Chov čínských chocholatých psů i nadále prožívá po  celém světě veliký boom a to z hlediska kvantity i kvality. Výstavám stále vládnou elegantní jedinci s hustými chocholy na hlavách, s nápadným osrstěním končetin a s mohutnou srstí na ocasech, labutěnky se předvádějí v dlouhých vlajících „závojích“. V chovu je stále více kladen důraz na celkové zdraví rodičovských párů i odchovů, rostou požadavky na kvalitu chrupu, na zdravotní vyšetření očí, luxací čéšek, někde i dysplazie kyčelních kloubů. Výstavy jako Cruft´s v Anglii, Westminster v USA, světová a evropská, každoročně udávají tón ideálnímu exteriéru pro další období. Není žádným tajemstvím, že, až na příslovečné výjimky, patří většina vítězných naháčů mezi takzvané mezitypy, tedy více osrstěné jedince, kteří se pro výstavní účely upravují holením. V posledních dvou letech jsem výraznější rozdíl zaznamenala jen v Anglii, která si do roku 2000 stále držela jistou uzavřenost a tím i odlišnější typ u převážného počtu jedinců. Přesto ale zdejší vítězové plně odpovídali americké i evropské představě o líbivém vzhledu plemene. Ačkoli je Amerika stále typická jedinci na vyšších nohách s mělčími hrudníky, už i sem proudí importy z opačné strany světa a rozdíly se hodně stírají. Evropa těží rovnoměrně z obou míst. Zejména severské země (Finsko, Švédsko) se staly doménami evropského chovu. Bez naší pozornosti nesmí zůstat ani země bývalého SSSR, jejichž movití chovatelé jsou pro své chovatelské stanice schopni sehnat to nejlepší z nejlepšího. A uprostřed Evropy, po boku nepřehlédnutelného Polska, dřímá naše malá zemička a v jejím srdci je ukrytá řada nadějí pro středoevropský chov čínského chocholatého psa.

Chov u nás

V období let 1999 až 2000 se znovu plně potvrdily předpoklady z konce roku 1998. Na základě komplexních informací o chovu jsem předvídala další růst počtu zápisů i kvality štěňat. Po vyhodnocení kontrol vrhů, účasti na bonitacích i na výstavách musím konstatovat, že chov čínských chocholatých psů v České republice udělal další veliký skok kupředu. Stoupající počet odchovů se díky pečlivé práci chovatelů projevuje na kvalitě jedinců velmi pozitivně. Zlepšila se různorodost krevních linií, proběhla další zahraniční krytí, byli dovezeni další zahraniční jedinci. Podíl na situaci současného chovu má také nepřetržitá propagace plemene, neuvěřitelný entusiasmus nových majitelů a opravdový zájem chovatelů o kvalitu chovu.

Jestliže má chov, na jehož stavu se v našem Klubu kromě chovatelů významně podílí i poradce chovu, k něčemu vypadat, je nezbytné, aby se všichni dokázali podívat zpět a objektivně vyhodnotili to, co se z předpokládaných věcí podařilo a co nikoliv. Letos máme výjimečnou příležitost bilancovat souhrnně i deset let chovu čínských chocholatých psů na území České republiky. Podívejme se tedy společně na chov jako celek i na jeho jednotlivé části.

V plemenné knize č. 2 jsem zveřejnila námět na to, aby byla třístupňová soustava sběru informací o chovu (kontrola vrhu, výstava, bonitace) doplněna ještě o svod dorostu. Návrh pořádání svodů dorostu na členské schůzi na podzim v roce 1998 prošel schválením a od té doby se konaly tři svody dorostu s dobrovolnou účastí. Počet zúčastněných byl na nepovinnou akci pozoruhodný a divákům i chovatelům se podařilo předvést řadu zajímavých chovatelských počinů. Na můj vkus by v tomto směru bylo třeba více trvalejší propagace i péče o nové majitele a za užitečné bych také považovala automatické zasílání pozvánek majitelům pejsků, kteří dosáhnou minimální věkovou hranici 6 měsíců, bez ohledu na členství v klubu, protože cílem je především shromáždit maximum informací o výsledcích rodičovských spojení. V ideálním případě by měl svod dorostu sloužit také majitelům štěňat, aby se v klidném prostředí a pohodové atmosféře mohli zeptat na co potřebují, aby si popovídali s ostatními majiteli a aby své pejsky bez stresu nechali seznámit s ostatními psími kamarády.

