Z Prahy trvá cesta kolem pěti hodin a čeká vás téměř 500 kilometrů jedním směrem. Přechod našich hranic v Lanžhotě nás uvítal sice minimálním počtem aut, ale zato hejny krvelačných komárů, kteří se snažili dostat do auta stůj co stůj. Při představě, co nás asi čeká v Maďarském Vadvirág kempu přímo u Dunaje, jsme bleskově pořídili zásobu postřiku Off a doufali, že akci přežijeme ve zdraví my i naši naháči. Vyhlídky na pěkné počasí nebyly za Maďarskými hranicemi pro začátek nic moc. Po Moravě se v noci přehnala ničivá vichřice, na Slovensku bylo polojasno a nad Visegrádskou vrchovinou, u cíle naší cesty, se honila temná mračna a sluníčko na nás mrklo jen tu a tam.

Maďarští organizátoři opět nezklamali. Nejen že na zadní straně vstupních listů byla podrobná mapka s vyznačenou cestou, ale už v Ostřihomi jsme narazili na cedulky „CAC“, které nás dovedly za Ostřihom přímo do Vadvirág kempu. Celá výstava se konala samozřejmě venku a veliké travnaté plochy v pohodě pojaly 23 výstavních kruhů i prostor pro agility přes den a pro finálové soutěže odpoledne.

Pokaždé když přijedeme na neznámé místo, je prvním úkolem zjistit kde je výstavní kancelář, dopracovat se ke katalogu a najít náš výstavní kruh. Teprve tam si oddechneme a vybalíme. V Ostřihomi nás čekalo další milé setkání s paní MUDr. Slováčkovou. Díky ní jsme rozbalili naše sídlo ve stínu stromu, který nás chránil celý den. Během půl hodiny po zahájení výstavy vysvitlo sluníčko a usmívalo se na nás celý den až do pozdního večera.

Ačkoli jsem očekávala hojnou účast slovenských vystavovatelů s číňánky, vždyť to mají jen přes hranice, sešli jsme se jen ve čtyřech. Já, tradičně se třemi naháčky, a paní doktorka s pufíčkem. Protože se obě variety posuzovaly společně, bylo ve třídě šampionů psů „plno“. Abych pravdu řekla, měla jsem jen jediné neskromné přání, a to, aby se Akimovi podařilo splnit poslední čekatelství na Maďarského šampiona mladých. Gessi měla hotovo, takže cestovala z tréninkových důvodů a Arny byl vůbec do počtu. Pan rozhodčí Gyula Sárközy (mohli jste ho vidět před dvěma lety v srpnu v Bratislavě), má aprobaci pro celou IX. skupinu FCI a tak před námi posuzoval bišonky, maltézáčky, havaňáčky, boloňáčky, cotonky a bruselské grifonky a po nás ještě lhasa apso, shih-tzu, tibetské teriéry a mopse. Opravdu měl celý den co dělat. Protože se posudky psaly v ruce, byla výstava vcelku tichá a poklidná. Náš kruh byl umístěn krapítko z kopce a tak jsme si všichni museli dávat pozor na nohy. Občasné nerovnosti dávaly zabrat nám i pejskům. První zahajoval tradičně Akim. Na travičce se mu líbilo, na stole stál sám a nechal se od pana rozhodčího drbat za oušky. Za statečnost a za udělení posledního vytouženého titulu Hungaria prima junior dostal pět piškotek a rozverně odpelášil z kruhu. Arny a Chocco Chamberry se předvedli jako praví šampioni. Arny mi způsobil téměř šok, když stál na stole se vzorně vztyčenými oušky a sledoval výstavní šrumec kolem sebe. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla a tudíž začínám doufat, že snad opravdu jednou pochopí, že ho na výstavě nikdo nezbaští. Moc jsem si přála, i když se vám to může zdát zvláštní, aby titul dostala paní doktorka Slováčková, protože jí moc fandím. To se také podařilo a my jsme jí mohli srdečně blahopřát ke splnění podmínek Maďarského šampiona. Gessi chodila vzorně jako vždycky a příjemně se chovala i na stole, kde si nechala bez protestů prohlédnout zoubky, přestože jsem stála dva kroky od stolu. I ona si HPJ zasloužila. Do soutěže o BOB se musel zapojit i můj manžel, který se už s Akimem sehrál do dokonalé dvojice. A zase nám to natřeli! Po jednom kolečku a chvilce postoje získal Akim svůj třetí titul BOB. Tím ovšem nevědomky ovlivnil i další průběh dne. Protože jsme se s manželem domluvili, že je pěkné počasí, nikam výrazně nespěcháme a tudíž zůstaneme na výstavě až do finálových soutěží, došla jsem do výstavní kanceláře přihlásit Akima s Gessi do soutěže párů. Pohled na obálku s asi dvaceti přihláškami mi moc nepřidal, ale řekla jsem si, že každá účast ve finále je dobrá zkušenost. Když jsem pak nastudovala katalog a zjistila, že ceny jsou tentokrát připraveny jen pro první dva v každé skupině, opadla ze mě veškerá tréma i naděje a měla jsem po problémech. Polední čas jsme strávili v příjemném rozvoru nad kávou s paní doktorkou Slováčkou a její přítelkyní, ve stínu laskavých stromů a s notně dujícím teplým větrem. Proti včerejší ranní skepsi z jiného setkání (schůze výboru našeho klubu) to byla opravdu idyla a moc milé posezení.

