Mezinárodní výstava (CACIB)

Poznaň - Polsko (Poland) - 7. listopadu  2004

K účasti na výstavě v Poznani jsem se nechala víceméně přesvědčit od Míly Zapletalové, která se chtěla jet podívat na polské číňánky. A tak jsme v sobotu v jedenáct hodin odjížděli z Brna plně naloženým autem v sestavě Míla s Arčím (Archibald Brno-Frost) a já s Casim (Casanova Pupo-Haichi) směr Polsko. Díky katastrofickým informacím o stavu silnic v Polsku jsme měly trochu obavy, jestli se do Poznaně do devíti do večera vůbec dostaneme, abychom měly kde spát. Nakonec se díky četným objížďkám mezi Brnem a Hradcem Králové nejhůře jelo po Česku a pak projíždělo Wroclaví, kde mimo špatného značení objížďky měli silnice z „kočičích hlav“. Celopolským problémem je zřejmě sfázování křižovatek tak, aby bylo možné projet alespoň dva semafory na zelenou. Dalším faktorem, který nepřispívá k bezpečnosti na polských silnicích, jsou sebevražedné sklony některých řidičů, když svým předjížděním v nepřehledných úsecích, přes dvojitou plnou čáru, v křižovatce a podobně ohrožují nejen sebe, ale i všechny okolo. Chvílemi nás dokonale mátlo značení cesty, kdy pár metrů před křižovatkou byla směrovka na Poznaň doleva a následně jsme zjistily, že je buď rovně nebo doprava. Takže po menších peripetiích jsme před osmou hodinou večerní zaparkovaly u hotelu Rzymsky a už o půl hodiny později jsme se šly i se psy projít po centru.

V této metropoli zřejmě číňánky není vidět nebo jen zřídkakdy, a tak naši kluci oblečení do fleesových kombinéz (jedna světle modrá a druhá khaki s oranžovým límečkem) budili celkem rozruch. Díky chladnému větru jsme se nikde moc nezdržovali a těšili jsme se na vyhřátý hotelový pokoj s nadýchanými peřinami. Jedním zpestřením naší procházky byl polský mladík, který se na nás přátelsky usmíval už od rohu a pak se na nás vrhnul se dotazem, jestli zítra budeme na výstavě. Když uslyšel kladnou odpověď, začal se vyptávat na to, kolik klukům je a jestli si je může prohlédnout. Po opětovném přikývnutí mi následným chováním celkem vyrazil dech. Arči mu úprkem do paniččiny náruče vysvětlil po svém, že jeho zkoumat nebude, zato Casi důkladnější kontrolou snad nezažil. Tvar hlavy, počítání zubů, kontrola ocásku, pak mě ještě požádal, jestli se s ním projdu tam a zpátky. To už mi přišlo dost podivné, ale nakonec jsem mu i v tom vyhověla. Poděkoval a zmizel. Ufff. Zůstaly jsem s Mílou obě dvě stát jako opařené. Nakonec jsme se vrátili do hotelu, kde jsme se všichni nabaštili, já jsem vykoupala Casiho a zachumlali jsme se do peřin.

Když v sedm ráno zazvonil budík, vůbec se mi nechtělo vstávat. Nakonec jsem svým bláznivým psem byla z postele doslova vyhozena, takže mi nezbylo nic jiného, než se zvednout a začít se chystat. Něco po osmé jsme opouštěli hotel a ve čtvrt na devět jsme už měli zaparkováno před výstavištěm (bylo totiž jen dvě ulice od našeho hotelu). Po chvíli jsme dorazili i s věcmi do pavilonu A3, který byl po ránu celkem slušně vytopený. V kruhu jsem se byla zaregistrovat a zeptat se, kde dostanu katalog. Celkem milá a ochotná slečna mě poslala na druhou stranu výstaviště, kde jsem si vystála frontu jen proto, aby mi tam řekli, že katalogy jdou k dispozici v distribučních centrech v každém z pavilonů. Tak jsem  nás šla z jedné vody načisto zaregistrovat i do soutěže Juniorhandling (v Polsku je do 18 let). Po návratu ke kruhu jsem zjistila, že v pavilonu klesla teplota asi o deset stupňů a to kvůli jediným dveřím pro vstup do haly, které byly hned naproti našemu kruhu. "Ideální" podmínky pro vystavování naháčů byly rázem na světě. Jak Míla trefně poznamenala, bylo potřeba dát naháčky do průvanu a kavkazáky a podobně chlupaté psy schovat za roh, aby na ně nefoukalo a náhodou se nenachladili. Jinak byly kruhy prostorné a po obvodu lemované zeleným kobercem. Když jsem Casiho vyndavala z tepla jeho klece, neodpustil si otrávené obličeje. Změnil však názor, když uviděl kapsičku s piškoty a spoustu psích kamarádů, takže běhal o sto šest a vesele mrskal ocáskem. Protože jsem ještě Casiho potřebovala vyvenčit, vydala jsem se hledat kousek zelené trávy. Během venčení jsem stačila šlápnout do dárečku zanechaného přímo uprostřed chodníku nějakým nezodpovědným majitelem a aby toho nebylo málo, tak mi po návratu ke kleci začala téct z nosu krev a ani jsem nemohla najít papírové kapesníky. Zkrátka začátek dne k pohledání.

