Národní výstava (CWC) |
||||||||||
Nowa Ruda - 4. prosince 2004 - Poland |
||||||||||
|
||||||||||
Na výstavy jezdím sama opravdu výjimečně a sobota 4. prosince k těmto výjimkám patřila. Zatímco se manžel věnoval v Praze fotografování automobilové rallye, mířila jsem v sobotu dopoledne do Polska a za mnou v autě pochrupoval jen Cody. Kdepak, nemyslete si, že píšu nesmysly, čtete dobře. Opravdu jsem v poklidu vyjížděla z Prahy až v 8.45 ráno. Pořadatelé totiž na vstupní list napsali i čas posuzování daného psa a na nás s Codym měla přijít řada až ve 13.10 odpoledne. Přesto mi to jaksi nedalo a u zimního stadionu v Rudě jsem zaparkovala těsně po půl jedenácté. Páni, ani si nevzpomínám, kdy jsme byli na nějaké "tak blízké" zahraniční výstavě... Pořadatel na parkovišti požadoval 10 zlotých, které jsem neměla. Byl mi však ochoten nabídnout poplatek 5 EUR, kterážto částka se ale nelíbila mě. Nakonec jsme se dohodli na 100 Kč, ale ve finále si řekl o 50 Kč, když po něm nebudu chtít účtenku. No, dopoledne začalo zajímavě. Zaparkovala jsem dle pokynů pořadatelů za budovou bazénu a zimního stadionu, kde se podle šipek s jezevčíkem konala výstava. Po kamenitém povrchu jsem překodrcala klec s Codym k budově a tady nastalo první ouvej. Co je bezbariérový přístup, to tady evidentně nikdy neslyšeli. Asi dvacítka schodů pěkně potrápila spoustu vystavovatelů a to jsem ještě netušila, že výstavní kancelář je úplně na druhé straně objektu. Touto cestou děkuji ochotnému českému majiteli tibetského španěla (psík získal BOB, maj. Lesek Król z Bohumína), který mi bez váhání pomohl vynést klec na vytoužený vrchol pomyslného ledovce. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Nejbližšími dveřmi jsem vtáhla klec z mrazivého počasí do haly. To ovšem jen proto, aby mi paní u vchodu vysvětlila, že tudy opravdu se psem nemohu, neboť výstavní kancelář je o patro níž na opačné straně. S jasnou vidinou toho, že další dobrovolník na nošení klece se mi bude shánět výrazně hůř jsem se zasekla: "Tak to tedy ne. Já už tuhle klec po schodech nikam vláčet nebudu." Asi jsem vypadala hodně odhodlaně, neboť paní ani neprotestovala, když jsem Codyho pojízdný příbytek zakotvila na ochozu stadionu a teprve pak šla o patro níž pro katalog. Mimochodem, pokud krajowou výstavu v Polsku zaplatíte předem, přijde vám domů nejen vstupní list, ale už rovnou i katalogové číslo (Cody měl pěkné - 994) jež není hodno posléze doma zapomenout. Na výstavě se pak nemusíte ničím zdržovat a vyzvednete si jen katalog. Na ochozu, na místě, jež se ukázalo jako svrchovaně strategické, jsme s Codym setrvali celý den. Pravda, docela tu táhlo od dveří, ale rozhled po celé výstavní ploše a dostatek místa k sezení byl nakonec k nezaplacení. Pouhým pohledem do našeho kruhu, v němž posuzoval zkušený pan Řehánek, jsem zjistila, že vše běží jako podle jízdního řádu. Nádhera! Manželovi jsem poslala tradiční SMS, že auto, pes i já jsme v pořádku, letmo jsem prolistovala katalog, vyvenčila labuťáčka, malinko vylepšila sebe a pustila se do česání. Díky tomu, že jsem Codyho dofénovala tentýž den ráno v půl osmé, jeho srst mi nedala téměř žádnou práci. Koupání je specialitou a dnes už i vysoce odbornou prací mého manžela, který po ránu sršel vtipem prostřednictvím SMS. "Nezoufej, Codyho jsem vykoupal na BOBa. Jen jsem to asi zapomněl říct rozhodčímu :o)) ", povzbudil mě, když jsem mu napsala, že má Cody ve své třídě dva soupeře a ve třídě šampionů je Nabab Germanika. "Co já bych jen dala za pouhé Codýskovo CWC", říkala jsem si. Cody už požadovaná tři čekatelství i splněný termín šesti měsíců mezi nimi měl, ale dvě CWC získal u stejné rozhodčí, což je u polského šampionátu nepřípustné (každé CWC musí zadat jiný rozhodčí!). Skoro jsem si začala myslet, že Cody splní dřív šampiona Maďarska... Ve společnosti 19 číňánků mě překvapilo, že jsem z Čech přijela jen já s Codym, z Německa dorazila paní Hellmund, jinak samí domácí. Protože jsem byla bez manžela a plně se věnovala Codymu, komentáře ke psům se dnes bohužel nedočkáte. Neměla jsem čas vůbec nic jiného sledovat. Hodně jsem se radovala, když Cody dostal CWC a vůbec nečekala, že dostane i titul nejlepšího psa, natož vítězství v plemeni. Dovézt tyhle tituly z Polska je pro mě pokaždé událost. Za odpolední dění pak může můj manžel. Právě jeho zpráva z mobilu mě udržela na místě až do finálových soutěží. Uznejte, že výzvě typu: "Jen to hezky zkuste, máš nejlepšího psa! Já na tebe doma počkám a těším se" nelze ani po dvaceti letech společného soužití odolat. Všechno ostatní je pak dílem souhry náhod i štěstí. Kvalita finálové konkurence, změna rozhodčího pro skupinu, pořadí při nástupu, finálový výběr, předvedení psa i vkus a konečné rozhodnutí rozhodčího. Čím víc titulů se svými psy mám, tím víc si každého z nich vážím a s o to větší pokorou je přijímám. A tak jsem i cestou domů z Nové Rudy pronesla, jako vyjádření vděčnosti za to všechno a všem, své "Díky". Nevím proč Cody v kleci zrovna kýchnul, což mě vedlo ještě k oblíbenému dodatku: "Je to pravda!" Ať se vám také daří a Codyho konkurentům slibuji, že jakmile z Polska dojde diplom šampiona (u Belissy to trvalo 3 měsíce!) začnu ho hlásit do třídy šampionů... Best
in Group IX - rozhodčí Petr Řehánek: Čínský chocholatý pes * Cody z Haliparku splnil podmínky šampionátu Polska. 04.12.2004, Výsledky - Brychtová, foto: J. Podzemská (děkujeme!) + archiv Brychta, |
||||||||||