Mezinárodní výstava (CACIB)

Livorno - Itálie (Italy) - 4. září 2005

Výsledky a fotografie: www.canitalia.it

V době, kdy píšu tenhle komentář, už mi rozhodnutí jet do Livorna připadá jako jedno z těch, které mi bylo souzeno. Po červencové výstavě v Szombathely a Oberwartu, kdy začal Belissce chybět poslední CACIB ze třetí země pro titul interšampiona (dvě země, i povinný rok a den má splněny) jsem se začala zamýšlet na tím, kam jí vezmu, aby měla alespoň teoretickou šanci šampionát splnit. Současně mi vrtalo hlavou, co budu dělat o víkendu 3. a 4. září, když se mi do Boleslavi znovu nechtělo, i když se mi tam líbí (Cody v Čechách nepotřebuje žádný titul a beru ho sem případně jen kvůli juniorhandlingu) a ani mezinárodní výstava v Luxembourgu už nám neměla co nabídnout. Jakousi náhodou jsem po delší době klikla na své oblíbené stránky www.canitalia.it a objevila odkaz na výstavu "Livorno". Zamyslela jsem se nad jeho obsahem. Smísilo se mi několik pocitů. Itálie nás loni ve Veroně moc nepotěšila a stejné riziko, totiž že u italského rozhodčího vyhraje domácí pes bez ohledu na cokoliv, nás mohlo čekat tak jako tak. Sestava rozhodčích vypadala docela nadějně, ale proti ní mluvila vzdálenost téměř 1 200 kilometrů od Prahy. Tu bych navíc musela ujet sama, protože manžel musel zůstat v Praze a kamarádka Janička jet také nemohla. Dala jsem si pár dní na rozmyšlenou a v nich hledala pro Belissku ještě nějakou jinou možnou výstavu. Výsledek byl ale nakonec stejný. Intenzivní pocit, že mám určitě vyrazit do Livorna mi zůstal. Když jsem pak on-line systémem přes www.canitalia.it výstavu přihlašovala a platila, neváhala jsem už ani trochu. Jen jsem si pro jistotu zakázala pochybovat o čemkoliv z toho, co právě dělám.

Do hodiny po přihlášení a zaplacení jsem dostala e-mailem potvrzení o přijetí psů a příjemný dopis, v němž nám organizátoři děkovali za přihlášení psů a zvali nás do VIP koutku na výstavě, který je určen majitelům, jež hlásili své psy přes internet a platili kartou jako já. Pokud ovšem vím, vstupní listy se nezasílají, takže je dobré si k Italským organizátorům včas zavolat a ověřit přijetí psů (pokud nezvolíte stejný internetový systém jako já). Pak už mi zbývalo jen připravit psíky, sehnat hotel, který bude volný, nepříliš vzdálený dostihovému závodišti (dějiště výstavy), hotel, který cenově přežiju a který bude brát psy. Manžel zvládl všechny vyjmenované nástrahy dokonale a internetová rezervace hotelu Gran Duca (v těsném sousedství přístavu a trajektu) proběhla rychle. Na cestu jsem se vydala v sobotu v půl čtvrté v noci, abych kus cesty ujela za menšího provozu a do Livorna přijela tak včas, aby si pejskové po dlouhé cestě odpočinuli. Cesta přes Rozvadov, kolem Mnichova do Innsbrucku (polovina cesty), přes Brenner kolem Trenta, Verony, Bologne do Modeny, Firenze a Livorna znamenala přejet v průběhu 12 hodin tři státy EU. Kus za Mnichovem jsem padla únavou za vlast a nad ránem se v autě hodinu prospala. Pokračování cesty mě vzápětí uvítalo kolonou aut před rozbočkou na Salzburg a Innsbruck, kde se oprava silnice stala důvodem pro mnoha kilometrovou frontu. Silnice se v sobotu ráno zaplnila auty, autobusy a obytnými přívěsy a idylka volné dálnice vzala za své. V Itálii pak kolony následovaly v okolí každého většího města a do odpoledne jsem tak nasbírala téměř 3 hodiny zpoždění proti plánu. Za dálnice v Rakousku jsem zaplatila 8 EUR, za italskou od Brenneru do Firenze pak 24,50 EUR. Platba kreditní kartou je naštěstí zcela běžnou záležitostí. Do Livorna jsem vjela se zapadajícím sluníčkem a přesně v 19 hodin konečně zaparkovala u se štěstím nalezeného hotelu. Parkování v prostoru o velikosti vhodné pro nákupní vozíček už zvládám i s autem typu kombi a taková zkouška mě tu čekala den co den. Starobylá budova se stylovým vybavením vypadala nic moc, ale postel byla měkká, klimatizace fungovala a po celém dni za volantem se mi nezdálo nic příjemnějšího než sprcha ve sprchovém koutě, kde se jeden horko těžko otočil kolem vlastní osy. Psy jsem koupat nemusela, jinak by mě čekal horor se sprchou upevněnou ve zdi. Večeři jsem slupla ani nevím jak a po krátké procházce před hotelem, kdy Codymu i Belče navlhly a zešedly nohy z přímořského ovzduší a zdejší špíny, jsme usnuli jako v narkóze.

