Léto 2004
Kromě běžných pracovních povinností, kromě několika rodinných událostí, jež naplňují pravdivost přísloví, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a kromě jedné humorné soudničky, by se snad naše letošní léto mohlo zdát téměř nudným. Kdo si ale dokáže představit péči o tři vrhy naháčků, k tomu o bandu dospěláků, každoroční milé letní setkání přátel „modrého květu“ a navrch krásné počasí, tomu je jasné, že slovo nuda jsem o těchto prázdninách vypustila ze slovníku. Máte-li chuť se trochu pobavit při mém vyprávění o letních radostech, jste srdečně zváni.

Moje letošní vrhy číňánků G (pět štěňátek) a H (čtyři) dostaly výstavní budoucnost už do vínku. Géčko se narodilo v den mezinárodní výstavy v Litoměřicích, Háčko v den výstavy v Leszně. V červenci, dva dny před mladoboleslavskou národní výstavou je doplnil tříčlenný vrh "I". Jestli se ptáte, jak lze skloubit chov i výstavy, pak vězte, že s trochou snahy poměrně jednoduše. Většina chovatelů ví, že než mrňata dorostou do věku, kdy s nimi začíná být legrace, tedy asi do pátého týdne, jde obvykle všechno jako po másle a bez větších komplikací. Pravda, výjimky i u nás potvrzují pravidlo, jak se vzápětí dočtete. Nám začala idylka úderem prvního červencového týdne, kdy psíčata z prvních dvou vrhů prvně vyběhla volně z ohrádky na zahradě.

Kolik mají učitelů?
Přesně si pamatuji výraz svých dospěláků (Arnyho, Akima a Gessi), který čitelně říkal: „Spaste duši! Už to nám zase začíná!“ Dobře totiž vědí, že jim svěřuji jednu z nejdůležitějších částí výchovy štěňátek, kterou sama dokonale zvládnout nemůžu. Mají na starosti abecedu psího chování, porozumění, společenský bonton a ukázky vyšších dovedností, jako je chůze po schodech, aportování a vzorné chování v přítomnosti návštěv. Na sobě nechávám speciální činnosti typu: nos se nekouše, ale olizuje, uši se nehryzají ale pusinkují, páníček není trampolína, ale pohovka na spaní atd. Mezi moje socializační témata patří také soužití s lidmi, zvykání na obojek a vodítko, základy přivolání, poznávání životních situací, speciální bojové hry, denní a krmný režim.

No a pak tu máme obory, do kterých se štěňata zaškolují den co den sama s velikou vynalézavostí a jak zjišťuji, přesně dle vrozeného rozvrhu daného matkou přírodou. Mám na mysli ochutnávání čehokoliv, drcení větviček, keříků a kůry stromů, exteriérovou úpravu květin (výsledný tvar jakéhokoliv rostlinného objektu se blíží bonsajím), vyhrabávání děr a tunelů v hlíně (proč jen jsem je nechala dívat se v televizi na dokumentární film o budování tunelu Mrázovka!). V osnovách je i hra na honěnou, na schovávanou, přetahovaná, výuka válečných akcí v praxi (naše štěňátka obzvláště milují Hvězdné války), módní změna image (obalování se v bahně, v hlíně, ve slámě a ve vonných přírodních esencích různých typů ). Nelze tu vyjmenovat všechno, co nového zvládne devět malých lumpíků každý týden. Přiznávám, že i v rámci výchovy správně socializovaných štěňátek mám chvíle, kdy místo výchovného napomenutí řičím smíchy až mi tečou slzy a na mysli mi vyvstane má vlastní poučka: „Čínský chocholatý pes vám zbystří všechny smysly a nikdy se s ním nebudete nudit. Chcete-li mu v nápadech stačit, musíte být myšlenkově vždycky o krok před ním.“

Jací jsou?
Devět štěňátek je devět malých osobností, jež lze opatřit trefným přívlastkem „co kus to originál“. A aby byl náš život chovatelský opravdu pestrý, liší se jejich chování individuálně den ode dne. Jednou je první ten, druhý den onen, jednou zlobí jeden, jiný den snad všichni. Jen ten, kdo se svými štěňaty prožije v tomto období většinu času a kdo jim věnuje i kus svého srdce, žasne co chvíli nad dokonalostí a nápaditostí přírody. Držet v dlani čerstvě narozené štěně, cítit jeho sílu a dravost do života a pak sledovat jeho první krůčky, je zázrak. A pomáhat malým budoucím šampionům a čtyřnohým členům rodin objevovat svět krůček po krůčku, to mě nikdy nepřestane bavit.

