Mezinárodní výstava (2x CACIB + Crufts qualification 2008)

2x Lausanne - Švýcarsko (Switzerland)  - 20. + 21. října 2007 (October 20th + 21st 2007)

Aktualizováno / Updated: 03.11.2007 - Report + photos

CACIB - Saturday/ sobota 20.10.2007 - 2 035 psů
CACIB + Crufts qualification - Sunday / neděle 21.10.2007 - 2 101 psů
* 18 + 18 CCD

* Naše ubytování: tříhvězdičkový hotel Regina v centru Lausanne na pěší zóně, výtah ano, v pokoji v 5. patře krásně teplo, 5 CHF za každého psa a den, parkoviště Montbenon za 14 CHF na noc cca 5 minut jízdy a 15 minut pěší chůze od hotelu, snídaně stejné a slabé kvality, volný přístup na internet, po hotelu spousta obrazů, možnost venčení psů nulová, centrum je výhradně dlážděné, plocha k venčení vzdálená 15 minut chůze u garáží Montbenon...
* Výstaviště Beaulieu - Lausanne (značeno po celém městě, z dálnice sjezd Blecherette a dále po šipkách se znakem výstaviště)
* I přes vydané a zaplacené parkovačenky minimální možnost parkování poblíž výstaviště, větší parkoviště je na značně vzdáleném velodromu, ale pořadatelé nabízejí možnost přepravy speciální autobusovou linkou Animalia (so a ne 7-10 hodin, 17-19 hodin jezdí každých 15 minut, pro vystavovatele zdarma), jinak možná zaparkujete v ulicích s rizikem odtažení či pokuty
* Rozhodčí ze zahraničí: Štefan Štefík (SK), A. Percoult, Ch. Eymar-Dauphin, M. Hermel, C. Mattera, J. Medard-Ringuet (všichni F), M. van Brempt, JP. Achtergael (B), T. Deres, R. Khomasuridze  (RUS), Dr. G. Bezecchi (I), M. Gnann, M. Heim, W. Holtorf, A. Puch, M. Heine, O. Knauber  (D), P. Delrue (PORT), E. Hurley, Ch. Hancock, T.M. Hehir  (IRL), L. Heineche (LUX), R. Kadike-Skadika (LV), B. Lundgren (S), P. Harsanyi (H) a samozřejmě domácí rozhodčí včetně MVDr. Nesvadby, E. Clerc atd. Jistě není bez zajímavosti, že zahraniční hosté posuzovali v soboru většinu skupin FCI (vyjma V. FCI, kterou posuzovala E. Clerc), v neděli všechny skupiny a všechny finálové soutěže v sobotu, většinu v neděli - vyjma junior a seniorhandlingu...
* Rozpisy a plánek kruhů najdete na stěnách hned u vchodu do haly, levý roh haly číslo 10 se sjezdovou rampou... 
* Katalogy se vydávají po přejímce psů u vchodu do haly nebo ve výstavní kanceláři poblíž hlavního kruhu
* Katalogová čísla dostanete ve výstavním kruhu (je dobré nejprve si najít psa v katalogu a jeho číslo napsat viditelně na vstupní list, kde je uvedeno jen číslo přijetí přihlášky psa, pak vám je stevardi vydají rychle a bez problémů)
* V halách je poměrně temno a málo světla, v chladném počasí velmi chladno a průvan - doporučuji potah na klece, teplé oblečení a minimálně deku pro psa
* Občerstvení dostatek, teplé i studené, včetně vynikajících grilovaných bílých klobásek... ty si nenechte ujít :))
* Výstava se koná ve třech halách a dvou podlažích, výtah naštěstí jezdí, ale je třeba na něj vyčkat, oproti minulým rokům přibyla jedna boční hala 
* Venčení psů je možné před halami venku, vyhrazené záchodky jsou vysypané pilinami
* Výdej cen pro vystavovatele přesně v 15 hodin na galerii nad main ringem (v sobotu dávali židličky, v neděli deštníky) na základě kupónků, které dostali vystavovatelé se vstupním listem  (jeden kupon je na vstup, druhý na katalog a třetí na dárek)
* Na ploše výstavních kruhů koberce po celé ploše, na podlaze finálové haly modrý koberec
* Přípravný kruh je úzká nudle podél finálového kruhu, všichni rozhodčí se chodili dívat a posuzovat předem až o dvě skupiny, je třeba být připraven! Plemena v BIG jsou řazena podle předem daného seznamu...
