Ich. Arnold Malyshka Airin
čínský chocholatý pes - ch.s. z Haliparku

Kontakt:
ing. Libuše  Brychtová
U Malvazinky 8
150 00 Praha 5
Mobil: +420 603 232 067
Email:libab@nahaci.cz

Většinu mých psů znáte jen z výstav a z fotografií. Já bych vám chtěla ty naše představit o něco víc. Přála bych si, abyste se na ně dokázali podívat jako na naše kamarády, kteří jsou pro nás stálým zdrojem inspirace i formou odpočinku a relaxace.

Psychologicky nejzajímavější a nejpestřejší je bezesporu Arny, Arník, Arníček nebo Arnoldek, podle rodokmenu Arnold Malyshka Airin. (Tu tam mu někdo kvůli osvalené postavě a křestnímu jmény Arnold přezdívá Schwarzeneger, ti zlomyslní a závistiví mu mezi sebou říkají komsomolec nebo rusák). Pro nás osobně ale je, a navždy bude, kouzelným citlivým psíkem, který nás mnohému naučil. Je neuvěřitelně mazlivý, přítulný a oddaný. Moc rád nám sedává na klíně s pacičkami kolem krku a nechává se hladit po zádečkách. Přitom rozdává něžné pusinky na krk i na tvář, očichává nám oči a čeníškem spokojeně snifá kolem našich uší. Je ale také psem, který v říjnu 2000 a únoru 2001 nevědomky změnil mezilidské vztahy v klubu chovatelů naháčů, protože někteří lidé jeho první mezinárodní výstavní úspěchy neunesli. Dnes už o kvalitách psa prokazatelně není pochyb a je jasné, že celý humbuk i odvolání rozhodčího z posuzování naháčů bylo úplně zbytečné. Inu, ti opravdu dobří to nemají jednoduché a je jedno, jestli se jedná o psy nebo o lidi. A nyní už si vás dovoluji seznámit s Arnym tak, jak ho neznáte a napsat vám o něm to, co ještě nevíte.

Arny se k nám dostal náhodou a jak s oblibou říkám, řízením osudu. V únoru 1999 jsme měli doma tři malé knírače a tři čínské naháčky. Další pes při troše rozumu nepřipadal do bytu 3+1 v úvahu. Ale znáte to, člověk míní, život mění. A u nás všechno změnil jeden telefonát. Arny přiletěl do Čech z Moskvy letadlem, jako nečekaný dárek. Obdarovaný si pejska nemohl nechat a tak zavolal k nám domů s nabídkou rodokmenově zajímavého pejska, který by mohl přispět do našeho chovu. Dnes už to mohu prozradit. Kroutila jsem se jako žížala na rozžhaveném plechu. Pes z Ruska! To je nápad. Dotyčný obdarovaný, mezinárodní posuzovatel exteriéru Karel Hořák, tvrdil, že se mu pejsek zdá dost pěkný. V duchu jsem se tvářila velmi skepticky a před očima se mi míhalo pár starších fotografií dost nelíbivých číňánků z oné velké východní země. Rozhodnost páně Hořákova ale slavila úspěch. Dodnes slyším, jak v sobotu ráno před osmou hodinou (což je pro mě s manželem ekvivalent půlnoci), zvedám telefon, do kterého mi pan rozhodčí sděluje, že do půl hodiny je u nás a psa mi veze nejen ukázat, ale míní ho u nás nechat do večera, kdy se pro něj zastaví. Ani jsem nestačila zaprotestovat a výprava už byla na cestě. Sněžilo, mrzlo, byla odporná zima a sychravo. Hodila jsem do sebe kávu a snažila se probudit. 