Kupříkladu nevím jak je možné, že po loňském vrhu F se mi i v letošním vrhu G objevili dva kříženci číňánka s potápníkem. Garde a Gloris jsou rozenými experty na vodní sporty. Doma v ohrádce obvykle zvrhnou misku s vodou a v louži na linoleu se v rámci honění kloužou jako na bruslích. Venku se pro změnu promění v potápěče, strčí do hluboké misky nebo škopíčku přední packy, pak hlavu, nožkama šplouchají jako by vyráběli příboj a čeníšky drandí po dně misky a vyfukují bubliny. Pak začnou vodu nabírat, tlamičkou jí vyhazují ven a letící kapičky chytají jako bublifuk. Když je potápění omrzí, projdou misku všema nohama a jsou se hned hrabat do hlíny, aby mě (případně udivenou a pobavenou návštěvu pokud možno oblečenou v bílém oděvu) vzápětí přišli s jásotem přivítat. Výskoky nám sdělují, jak báječnou zábavu vymysleli. Jedno odpoledne, kdy by vedro porazilo i slona, jsem si z mrňat v rámci rozvíjení jejich schopností, udělala legraci. Na zahradu jsem vedle sebe dala tři velké misky s vodou a čekala, co bude. Stalo se, co jsem předvídala. Garde se postavil předníma nohama do jedné a zadníma do druhé misky, zatímco čumákem lovil ve třetí (možná jste tuhle scénku viděli i na naší on-line kameře). Gloriska jeho žertík hnedle vylepšila. S grácií dámy své úrovně pomalu vstoupila do vody a ještě pomaleji zalehla. Teprve pak spokojeně vydechla, jaké že jsem jim to připravila skvělé lázně!

Hrátky s vetřelcem
Téměř k infarktu mě letos přivedla Gessi. Míchám večerní krmení, což je prozatím sedm misek, ale každá s trochu jiným obsahem, a jen koutkem oka jsem zahlédla, že se v obývacím pokoji děje něco zvláštního. Chlap by to nechal být, ale ženský instinkt je radno neprodleně poslechnout. Nechala jsem krmení krmením a nakoukla do pokojíčku. Geska si pacičkami s čímsi hrála a pinkala si drobný objekt pěkně zleva doprava. „Ale Gessinko, nech toho ubohého pavoučka“, pravím s účastí a jdu nešťastníka vysvobodit. Jenže fenečka znovu pink, pink a mě došlo, co vidím. Nekompromisní a ostré „Fuj!“ ze mě vystřelilo rychlostí strachu, který mě téměř omráčil. Geska si totiž cvrnkala s ohromným sršněm! Ten už měl hry na fackovacího panáka zjevně tak akorát a jeho temné bzunění nabíralo hloubku. Popadla jsem první předmět, který mi padl do ruky a nasrknutého hmyzáka přikryla na podlaze miskou. „Prokristapána kolikrát ti má vysvětlovat, že si potvory s pruhovaným zadečkem nemáš brát na hraní!“, laju fenečce, která natahuje hlavinku k misce, nadskakující pod nápory teď už zuřícího sršního bombardéru. „Tohle samy nezvládneme děvče, to chce mužnou sílu“, varuju Gesku před snahou o osvobození kamaráda, se kterým si tak pěkně pohrála. Manžel vzápětí podložil misku papírem a pak pevnou podložkou, aby sršáně mohl transportovat i s tímto nečekaným typem vězení. „Copak s ním uděláme?“, zeptal se pán tvorstva, u kterého, jak jsem postřehla, bych v tu chvíli instinkt lovce zabijáka hledala marně. „No, možná bys mu mohl zkusit laskavě domluvit, aby na nás nebyl ošklivý, protože mu náš pes jenom trošku otřískal hlavu o podlahu“, utrousila jsem jízlivě při představě, že bude následovat výklad o neškodnosti a láskyplnosti krotkých sršáňů. Hanuš mě ale dostal. „Třeba by šlo použít to, co se samo nabízí“, kývl pohledem na dno obrácené misky s nápisem „Určeno pro mikrovlnné trouby“. „Tak to tedy ne! Žádného sršně seškrabovat nebudu!“, zamítla jsem rozhodně jeho nápad při živé představě uškvařeného a rozprsknutého vetřelce. Manžel se pochlapil, pravil, že si to tedy vyřídí jen oni dva, vzal do ruky šroubovák, zakrytou misku s odsouzencem a vyrazil neznámo kam. Vrátil se zanedlouho a sám. „Co jsi s tím nebožákem udělal?“ zeptala jsem se a ohlédla se k oknu, jestli mi na svobodu vypuštěný sršeň náhodou zrovna neklepe na okno. „Neboj se, šlo to rychle a milosrdně“, ujistil mě spokojeně Hanuš. „Připojil jsem ho na 220 V a zajistil mu humánní popravu po vzoru amerického elektrického křesla.“ S obavou jsem se podívala do misky a očekávala v ní stopy po kremaci. A ono nic. Manžel nevydržel a vida můj nastupující nedůvěřivý výraz dodal, že největší údernou sílu má přece jen podrážka jeho botasky. „Víš, ale on toho měl i tak docela dost. Geska ho dost uondala. Nestačil se ani leknout.“ Společným povzdechem „Budiž mu země lehká“ jsme naštěstí bez následků na našem zdraví či životech psů uzavřeli letní příhodu se sršněm.