Na odpolední finále jsme si našli místo pod nejbližším listnáčem, já jsem se oblékla do „soutěžního“ a ve tři hodiny už jsme nastupovali mezi páry. Akim s Gessi vyrazili jako vzorná dvojka, v jednu chvíli dokonce sladili i krok! Pan rozhodčí György Simor u každého páru pečlivě prohlédl oba jedince, přátelsky s nimi pohovořil (nevím, kolik mu toho Gessi a Akimem v maďarštině rozuměli, ale kamarádsky ho pošťuchovali čumáčky) a nechal je předvést v pohybu. Pak už události nabraly rychlý spád. Druhé místo westíci a první jsem mezi plynulou rychlou maďarštinou ani nepostřehla. Až když mi pan rozhodčí přišel ukázat a hlasatel z přihlášky přečetl, že: „Best in show - Chinese crested dog“, došlo mi, že jde o nás. Všichni se dověděli, že jsou to číňánci z Prahy a zatleskali nám. Ovšem srovnat Akima s Gessi na vítězný stupeň, to byla věc. Vpravo obrovská kytice, vlevo pohár, za nimi jiní psy, vedle rozhodčí a před nimi zuřivě gestikulující fotograf. Pevně věřím, že se fotografie nakonec povedla. Ze samé radosti jsem si ani nevšimla, že kromě velikého poháru nám patří i 4 kilový pytel krmení a odpelášila jsem bez něj. Ovšem organizátoři to nepřehlédli a donesli nám jej až ke kleci. Teprve tam vypuklo pravé veselí. Akim s Gessi dostali nepřeberně pusinek, pohlazení a piškotek, proběhli se na paloučku a napili se. Do další soutěže nastupovala Gessi mezi juniory až za chvilku. Podala podle mě fantastický výkon. Krásně chodila i stála, ale mezi veškerou mládeží měli převahu velcí. Zvítězil německý boxer před dobrmanem. Zato naše Gessi se z kruhu nesla, jako by právě vyhrála také. Akim si na půl hodiny schrupnul, neboť před námi byly soutěže osmi skupin FCI a maďarských národních plemen. Pak už jsem ho probudila, vyvenčila, osvěžila pitím, namazala krémem, načesala a chválila, jaký je úžasný klučík. Moc se mu to líbilo. K mému překvapení se do nástupu deváté skupiny nikdo moc nehnal a tak jsme s Akimem vbíhali na plochu jako druzí za nádherným velkým černým pudlem. Za námi pak dlouhá řada dalších finalistů. Pan rozhodčí Sárközy si prošel všechny jednotlivě v postoji a pak zavelel do pohybu. Akim zvedl ocásek a zapnul vypracované svaly. V postoji pak předvedl, že umí stát i sám a pozorně sledoval jestli mám ještě piškotku. Jenomže tráva byla plná nerovností a tak jsem si raději Akima vzala zase na ruku. Tentokrát jsem hlášení: „Reserve Best in Group Kinai meztelen kutya“ nepřeslechla. Jen jsem mu nějak nemohla uvěřit. Vítězství si zaslouženě odnesl náš soused, veliký černý pudl. Akimek má v necelých sedmnácti měsících věku už druhý titul „Res. BIG“. Jeho chovatelce Vendule Nohejlové (ch.s. Hvězda z Podmok) vezeme kokardu za BOB a druhý veliký pohár. Jako odměnu pro sebe jsme si při odjezdu z výstavy koupili dva obrovské vodní melouny. Za každý pohár jeden. Na hranicích už bylo komárů o něco méně a když jsme si pět hodin jízdy domů osladili ještě zmrzlinou, byla to sladká tečka za vyvedenou výstavou.

Ing. Libuše Brychtová

Posuzoval: Gyula Sárközy (Maď.)

Čínský chocholatý pes (variety společně)

Akim Hvězda z Podmok a Gessi Modrý květ – 1. místo v soutěži o Nejkrásnější pár výstavy.