U snídaně jsem na veliké obrazovce shlédla předpověď počasí a musím říct, že mě moc nepotěšila. Mráčky a blesky mi neladily s ryze letním oblečením, které jsem pro předpokládané horké počasí měla sebou. No, už to nezachráním. Nemám jak. K závodišti nám cesta trvala pouhé čtyři minuty po pobřeží, přičemž jsem si užila krásnou vyhlídku na moře, město a parky. Dostihové závodiště nebylo téměř značené, výstava vůbec a nebýt pejskařů, nevím, jak bych trefila vjezd. Psíky jsem nechala v autě a šla vyřídit formality. Prostředí neznalý cizinec se tu může cítit docela ztracený, ale to všechno dožene ochota a laskavost místních lidí. Než jsem se nadála, přistoupil ke mě pán, jehož obličej mi byl povědomý. No jistě, Sandro Arnetoli z Canitalie. "Vítáme vás paní Brychtová", oslovil mě anglicky. "Račte k našemu VIP stolku, vše vám vyřídíme přednostně. Dáte si džus, minerálku, víno? Jen si vyberte. Klienti našeho webu jsou našimi váženými hosty." Nestačila jsem překvapením nabírat dech. Vzápětí už jsem měla obálku s čísly i přívěskem na ně a pan Arnetoli mi vysvětlil kde máme kruh i že máme na přípravu ještě dost času. Také na mě vychrlil, že nám vyměnili rozhodčí a bude nás posuzovat Italská rozhodčí, jejíž jméno jsem nikdy neslyšela. Pěkný začátek. Došla jsem najít náš kruh, omrkla situaci a vrátila se ke psům. Ty jsem vyvenčila, v klidu si je předčesala a ke kruhu přijela s klecí beze spěchu. Šťastná hvězda mě neopustila ani tady.

Všimla jsem i totiž českých vystavovatelů manželů Bytomských s bišonky frisé. Jejich fenka Honey Henessi Charnett už měla soutěž za sebou a titul BOB i s posudkem ležel na kleci. Dovolila jsem si krajany oslovit, pogratulovat jim (chovatelku fenky Ivanu Slapničkovu znám už léta od kníračů, takže i jí patří gratulace) a po chvilce je i požádat o pomoc s vystavením Codýska, protože při zjištěné nulové číňanské konkurenci nás čekalo pravděpodobné předvedení Belissky a Codyho o BOB proti sobě. Netušila jsem, jak velkou pomoc budu nakonec potřebovat téměř celý den. Po pudlech a grifoncích s brabantíky už šel na řadu Cody. Paní rozhodčí na první pohled okouzlil. Stál na stole, ona mu cosi špitala italsky do ouška, drbala ho v kožíšku a pod krčkem a Codýsek jí na oplátku obdařil výrazem "pes štěstím bez sebe". Belisska ho následovala, vrtěla ocáskem a předvedla se jako něžná princezna. Už jsem kývala na paní Bytomskou, aby šla za námi do kruhu k soutěži o BOB, když paní rozhodčí řekl: "Fenka je krásná, zadávám jí CACIB, ale více si mě získal váš osrstěný pes. Dostává BOB." A bylo po soutěži. Musím ještě dodat, že v Itálii se ve třídě šampionů CAC nezadává a proto mají oba moji psi jen V1, CACIB. Do třídy šampionů jsem je dala proto, že jsem nechtěla soupěřit s případnými zájemci o CAC a já italské šampionáty jezdit nemíním (je třeba 6x CAC, 2x z CACIB výstavy, 2x z CAC výstavy a 2x z výstavy speciální, doba není omezená). Za odměnu jsme se ještě nechali v kruhu zvěčnit místním fotografem, pročež jsem pak řešila problém, jak zaplatit co největší počet z krásných barevných fotek velikosti A4, když jedna stála 10 EUR a já měla už jen 30 EUR v hotovosti. Bankomat tu nefungoval, nejbližší byl ve městě a jiná možnost platby nepřipadala v úvahu. Na počítači jsem si tedy s těžkým srdcem vybrala jen 5 nejlepších fotografií a vyškrábla na ně z peněženky všechna eura včetně drobných. No nedejte to, když Belisska splnila podmínky interšampiona a Cody dostal další BOB i s kokardou, kterou jsme si vyzvedli v kanceláři! Mimochodem výsledky se do rodokmenu zapisují výhradně v kruhu. Jinde to budete zkoušet zbytečně.

