Mezinárodní výstava (CACIB)

Vrtojba (Nová Gorica) - Slovinsko - 12. ledna 2003

Naše první výstava v roce 2003 se konala ve Slovinsku, v hale Hit šport center ve Vrtojbě, což je vesnička u známější Nové Gorice. Datum konání, dvanáctého ledna, znamenalo u řady plemen účast takřka symbolickou. Netoliko u čínských chocholatých psů, kterých katalog uváděl 11 a všichni byli, jako naschvál, natěsnáni jen ve třídách mladých a šampionů. Šestnáct majitelů z Čech přihlásilo do Slovinska 27 psů jedenácti různých plemen a stali se tak čtvrtou nejpočetněji zastoupenou zahraniční ekipou. Zajímavé je, že sousedních Italů přijelo téměř dvakrát více než domácích Slovinců. Výstava se konala ve svou dnech - v sobotu soutěžily skupiny I, III, IV, VI, VIII a X, v neděli pak II, V, VIII a IX. Sbor rozhodčích obsahoval jména ze Slovinska, Chorvatska, Maďarska, Itálie a Portugalska.

O účasti nahaté smečky "z Haliparku" rozhodla loňská mezinárodní výstava v Mariboru, kde Akim i Gessi získali první slovinský CAC, a také můj pracovní rozpis rozpis výstav na rok 2003, v němž se mnoho nám vyhovujících termínů slovinských mezinárodních výstav bohužel nenalézá. V propozicích uvedená rozhodčí Tatjana Urek, s níž jsme se poprvé setkali loni v Grazu, byla nadějí na příjemné posuzování pro mladé pejsky, což bylo důvodem k účasti dvou jedenáctiměsíčních odchovanců z mé stanice - Brilianta (po domácku Brileček) a Bellisy (zvané Elis, Elča) z Haliparku. Oba mají své pánečky, kteří se o ně pečlivě starají a kteří našli odvahu, svěřit mi svá psí zlatíčka na dlouhou cestu do Gorice i na výstavu. Cestovní výpravu doplnil, jako vždy, spolucestující Arnoldek a nově také devítitýdenní Dios z Haliparku. Tím se náš počet číňánků zastavil na čísle šest a do auta už se nám vešla jen jedna spolucestující s chlupatým šampionem. Předzvěstí výstavy se stalo počasí. Páteční večerní Televizní noviny ukazovaly kalamitní záběry z jihu Čech, z Rakouska i z Maďarska, kde hustě a vytrvale sněžilo. V našem cestovním itineráři došlo na krizovou variantu, která představovala trasu sice o něco delší, ale zato snad sjízdnou. O půlnoci jsem prohlásila, že do Gorice dojedeme, i kdybychom se tam měli prohrabat! A tak se také stalo.

Vyjížděli jsme pro jistotu den předem, v sobotu ráno. Čekalo nás kolem 700 kilometrů a nevyzpytatelné počasí. Kupodivu se však stalo něco, co jsme vůbec nečekali. Bylo nejen sucho, sjízdno a na silnicích sněhuprosto, ale dokonce nám svítilo i sluníčko. O jednu z mnoha žertovných historek se nám postaral celník na přechodu ve Znojmě. Při prohlížení tří cestovních dokladů na nás nečekaně vybafl: "To dítě musíte mít napsané v pasu!" Podívali jsme se po sobě a v rámci překvapení ani nehlesli. "Ptám se, ve kterém pasu je zapsané to dítě?", zopakoval otázku a my jsme jako jeden muž vyhrkli: "Jaké dítě?" Celník povystrčil hlavu k okénku a zaměřil pohled na zadní sedadlo. V tu chvíli nám to došlo. "Ale to je pes", namítl můj muž klidně, aby úředníka nerozčílil. Kupodivu, dotyčný se svému omylu zasmál, omluvil se a pravil, že jak zahlédl culíky s mašličkou, myslel si, že vezeme dítě. Bavili jsme se ještě dlouho nad tím, jak si dáme psy napsat do pasů!