Kdo vyhraje?
Vynalézavost psích mrňat nezná mezí. Galánek, puntíkovaný naháček,tolik podobný Akimovi, ukořistil na zahradě krásnou větvičku a odnesl si jí do pelíšku, kde jí spokojeně žižlal. Gloriska mu jí zjevně záviděla a začala vymýšlet, jak si také žvýknout, či jak případně tu úžasnou hračku získat. Chvíli poskakovala kolem pejska, který dřívko držel v pacičkách a její výpady odháněl ceněním zoubků a naznačováním obranných výpadů. Pak zkusila metodu „Hele pojď se honit“ a lákala Galánka ke hře, přičemž v kruzích odbíhala od pelíšku a v náletech se vracela. Výsledek snažení se rovnal nule. Stála jsem opřená o zídku a sledovala fenečku, která se v sedě hluboce zamyslela. Pak odskotačila o kousek dál, ale zůstala v nejlepším zorném úhlu svého objektu. Vzápětí nadšeně vypískla a rychlostí objevitele zlatého pokladu začala zuřivě hrabat. Její nápad přilákal Herolda i Hardyho a oba se jí jali vydatně pomáhat. Zato Galánek vypadal, že právě oslepl a ohluchl. Glorisčino sebevědomí zaváhalo: „To přece není možné, aby mi nějaký chlap odolal“. Pomalu se připlížila k pelíšku, několikrát ho obešla kolem dokola a jako správnou ženskou jí pochopitelně napadlo řešení. Objevila totiž, že pelíšek má po straně díru (byla to původně kukaň, jenomže teď z ní byl už jen poněkud neforemný lívanec). Párkrát do otvoru strčila nosem, nejdřív slabě, potom silněji. Než jsem se nadála nadskočila, v trysku oběhla kolem pelíšku kruh a vší silou vrazila do kukaně. Ani nevím jak se jí to povedlo, ale vidět Glorisku, jak pacičkami kutálí po zahradě Galána kompletně zarolovaného do pelíšku jako do palačinky, byl pohled pro bohy. Psík asi nebude mít rád jízdu na kolotoči, protože po třetím kotoulu vyletěl ze svého vězení a, samozřejmě, bez větvičky. Gloris počkala až se kukaň rozbalí, v letu rafla vytouženou kořist a než bys řekl švec, byla v prachu. Galánkovi se tak dostalo důležitého životního poučení: „Na chytrou ženskou nikdy nevyzraješ!“ Snad si ho bude pamatovat.

Noční hrátky
V devíti týdnech věku Géčkových štěňat, to už všechny tři nahaté psí holčičky a také nahatý Godrick byli u svých nových pánečků, jsem zařadila do programu noční vycházky. Ponoukl mě k tomu právě Godriček, který, když se při svém nočním odjezdu domů byl vyčůrat, vyštěkal zahradní stůl, protože ho potmě ještě neviděl. V té době pejskové ještě sami nechodili dvě patra nahoru do schodů ani dolů, takže jsme je v teplé letní noci s manželem snesli v náručí do přízemí a vypustili na zahradu. To by jeden neřekl, kolik strašidel se nám tady urodilo! Miska s vodou, vanička, zahradní hadice, větev ořešáku, kropicí konev a jiné stíny vrhající předměty. Svítil totiž měsíc, větřík profukoval teplý, leč vcelku vydatný a stínohra na zdech domu byla dokonalá. Než štěňata prohlédla mojí lest v podobě stínovaných zvířátek na hlavní zdi, báječně jsme se pobavili. Psí kolektiv projevil vlastnosti smečky i individuální zdatnost svách jednotlivých členů. Přijít ale v jednom šiku až k domnělému útočníkovi a zjistit, že se dá čumáčkem strčit leda do prázdné stěny, je opravdu potupné. Však se malí nezbedové víckrát nachytat nenechali a dnes už běhají na noční venčení se stejným nadšením jako na denní. Hlavně, že se můžou prohnat venku a proběhnout.

Pokračování příští týden!
 
On-line kamera
Zatím se bavte s našimi štěňaty prostřednictvím naší on-line kamery. Nejlepší čas ke sledování aktivních štěňátek bývá kolem deváté hodiny po ranním venčení a večer po krmení od 18. hodiny dále. Poslední vlnu hrátek můžete zachytit ještě později večer, podle toho, jaký máme doma program. Budete-li mít štěstí uvidíte, jak štěňátka češeme, kartáčujeme, kontrolujeme jim skus, učíme je stát na stole, odměňujeme je a pracujeme s nimi.

 08.09.2004 Libuška Brychtová a naháčci z Haliparku