Konečně jsem měla možnost nastudovat katalog s tisícovkou přihlášených psů a pokud jsem dobře viděla, tak jen s trojicí Čechů: já s číňany, manželé Bytomští s Bišonkou a pan Kavka se dvěma ridgebacky. Vím jen, že u ridgebacků dostal BOB italský pes. Finálové soutěže se měly konat v paddocku, kde až do 16 hodin probíhala speciální výstava kokršpanělů. Postupně se začalo měnit počasí a ze dvou stran se blížila černá mračna. S manžely Bytomskými jsme se přestěhovali pod strom poblíž paddocku, ale s postupem času i hrozivým přesunem mraků jsem stále více myslela na manžela. Ten by totiž měl v podobné situaci už dávno vymyšlený krizový scénář a věděl by, co dělat. Síla myšlenek mě vyhnala zjistit, kam se schováme v případě bouřky a i když to tak hrozně nevypadalo, a pak jsem přesvědčila majitele bišonků, že přesuneme naše věci pod stříšku, z níž právě jiní majitelé odjeli. Tak jsme se usídlili nedaleko paddocku, v suchu a závětří. Blahořečím svému manželovi za to, že mě učí předvídat. Finálové soutěže začaly po 16 hodině, první bouřka se dostihovému závodišti zdárně vyhnula a vše vypadalo idylicky. To ovšem jen do chvíle, než jsem se zašla podívat přímo k paddocku na soutěž párů a nad střechami domů uviděla černou hrozbu. Zanedlouho se zvedl vítr a o tom, že tahle bouřka se Livornu nevyhne, už se nedalo vůbec pochybovat. První kapky dopadly na druhou skupinu FCI, čtyřku provázel sílící vítr, sedmička navlhla a osmička už zmokla. Před koncem posouzení lovecké skupiny udeřil v těsné blízkosti hipodromu blesk. Rána to byla jako z děla a mnoho majitelů mělo co dělat, aby své svěřence zvládli. Codymu s Belisskou jsem hned vysvětlila že to nic není a dostali piškotku. Následky z leknutí se naštěstí nekonaly. Začalo vydatně pršet a organizátoři na 10 minut přerušili posuzování. Tou dobou jsem v suchém přístěnku marně bojovala s Codýskovou načesanou srstí a silným větrem. Hádejte kdo vítězil. Pak začal podivný chaos. Ukázalo se, že organizátoři rozhodli o posuzování naší IX. skupiny FCI u hlavní brány závodiště, která byla krytá. Vzala jsem Codyho do náruče, rozevřela velký deštník (cena z výstavy v Lodži) a z druhé strany přibrala bišonka paní Bytomské. My dvě jsme mokly, ale pejskové byli v suchu.