* ŽÁDNÉ ceny pro psy s tituly se nedávají, vyjma umístěných tří ve finálových soutěžích, ale majitelé si mohli za 7 EUR nebo 10 CHF koupit tištěný diplom s oceněním psa
* V neděli při kvalifikační výstavě na Crufts byli osobně přítomní zástupci výstavy Crufts, rozdávali informační letáky a brožurky s pokyny, jak se na Crufts dostat, radili vystavovatelům a zodpovídali jejich dotazy
* Ch. Kitty z Haliparku V1, Junior CAC, Best junior + JUNIOR BEST IN SHOW winner !!! + New Junior champion of Switzerland - takhle šťastně Kitty definitivně zakončila své účinkování ve třídě mladých a teď už jí čekají jen soutěže mezi dospělými.
* Ch. Oliver Modrý květ - 2x V1, 2x CAC, 2x CACIB, 2x BOB, res. BEST IN GROUP + BEST IN GROUP !!! + Crufts qualification 2008 ! Labutěnka znovu vyhrála IX. skupinu FCI na mezinárodní zahraniční výstavě !!! A druhý den se opět umístila!!! Je skutečně jen velmi málo jedinců, kterým se něco takového podařilo !!! Moje paměť by vyjmenovala jen čtyři v rámci FCI v historii, pokud bereme v potaz mezinárodní výstavy všech plemen...

Odjíždíme
Do Lausanne mě přivedla šance dokončit s Kitty juniorského šampiona Švýcarska. Maďarského jsem vzdala, přestože tu fenka měla také 2x HPJ (Hungaria Prima Junior), neboť s oběma maďarskými rozhodčími na říjnovou Budapešť už jsme měli tu čest se potkat a šance na třetí titul byly mizivé. Švýcaři nabídli v propozicích dvě nám neznámá jména: W. Holtorf z Německa a C. Mattera z Francie. Do "neznáma" už jsem jela s pejsky mockrát, tak proč ne tentokrát? Oliver by při trošce štěstí mohl zahájit švýcarský šampionát, protože se CAC uděluje už v každé třídě (ještě nedávno byl jen jeden CAC pro psy a jeden pro feny!). Drahé přihlášky (50 EUR za jednu výstavu, 60 EUR od roku 2008!) pořadatelé zlevňují jen o něco málo. Snažila jsem se přihlásit psy on-line systémem, ale ten v době 1. uzávěrky nefungoval a tak jsem sáhla po starém osvědčeném papíru. Vstupní listy přišly v pořádku i s mapkou výstaviště, dárkovými, vstupními a katalogovými kupony. Parkovné jsem na přihlášce jen zaškrtla, ale nezaplatila, a čekala jsem, co se stane. Maximálně budeme parkovat jinde, než na avizovaném vyhrazeném parkovišti. Týden před výstavou jsem se dočetla počet psů v plemeni i naše pořadí v kruhu na internetových stránkách. Počet byl očekávaným, pořadí jako vždy stejné (poslední v kruhu). Na cestu jsme se vydali už v pátek, protože 900 kilometrů odmítám řídit sama přes noc před výstavou. Posádka měla tentokrát čtyři členy. Mě, Martina Bastla, Kitty a Olivera. Manžel nám přes internet zarezervoval hotel, připravil mi GPS, naložil do auta klec i věci. Kolem desáté dopoledne k nám dorazila Jitka s Martinem, naložili jsme Olivera (Rendu) i věci a já se chystala převzít nejdůležitější doklady. Manžel mi podal GPS a rezervaci hotelu se slovy: "Je to ve slepé ulici a nejde tam zajet, ale to zvládneš. Hotel máš naprogramovaný." Sice jsem měla chvilku dojem, že bych sebou přece jen měla mít papírovou mapu, ale nakonec má důvěra v manžela jako vždy zvítězila a tak jsme vyjeli jen s GPS. Ano, přiznávám, mapu jsem pak na Rozvadově u benzinky zapomněla koupit. Chybami se člověk učí.

