Mezinárodní výstava (2x CACIB)

Kecskemét - Maďarsko (Hungary) - 10. + 11. 9. 2005

Co nás čekalo?
* přes 1300 psů ve výstavním katalogu
* dvě kvalifikační výstavy na Crufts 2006 !
* krásné počasí v sobotu, bouře a rekordní průtrž mračen (o které informovala i maďarská televize) při nedělním finále !
* v sobotu 20. CACIB a 15. BOB pro Codýska + splnění podmínek Grand šampiona
* překvapení v maďarské kynologickém časopisu - fotka Gessi Modrý květ z vítězství Best of Day v Szombathely!

Do Kecskemétu jezdíme od roku 2001, kdy jsme tu byli vůbec poprvé, přes roky 2003 a 2004 a pozvání jsem přijala i letos. Loni se tu Codýskovi dařilo a já tiše doufala, že by tu snad mohl dokončit titul Grand šampiona Maďarska. Výstava se pokaždé koná v komplexu jezdeckého areálu Szabadidópark (Csabay Géza krt.7). Výstava bývá ze směru od dálnice z Budapešti (M5 a už je bez speciálních poplatků neboť na ní platí běžná  dálniční známka) označena doprava na křižovatce u bílého hřbitovního kostelíka. Příjemně mě překvapilo, že jsem značení našla i z opačného směru, z centra města, kde jsem měla hotel (v centru města hotel Aranyhomok, přímo u náměstí, minimální možnost parkování!). Obvykle totiž nikoho z organizátorů nenapadne, že by vystavovatel mohl přijet i o den dřív a na výstavu přijet odjinud. Maďaři tohle ale zvládli na jedničku a tak jsem k výstavišti trefila bez problémů a  v čas. Posuzování začínalo jako každý rok v 10 hodin, ačkoliv organizátoři v programu avizují 9.00. Parkovat se tu dá mimo areál za 500 Ft (60 Kč) nebo v pokud přijedete včas pak přímo v areálu za 1000 Ft (120 Kč). Celá výstava se opět konala venku, kruhy byly doplněny o stany pro rozhodčí, četné prodejní stánky a stany pořadatelů. Najdete tu přívěsy s občerstvením i běžnou restauraci, průměrné toalety, ale hromadu místa na venčení.

Maďarským organizátorům se podařilo domluvit s anglickým Kennel Clubem a obě výstavy byly zařazeny do kvalifikací pro Crufts 2006. Však mají Maďaři také vyjednány speciálně příznivé podmínky pro cestování jejich psů do Anglie! Škoda, že se u nás nic takového zatím neděje. Snad se ale jednou také dočkáme. Zájemci o snadnější cestu na Crufts by se jistě našli. V katalogu se překvapivě krčila jména jen 2 číňánků, což pro mě bylo zklamáním. Obvykle nás sem jezdí víc (14 a 12 v minulých dvou letech). Rozhodčí Rafael de Santiago posuzoval mladou Gioiu na světové výstavě v Buenos Aires a protože jí zadal světového vítěze mladých, byla jsem docela zvědavá, jak mu padne do oka česká labutěnka. Naštěstí se mu Codýsek líbil a tak se rozhodčí z Puerta Rica stal tím, kdo Codýskovi zadal jubilejní 15. BOB a 20. CACIB! Krásné počasí nám přálo celý den a tak ani dlouhé finálové soutěže, v nichž i junioři soutěžili samostatně o vítězství v BIG junior (to znamená 10 finálových soutěží navíc, vyhlašováno je jen 1. místo, junioři mají samostatné Best in Show) nezaznamenaly větší úbytek diváků. Vítěz BIS, novofundlandský pes, byl znám až po šesté hodině večerní, když finále začínalo ve 14.30. V silně obsazené IX. skupině FCI se sešla řada krásných držitelů BOB a Laurent Pichard ze Švýcarska měl co dělat. Cody se vešel do finálové šestice, v níž mi bylo potěšením ho postavit vedle krásného standardního pudla Jany Vavrouškové. BIG ovšem vyhrál velký černý pudl (v sobotu získal i res. BIS), stejně tak jako následující den 1. místo v BIG před lhasa-apso a Codýskem.

Sobotní večer po výstavě se díky krásnému počasí vydařil a já měla po dlouhé době čas na trošku odpočinku. Prošli jsme se s Codýskem po nádherném Kecskemétském náměstí, obdivovali zdejší osvětlené kostely, četné sochy, vodotrysky i stánky s různými pochutinami. Všude se žilo veselým nočním ruchem a hudbou. Za odměnu jsme si nadělili zmrzlinu a v teplém večeru hupli do postele v očekávání věcí příštích.