Silnice v Rakousku byly perfektně upravené i po páteční sněžné kalamitě, která byla všude kolem zjevná. Aniž bych to tušila, zvolila jsem pro přejezd na Slovinskou půdu cestu nejkratší, zato nejnáročnější. Z Itálie jsme autem vyšplhali po serpentýnách na hraniční přechod u Cave de Prédil, nacházející se v nadmořské výšce 1165 metrů. Byli jsme tu široko daleko jediní a zdejší celník nás přejel pohledem, který výmluvně naznačoval cosi o nedostatku našeho duševního zdraví. Na to Hanuš nevinně poznamenal, že je zvědav, jestli mají Slovinci také tak uklizené silnice, jako Italové. Během několika metrů za celnicí bylo jasno. Nemají. Až na dno údolí řek Soča a Sáva v překrásném Triglavském národního parku, nám pod koly křoupal led a uježděný sníh. Mrzlo až praštělo. Přesto bychom úchvatné scenérie z Julských Alp, kterými jsme projížděli, nevyměnili za nic na světě. Skalní masivy, zbrázděné mnoha ledovými vodopády a opředené úzkou točitou silničkou, nám poskytly pod paprsky zapadajícího slunce neopakovatelnou podívanou.

Do Gorice jsme dojeli po 18. hodině a zanedlouho už jsme se zabydlovali v krásném novém hotýlku v Bukovici, což je vesnička asi 4 minuty jízdy od výstaviště ve Vrtojbě. Ubytování nám tradičně sehnala cestovní kancelář Lavaza paní Tuháčkové, a pejskové jsou nám svědky, jak moc jsme jí vychvalovali. V poklidu jsme vyvenčili na téměř prázdném parkovišti s trávníkem, povečeřeli jsme z vlastních zásob, pečlivě vykoupali i vyfénovali pejsky a zalehli před půlnocí, abychom nabrali sil. Pravda, spánek se šesti číňánky najednou jsme s manželem ještě neměli příležitost vyzkoušet, ale stálo to za to. Vzorné štěňátko Diosek se uložilo na svou dečku (na postel naštěstí ještě nevyskočí), a zbylých pět psů během noci rotovalo mezi našimi lůžky. Elisce jsem něžně leč jednoznačně vysvětlila, že polštář je můj a míním na něm vskutku spát celou noc, zatímco Brileček zaujal místo, na kterém obvykle leží Akim - stočil se mi pod kolena. Akísek přeběhl k pánečkovi, Arny mi zalezl pod deku na břicho a Geska za záda. Pocit z jejich důvěry byl nádherný, ale moje noční otáčení vyvolávalo téměř vojenské přesunovací manévry. Ráno jsme se probudili vyspinkaní do růžova, vyvenčili jsme pod vrcholky Alp ozářených ranními paprsky slunce a posnídali vynikající čerstvé pečivo, výtečnou italskou sušenou šunku, salámy, vejce a další dobroty. V pokračující příjemné náladě jsme zaparkovali před výstavištěm.

U vchodu nám pořadatelé označili ruce barevnými páskami z umělé hmoty, aby měli přehled o platících návštěvnících. Za chvilku už jsem třímala katalog a shlédla konkurenci. Moc prima! Obsazené jen čtyři třídy a všude známá konkurence. Na řadu půjdeme jako poslední, takže máme dost času sledovat výstavu. Měli jsme hned od počátku štěstí. Naše hala byla solidně vyhřátá, na rozdíl od haly sousední, v níž se vystavovala odolnější plemena (husky, malamuti, samojedi atd.). Měla totiž netěsnící střechu, uvnitř panovala venkovní teplota a propanbutanové hořáky v jednotlivých kruzích měly v téhle ledárně úlohu spíše symbolickou. Tady bych s číňánky nepřežila ani minutu. Honem jsem se z obchůzky vrátila do naší haly. Se všemi přítomnými majiteli číňánků jsme si přátelsky popovídali a probrali poslední chovatelské novinky. Také jsme zjistili, že zdejší hala má jednu originální vlastnost. Všechno v ní elektrizuje a statická elektřina nejde ničím zvládnout. Psům vstávají chlupy, majitelé si co chvíli místo podání ruky předávají elektrické výboje a ani jiskry místo něžného polibku nejsou nic příjemného. Dnes budou našim naháčkům chocholky poletovat až nad hlavy a ponožky se vytrčí do prostoru kolem tlapek. Mně zanedlouho povstaly i umělé chlupy na teplém výstavním svetru (za normálních okolností jde o docela pěknou ozdobu) a ani dotek s kovovým materiálem nepomáhal. Zdálo se, že všechno má na svědomí materiál podlahy v hale nebo se děje něco, o čem nemáme potuchy. V každém případě byli rozježení dlouhosrstí a elektrizující maltézáčci nebo shih-tzu obrázkem k popukání (určitě jen pro nás, zatímco si majitel rval své trčící vlasy!). Jestli se chtěl někdo na výstavě pobavit a takzvaně si "dobít baterky", pak se mu to ve Vrtojbě určitě povedlo.