Legrace s hotelem
Cesta nám pěkně ubíhala, jen zhoršující se počasí a děšťové přeháňky nebyly nic moc. Za hranicemi se venkovní teplota přiblížila k nule a začal padat sníh. Libovala jsem si, jak Mazda pěkně sedí a drandila po dálnici jak to šlo (že měla Mazda stále letní gumy, to mi manžel prozradil až po návratu. Kdo by předpokládal sníh, když jede v říjnu do Švýcarska, že? :))). Za Rozvadovem si z nás GPS poprvé vystřelila. Správně jsem podle cedulí najela po novém nájezdu na dálnici 98 směr Norimberk, ale GPS vytrvale ukazovala, že jsme ve špatném směru. Zviklalo mě to, takže jsem při nejbližší možnosti otočila a vítězné kolečko jsme si dali ještě jednou. Samozřejmě jen proto, aby po zcela stejné trase GPS hlásila, že je všechno bez chyby. Kdyby Martin neviděl totéž, byla bych za blázna. Ale to nebyl všem žertům ani zdaleka konec. Ba naopak. Cestu do Lausanne znám naštěstí velmi dobře a na navigaci jsme se potřebovali spolehnout až ve městě, cestou k hotelu. S odjezdem v 10.45 z Prahy jsme ve 20.00 při pátečním provozu (kupodivu bez kolon v našem směru) sjeli z dálnice do Lausanne. "Tady jsme bloudili minule, to si pamatuju", hlásila jsem zvesela Martinovi a seznamovala ho s nádražím, s uličkami lásky, s mostem a dalšími pamětihodnostmi města. Vytrvale jsme se blížili hotelu. Tady někde už to musí být. Bylo. Přes dvě plné čáry, na opačné straně, v pěší zóně se zákazem vjezdu. A to se bavíme teprve o ulici, ve které by hotel měl být. Logika nám velela, někde šikovně otočit a přijet z druhé strany. To se ovšem v Lausanne lépe řekne, než udělá. Ale zvládli jsme to. S očima na GPS jsme se snažili trefit maličkou uličku. Byla fajn, našli jsme jí, ale po schodech se do ní opravdu vjet nedalo. Co se dá dělat, ta ulice musí mít druhý konec. Začali jsme hledat podle citu, GPS nám byla něco platná jen tak asi dvě ulice od místa, kam nás vytrvale naváděla. Měli byste vědět, že městečko je plné jednosměrek, uličky jsou úzké a vedou do kopce. Po třetím okruhu jsme pochopili, že nás čeká dlouhá noc. Viděli jsme směrovky snad k osmi hotelům, ani jedna nebyla k našemu hotelu Regina. S rostoucí únavou mi docházela trpělivost. Musíme zajet do pěší zóny. Rozhodla jsem se riskovat hutnou pokutu. Zajeli jsme do úzkých uliček. GPS začala vyhledávat aktuální trasu. Martin četl názvy ulic a já se snažila nesrazit chodce. Kam se hrabou Stínadla! Hups a byli jsme zase na hlavní ulici. Tak znovu. Tentokrát jsme zajeli hlouběji do pěší zóny. Nerozhodně jsem zastavila na jakémsi náměstíčku. GPS kroutila mapou doleva, doprava, doleva, doprava a já proklínala výrobce, manžela i Švýcary. Pokusila jsem se popojet, jestli se GPS chytí. Marně. Další náměstíčko. Hotel nikde. Zato jsme objevili uličku, kam se nás navigace celou dobu snažila dostat. Mělo to háček. Nebyl v ní náš hotel. Přesněji řečeno nebyl v ní žádný hotel! V hlavě mi uzrál další krizový plán, Dojedeme k nejbližšímu jakémukoliv hotelu, tam nám dají mapu a zeptáme se na náš hotel. Vycouvala jsem z uličky zpátky na náměstíčko. Mezi turisty se tyhle manévry dělaly obzvláště snadno :)) Na klín jsem si vzala rezervačku hotelu s adresou a chtěla vyjet. "Propána! Policajti!" Zprava přijíždělo policejní auto. Vidina pokuty mi zvedla adrenalin. Ve stejné chvíli mi na okénko zaťukal manželský pár s dotazem, jestli nám mohou pomoci. Zjevili se nám andělé? Na papíře si přečetli název ulice a francouzsko německy mi vysvětlili kam jet (neovládám ani jeden tento jazyk, rukama nohama jsme se ale domluvili). Policie projela zvolna kolem. Uf. Vyrazili jsme za jejich autem. Za třetím rohem v nevelké uličce jsem zahlédla červený nápis Regina. Nebesa se smilovala! Po úzkém chodníku, který měl z obou stran schody, jsem popojela k hotelu. Martina jsem nechala v autě a šla hledat recepci. Po předchozích zkušenostech mě každý schod děsil. Už jednou jsme bydleli ve třetím patře bez výtahu. Recepční byl milý, vše jsme vybavili rychle. Podal mi elektronický klíč s nápisem 5. patro pokoj číslo 60. Asi postřehl můj zděšený pohled, když hned dodal, že výtah je za mnou. Oddechla jsem si a jako poslední věc se zeptala na parkování. 