Podařilo se také schválit dobrovolné absolvování zdravotních vyšetření očí a luxací čéšek. Všichni jedinci, kteří doposud vyšetřeními prošli, a o nichž vím, byli shledáni bez příznaků. Osobně si myslím, že s ohledem na tlak na zdraví psů z FCI by bylo nejvýše vhodné, aby klub umožnil majitelům psů absolvovat vyšetření přímo při bonitaci tak, jak to dělají v jiných klubech. Stačí se včas domluvit s příslušným veterinárním lékařem a chovatelům tuto formu servisu, která jim ušetří cestování i čas, včas nabídnout. V žádném případě by myšlenka na zdraví naháčů neměla usnout na vavřínech.

O dva roky později jsem na základě dostupných informací předpokládala projev rozdílnosti typů i velikostí, mizející starší typy a nárůst počtu líbivých číňánků. Myslím, že pokud se podíváte do výstavních kruhů, zejména na výstavách, kde nepadne jediné ocenění „velmi dobrý“, není co dodat. Z číňánků se stalo pohledné plemeno, které zájemce o pěkného pejska svým vzhledem dokáže zaujmout. Rozdílnost typů už není tak extrémně markantní a počet špičkových jedinců se rozevírá do šířky – jejich počet roste. Co mě ovšem obzvláště těší je fakt, že chov se zvedl jako celek. Nemáme tedy jednoznačnou špičku, slabý střed a hodně podprůměrných jedinců, jak tomu bývalo v polovině devadesátých let, ale naopak je nesporně výrazná solidní špička, tvořená jedinci z více chovatelských stanic, silné a zdravé jádro chovu a jen pár stanic, většinou s fenami ještě starších typů, které na dnešní vývoj už bohužel nestačí. Důkazem o celkovém ozdravení chovu je rostoucí průměr počtu narozených štěňat ve vrhu, který za rok 2000 činil 4 štěňata na vrh! Nezanedbatelným projevem jsou také rostoucí porodní hmotnosti, přičemž průměr se pohybuje mezi 14 - 16 dkg, a hmotnost štěňat ve věku mezi sedmým a osmým týdnem věku kolísá kolem 1,4 -1,6 kg (je třeba vzít v úvahu onen týden vývoje navíc).

Podařilo se celkově posílit kostry, jednoznačně vlivem kvalitních importů a křížením obou variet mezi sebou, podařilo se významně zlepšit kvalitu i počet zubů u obou variet, hodně se změnil tvar hlav směrem k vyšší eleganci a požadované vyváženosti, podařilo se položit základy černým pigmentům nosů a co nejtmavší barvě očí. Jestliže uvádím pojem „položit základy“, myslím to doslovně a s apelem na rozumné chovatele. Ještě nejsme v situaci, kdy bychom si mohli dovolit nějak výrazněji experimentovat s hnědým pigmentem nebo se světlejší barvou oka. Připomínkou nám budiž Anglie, kde jsem na Cruft´s 2000 viděla řadu jedinců se světlejšíma očima a sami chovatelé vědí, že je to jejich slabina. O modrých a různobarevných očích v Americe ani nemluvě. Protože v původních generacích předků našich psů se vyskytují jedinci s hnědým pigmentem (jednoho mám doma, takže opravdu vím, o čem mluvím), je nutné přihlížet i k těmto generacím předků a jedince se světlejší barvou oka či hnědým pigmentem spojovat vždy jen s partnerem, který je v tomto ohledu co nejméně rizikový a sám má dokonale černý pigment nosu i očí. Mezi prvky, které bude třeba sledovat, patří i ne zcela ideální nasazení a nesení ocasu. Již při kontrolách vrhů evidujeme stále častěji rovné ocasy, které se však špičkou dotýkají hřbetu, čili jsou v oblouku zatočené nad hřbet. Když jsem hledala, kde jsou první náznaky projevů tohoto exteriérového nedostatku, zjistila jsem s překvapením, že jde o shodu náhod. Ocásky se během jednoho roku zvolna začaly objevovat na více místech, bez zjevné souvislosti v liniích. Více se ztratily u osrstěných jedinců, u naháčků byly dost na očích, ale vyskytovaly se nepatrně. Aby si někdo uvedené údaje nevysvětloval nějak jinak: nejde o katastrofu ani kalamitu. Výsledkem mé snahy je, aby chovatelé, posuzovatelé i funkcionáři klubu vzali tento prvek včas, možná i s předstihem, na vědomí a sledovali jeho vývoj. Na zásadní opatření, tedy na automatické snížení známek na hodnotu 2-3 u tohoto jevu, je zatím brzy. Nejprve musíme mít situaci zmapovanou a pak můžeme dělat účinná opatření. Bez rozumného postupu bychom mohli v křehké rovnováze stavu našeho plemene spíše víc pokazit. Takže do budoucna s rozmyslem, ale pozorně.