Maličký Diosek spal většinu času jako zařezaný (pokud zrovna nebaštil konzervu s masíčkem nebo vesele nechodil po kruhu v hale) a mladí i dospěláci ho následovali. Do kruhu jsme nastupovali až kolem 15. hodiny. Zahraniční premiéru si jako první odbyl Brileček. Chodil pěkně, na stole horko těžko a jen díky vlídnosti paní rozhodčí přečkal detailní prohlídku, ale na konci předvádění už jsme byli vcelku sehraní. Ono chvíli trvá, než se dvojice sladí a vysvětlí si, co kdo po kom chce. Závěrečný postoj ukázal, kde jsou Briliantovy přednosti, na nichž se dá do budoucna stavět. Odměnou mu byl krásný posudek a první důležité ocenění výborný, neboť mu byli za soupeře dva ostřílení borci a vícečetní finalisté. Jen jsem vyšla z kruhu, vyměnila jsem si startovní číslo a Hanuš mi podal dalšího načesaného číňánka. Akima čekal, při neúčasti Areese Pupo-Haichi, již mnohokrát opakovaný souboj s Cocosem. Kdopak bude dnes tím šťastnějším? Dobře jsem věděla, že i "druhý" si odveze v "nejhorším" res. CACIB, protože obsazená byla jen třída šampionů. Štěstěna se obrátila směrem k Akimkovi, který odvedl pěkný výkon v postoji i v pohybu. Pochválila jsem ho a už peláším pro Belissu. Psí holčička je radostí bez sebe, že může něco dělat. Poskakuje na vodítku a panáčkuje. Také ona jde ve své třídě první ze tří konkurentek. Paní rozhodčí se na ní na stole pečlivě zahleděla a zeptala se, jestli to náhodou není sestra toho mladého pejska, kterého jsem vedla předtím. Prý jsou si hodně podobní. Právě tehdy se mi v hlavě zrodila myšlenka na odpolední účast v soutěži párů. Rozuzlení ve třídě mladých fen mě mile překvapilo, protože Zara i Honey Moon jsou zkušené matadorky, ale radost z vítězství Belissky jsem si ani nestihla vychutnat, neboť jsem hned běžela pro Gessi. Ta mě celou dobu sledovala a byla celá bez sebe, že se věnuji někomu jinému. Odvedla svůj standardní výkon oceněný CACIBem, neboť Gerrya nepřijela. Vzápětí se vůbec poprvé stalo, že měl "klan" Brychtovic v soutěži o titul Vítěz plemene početní převahu. Gessi se mnou, Akim s manželem a Belisska s naší spolucestující nastoupili proti nezvykle osamělému Lovely Boyovi. Musela to být pěkná podívaná na čtyři líbivé psy, z níž vyšla vítězně Gessi a uzavřela soutěž číňánků získáním svého jubilejního 30. titulu BOB.

Do odpoledních soutěží mnoho času nezbývalo. Běžela jsem zapsat výsledky do rodokmenů a cestou jsem přihlásila pár číňánků. Byli jsme na soupisce čtvrtí a naděje na možný úspěch se zdála slušná. Nějak jsem v návalu nadšení pozapomněla na rčení Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Do přípravného kruhu nakonec nastoupilo tuším dvanáct párů různých plemen. Ještě před soutěží jsem stačila vzít Brilečka s Eliskou na vodítka, abych zjistila, jestli jim to v páru půjde. To jste měli vidět! Brileček kousal Elisku do ucha, žižlal jí vodítko, Elča poskakovala sem a tam a oba vyváděli takové věci, že jsem kruh zase rychle opustila a Hanuš se mě zeptal, jestli raději nenastoupím s Akimem a Gessi. Řekla jsem si ale, že obě štěňata potřebují trénovat vydatněji než zkušená dvojice, v životě jsme už přišli o víc, než je výstavní poplatek za soutěž párů a nakonec, vždyť je to jen výstava psů. Půjde Brileček a Belissa.