Zábavné parkování
"Á, vy jste tu autem?" podivil se. Hned mě napadlo, zda sem snad někdo jiný přicestoval na kole, ale otázku jsem polkla. Pánovi jsem vysvětlila, že jsem tu kvůli psí výstavě a opravdu máme hodně věcí! "Tak si zajeďte tady zezadu  za hotel, nejsou tam schody. Vyložte si věci a já vám zatím přichystám mapu." Měla jsem dojem, že špatně slyším. "Mapu? K čemu?" "No víte, on je příjezd na parkoviště trošku komplikovaný." "Jak komplikovaný?", nemohla jsem se probudit ze zlého snu. Dobrý muž vyndal mapu a červenou fixou se do ní jal zakreslovat trasu, jak se dostat k parkovišti. Od hotelu vycouvat, na náměstí doleva, na hlavní ulici, kilometr rovně, doleva, přes most, za nádraží, znovu doleva, kolem justičního paláce za ním vlevo do garáží Montbenon. Tam zaparkujete a vrátíte se do hotelu pěšky přes park, kolem nádraží, stanice metra a kus pěší zóny. Došel mi definitivně kyslík. Dělá si legraci. Parkové stojí na noc 14 CHF, platit budete v hotelu, my máme domluvené slevy. S představou pěšího turistického výletu přes centrum Lausanne jsem zpátky před hotel spíš vypadla než vyšla. Martin se zrovna řehonil v autě. Kolem našeho auta chtěl projet taxík. Měl smůlu, nevešel se a tak uličku prodrncal po schodech! Kupodivu ani mé zprávy nezkazili Martinovi náladu. Byl to on, kdo mě uklidnil tak, že jsem z uličky vycouvala, aniž bych s rudou clonou před očima přejela pár turistů. Zajela jsem podle pokynů recepčního za hotel. Další strmě klesající ulička. Poprvé jsem do ní zajela po čumáku, neboť mi nedošlo, že tutéž trasu budu muset s naším dlouhým kombíkem vycouvat! Vyložili jsme věci. Na několikrát. Do výtahu byl problém dát dvě přepravky, jednu tašku a nás dva, ale pánbůh za něj zaplať. Na švýcarské poměry luxusně velký a vyhřátý pokoj s výhledem na střechy nám spravil náladu. Vyvenčili jsme pejsky, dali je do přepravek, aby neštěkali, a vydali se na noční výlet. Vzala jsem Martina sebou i s rizikem, že pokud bídně zhyneme oba, zůstanou pejskové sirotci na hotelu. Dvoje oči víc vidí a Martin se jako navigátor osvědčil. Po večerním kličkování pěší zónou jsem se s městem sžila a najít patrové garáže zapuštěné do skály nám kupodivu nečinilo problém. Zaparkovala jsem nedaleko vjezdu. Jak se ukázalo, měli jsme víc štěstí než rozumu. Dělalo mi starost sdělení recepčního, že parkovné zaplatíme v hotelu, on nám dá list A4, který ukážeme u výjezdu a je to. Parkoviště samozřejmě fungovalo na elektronické lístky