Mezinárodní výstava (CACIB + Euro-VDH)

Dortmund - Německo (Germany) - 06. května 2005

V Dortmundu se každoročně konají dvě prestižní akce VDH (= německý kynologický svaz, obdoba naší ČMKU). Je to Evropská výstava VDH a Mezinárodní výstava s udělováním titulu Bundessieger (spolkový vítěz). Zatím jsem nebyla ani na jedné z nich a výstavu v Dortmundu jsme absolvovali jen jednu - světovou v roce 2003. Letos mě přilákalo jméno rozhodčí, kterou hojně potkáváme na našich cestách po Evropě, ale u číňánků  jsem jí zatím nezažila. Šedovlasá příjemná dáma s poněkud exoticky znějícím jménem Hassi Assenmacher-Feyel. Na výstavu jsem jela s Codym a Gessi v autě sama, obložená cédéčky na 2x 7 hodinovou jízdu a také mapami Evropy a Německa, až se ztratím, což se dalo téměř jistě předpokládat. Na palubní desku jsem si připevnila stručný itinerář a jupí kolem letiště Ruzyně na Slaný, Chomutov, Chemnitz, Erfurt, Geru, Kassel a Dortmund. Pokud mě paměť neklame, v Chemnitzu jsme s manželem bloudili už několikrát. Město je snad zakleté a navíc docela dost rozkopané. I tentokrát jsem neomylně minula odbočku na Chemnitz-Süd a ze zoufalství se vrhla do náruče velkoměsta, přes jehož centrum jsem přeskákala a teprve pak našla výjezd Chemnitz - Notd, který naštěstí k vytoužené dálnici č. 4 (Drážďany - Erfurt) také vede. Od toho momentu se mi cesta stala balzámem na duši a německé dálnice s většinou neomezenou rychlostí jízdy mými radostnými kamarádkami.

Do Dortmundu jsem vjela ještě za světla. Dopředu jsem tušila, že najít cenově výhodný hotel Sport, o němž můj manžel tvrdil, že je od výstaviště "jen kousek, pár minut jízdy", nebude úplně snadné. Ono už jen najít cestu na mapě v teple domova bylo zábavné, natož se pak orientovat v cizím městě, bez spolujezdce - navigátora a s mapou rozloženou na kolenou. Vzdálenosti z mapy vypadají úplně jinak a zatáčky, o nich si člověk myslel, že lehce rozpozná, by zamotaly hlavu i akrobatovi. Příjezd k hotelu se mi vydařil s pouhými třemi "vítěznými" kolečky v jednosměrných uličkách kolem centra Dortmundu. Světě div se, čekalo na tu na mě poslední volné místečko na zaparkování přímo před hotelem! Maličký, leč útulný a příjemně vytopený pokojík se líbil i pejskům. Ti dostali po nezbytném vyvenčení večeři a se spokojeným "Uff" zapadli do postele. Lehce podřimujíc jsem zauvažovala, jak jen propána ráno najdu haly Westfallen, v nichž se koná výstava. Nakonec jsem starosti hodila za hlavu a usnula spánkem spravedlivých.

Ranní start bez manželovy pomoci mi znovu potvrdil, jak moc dokáže chybět šikovná mužská ruka. Množství věcí jsem omezila na minimum, oblékla se rovnou do výstavního a vyjela o hodinu a půl předem, co nebývá mým zvykem. Hned vzápětí vyšlo najevo, že mnou pečlivě připravená trasa utrpí výrazné újmy. Od hotelu se dalo vyjet pouze jedním směrem (samozřejmě tím nejméně vhodným) a otočka do protisměru přes betonové obrubníky a květinovou výzdobu nepadala do úvahy. Páteční proud spěchajících aut mě vláčel na úplně opačnou stranu, než jsem zamýšlela. Kdo jezdí sám dobře ví, jak je těžké rychle rozhodnout o správnosti směru, číst včas značky, vzpomenout si, který směr je správný a který ne, bez zmatků přeřadit z pruhu do pruhu a nezpůsobit dopravní nehodu. Abych pravdu řekla, mám za to, že moji andělíčci strážníčci posunovali mým autem nevím kam a když mě šipky a pomocný personál parkovišť dovedli na plochu s označením E, jen jsem nechápavě kroutila hlavou, jak je to možné. Odkudsi z podvědomí se mi vynořilo vyprávění účastníků zdejší světové výstavy o tom, jak parkovali "kde si strááášně daleko". Můj pocit byl stejný, ale protože se kolem mě parkoviště zaplnilo auty, lidé se psy vysedali a kráčeli po asfaltovém chodníčku směrem, v němž jsem i já matně tušila výstaviště, potlačila jsem chuť požádat o vrácení 3 EUR a jet přeparkovat jinam. Možná by mě opustilo štěstí a výstaviště bych už nikdy více nenašla. Vyložila jsem klec, nandala na ní vše potřebné, zamkla auto a nechala se vcucnout do živého hada lidí, klecí a psů. Náš pochod z parkoviště k výstavišti trval asi 15 minut, vedl přes dvouproudou silnici, přes trať, kolem parkoviště autobusů a výstavních hal 1-3. Výstava se konala v halách 4-7, což byly další kilometry navíc. S klecí jsem si alespoň vyzkoušela, jak důkladně bezbariérový je zdejší přístup pro invalidy. Je bezchybný, nikde jsem nemusela po schodech! Veterinární přejímka byla poměrně rychlá, katalog a obálku s propozicemi na další výstavy jsme dostali hned za ní. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala v systému zdejších hal, které mi nepřirostly k srdci ani na světovce. Číňánci patřili do haly 7 a kruhu 27, sešlo se jich 41. Před nimi šlo na řadu ještě přes 20 jedinců plemen Schapendoes (plemeno podobné třeba polskému nížinnému ovčákovi v šedo či černobílém provedení).