Jako první mě však čekala soutěž mladých. Finále se konalo dohromady pro psy i feny a společně pro všechna plemena z toho dne soutěžících skupin FCI. Když jsem letmo mrkla na složení asi 30 členné konkurence, v duchu jsem si přála, aby Eliska alespoň netrhla ostudu. Vždyť je poprvé v životě na výstavě a hned jí čeká finále! Ovšem psí holčička se vyznamenala. Do kruhu vběhla zvesela, ocásek i hlavičku nahoru a nožičky jí jen kmitaly. Bohužel za záda se nám postavil čau-čau, který dělal samé brikule, a já nestačila s Elis uhýbat. Fenečka se samozřejmě trošku plašila, takže jsem měla plné ruce práce. Pan rozhodčí nás ale za chvíli postavil na jiné místo v řadě psů, čímž se situace uklidnila. Vůbec jsem si nevšimla, že ta půlka haly už je první užší výběr. Ale byly jsme v něm. A v zápětí jsme vybrány na střed, kde už nás zbývalo jen šest. Moderátor vykládal divákům, že ta malá holá fenečka umí tančit (asi jí viděl v kruhu panáčkovat) a vybídl mě, abych to s ní převedla. Pravdu povědíc, měla jsem chuť ho škrtit, protože není nic horšího než si rozhodit soustředěnou Elisku, ale ukázala jsem jí kousek odměny, fenečka se poslušně postavila na zadní a k potěšení diváků zaprosila. Hned jí ale musím zase postavit, protože jde do tuhého. Pan rozhodčí nechává všechny psy jednotlivě chodit. Eliska se snaží, seč jí síly stačí a vzápětí už zase stojí na zemi přede mnou. Začínám jí mít v ruce, už vím kde jí optimálně stojí nožíčky a že se jí nemá sahat na zadeček. Vedle mě stojí slečna s americkým kokrem, vedle ní bernský salašnický pes, boxer a dál nevidím. Čekáme na výsledek. Třetí americký kokr. Druhý nádherný boxer. A první? Světe div se, Kitajski goli pes! Beru Elisku do náruče a nesu jí na nejvyšší stupínek. Dá se tu postavit jako dokonalá profesionálka a focení i předávání cen absolvuje bez hnutí brvou. Jsem z ní celá pryč. Dostala nádherný modrý pohár. To bude mít její panička radost! 

Ale nemám moc času na podobné úvahy. Hned po kratičké soutěži veteránů nastupují páry. Nechávám pohár na naší kleci a vyměňuji ho za Brilečka. Nesu je s Eliskou v náručí přes halu do přípravného kruhu, kde nás do hledáčku zachytí místní televize. V přípravném kruhu je těsno. Obří modré německé dogy, němečtí pinčové, francouzští buldočci, leonbergři, angličtí buldoci, samojedi a řada dalších. Moje mrňátka se tu téměř ztrácejí. Najdu jim místo pro nástup na konci řady za všemi soutěžícími a čekám, co se stane. Kupodivu oba vyrazí na plochu docela pěkně a jako mávnutím proutku zapomenou na lumpačiny. Všechny páry předvedou sólo pohyb po koberci. Brileček s Eliskou dojdou na začátek koberce jako dvě nezbedné děti, ale pak se to stalo. Ve chvíli, kdy jsem vyšla směrem od rozhodčí, oba srovnají krok, běží vedle sebe, mrskají ocásky a tváří se, že jsme právě tohle trénovali den co den. Na zpáteční cestě sice nepatrně poleví z dokonalé jednotnosti, ale i tak jsem z nich v šoku. Stavím je vedle sebe, rovnám nožičky. Třetí místo získají nádherní samojedi. Druhé místo Brileček s Eliskou a zvítězí modré německé dogy. To už jsem blízka infarktu. Vedu pejsky na stupínek, který si vyšlapali. Šikulky moje, to budou pánečkové pyšní, až jim takovou novinu napíšeme domů! První výstava a oba jste si vyzkoušeli i stupně nejvyšší. SMS však musí ještě počkat.