z automatu a závoru. Nikde ani živáčka! Ještě jsem šla pro jistotou nastudovat placení, kdyby něco selhalo. Ráno se ven dostat musíme, jedeme přece na výstavu! Cena parkovného na automatu znovu vyzkoušela odolnost mého koronárního systému. Jéžíši co já všechno vydržím! Hodila jsem obavy za hlavu, ono to nějak dopadne. Podle cedulí jsme se dostali snadno ven. Se štěstím jsme zaparkovali na nejlepším možném místě. Přes chodbu jsme se dostali na veliké travnaté prostranství s vyhlídkou na jezero. V noci toho ale moc vidět nebylo. Podle mapy jsme odhadli směr k hotelu. Po schodech nahoru, kolem suši baru a justičního paláce, přes konečnou autobusů k metru, přes lávku na druhou stanu a kupodivu nejbližší ulicí kolem novinového stánku hotelu. Tudy sem zítra autem vjedeme, i kdybych měla platit milion! Při procházce v chladném větru jsme byli za naše teplé kabáty a bundy opravdu vděční. Představa téhle procházky provozované ráno i večer mě skutečně nenadchla. Ale na druhou stranu, trefili jsme, zaparkovali a našli cestu zpět. Nakrmili jsme psíky a do postele padli totálně vyřízení. Tedy já určitě.

Venčení a vtípky u snídaně
Další legrace nás čekala ráno. Po probuzení jsme šli venčit Kitty a Rendu. Ulice prázdné, nikde nikdo. Sešli jsme "naší" ulicí za hotelem dolů. Další náměstíčko, na něm kamenné kašny porostlé mechem a také malé zákoutíčko s veřejnými toaletami a kamennou ohrádkou a pískem. Hm psí záchodky, úžasné! Pejskové tu naprosto vzorně udělali co měli, asi tu cítili jiné pejsky, my po nich uklidili a venčit jsme sem chodili pokaždé. Až v pondělí ráno se ukázalo, že ono pískoviště sloužilo místním k rožnění... Jo, to jsou překvapení :))  Ani snídaně se neobešla bez zážitku. Švýcaři se vcelku nešidí, ale snídaně v tomhle tříhvězdičkovém hotelu byla chudá. Dva krajíčky chleba, dva koláče, káva, čaj, kousek sýra a salámu. "Hele, ta paní má vejce natvrdo!" vystartovala jsem hledat objekt svého zájmu. Jenomže jsem našla jen slaměnou ošatku ve tvaru slepice s maličkými nabarvenými vajíčky. "Proboha, to jsou snad atrapy! Klepla jsem s vejcem o stůl. Odskočilo jako dřevěné. Atrapu jsem zase vrátila zpátky a vejce nahradila zdravějším jogurtem. Až druhý den jsem nevydržela a s "atrapou" zkusmo křísla o dřevěnou židli. Ejhle! Vejce! A natvrdo! Hlady tedy další dva dny neumřu :)) V pondělí už jsem vejce zkušeně rozbíjela těžkou rukojetí nože a myslela na pana Špačka a jeho lekce etikety a vzorného chování...