Pozdravila jsem se se známými vystavovateli, po chvíli objevila dvě volné židle a rozložila náš tábor. Cody s Gessi se proběhli v kruhu a já už věděla, že se jim tu bude na koberci líbit. Ještě než začalo posuzování číňánků, nesly se okolím různé zvěsti, jak už tomu na výstavách obvykle bývá. "Tahle rozhodčí má ráda jen malé psy!", "Vyhraje tahle fena nebo tenhle pes, protože byli před třemi týdny na speciální výstavě u stejné rozhodčí a vyhráli tam" atd atd. Osobně na řeči nedám a jsem pokaždé zvědavá, co se bude dít v kruhu samotném. Vždyť i favorit se nemusí dobře vyspat a rozhodčí může změnit názor... Ve zbývajícím čase jsem se zaškolovala do spolupráce s novým fotoaparátem a přemlouvala ho, ať proboha udělá alespoň tři použitelné fotky. Stihnout fotit a připravovat si psy je docela honička. Ale snažila jsem se. Klub CER přichystal vítězům nejen poháry ale také už tradičně lahve sektu, aby bylo tituly čím oslavit.

Paní rozhodčí byla opravdu milá, usměvavá, ke psům i majitelům přívětivá. Proč změřila kohoutkovou výšku jen Codymu (32 cm: "Ten je ale moc veliký" - přitom standard udává ideál psa 30 - 33 cm!) a Gessi - též 32 cm ("je krásná ale Tááák veliká" ... ) to se už nikdy nedovím. Pravda je, že mezi zdejší sešlostí jsem měla dojem podobný pohádce Obra mezi trpaslíky. Snad jen finští zástupci drželi basu. Nemám nic proti menším číňánkům, pokud jsou pěkní, ale tady mi ledasco chybělo k tomu, aby vypadali jako psi. Křehkost je u společenského plemene roztomilá, ovšem i na psovi by mělo být na první pohled vidět, že je to pes a ne fena. Odborný název zní: vyjádřený pohlavní výraz. Pokud pominu fakt, že bych si v globálu představovala na výstavě této úrovně minimálně o třídu luxusnější přehlídku číňánků (však se podívejte ne množství VD, i když bych je někde nedala a jinde naopak dala), bylo na co se dívat a hlavně co se učit. Codýskovo druhé místo za pozdějším vítězem BOB mě těší a s chutí se s ním utkáme znovu na  nezávislé půdě. Vítězství Gesky mezi šampionkami mě opravdu překvapilo, neb jsem čekala, že jí paní rozhodčí naměřenou výšku neodpustí, jak mě všichni předem varovali. Ve třídě výška s krčením ramen "Co mám dělat, když je tak pěkná" prošla, ale v soutěži o CACIB fen už paní rozhodčí centimetry jako argument pro své rozhodnutí použila, přestože s Gesčiným bezchybným výkonem a exteriérem nebylo téměř o čem rozhodovat. Zase se i vy přiučte, je to jen výstava a jak vidíte, každý má vždycky šanci neboť vítězem se stane ten, koho určí rozhodčí. Další souboje o tituly měly podle mě v dané situaci jasného favorita i vítěze. Sláva vítězům, čest poraženým. Německo nám ani na dalších výstavách neposkytne žádné zázraky v podobě jmen rozhodčích. Říjnový Dortmund posuzuje Joachim Weinberg (malí psi a starší typy mají šanci), Lipsko Hans Almgren ze Švédska (to bude akce pro zvláště odvážné), Ludwigshafen stejná paní Hassi Assenmacher-Feyel (mrňata do boje!), listopadový Stuttgart Jürgen Grün z Německa (fandíval Cennovi Modrý květ - že bych to s psíky zkusila? ), Hannover Walter Holtorf (mrkněte na výsledky letošní rakouské klubové výstavy a přejde vás legrace). Tím je vystaráno. Zamíříme kamkoliv, ale Německo to většinou nebude. Snad jindy.

Vidíte nějaké rozdíly? Měli byste...