Nedělní ráno mě probudilo zvukovým šokem. "Ježišmarjá prší", proletělo mi hlavou a ještě na pokraji spánku jsem přemítala, kam pojedu nahonem koupit zapomenuté holinky, igelit na slunečník, kolíčky a pláštěnku. Záclonu a roletu jsem roztahovala s obavami, co mě čeká. Svítilo sluníčko! Podivné šustění ale neustávalo a já až při odjezdu na výstaviště pochopila, že mě probudilo ranní spuštění vodotrysků! Den na výstavě se nesl v duchu příjemné teploty, idylicky se prohánějících mráčků a celkově přátelské atmosféry. Codýsek se tu včera hodně líbil a tak než jsme spolu prošli kusem výstaviště, stal se středem pozornosti řady diváků včerejšího finále. V katalogu se nic nezměnilo a také posouzení rakouskou rozhodčí Steffi Kirschbichler nám přineslo stejně krásný výsledek jako v sobotu. Paní rozhodčí pohladila po zadání BOB Codýska po hlavě a poznamenala, že jí zaujal již včera, protože vypadá jako malý afgánek a že nám přeje hodně úspěchů do Best in Group. Účast jsem jí samozřejmě slíbila. Kdybych jen tušila...

Posouzení jsme měli za sebou v půl dvanácté a do soutěže naší IX. skupiny FCI zbývalo nejméně pět hodin. Rozhodla jsem se, že se s Codym vrátíme do hotelu (jen 5 minut jízdy od výstaviště), psík volně zalehne do postele a já si dám teplý oběd v nějaké restauraci. Tak se také stalo, doplněno o to, že jsme si spolu dali po obědě šlofíka a vstávali až na zvonění budíku ve čtyři odpoledne. Už dlouho jsem nezažila takovou pohodu! Připravila jsem si oblečení na finále a lehce předčesávala Codyho, když jsme uslyšela povědomé šumění. "Tak tohle už znám! To je hloupý vtip, na který nenaletím", zahnala jsem v duchu dojem začínajícího deště. Jenomže tentokrát začalo pršet doopravdy, o čemž mě během chvilinky přesvědčily i blesky a hromy. Přihnala se bouřka. Prostřednictvím SMS jsem poprosila manžela, aby mi z internetu zjistil vývoj počasí v naší oblasti. "Za hodinu by mělo být po všem", přišla mi odpověď ve chvíli, kdy jsem stála v recepci hotelu, dávala Codýska podržet slečně recepční a sama pelášila s deštníkem pro auto, které jsem zaparkovala těsně před krytým vchodem. Tak se mi podařilo dostat Codyho do auta suchého a sebe jen lehce navlhlou. Cestou déšť sice zesílil, ale pak zase skoro ustal. Všude bylo mokro, ale dalo se to vydržet.

Na výstaviště jsem vjela dobře známou cestou. Zbylo tu jen pár různorodě roztroušených aut. Podařilo se mi zajet až těsně ke konci parkoviště, co nejblíže finálovému kruhu. Zašla jsem se podívat k soutěžní ploše. Opět začalo pršet. Právě končila V. skupina FCI. Vzápětí se déšť změnil v liják. Do auta jsem se vrátila relativně suchá jen díky šusťákové soupravě, natažené na výstavním oblečení. Zahodila jsem veškeré ohledy a s lehkou oklikou zajela autem těsně k přípravnému kruhu. Sedmá skupina, v silně prořídlém počtu, se právě brodila do kruhu. "Co se dá dělat?" Stáhla jsem šusťáky, vyndala deštník a v otevřeném kufru auta dočísla Codýska. Bláhová představa, že dám na vlhkou trávu igelitku s hotelovým ručníkem, aby Codymu nenavlhly tlapky jako v Livorně, vzala za své během několika sekund. Lilo tak, že by se z igelitky okamžitě stal bazén. Ostatně tou dobou už z otevřeného kufru auta crčela voda a trávník se potápěl do rostoucích louží. Posuzování nabralo spád. Vítězové osmé skupiny byli vyhlášeni prakticky bez posouzení a jen po nástupu. S deštníkem a Codýskem v ruce jsem zabouchla auto a klíčky svěřila vedoucí kruhu. Neměla jsem je kam dát. V přípravném kruhu nás v pohotovosti moklo asi deset. Nebesa se otevřela a spustil se liják, před kterým nebylo úniku. Zahřmělo a oblohu proťal blesk. "No Cody, ty začneš být bouřkový finalista - specialista", špitám vlhnoucímu psíkovi něžně. Vodu už máme všude. "Posuzování je přerušeno, schovejte se!" volají na nás zpoza kruhu. Nastala nejhorší možná varianta vývoje. Dát vlhkého psa do auta a sami zmáčení se tam schovat na neznámo jak dlouhou dobu je silně nepříjemné. Kufr našeho auta poskytl azyl i lvíčkovi maďarské majitelky. Všude se valily proudy vody. Po asi čtyřech minutách, kdy déšť neslábl, ale také nesílil, mi kdosi klepe na kapotu: "Nastupujeme". Tak zase hup do kaluží. Sundávám si brýle a nechávám je v autě. Byly by mi k ničemu a ještě bych přes ně neviděla. Už nikdy si nesmím do Kesckemétu zapomenout holinky!!!! Je to geniální nápad italského rozhodčího Nicoly Arriniho, který už bohužel není mezi námi, ale který v holinkách na naší první zdejší výstavě posuzoval. Česat zvlhlého Codýska je nesmysl. Přehodím mu jen pramínky srsti na správnou stranu. I tak ještě vypadá docela zachovale, na rozdíl od jiných soupeřů. S deštníkem nad Codym se blížím až ke vstupu do kruhu. Cody musí do mokra. "Promiň zlatíčko", omlouvám se mu. "Běžte s deštníkem", volá na mě vedoucí kruhu. Přestože jsem jí poslechla, změnil se Cody během prvních pár metrů skoro k nepoznání. Zastavujeme se řadě. Chráním Codýska deštníkem jak se dá. Pak Jakkel mi mávne pod paraple, že nás vybral do pětice finalistů. Přesunu se s Codym o tři metry dál. Čeká nás posouzení tam a zpět. Musím odložit deštník. Codýsek statečně vyrazí do lijáku a před očima diváků i rozhodčích se s hrdě vztyčeným ocáskem promění z ještě jakž takž vypadající labutěnky ve zmáchanou ondatru. Stále padající provazy vody definitivně dokončí dílo zkázy na srsti všech psů i na vzhledu jejich majitelů. Trojice na stupních, kam se pan Jakkel nešel mezi nás vodníky ani fotografovat, ve složení královský pudl, lhasa a "kdysi labutěnka", vypadá jako sousoší šíleného umělce. To budou fotky! Třetí místo je úspěch, ale s ohledem na počasí docela draze zaplacený. Vrací se mi obvyklý humor. Před zraky publika s velkým gustem vylévám litry vody ze dvou pohárů pro vítěze. Alespoň se smíchem zahřejí. Naložím Codýska do auta a poprvé za celou dosavadní výstavní kariéru ihned odjíždím do hotelu. Pes musí ihned do vany a já pod sprchu.

