Mezinárodní výstava 

Wieselburg 8. dubna 2001 (Rakousko)

„A nezaprší a nezaprší!“ zněla mi v uších slova filmových klasiků při pohledu na splašená mračna, která, téměř úměrně s naším přibližováním se k cíli cesty, měnila svou barvu na ocelově šedou a černou. Lilo i ve Wieselburgu. Přestože pořadatelé poslali se vstupními listy i plánek výstavních hal, chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovali. Lépe řečeno, nechtělo se nám věřit, že tentokrát nezaparkujeme přímo u haly. Ovšem netušili jsme, že areál je zatím ve výstavbě. A tak mě manžel musel vyložit před vchodem na výstaviště i s vláčkem dvou klecí s pěti psy a jel zaparkovat o notný kus dál. Ačkoli byly klece zakryté nepromokavými potahy a ačkoli jsem měla teplou bundu i deštník, kapky chladné vody stejně dokonaly své dílo. Přejímkou jsme procházeli notně zmáchaní, vstupní listy navlhly stejně jako očkovací průkazy a vzápětí i katalogy, které pořadatelé vydávali v plátěném stánku hned za branou. Doufali jsme, že nejhorší máme za sebou. Marně. Po pár metrech skončil pevný chodník. Nahradily ho drobné kamínky v silné vrstvě, do kterých se kola klecí bořila jako do kaše. Chodníček z gumových rohoží vypadal o něco lépe, ale kolečka pro změnu zapadala do mezer, takže nakonec bylo jedno, jestli se klec brodila v kamíncích nebo kodrcala mezi podložkami. Vpadli jsme do nejbližší haly prvními otevřenými dveřmi. Konečně sucho! Naděje, že náš kruh bude v některé z pěti příjemně vyhřívaných hal, vzala rychle za své. Kruh číslo 20 byl v poslední, dosud rozestavěné hale, do které táhlo ze všech stran z pootevřených dveří, podepřených trubkami. Za odměnu jsme mohli celý den pečlivě studovat postup práce rakouských tesařů (kvalitní dřevěné krovy byly ještě holé) a mistrů stavebníků (stěny pokrýval igelit a speciální folie) při kompletování haly. Až bude hala hotová, bude jistě velmi krásná a bude potěšením se sem vrátit. V dané chvíli nás mohlo zahřívat jen vědomí, že patříme mezi provozní „předjezdce“.

Osušili jsme klece a začali řešit zásadní otázku dne: „Jak vyvenčit tak, bychom místo psů posléze nevystavovali zmáchané ondatry?“ Odpověď se nám nalézt nepodařilo a tak přišly na řadu sáčky a buničina pro případ nehody. Ještě že jsme dokonale vyvenčili doma! Psíky jsme nechali prohlédnout kruh a oběhnout seznamovací kolečka. Než jsme se nadáli bylo deset hodin a začalo posuzování. K perličkám z výstavy patří fakt, že aniž bych cokoliv tušila, měla jsem na sobě úplně stejnou barvu oblečení jako paní rozhodčí – černé boty, černé kalhoty, černý rolák a červené sako ve stejném odstínu. Až později se ukázalo, že červená saka jsou univerzálním pracovním oděvem pro funkcionáře ÖKV (Rakouský kynologický svaz).

Na řadu jsme šli poměrně brzy po osmi šarpejích a třech boloňáčcích. Deset přihlášených číňánků je na Rakousko vcelku slušný počet. Většina tříd byla obsazena jedním psem, ale ve třídě otevřené se sešly hned tři feny. Variety (naháči i labutěnky) se posuzují společně. Paní rozhodčí Bernardis je všeobecně považována za poměrně přísnou. Vždyť předloňskou srpnovou Bratislavu, kde rozdala nejen u číňánků spoustu velmi dobrých, má řada z nás ještě v živé paměti. Ani tentokrát s udílením různých známek neváhala. Výsledky si můžete přečíst sami a já se s vámi mohu jen podělit o velikou radost, kterou nám naši i Jitčini pejsci udělali. Pro mě osobně byla tahle výstava jednou z těch, které navždy ponesou přívlastek „poprvé“. Ačkoli jezdím se psy po výstavách již 16 let, poprvé jsem jich sama předváděla pět od jednoho plemene a poprvé všichni získali všechny nejvyšší dostupné tituly (2x Jugendbester, 2x CACIB i BOB). Snad největší radost jsem měla z Andulky (Angelika Nezkrotná markýza), která Jitce přivezla ze zahraniční konkurence kromě vytouženého CACIBa i prvního vítěze plemene z mezinárodní výstavy. Do finálových soutěží odpoledne nastupovala jen Angelika (mladí tentokrát rovnou „vyfasovali“ poháry a dál nesoutěžili), která však rozhodčí paní Bregenzer nepadla do oka, i když chodila moc pěkně a publiku se líbila. Za statečnost dostala velikou kokardu, která jí finále s cizí „tetou“ místo vlastní paničky bude dlouho připomínat. Tak ať i vám pejsci pěkně chodí a dělají radost.

Ing. Libuše Brychtová (10.4.2001)

 Posuzovala: Karin Bernardis (Rakousko)