Tak jako v životě, je i v chovu psů něco za něco. K výše uvedeným kladným jevům v chovu patří bohužel i některé méně příznivé. Jedním z nich je větší počet jedinců tzv. mezitypů, čili naháčů, kteří mají na různých částech těla více srsti, než bychom si přáli. Je to svým způsobem daň za pevnější kostry, za rostoucí kvalitu a hustotu krásného osrstění naháčů i labutěnek. Situace zatím není nijak dramatická zejména proto, že od počátku chovu je při kontrolách vrhů k danému jedinci zaevidováno, že je jedná o mezityp s uvedením kvalitativního stupně (slabý, střední, silný) a současně je přímo ke štěněti uvedeno, že jeho partner může nebo musí být variety hairless. Při důsledném dodržení těchto pravidel, kdy je nutné také při bonitování daného jedince přihlédnout k jeho celkovému vzhledu a kvalitě osrstění v dospělosti, se není v zásadě čeho obávat. Je na poradci chovu, aby pečlivě sledoval stav chovu a dovedl s konkrétním chovatelem prokonzultovat vhodné rodičovské spojení pro příští generace co nejkvalitnějších naháčků. Na vlastní oči jsem viděla jen dvě štěňata silných mezitypů (v kontrole je zapsáno, že o varietě jedince je nutno rozhodnout až na bonitaci dle stravu chrupu), kolem desítky silných mezitypů (holé bříško a řidší srst na bocích) a necelou třicítku středních mezitypů. Musím na tomto místě pochválit skvělou spolupráci s chovateli, kteří mi buď štěňátka vyfotografují, abych měla přesnou představu o rozsahu osrstění nebo je pro nové majitele upraví až po kontrole vrhu. Obě řešení jsou možná. Do dalšího období bude třeba pozorně vybírat rodičovské dvojice tak, aby neměly nejen shodné exteriérové nedostatky, ale aby bylo přihlédnuto i k množství jejich osrstění.

Přetrvávajícím jevem jsou rozdílné kohoutkové výšky. O tom, že se celá populace zvedla, není pochyb a dokládají to i přesná, byť ne nijak alarmující čísla. Ubylo jedinců na dolní hranici výšky, výrazně přibylo jedinců ideální velikosti, ale do chovu bylo zařazeno i více jedinců s větší, než ideální výškou.

Protože členská schůze v roce 2000 neodsouhlasila nadměrnou velikost, jako vyřazující prvek na bonitaci, zbývá o to více práce na chovatele a poradce chovu. Zde si dovolím připomenout zlaté chovatelské pravidlo. Nikdy se nesnažte snížit výšku opačným extrémem, tedy malým jedincem, ale vždy jen jedincem standardním! V tomto ohledu nás čeká ještě dlouhá cesta, ale pevně věřím, že se daného úkolu všichni zhostíme tak, aby naši čínští naháči plně odpovídali znění standardu plemene.