U brány sice fučelo, ale nepršelo. Kupodivu se sem přestěhovala i řada diváků, takže tu bylo docela těsno. Odložila jsem deštník a postavila Codýska, kterého jsem se snažila učesat. Díky kvalitní kosmetice mu srst volně vlála i ve větru a šla lehounce upravit. Místo rozhodčího Cladia Giulianiho, uvedeného pro BIG v katalogu, přišla posuzovat "naše" paní rozhodčí Poggesi. Obešla všechny psy, ty, které neposuzovala v kruhu nechala proběhnout tam a zpět a pak vybrala finálovou šestici. Předposlední volba padla i na Codýska. Finalisty čekalo předvedení v pohybu a dešti už jsme se nevyhnuli. Dalo se totiž vyběhnout jen mimo stříšku na přístupovou cestu a zpět. Pak paní rozhodčí nahlásila výsledné pořadí do výsledkové listiny. Třetí místo čekalo na shih-tzu Joybell di Casa Corsini, druhé místo na černého standardního pudla. Pak moderátor, který mluvil jen italsky a v provizorních podmínkách samozřejmě bez mikrofonu, cosi dlouze povídal a na závěr udělal pauzu. Pochopila jsem jen, že se ptá diváků, kdo asi vyhraje. Kdosi z davu za námi zavolal: "Chinese!" Přidalo se i pár dalších a do toho už moderátor vyhlásil "Chinese Crested dog". Od toho okamžiku jsem měla pocit, že se mi všechno jen zdá. Cody je teprve druhá labutěnka českého chovu v historii, které se podařilo vyhrát na mezinárodní výstavě skupinu FCI (v Českých Budějovicích se to povedlo Ch. Elvisovi Modrý květ Lenky Fritschové, v zahraničí zatím nikomu). Stavím Codýska k pytli s krmením a před skleněnou tabulku velikosti A4 se zlatým středem, informacemi o výstavě a umístění. Kdosi mi podává vínovou šerpu. Připadám si jako na maturitním plese. Než se naděju, už jsem v ručně malované ozdobě zavázaná a Codýsek se fotografuje v trojici nejlepších. V hlavě mám ale jiné starosti. Co teď budu dělat? Musím do Best in Show. Kde to bude? Tady? Nerozumím italsky skoro nic a do toho všeho prší a prší. Zlatá paní Bytomská! Pomohla mi s pytlem krmení, který odnesla k mým věcem pod střechu a mě tak zbyla jen šerpa, skleněná tabulka, Cody, hřeben a deštník. Jakmile si fotografovaná trojice navzájem poblahopřeje a dostane rozchod, chvátám za moderátorem soutěží a prosím ho, zda by mi v angličtině mohl napovědět, co se kdy bude dít. Dovídám se, že Best in Show proběhne v paddocku, čili v dešti. Propána, desátá skupina byla včera, takže Best in Show začne hned! Beru Codýska pod paraple, ceny po ruku a hurá pod stříšku psíka učísnout. Stihnu ještě poděkovat Bytomským za pomoc a už se neklidně rozhlížím po dění v paddocku. Zlatí Italové! Někteří z majitelů vítězných psů skupin FCI z předchozího dne si všimli, že jsem cizinka a sami mi v angličtině sdělují, že posuzování bylo opět na pozastaveno. Uf. Už s větším klidem dočešu Codýska, dám mu piškotky a pusu na čumáček.

Ve finálovém kruhu si zatím rozhodčí pro BIS pan Hans Müller ze Švýcarska (prezident FCI) obléká dlouhý pršiplášť a asistentka mu běží pro deštník. Vidím vedle sebe některé soupeře. Pana Biaggiotiho s aljašským malamutem, černého anglického kokra, který chudák dnes zmokl, také vlhkého gordonsetra, sky teriéra. Moderátor zahajuje soutěž Best in Show. Nic se nezměnilo, prší. První vbíhá do kruhu australský ovčák (vítěz BIG ze evropské výstavy v Tulnu) vedený profesionálním handlerem Richardem Hellmanem. Sleduji jeho práci už léta. Druhá nastupuje zlatá německá doga. Přináším Codýska k paddocku a schovávám ho zezadu pod stan k rozhodčím. Nikdo se nezlobí. Třetí skye teriér, pak jezevčík a aljašský malamut. Prosím vedle stojícího pána z publika, jestli by nad Codym chvilinku nepodržel svůj deštník, než naběhneme do kruhu. Beze slova tak učiní a doprovodí mě až ke vstupu do kruhu. Basset, Gordon setr, anglický kokršpaněl, pak Cody a za námi afgánský chrt. To by bylo něco pro Gessi! Cody ale ani nemrkne a kolečko po oválu s drobnými kamínky oběhne vesele jako vždycky. Stavím ho za kokříka a čekáme na afgána. Pan rozhodčí si jde prohlédnout každého finalistu. Klečím u Codyho a je mi najednou divné, že na mě neprší. Co to? Do kruhu přišel onen hodný pán se svým deštníkem a dal ho nad nás! Vydržel s námi celou dobu a ještě se u toho usmíval. Bohužel déšť udělal své a Codýskovi ve vyšší trávě začaly vlhnout chlupy odspoda. Voda vzlínala nahoru a než skončilo Best i show, měl nožičky dokonale zráchané. Finalisty čekalo stejné posouzení panem Müllerem jako vždy, déšť nedéšť. Individuálně tam a zpět, postoj na volno a po kruhu na své místo. Jen obvyklé kolečko všech finalistů pan prezident vynechal a finalisty ještě jednou obešel sám. Pak nadiktoval pořadí a šel se postavit za stupně vítězů, aby každého umístěného přivítal gratulací a cenou.

