rozhodčí Matyáš neměl jednoduchou práci, ale s majitelem akity se vypořádal raz dva a rázným gestem ho vykázal z kruhu. Teprve potom se vše uklidnilo a Akimek se spořádaně postavil. Výběr mezi prvních pět mě zase překvapil. Co čert nechtěl, vedle nás se dostal střední knírač pepř a sůl, který se svým pánečkem také pěkně mával. Když mi podruhé hupl na záda a Akim samozřejmě couvl, nepodívala jsem se na jeho majitele právě přívětivě. Chtít za těchto podmínek, aby Akim vesele a v naprosté pohodě mrskal ocáskem při předvedení v pohybu, bylo nesmyslné. Přesto jsem s ním byla spokojená, vždyť na rozdíl od Gessi byl ve finále teprve podruhé a v rytmice pohybu neudělal chybu. Vyhrál nádherný novofundland, kterého jsem na vítěze tipovala okamžitě a Akimův druhý úspěch v úzkém finále (na jaře byl v Nitře „na bedně“ třetí) mě nesmírně těšil.

Bleskově jsem prohodila pejsky a už mezi mladé fenky nastupovala Gessi. Posuzování připadlo rakouské rozhodčí Edith Soltézs. Gessince se povedl nástup, na kterém moc záleží. Při posouzení v postoji jsem využila osvědčený páreček a Gessi ho zvládla slupnout, aniž si rozhodčí více všimla. Víceméně se párkem prokousala mezi prvních pět. Druhá účast v užším finále mi zvedla krevní tlak. Přece se říká, že blesk neudeří nikdy dvakrát. Soupeře jsme měli neuvěřitelně kvalitní. Nádherná zlatobílá šeltička (později byla třetí ve své skupině FCI), bullmastiff, malý knírač pepř a sůl s dlouhým ocáskem a další. Gessi koberec v hale vyhovoval. Mě už méně, protože jeho pruhy nebyly přilepené a jednu vystavovatelku potkal i pád. Se vzorově neseným ocáskem absolvovala předvedení v pohybu zakončené postojem na volno před paní rozhodčí. Víc jsme udělat nemohly a pomyslné 2. až 5. místo nás hřeje. Pohár pro vítěze patřil malé kníračce.

Po dvou úspěšných vystoupeních mezi mladými jsem si do finále IX. skupiny nedělala žádné naděje. Jednak rozhodčí sledují celé dění z tribuny, takže vidí, kdo co vyhrál a jak se umístil a jednak je Gessi přece jen ještě štěně, které na ostřílené dospěláky nemá (den před Nitrou jí byl rok a tak jsme titulem BOB vlastně oslavovali narozeniny). I průběh soutěže ve skupině tomu nasvědčoval. K posuzování byla určena „naše“ maďarská rozhodčí. Před námi vyběhlo na plochu 5 excelentních pudlů v různých velikostech a barvách, za mnou havaňáček a spousta „starých známých“ (maltézáček, shih-tzu, mops, bišonek, grifonek Patrika Panýrka – ten byl v soboru se svou peruánkou Akzeret v V. skupině na 4. místě – blahopřeji - atd.) Paní rozhodčí si nejprve nechala odděleně proběhnout všechny pudly, z nichž jednoho rovnou postavila na střed a ostatním poděkovala podáním ruky. Mě s Gessi vzápětí minula, jako bychom tam ani nestály a zastavila se u sousedního havaňáčka i u řady dalších psů. Pak se vrátila na střed a všechny přejela pohledem. Když na nás ukázala s gestem nástupu na střed, podlomila se mi kolena. Ještě že jsem vedle Gessi klečela. Náleželo nám místo vedle Nadi Klírové s překrásným pudlem (jedním z její dnes zvítězivší chovatelské stanice Arcanus Illiria), do pětice přibývá nádherný shih-tzu, sněhobílý bišonek a tuším maltézáček (bez záruky). Gessi stojí docela slušně a v pohybu na prověšeném vodítku děláme co se dá. Mám vždycky největší strach, abych jí to nezkazila. A už jsme zase na našem místě. Jenomže to by nebyla paní rozhodčí Balogh, aby všechny finalisty nechtěla vidět ještě v pohybu. Po velikém kruhu Gessi peláší spokojeně a v klusu neudělá jedinou chybičku, zatím co já na druhém konci balancuji nad shrnutými koberci a své výkyvy vyrovnávám jen tak tak. Hlavně abych Gessince necukla vodítkem! Naposledy se stavíme do výstavního postoje a už je tu vyhlášení vítězů. Třetí místo čínský chocholatý pes. Propána, to jsme my. Dávám Gessince pusu a spěchám do rohu kruhu k číslu tři. Druhé místo pan Eschner se šickou a první paní Slapničková s bišonkem. Stupně vítězů jsou ryze českou záležitostí a já se ještě teď vzpamatovávám z toho, že se Gessi k takovým výstavním matadorům na stupně vítězů vešla. Blahopřejí nám pořadatelé i paní rozhodčí. Pohár za třetí místo je největší jaký máme a ke všemu je modrý, čímž nám doma ladí ke kuchyni. Není to moc náhod najednou? Za BOB dostáváme ještě zlatou plaketu v pouzdře a pak už honem ke svým pro objímání a vzájemnou velikou radost. Mezi blahopřáními myslím mimo jiné i na ty vystavovatele, kteří se takového štěstí třeba nikdy nedočkají a s chutí bych jim kousek toho štěstíčka dala. O to víc děkuji kamsi k nebesům, že si tuhle chvíli mohu užít, vychutnat a podělit se s vámi o své dojmy. Hlavou mi prolétne také poznámka jednoho „dobráka“: A to ti není trapné furt vyhrávat?“ Není. Je to pro mě radost, cítím to jako příspěvek k propagaci českého chovu a jako poděkování chovateli. Také si myslím, že čím víc bude číňánky vidět, ať už patří komukoliv, tím lépe pro plemeno, pro jeho budoucí rozvoj i pro prodej štěňátek všech chovatelů. Tak ať se daří i vám. Nás s Gessi čeká v neděli 10. června světová výstava psů v Portugalském Portu, odkud, jak doufám, přivezeme podrobnou reportáž o stavu světového chovu. Do té doby se mějte krásně a všem přeji jen to nejlepší.  

             Ing. Libuše Brychtová

Čínský chocholatý pes bez srsti

Čínský chocholatý pes osrstěný