Ranní hra na babu  v garážích
Po snídani nás čekala legrace s parkovištěm. V recepci jsem v hotovosti zaplatila parkovné (10 EUR), k lístku z automatu mi přicvakli papír A4 s potvrzením o zaplacení a že hotovo. Recepčního jsem dokonale zmátla sdělením, že v garážích jsem neobjevila nikoho, komu papír dát. Došel se zeptat jednoho ze stálých hostů a ten mi vysvětlil, že doklad mám předat až dole v garážích u prodejny Shell. Prima. Po ranní procházce, kdy se nám slušně kouřilo do pusy, jsme autíčko našli. Zbývala už jen drobnost, dostat se z garáží. Ten pán říkal dolů. Tak dolů. Pět pater, šest pater, osm... to snad nemá konec! Deset... hele prodejna! Zavřená! No prima. Tak co dál. Další patro dolů. Tady je značka k pumpě Shell. Jedeme tam. Ještě dolů. Našli jsme autoservis. Obchod to nebyl, ale mladík ponořený hlavou v kufru i francouzsky vysvětlil, že se máme vrátit o dvě patra nahoru a tam, že je prodejna. Mám pocit, že se francouzsky za dva dny naučím. Dvě patra nahoru. Obchod Shell? Tady? Nechávám Martina v autě a jdu směrem k východu. Platební automaty. Ty můj doklad nevezmou. Hleďme, sámoška... tady to snad ale být nemůže... jdu k pokladně. Zase francouzština. Ale paní si doklad i s s lístkem vezme a dá mi lísteček na výjezd. Páni, ono se to snad povede. Ani Martin nečekal, že se ze samoobsluhy vrátím s platným tiketem. Vyjeli jsme z garáží! Na úplně jinou stranu, než je náš hotel. S mapou na klíně (než by GPS nastartovala a našla hotel stejně vtipně jako včera, byli bychom už dávno zpátky i z výstavy) jsme na druhý pokus nabrali správný směr. Už vidíme uličku k hotelu. Za nádražím a za mostem! Dvouproudá silnice, dvě plné čáry, bez šance otočit. Směrovky se značkou dálnice mi nahánějí hrůzu. Tam ne! Otáčím před nejbližším hotelem do protisměru. Uf, vracíme se na správné místo. Ještě dobře odbočit, nesmíme to přejet. Za novinovým stánkem stojí na přechodu chodci. Musím je trošku rozehnat kapotou. Už vím, že k hotelu musím zacouvat, abych mohla lépe vyjet. Mířím čumákem do výlohy obchodního domu. Plný rejd na malém prostoru. Hopla! Za kufrem mám telefonní budku! Copak ti Švýcaři nepoužívají mobily? Pomalu sjíždím k hotelu. Celá legrace nám zabrala 45 minut! V dalších dvou dnech jsem časy zlepšovala. Hlavně průjezd všemi patra garáží a otočka před hotelem se daly zvládnou rychleji. Ještě že už jezdím dvacet let bez nehody. Tady se praxe vážně šikne.

Výstaviště
Nakládáme načinčané psíky i potřebné věci a bez GPS vyjíždíme rovnou k výstavišti. Cedulky Beaulieu jsme viděli už včera při našem výletu, takže trefíme poměrně snadno. Podzemní parkoviště u výstaviště je plné. Parkovačenky, které zaslali pořadatelé, jsou k ničemu. ještě že jsem je neplatila, to by mě ale fakt otrávilo. Vyložím Martina a psy a jedu hledat nějaké místo. Parkuji deset minut chůze daleko. Jiní jsou na tom daleko hůř! Je chladno, ale neprší. U haly jsem za chvilku. Pro letošek přidali pořadatelé další halu se šesti kruhy. Počty psů tu rostou. Naháči jsou v nové hale vlevo od hlavního vchodu. Je tu šero a narváno. Kruhy jsou docela velké, pokryté kobercem, ve velké hale zeleným, v naší malé hnědým. Jdeme poslední a je výhodou, že než půjdeme do kruhu, řada lidí odjede. Postupně jsme se propracovali až ke kruhu. Doběhla jsem přes celou halu do informačního centra s výstavní kanceláří pro katalog, pozdravila se s několika českými vystavovateli a zjistila, že jinak je vše beze změn. V Lausanne je výstava pořádaná hodně ve francouzském uvolněném stylu a pamatuji si, jak jsem byla poprvé zklamaná z nenaplněného očekávání perfektní švýcarské výstavy pořádané v duchu světové výstavy v Bernu 1994. Kolem kruhů je málo místa, lavice k sezení žádné, u dveří táhne zima. I letos jsme docenili teplé boty, já dlouhý péřový kabát a nahulka Kitty zimní kombinézu, kterou na sobě měla i v kleci, aby neprochladla. Zajímavostí byla moderovaná soutěž ve stříhání psů, který probíhala nedaleko finálového kruhu. Těšila se slušnému zájmu diváků.