Přesně v deset hodin začala paní rozhodčí Tatiana Urek ze Slovinska posuzování třemi japan chiny, po nichž následovalo šedesát číňánků. Paní rozhodčí nejdříve posoudila nastoupené pejsky v postoji, pokusila se upoutat jejich pozornost zamlaskáním, pak je nechala oběhnout kolečko a jednotlivě je důkladně posoudila na stole, pak tam a zpět, nadiktovala posudek a pokračoval další. Byla hodně důsledná, ale i jemná zároveň. Pak si vybrala psy, které navzájem porovnala v pohybu a pak zadala pořadí. Z počátku to vypadalo, že vybírá z konkurence psy stejného typu standardní výšky a pokud možno i čisté naháče, ale postupem posuzování jsem byla z výsledků více méně zmatená. K vidění byli psi jak coby tak i deer typu, menší nebo větší, čistí naháči a mezitypy, labutěnky s postaveným uchem i klopeným atd. Zkrátka každý by si dokázal vybrat podle svého vkusu. Casi byl báječný jak v pohybu, tak i v postoji, jen na stole se mu poněkud nelíbilo, čímž dojem, který mohl zanechat, trochu pokazil.

Do základního kola Juniorhandlingu jsme vyrazili hned po posouzení v kruhu. Ještě než jsem Casiho stačila postavit na  koberec do pěkného postoje, paní rozhodčí začala zkoušet moji pohotovost, pak nám zadala trojúhelník se změnou směru a nakonec písmeno „T“. Polsky nám poděkovala, otočila se na podpatku a šla si beze slova sednout ke stolku. Na to jsem vzala Casiho do náručí a šla jsem se zeptat, co dál. Slečna, která se se mnou od rána bavila anglicky a hodně mi pomohla, mi vysvětlila, že jsme postoupili s plným počtem bodů a že se máme vrátit za půl hodinky do finále. Byla jsem z toho trošku vedle, protože můj dojem s našeho vystoupení nebyl zrovna nějak vynikající. Vrátila jsem se ke kruhu čínánků, kde jsem prošvihla posouzení pouze jednoho psa. Chvíli jsem se zdržela a pádila jsem zpátky. Casiho jsem oblékla do pyžamka, protože i v hale A1 byl celkem silný průvan. Volnou chvilku jsme strávili pozorováním soutěží agility. Do finále starší kategorie se kvalifikovalo celkem 5 dvojic s naprosto různými psy. O umístění bojovaly nakonec jen 4 dvojice, protože jeden z účinkujících nedokázal svého whippeta předvést do trojúhelníku, takže byl diskvalifikován. Dál nastala výměna psů. Místo Casiho jsem dostala velšteriéra Williho, se kterým nebyla spolupráce zrovna jednoduchá, ale s piškotem jsme to myslím zvládli pěkně. Ale Casimu se nelíbilo, jak na něj mladý muž sahal a škrtil ho na vodítku, takže vyváděl alotria. Tam a zpět ve dvojici jsme to s Willim zvládli, ale bylo mi strašně líto Casíška, který se škrtil a vyděšeně na mě koukal. Předvedení zakončil ukázkovým útěkem, kdy se svému handlerovi vyškubnul z vodítka. Vrátila jsem mu jeho psa a zavolala jsem si Casiho, který se tvářil jako zmoklá slepice. Nakonec se mi ho podařilo pomocí pár vlídných slov a piškotků přesvědčit, že to není tak zlé a že to ještě zvládne. Postavila jsem ho do postoje a ještě jsem se omluvila Williho pánečkovi, že mu to Casi tak zkazil. Když dobojovaly zbylé dvě soutěžící s kokrem a foxteriérem, došlo na zadávání pořadí. K mému obrovskému údivu jsme byli čtvrtí, vyhrála slečna s kokrem. Byla jsem z toho naprosto zmatená, protože jsem nic nezkazila, leda že bych byla penalizovaná za to, že někdo nedokázal spolupracovat s mým psem… Abych pravdu řekla, zklamání to bylo velké, ale zároveň jsem na Casiho byla náležitě pyšná, protože se zvládnul tak rychle vyrovnat ne se zrovna vlídným zacházením.

Po tomto dílčím nezdaru jsme zabalily věci, nasedly do auta a hurá domů. Potíže na cestě byly stejného charakteru jako v sobotu (neohleduplní řidiči, červené vlny) plus nepřízeň počasí v podobě deště a občasné mlhy. Kluci byli naprosto dokonalí a tak celou cestu spali na zadním sedadle a ani nedutali. Za českými hranicemi jsme nakrmily auto porcí benzínu, sebe sendviči, kávou a čokoládou z nejmenovaného fast-foodu a pokračovaly jsme v cestě. Do Brna jsme přijely něco po půl jedenácté a Míla dorazila domů okolo půlnoci. Tím skončil náš malý výlet do polské Poznaně, kde se v roce 2006 bude konat světová výstava psů.

  Chinese Crested Dog
Posuzovala: Tatjana Urek (Slovinsko - Slovenia)

08.11.2004, Výsledky a text: Jana Kvíčalová.ch.s. Appleberry  foto: archiv www.nahaci.cz