Nezapomenutelný obrázek následoval asi po půl hodině. Do dveří mojí podkrovní kanceláře vešla jako první paní v norkovém kožichu a z huňatých chlupů vykukovala překvapivě pěkná hlavička s bílou čupřinou a dvěma černýma jiskrnýma očkama. Téměř okamžitě mě zalechtalo v zátylku a vnitřní hlas mi tichounce špitl, že s večerním vrácením psíčete to asi nebude tak jednoduché. Když pak paní vybalila z kožichu světle růžového pejska v hnědém pleteném svetříku, ze kterého koukala jen hlava, nohy a ocásek, bylo ještě hůř. Během další čtvrt hodiny jsem těžce lovila zbytky ruštiny, abych se vyptala, co a jak a přeslabikovala předložený rodokmen. Byl opravdu zajímavý. Tatínek americký šampion, v předcích řada puntíkovaných jedinců a všichni přes tatínka zcela nepříbuzní k našim psům v ČR. Přes maminku také polovina amerických předků, z nichž jsem část znala na vlastní oči. Pejsek se zahřál a tak jsme ho vysypali i ze svetříku. Vyklubal se sedmiměsíční klučík s pevnou kostrou, velmi pěkným úhlením a prostorným pohybem, s elegantní hlavou, jiskrnýma očkama, nůžkovým skusem a bílým osrstěním. Byl hodně podobný svému americkému tatínkovi, jehož fotografii sebou chovatelé také přivezli. Jen téměř čistě růžová barva mi dávala zabrat. Sedm let jsem prohlašovala, že nikdy nebudu mít skvrnitého číňana, protože se mi líbí víc ti tmaví. A najednou tohle. Než jsem stačila dovést všechny své úvahy do konce, byla návštěva pryč a já zůstala v kanceláři sama s Arnym, který nerozuměl česky ani "Nazdar". Ke všemu jsem se zapomněla zeptat, jak se psovi rusky řekne, že se má vyvenčit!

V následujících dvou hodinách jsem systematicky obvolávala různé chovatele s dotazem, zda některý z nich takového pejska nechce. V podvědomí mě ale hryzalo tajné přání, aby se nakonec nikdo nenašel. A to se také stalo. S manželem jsme k polednímu vzali Arnyho k nám do bytu. Ostatní psíky jsme zavřeli, aby se štěně nejdříve seznámilo s prostorem, než se na něj ostatní zvědavci vrhnou. I v téhle chvíli vidím sebe a manžela, jak sedíme v kuchyni na podlaze a navzájem se s psíkem okukujeme. Také jsme se statečně přesvědčovali, že dalšího psa opravdu mít nemůžeme, protože sedm je moc a další pes je velké riziko. Situaci, lidově řečeno "rozštípla" manželova maminka. Jakmile vešla k nám do kuchyně, mrkla na psíče a rovnou řekla:“ Jé, to je pěkný pejsek! Ten už u nás zůstane, viďte“. A bylo vymalováno. Arny, jako by jí snad rozuměl, se ke mně pomalu přiblížil, pomaličku a opatrně, jedna nožka za druhou, mi vlezl na klín. Poprvé mi dal pacičky kolem krku, přitiskl si hlavu vedle mé tváře, položil mi jí na rameno a tichounce vzdychl. Od té chvíle byl navždy můj. Pocit, že potřebuje nutně zachránit, mazlit a konejšit, dovede vyvolávat bezkonkurenčně a já ho v příštích letech budu moci zažívat ještě mnohokrát. Umí se tvářit zoufale, odevzdaně, bezbranně a neuvěřitelně smutně. Kámen by se nad ním ustrnul. Tak dostal i nás a asi dobře věděl proč. Večer pan Hořák ani nevolal. Volala jsem já jemu a on jen odtušil, že od začátku věděl, jak to dopadne. Pak už šlo všechno jako na drátkách. Po večerním vykoupání, kdy byl Arny naprosto vzorný a jednou provždy mi dal najevo, jak neskonale a opravdově miluje čistotu, jsem pejska vzala rovnou do postele. Přitiskl se ke mně jako žvýkačka a snad bez jediného otočení prospal noc. Dodnes spává klidně, nemrská se, ani nehází a jeho místo je nad mými pokrčenými koleny (ležím-li na boku). Stočí se do klubíčka a hlavu si opře nahoru na můj bok. Další dva měsíce jsem měla doma bezpapíráka, protože tak dlouho trvalo vyřízení exportního rodokmenu z Ruska.