Hmotnost naháčů sledujeme poslední dva roky víceméně orientačně. Zdá se, že je to dobrá cesta. Po vyhodnocení bonitací s ohledem na hmotnosti je vidět, že naháči celkově zesílili v kostrách a osvalení, přičemž nepřekračují stanovenou velikostní hranici ideálu. Jinými slovy řečeno: pes, který překročí ideální hmotnost nemusí překročit ideální velikost. Postih hmotnosti na bonitacích při správné velikosti jedince by mohl mít za následek zbytečné trápení hlady před akcí u těch psů či fen, kteří ideální hranici hmotnosti o něco překročili. To se mi zdá spíše jako negativní prvek v péči o naháče, protože se jedná jen o to, aby se jedinec vešel do našich kritérií. Jestliže je jedinec zdráv, správné velikosti a odpovídajícího vzhledu, nemělo by být, podle mého názoru, mírné překročení hmotnosti na závadu.

Volala jsem také po zpřísnění bonitací. Uskutečnění této výzvy není možné bez úpravy bonitační karty. Členská základna schválila přechodné tříleté období 2001-2003, kdy budou čínští chocholatí psi na bonitacích posuzováni jen popisně s výsledkem chovný nebo nechovný, a po třech letech na základě vyhodnocení a rozboru těchto slovních posudků, s ohledem na vyskytující se jevy, bude navržena číselná bonitační karta, která bude odpovídat aktuální situaci v chovu a bude i nadčasová. Cílem snažení je, aby bylo řadu dalších let možné maximálně využívat výpočetní techniku při vyhodnocování chovu, při hodnocení vkladů jednotlivých jedinců a při jejich hodnocení z hlediska přínosu do chovu. Není to cesta objevná, ale vyzkoušená, kterou je třeba naplánovat tak, aby odpovídala konkrétním potřebám našeho chovu.

Mým, ze standardu odvozeným přáním také bylo, aby se na výstavách a bonitacích věnovalo více pozornosti končetinám v postoji i v pohybu. Ze zahraničí je evidentní, že čínský chocholatý pes je pes pohyblivý a k tomu, aby dobře chodil a běhal, potřebuje výbornou kostru a rovné pevné končetiny. Posuzování pohybu není až tak jednoduchou záležitostí, ale velké naděje vkládám do rozhodčích, kteří mají v oku třeba chrty, seveřany (sibiřský husky, aljašský malamut, samojed), pudly a podobně, což jsou plemena, která dokonalým pohybem vynikají. Čínský chocholatý pes s výborným pohybem je objekt, který ve finálových soutěžích zaručeně upoutá diváky i další posuzovatele.

I nyní si musíme položit tradiční otázku: Co nás čeká? Kudy půjde chov dál? Na základě zkušeností i získaných informací o našem chovu za deset let jeho historie, ovšem s přihlédnutím především k vývoji v posledních dvou letech, vidím následující možnosti. Stálou pozornost vyžadují kohoutkové výšky, cílem by mělo být ustálení na standardem deklarované ideální hranici. Kontinuita sledování a vhodná volba je nezbytná u jedinců tzv. mezitypů, které je třeba spojovat výhradně s odpovídajícími jedinci.

Je také nezbytné udržet co nejširší spektrum různorodých krycích psů, chov začíná akutně potřebovat buď další zahraniční krytí nebo typově odpovídající leč krevně nepříbuzné alespoň dva psy, nejlépe hairless, aby mohli být spojováni s oběma varietami fen. Bez rozmyslu by neměla být volba partnerů z hlediska kombinací různých pigmentů. Stále také trvá základní pravidlo nespojovat jedince se shodnými nedostatky. Tři roky popisných bonitací budou klást větší požadavky jak na poradce chovu, tak na posuzovatele a chovatele, ale věřím, že pro další budoucnost chovu se taková malá obět vyplatí (Popisné bonitace, ačkoli je volební členská chůze odsouhlasila, nebyly výborem klubu akceptovány a naopak byla vytvořena jiná bonitační karta – dodatečná poznámka). Bez pozornosti by neměly do budoucna zůstat ani povahy. Čínský chocholatý pes je bystrý, živý psík a agresivita nebo nadměrná bázlivost k němu rozhodně nepatří.