Při finálových soutěžích jsem se tentokrát skvěle bavila. V soutěži párů mě zaujala handlerka s párem australských ovčáků. Byla štíhlá, vzhledem mohla konkurovat modelkám a k páru měla černé kalhoty s krásným růžovým sakem. "Jestli rozhodčí není na chlapy tak by mohla vyhrát", prohodila jsem k vedle sedícímu panu Dlabalovi, jehož manželka právě předváděla svůj líbivý pár bišonků. Rozhodčí nepatřil ke zmíněné skupině a slečna vyhrála! Podobný vtípek se mi podařil u FCI skupiny I. Do užšího výběru asi deseti psů postoupila také paní s černým puli. Chvíli jsem se dívala na výběr a pak jsem pronesla památnou větu: "Mrkněte na ní. Porušila snad všechna pravidla, která píšu do seriálu o vystavování a stejně vyhraje!" Dáma si vzala k černému psovi tmavé černošedobílé oblečení, psa stínila širokou sukní, na nohou měla volné bílé trepky vhodné k moři... A opravdu vyhrála. Že já si ten den nevsadila loterii! Lehce svérázná Švédská rozhodčí Moa Persson mohla ve finále Best in Group FCI IX. na BOB dvojici handlera s naháčem evidentně oči nechat (před dvěma roky v Tullnu to s ní byl zážitek!) a když je dala ze slušné konkurence na třetí místo (v každém případě dobrá propagace plemene) tak se více či méně viditelně divili její kolegové rozhodčí. O zábavu jsme prostě měli postaráno v každém případě. Mě i psíkům skončil příjemný výstavní den a ač se to nezdálo téměř možné, trefila jsem zpět na parkoviště a našla i naše auto. Je pravda, že na posledních 50 metrech nás zastihlo krupobití, které mě i všechno kolem proměnilo ve zmrzlé království (na otevřené ploše se nešlo nikam schovat a než jsem naházela věci do auta, bylo stejně pozdě). S lehce drkotajícími zuby jsem v pudu sebezáchovy objevila náš hotel, i když přiznávám, byla to opravdu čirá náhoda. Teplá sprcha i večeře a zakončily náš výstavní den v Dortmundu.

V sobotu ráno zbývala jen maličkost. Trefit domů. Ani nevím jak, ale z Dortmundu jsem vyjela směrem a ulicemi, které jsem předtím nikdy neviděla. Přesto mě dovedly na dálnici č. 44 ke Kasselu. Po dálnici až do Chemnitzu šlo všechno jako po másle a zdálo se, že k idylce nic nechybí. Chybělo! V následujících 45 minutách jsem si připadala jako v knize Zdeny Frýbové Dámy v tísni a hlavou mi letěly citáty z jejího humorného vyprávění o jízdě autem po Švýcarsku. Když jsem potřebovala odbočit, žádná odbočka v požadovaném směru nebyla k nalezení. Když jsem si byla jistá, jakým směrem jet, předhodili mi správci města rébus. Směr vlevo a vpravo, na obou šipkách názvy mě neznámých míst se stejným číslem silnice. A hledej Šmudlo! Pokud máte dojem, že ze směru od Erfurtu natrefíte před Chemnitzem na šipku s označením naší vlasti, klidně to zapomeňte. Zato o Zwickau se vám bude zdát ještě týden! Chemnitz - süd je zaklínadlo, které vás nepustí ze spárů a pokud ano volte smět Marienberg se silnicí 174. Křižovatka, na které se musíte rozhodnout zda pojedete vlevo či vpravo, vám překvapivě nabídne pouze směrovku "Zchopau". Po hledaném Marienbergu ani stopa! Ten najdete označený až po dalších dvou křižovatkách. V souladu s paní Frýbovou bych občas vzala radní daného města a nechala je projet jejich město s cizinci. Možná by je po týdnu bloudění napadlo, jaké označení kde chybí. Když jsem míjela konec Chemnitzu děkovala jsem nebesům za smilování. Jak se jmenuje Hora Sv. Šebestiána z německé strany, to po mě nechtějte ani teď (mapa praví že z německé strany jde o Reitzenhain). Náš Chomutov (na směrovkách nejdete Komutau) ovšem nezůstává pozadu. Tady radní ušetřili za označení směrů výjezdu z velkých kruhových objezdů. Prostě řidiči pamatuj si, co za roztomilý obrázek jsi viděl 50 metrů před křižovatkou a podle toho se z kruháku vymotej. Z jednoho z nich jsem odbočila se zvoláním: "Prokristapána doufám že je to na Prahu!" Naštěstí bylo a tak se mě i psů manžel dočkal a vy máte co číst. Doufám, že jste se tentokrát i pobavili.

Chinese Crested Dog 
Hairless and powderpuff
Judge / Rozhodčí: Hassi Assenmacher-Feyel (Německo - Germany)

Titul Interchampiona a Ch. VDH splnila: Bohemian Supreme de Gabritho

Finále: BIG 3 - The Natural N´Co

* Výsledky jsou bez záruky z výsledkové tabule.

07.05.2005, Výsledky + foto - L. Brychtová