Seznámení s domácími psíky proběhlo skvěle a bez problémů. Nekonfliktní naháček se zařadil na konec smečky a během půl roku se postupně posouval směrem vzhůru. Chvíli trvalo, než začal důvěřovat mému muži a několik dalších měsíců jsme krůček po krůčku odhalovali taje jeho povahy. Po zakoupení Arnyho jsem se zařekla, že si už nikdy nepořídím odrostlého psa. Tuhle chybu jsem udělala už s Aryanem (po odběru z kotce ve třech měsících věku jsem ho dávala psychicky dohromady do devíti měsíců) a ani Arny nevypadal, že by měl z dětství ideální zážitky. Doma je to skvělý psík, venku se svou smečkou je sebevědomý a provokuje je ke kdejaké lumpárně. Zato nenávidí výstavy, hluk, davy lidí, střelbu a velké vousaté chlapy. Po čtyřech měsících pobytu u nás, se v červnu 1999 na evropské výstavě v Tullnu ke svým chovatelům vůbec nehlásil. Přesněji řečeno na paní se podíval s tím, že jí vůbec nezná, a vousatého pána se bál tak, že mi zalezl do náruče, odkud se odhodlal vylézt za čtvrt hodiny. Pro úplnost musím dodat, že ani oni ho nepoznali a velice se divili, jak mohlo to prodané růžové nic vyspět v tak pohledného psíka.

Bylo mi jasné, že Arny u nás bude potřebovat k aklimatizaci čas. Nejprve se musel naučit česky, seznámit se s pravidly chodu naší domácnosti a vstřebat základní výchovu. Dost dlouho jsem měla dojem, že se psík bojí, abychom ho zase někomu neprodali a velice na nás visel. Dát ho někomu cizímu do náruče byl pro něj nejkrutější trest (dnes už ví, že je náš a dá se od cizích chovat, pokud si to přejeme.) Díky teplým a slunečným Velikonočním svátkům se na sluníčku změnil k nepoznání. Z růžového stvoření se vyklubal docela pohledný tmavě skvrnitý mladý pes. Většina lidí, kteří Arnyho viděli pár dnů po jeho příjezdu do ČR a pak až za osm týdnů, se mě ptala, zda je to ten samý pes. Tak moc se jeho vzhled změnil. Krmila jsem ho tím nejlepším co bylo k dispozici, hodně běhal a posiloval. S velkou chutí začal ukazovat své silné stránky. Z našich psů byl nejrychlejší a jeho sprinty na velkých otevřených plochách mě udivují dodnes. Pěkně osvalil, narostla mu chocholka a osrstily se nožky i ocásek. Za dané konkurence začal k mému údivu sklízet i úspěchy na výstavách. V kruhu se sice tvářil mírně řečeno nenadšeně, ale zkušení rozhodčí v něm dokázali rozpoznat jeho kvality. Opakování a upevňování výchovy výhradně pozitivními metodami slaví úspěch a dnes už pejsek splnil i mé nejtajnější přání. Stal se druhým interšampionem v naší domácnosti.