Soutěž v IX. skupině čeká ještě Gessi, i když je naprosto jasné, že díky předchozím úspěchům obou mladých nemá žádnou šanci. Předvede se pěkně a do přímého výběru čtyř finalistů se nedostane. Konečně se mohu vrátit k pejskům i k manželovi (dali jsme si jednu "elektrickou" pusu) a začít si uvědomovat, co se to zase stalo. Jestli se nemýlím, pak je Belisska první českou odchovankyní v rukách českých majitelů, která na zahraniční mezinárodní výstavě vyhrála Junior Best of Day. A úspěch páru, dvou štěňátek, která dnes měla první velkou zkušenost s výstavou? To je opravdu nádhera. Nezapomenu pochopitelně pochválit ani Akimka za CACIB, Gessi za jubilejní BOB, ani Dioska, který se na výstavě s chutí zabydlel. Mezi soutěžemi dokonce usoudil, že se ve finálovém kruhu krásně běhá a ti cizí strejdové a tety, kteří ho muchlají na výstavním stole, jsou tak fajn, že z toho vrtí ocáskem. Jsem z jeho povahy udivená snad každou vteřinou. Pyšným otcem tří vítězů (Akima, Brilečka i Belisky) je Arníček (stránka jeho odchovů), který celý den bedlivě sledoval, jak to jeho dětem jde. Předpokládám, že mu opět výrazně stouplo sebevědomí.

Z výstavy odjíždíme mezi posledními. Pejsky necháme za odměnu na volno proběhnout u hotelu, kde jsme prakticky sami. Nakrmíme smečku a sejdeme se nad teplou polévkou a slavnostním panákem moravské slivovice. Dneska to vážně musíme zapít. Mezitím posílám SMSky do Čech, kde už čekají netrpěliví majitelé Elisky a Brilečka. Snad je úspěchy jejich pejsků potěší. Na kameru ještě zachytíme okamžiky zaslouženého odpočinku našich svěřenců a také to, jak dobře se s námi pejskové mají na výletě.

Druhý den vjíždíme do Itálie za slunečného počasí a cesta probíhá téměř idylicky až do Vídně. Za hlavním městem Rakouska začne foukat vítr, přižene se vánice a auta končí v příkopech jedno za druhým. Sněhové jazyky jsou opravdu nebezpečné. Nejhorší nás ale čeká doma. U Jihlavy se situace výrazně zhoršuje a 50 kilometrů před Prahou vypukne zima. Silničáři nikde, počasí, že by psa nevyhnal a my se zvolna suneme k domovu. Dojeli jsme v pořádku, ale představa, že by nás cestou do Slovinska i zpět provázela takováhle slota, mě bude strašit ještě dlouho. Nicméně, první letošní výprava do zahraničí byla výjimečně úspěšná a my už se pilně chystáme na řadu dalších. Počínaje březnem snad nebude víkend, kdy bychom někam nejeli. Jistá už je naše účast v Lucembursku, Německu, Švýcarsku a Belgii, určitě pojedeme znovu do Slovinska a Chorvatska, kde máme rozjeté šampionáty. Tu a tam se pojedeme na výstavy výhradně bavit, jako například do Maďarska. Tak ať se i vám v roce 2003 na výstavách také daří.

    Čínský chocholatý pes (variety společně)
Posuzovala: Tatjana Urek (Slovinsko)

P-TM	Lovely Boy od Chlpíků (HA)	V1, Vítěz třídy mladých	Thoma/Bregenzer
	You´re My Man of Honeycroft (HA)	V2	Blümel
	Briliant z Haliparku (HA)	V3	Brychtová/Bastl
P-TS	Ch. Akim Hvězda z Podmok (HA)	V1, CACA, CACIB	Brychtová/Nohejlová
	Zholesk Cocos (HA)	V2, res. CAC, res. CACIB	Thoma
	Arees Pupo-Haichi (PP)	neúč.	Nosková
F-TM	Belissa z Haliparku (HA)	V1, Vítěz třídy mladých, Junior Best of Day	Brychtová/ Krausová
	Camelot Yucatan´s Honey Moon (HA)	V2	Thoma
	Zara of Honeycroft (PP)	V3	Blümel
F-TS	Ch. Gessi Modrý květ (HA)	V1, CAC, CACIB, BOB	Brychtová
	Gerrya Modrý květ (HA)	neúč.	Nosková

V soutěži párů obsadili Briliant a Belissa z Haliparku 2. místo.
Belissa z Haliparku obsadila 1. místo v soutěži Junior Best of Day.

Děkuji Martinovi Bastlovi a jeho rodičům i paní Krausové za výbornou péči o Brilečka a Belissku. Mít tak bezvadné majitele pro svá štěňátka, považuji za ohromné štěstí.

14. 01. 2003 - text L. Brychtová, foto H. Brychta