Cesta zpět ale není snadná. Spustil se takový liják, že nebylo vidět na krok. Stěrače nestíhají, jedu dvacet. "No, už tu chybí jen padající trakaře!" pomyslím si. Je štěstí, že cestu už docela dobře znám, protože na značení není vidět. O nečekaně silné průtrži mračen bude večer informovat i maďarská televizní stanice v hlavních zprávách. Před čtyřhvězdičkovým hotelem vystupuji jako pravá dáma, ovšem hrající roli v grotesce. Mokré nohavice, ztěžklé vodou, se mi lepí na nohy, zamžené brýle zhoršují orientaci a do očí mi stéká voda z vlasů smíšená s řasenkou a makeupem. Z klece vyndávám psa, který vzbuzuje soucit. Vypadá jako nejubožejší voříšek z útulku. Z recepce mi ochotně přinesou dvě osušky navíc, abych mohla Codyho po vykoupání vysušit. V pokoji dávám psíka rovnou do vany a svlékám se do roucha Evina. Jiný způsob není možný. Koupeme se oba, jen já na sebe nepoužiji Petsilk. Postačí mi hotelový Dove. Po hodině fénování vypadá Codýsek znovu jako pravý šampion a se slastně zavřenými očky a hlavou na mém polštáři si užívá mé péče. Moje vlasy jsou na řadě až jako druhé. Teplá sprcha mi přišla vhod a Codýskem vyhřátá postel jakbysmet. K večeři jsem snědla horkou polévku a tím definitivně zažehnala riziko nachlazení. Do rána mi uschla i část oblečení. Jen jsem si neuměla představit, že bych po takto absolvované výstavě měla sednout do auta a jet rovnou do Prahy. Dodejme jen, že v šest hodin večer začalo svítit sluníčko přesně tak, jak můj manžel předpověděl. Tou dobou už znal svého zmoklého vítěze Super BIS i Kecskemét. S nejmenší úhonou tu spoušť přežil irský vlkodav, vítěz nedělního BIS. Takže nezapomeňte: do Kecskemétu nikdy bez holinek a po letošní zkušenosti nebude na závadu ani neoprén! Hodně štěstí příští rok.

Chinese Crested Dog - hairless and powderpuff
10.09. - CACIB -  posuzoval /Judge: Rafael de Santiago (Puerto Rico)
11.09. - CACIB - posuzovala/Judge: Steffi Kirschbichler (Rakousko - Austria)

Finále - finale
Sobota/Sunday – 10.9.2005
Užší finále BIS junior – Gioia Mia de Gabritho (Judge: Laurent Pichard, CH)
4.-6. BIG - Ich. Cody z Haliparku (Judge: Laurent Pichard, CH)
Neděle/Saturday – 11.9.2005
Junior BIG - Gioia Mia de Gabritho (Judge: Dr. Tamás Jakkel)
BIG 3  – Ich. Cody z Haliparku (Judge: Dr. Tamás Jakkel )

Šampionáty:
Grand šampion Maďarska - Grand champion Hungary - Ich. Cody z Haliparku

12.09.2005, Foto archiv