Nějak vyrozumím, že se dnes vyhlašují čtyři místa, protože tak sponzoři připravili ceny. Čtvrté místo a upravovací stůl vyhrává gordon setr. Třetí místo a novou klec australský ovčák. Druhé místo - čínský chocholatý pes! Regulérně se mi podlomila kolena. Nepovažovala jsem za možné, umístit se s Codym před mnohonásobného vítěze, nádherného australského ovčáka. První místo dostane též mnohonásobný vítěz aljašský malamut. To je krásná společnost! Stavím Codýska na stupně. Je tu kaluž vody, ale není čas ani možnost s ní nic udělat. "Promiň Cody", špitnu psíkovi. Pan Müller mi gratuluje a podává maličkou sametovou kapsičku. "Je v ní zlatá medaile", upozorňuje mě. "Děkuji", odpovídám a pokládám cenu k hřebenu. Až doma zjišťuji, že maličká plaketka s textem o dnešním umístění má punc. Je opravdu zlatá!  Sponzor přináší i naší cenu. Profesionální sušák na psí srst, který jsem měla v plánu brzy koupit. To je snad sen! A další pytel krmení samozřejmě. Vítěz dostane ještě větší sušák i se stojanem a nástavci. Někdo mi pořád podává ruku a blahopřeje, fotografujeme se. Naštěstí jsem si do deště prozřetelně nevzala brýle, jinak bych nic neviděla. A najednou je po všem. Diváci se mezitím zvětšiny rozešli, rozhodčí spěchají do sucha a na občerstvení. Kde se vzala tu se vzala stála vedle mě dobrá víla paní Bytomská. "Ukažte, vezmu vám Codýska a to krmení". Ani jí snad nestihnu poděkovat, protože na mě mluví moderátor soutěží, blahopřeje mi naše paní rozhodčí a pozdravy do Čech posílají italští majitelé shih-tzu paní Podzemské. Její jméno tady má dobrý zvuk a slovo "Jája", otvírá brány k dalšímu povídání a pozdravům. SMS o našem úspěchu se díky Italům dostane do Čech dřív, než jí napíšu já sama. To opravdu potěší.