S ohledem na Arnyho dětské zážitky, které nebyly pravděpodobně příliš pěkné, byl pro nás každý pokrok v jeho projevech malým svátkem. Připadali jsme si jako pěstouni, jejichž svěřenec si pomalu zvyká na novou rodinu a prožívali jsme s ním řadu jeho „poprvé“. Poprvé sám vyskočil k manželovi na klín a dal se pohladit, poprvé mu dal pačičky kolem krku a začal mu láskyplně žižlat ucho. Poprvé usnul spokojeně rozvalený na posteli na zádech, s packami vytrčenými ke stropu. Poprvé přinesl aportek, poprvé zaštěkal. Mimochodem zaštěkání, to byl zážitek. Arny má nejhlubší hlas ze všech našich psů a když prvně zaňafal, pěkně jsme se lekli. Doma je tím nejmazlivějším psíkem, jakého si dovedete představit. Zatímco Gessi je malá divoška a Akim atlet gymnasta, Arny má své stálé zvyky, které nás nepřestávají bavit. Kupříkladu, když si Gessi s Akimem hrají s nějakou hračkou, Arny je tiše pozoruje. Jakmile se ti dva od hračky kousek vzdálí, Arny pomaličku a jakoby mimochodem projde kolem, pomalinku a jemně hračku uchopí do tlamičky a stejně pomalu a plynule si jí odnese na své křeslo, kde si jí položí na pacičky s výrazem vítěze. Je velkým stratégem. Než by se s ostatními přetahoval, počká si podle přísloví: „Když se dva perou, třetí z toho má užitek“. Bezvadně se naučil jak nám naznačit, že chce jít ven. Dojde si pro někoho z nás a drbe do dotyčného tak dlouho, dokud nezazní vytoužený dotaz: "Chceš jít čůrat?" Vyletí do vzduchu a běží ke dveřím, kde radostně poňafává, aby nás pochválit, jak jsme inteligentní, že mu rozumíme. 

Jak už jsem zmínila, není rád špinavý. Venku se klidně proběhne blátem, hlínou, roštím, louží i hnojníkem, ale doma chce umýt nožičky, vykoupat vlásky, vyfénovat do sucha a zabalit do měkoučké deky. Pak slastně zívne, spokojeně zafuní a věnuje mi vděčný pohled, za který bych šla na kraj světa. Patří mezi psy, jejichž obličej řekne opravdu všechno. Poznám na něm, kdy má starosti (většinou bohužel netuším jaké), kdy je šťastný, veselý, spokojený, smutný, zoufalý, kdy se mu něco nelíbí, je nejistý nebo unavený. V jeho tváři se dá číst jako v knize. Venku je obvykle první, kdo ví, co se kde šustne a jako první to také hlásí. S vervou běhá po jakémkoliv terénu, včetně hluboké rozbahněné oranice nebo v dešti. V pohybu je nesmírně vytrvalý a stylem připomíná letící šíp. V plné rychlosti dokáže kormidlovat ocáskem a dovede se v letu otočit téměř na místě. Z místa přeskočí metr a půl široký příkop. Miluje psí „holčičky“ a jako chlap, který ví, že nesmí při skromných příležitostech moc váhat, příliš nedá na předehru. Spíš je ochoten k následnému laškování a udržování pohody ve vztahu. Co kdyby se mu podařilo momentální dámu svého srdce přemluvit k další návštěvě?

Za velké štěstí považuji nejen jeho výstavní úspěchy, ale také dosavadní kvalitu potomků, kteří se po něm narodili a předčí jeho samotného o třídu. U importovaného jedince nelze nikdy vědět, co bude předávat a zda a jak se vůbec v chovu projeví. Shodou okolností je Arny v celkovém typu po svém tatínkovi a jeho pevný typ také předává. Je nesporné, že dokáže posilovat kostry, udržovat černý pigment očí i nosů a ani základ kvality a hustoty osrstění není zanedbatelný. Tím, že je jeho původ tvořen ze tří čtvrtin zcela nepříbuznými americkými předky a jen ve třetí generaci přes matku lze najít Barona Van Jo Van (to je pes z první abecední řady této stanice po anglicko německých předcích), stal se Arny pro některé současné chovatele přijatelným východiskem z jinak nezbytné příbuzenské plemenitby. Ukazuje se, že se po jeho potomcích, které má s matkami nepříbuznými na naše současné linie, mezi majiteli a chovateli jen zapráší. Zkrátka a jednoduše Arny je v pravou chvíli na pravém místě a mě zbývá jen poděkovat panu Hořákovi, že ho napadlo k nám na svatého Valentýna roku 1999 nahatého pejska vnutit.