Za deset let přesáhl počet zapsaných čínských chocholatých psů počet 600. Psi a fenky se kvalitativně proměnili k nepoznání, jsou zdraví, jejich obliba stále stoupá. Při porovnání s jinými málopočetným plemeny, neboť to naše stále málopočetné je, se myslím nemáme za co stydět. O čínských chocholatých psech se mezi veřejností dost ví, jsou k vidění v hojných počtech na výstavách, objevují se na televizní obrazovce i v odborných časopisech. Jejich postup alespoň do užšího výběru finálových soutěží na výstavách se stává spíše pravidlem než výjimkou. Věřím, že zanedlouho si, i přes obtížnost díky odlišnosti variet a barev, odnesou též palmu vítězství v soutěži chovatelských skupin. Mezi jejich majiteli je spousta těch, kteří pro své pejsky budou i dýchat, spousta těch, kteří si je oblíbili navždy. Je to málo nebo hodně? To posuďte sami, neboť jen vám to náleží.

Držíte v ruce další publikaci z řady, která se jako nápad zrodila v roce 1994. Každé dva roky vychází další díl plemenné knihy, která mapuje situaci v chovu a vlastně tak píše kroniku našeho počínání. Je to svým způsobem div, protože na rozdíl od Anglie či Ameriky, se v Čechách historie nebo zásluhy jaksi nenosí. Přesto jsem ráda, že jsem se mohla již na čtyřech dílech z této řady podílet a snad trochu přispět k tomu, že počátky a desetiletá historie chovu čínského chocholatého psa u nás, nebudou zapomenuty. Naši čínští chocholatí psi za sebou mají tisíce let soužití s člověkem. Někdy jim bylo hůř, někdy lépe. Snad jim dnešní doba nabízí domovy, jaké si právem zaslouží. Plné něhy, lidského pohlazení a lásky, protože právě pro ně jsou zrozeni. Přeji vám, aby vám s nimi bylo dobře a děkuji všem, kteří mi byli nápomocni v práci pro ně i pro vás.

Rozbor zápisů v letech 1999 – 2000

Podrobnému hodnocení a vývoji chovu jsem se již věnovala. Při pohledu na výše uvedená čísla posledních dvou let však považuji za nutné vyjádřit svůj názor, že počet štěňat kolem 150 ročně je na hranici únosnosti pro naší republiku. K tomu, aby i další případný nárůst počtu narozených štěňat neznamenal kalamitu pro většinu chovatelů, rozumějte kalamitu ve smyslu vrhů, které téměř celé zůstanou chovateli doma, je naprosto nezbytná intenzivní a stálá propagace plemene na veřejnosti všemi formami i směry, bezchybná činnost klubu, který by měl svým dokonalým komplexním servisem vytvářet zázemí začínajícím majitelům i chovatelům, a nesmí chybět spousta nových nápadů, které pomohou předvést naháče široké veřejnosti v co nejlepším světle. Jedině za těchto předpokladů, vidím budoucnost čínských chocholatých psů v růžových barvách. Selže-li kterákoliv z uvedených částí, spláčeme nad výsledkem všichni nečekaně brzy. Péče o chov vyžaduje elán, nasazení, aktivitu, osobní odpovědnost i přísnou objektivitu. Věřím, že je mezi námi dost šikovných lidí, kteří to dokážou. Proto následuje tabule cti těch nejlepších, kterým jistě všichni blahopřejeme k zaslouženým titulům.

Tabulky, výsledky a komentáře pro plemennou knihu č. 4 roky 1999 –2000, vydanou KCHN v roce 2001 zpracovala  Ing. Libuše Brychtová 2001.