Ani jsem se s Bytomskými nestihla rozloučit, ale patří jim můj veliký dík za pomoc. Bez nich bych to zvládala jen velice těžko a vlastně ani nevím jak. Výstava skončila. Mezi posledními se vracím do přístěnku ke kleci s Codýskem a Belisskou. Pohled na hromadu věcí mi připadá neskutečný. Klec se psy, přepravka, cestovní taška, kosmetický kufřík, taška s doklady, židlička, deštník, šerpa, kokarda, dva pytle krmení, sušič, skleněná tabule za 1.místo... "Co s tím jen budu dělat?" Vzpomenu na paní Neduchalovou, jež s kerrym vyhrála Best in Show v Budapešti, kam přijela vlakem, a poháry i krmení jsme jí vezli domů naším autem. Jenomže já tu byla sama a moje auto stálo na druhém konci areálu. Vzala jsem si jen tašku s doklady, zbytek shrnula a sepnula k sobě a vyrazila poklusem v dešti pro auto. Doufala jsem, že se mi podaří přijet až k paddocku. Byla to kličkovaná v areálu mezi stromy a betonovými sloupky, ale povedlo se. Během chvilky jsem přeskládala věci v autě tak, aby se tam všechno vešlo a s posledním zamáváním zdejšímu závodišti vyjíždím ven. Ještě když řídím zpátky k hotelu nevěřím tomu, co všechno se stalo. Teprve po zaparkování mě přemůžou emoce a radost. Volám manželovi a Stáně Jansové. Dvěma lidem v tu chvíli nejbližším. Z druhého telefonu se ozývá jen: "Ježíši, prokristapána, to snad není možné, no to je nádhera, fantastické! Slzy mi rozmáčely make up, ale štěstí a radost se musí prožívat hned. Pejskové se jdou vyvenčit, dostanou napapat a slastně vyskočí na mou postel. Belisska na polštář, Cody pěkně na šíř. Má na to nárok, i kdyby postel zabral celou. Dívám se na něj a myslím na to, co se mu povedlo. Labutěnek, které by vyhráli skupinu FCI a umístili se na stupních vítězů v Best in Show na mezinárodních výstavách není na světě tolik. Vím zatím jen o Ich. Sun Dan I´m So Funny, která vyhrála 2x BIS a následně super BIS ve Španělsku. Ani slavnému Prefix Damascus se kupodivu nikdy nepodařilo vyhrát skupinu FCI na CACIB výstavě! V každém případě se Cody 4.9.2005 nesmazatelně zapsal do historie plemene. S takovými myšlenkami se příjemně usíná...

Domů jsme se vraceli až v pondělí a byla to dobrá volba. Silnice byly průjezdné, počasí přálo a k Brenneru jsem se blížila docela rychle. U Trenta, pár kilometrů před městem, mě ve vysoké rychlosti (já jela 160 km/h a skoro jsem nestačila uhnout) předjela sportovní motorka a za ní stříbrné BMW. "No chlapci, vy si zahráváte.", proletělo mi hlavou, když jsem tu dvojici viděla jedoucí velmi těsně u sebe. O pár vteřin později mi pípla SMS a já zastavila na nejbližším parkovišti, abych jí vyřídila a také si trochu oddychla. Netrvalo mi to celé déle než 10 minut. Vydala jsem se znovu na cestu. Během chvilky jsem zahlédla ve zpětném zrcátku modrý majáček policejního auta. A sakra. Že bych jela až tak rychle? Jenomže policejní vůz na mě jen zablikal, já mu uhnula a a ještě než mi zmizel z očí, následovala ho sanitka. To už jsem před sebou uviděla výstražná světla aut a frontu. Hm, to bude radost. Určitě bouračka. Kolona pomalinku popojížděla. Místo zkázy nebylo daleko. Snažím se takovým pohledům vyhýbat, ale stříbrný lesk prakticky zrušeného BMW otočeného na střeše, povědomá motorkářská helma s obrázkem blesku a plachtou přikryté tělo bez života nebylo možné nevidět. Naskočila mi husí kůže a sevřel se mi žaludek. Byla jsem deset minut od smrti. Pravděpodobně mě zachránila SMSka, kterou jsem dostala. Nikomu takové situace nepřidají a jsou pokaždé připomínkou toho, jak blízko je od štěstí k neštěstí. Před chvílí soutěživý motorkář, teď zdroj nezměrného smutku pro rodinu, přátele a známé. Když jsem pak u Mnichova uhýbala dalším motorkářům napadlo mě: "Proboha jen už ne další mrtvolu." Naštěstí jsem dojela celá, živá a zdravá, ale s dalším výrazným zápisem do paměti. Vyhrát na výstavě je pěkné, ale život má jiné hodnoty i hranice. Ať se vám daří. A neriskujte zbytečně, může vás to stát život...

Chinese Crested Dog
Hairless and powderpuff
Posuzovala/ Judge: Mrs. Poggesi Manola, Italy

Finále:
BIG 1 + res. BEST IN SHOW - Ich. Cody z Haliparku
BIG judge: Poggesi Manola, Italy
BIS judge: Hans Müller, Switzerland

Šampionáty:
Interšampion - Ch. Belissa z Haliparku

 06.09.2005, Výsledky a text - L. Brychtová