Tibeťáček Monet
Ve volném čase, kdy už jsem byla převlečená do kostýmu s kabátem navrchu, jsem okukovala posuzování a psy kolem. Najednou mi padl zrak na upravovací stůl, na kterém stál černobílý krasavec. Skoro mi vyrazil dech. Tibetský teriér jako sen. Krásná rovná bohatá srst, nádherná hlava, postoj i výraz. Od BIS na letošním Crufts jsem takového neviděla. Takhle na mě působí jen psi, kteří jsou něčím výjimeční. Nenápadně jsem ho šla omrknout. Moje nadšení se ještě prohloubilo. Od té chvíle jsem se těšila na začátek posuzování tibeťáčků v našem kruhu. Ve "jeho" třídě byli dva psi. Druhý mě nezaujal vůbec, zato když vyběhl můj favorit, jen jsem zhluboka vydechla. Rovný hřbet, dokonalá mechanika pohybu s fantastickým rozsahem, krásný dlouhý krk... s nepatrně preciznějším předvedením by byl naprosto k neporažení. Já měla o držiteli BOB jasno, tedy pokud nepřijde nějaká zázračná fena. Tenhle pes byl v dané konkurenci tak jiný a tak výjimečný... Když mu německý rozhodčí ukázal druhé místo, zůstala mi pusa dokořán, což se mi stává jen málokdy. Vedle stojící paní si všimla mého úžasu, usmála se a gestem naznačila, že ona není překvapená. Z francouzštiny přešla do angličtiny a daly jsme se v do řeči. Byla majitelkou onoho krasavce a protože posuzoval německý rozhodčí, byla si jistá, že jejich pes nezvítězí, neboť je z Ameriky. Okamžitě jsem pochopila, proč se mi tak líbil. Rozdíl v typech, pohybové mechanice, srsti i v typu hlavy byl propastný. Nejsem odborník na tibetské teriéry, ale jako laik jsem měla jednoznačně vybráno. Tím děkuji za mejlíky majitelům a chovatelům tibeťáčků, kteří čtou náš web. Fotku pejska jsem sem vložila jako malou hádanku a VŠICHNI uhodli ! Blahopřeji a speciálně zdravím Simonu! Ano, pes se opravdu jmenuje Atisha's Moet et Chandon a říkají mu Monet. V sobotu odešel s V2, res. CAC, v neděli vyhrál u jiného rozhodčího CACIB i BOB, skupinu posuzoval sobotní německý rozhodčí a tak se výsledek dal očekávat. Nevybral ho. Nicméně s jeho majiteli jsme si báječně popovídali a jejich svěřenci budu moc fandit. A měla bych napsat, aby to někde bylo zanesené, že jsem mu jako správná Libuše předurčila, že jednoho dne tenhle pes vyhraje BIS na mezinárodní výstavě. Snad mi majitelé dají vědět :))

Čínští naháči
U číňánků se sešla konkurence v počtu i složení pro Švýcarsko obvyklém. Snad jen zástupci z Polska sem tak často nejezdí. Německý rozhodčí bedlivě posuzoval vše a obzvláště zuby, pejsky nechal stát, hodně prohlížel na stole, předvádění v pohybu chtěl po trojúhelníku. Renymu se povedl husarský kousek, když o CACIB připravil v sobotu Djanga a v neděli Valsera. Oběma rozhodčím se líbil, troufnu si tvrdit, že německý rozhodčím z něj byl nadšený. Irská paní rozhodčí preferovala o něco více deer typy a na Kitty se jí cobby typ vysloveně nelíbil. Oliver si u ní hodně zaběhal o BOB a nad nahou fenkou nakonec vyhrál "o plnější skus". Zajímavé. Kitty v sobotu splnila moje velké přání a ziskem třetího CAJC dokončila juniorský šampionát Švýcarska. Posuzování našeho plemene skončilo v době, kdy už ve finálovém kruhu běžely soutěže! Snažila jsem se u vedoucí kruhu získat pro Kitty kartičku Best junior, ale tvrdila, že takovou nemají. Bafla jsem Kitty do náruče a pádily jsme přes celou velkou halu a restauraci k finálovému kruhu. Už končil juniorhandling. Naštěstí tu mají i bezplatný seniorhandling, soutěže štěňat i dorostu. Kitty jsem si dala k jedné hodné paní na klec a do poslední chvíle jsem jí držela v klidu, abychom nemusely do úzkého přípravného kruhu příliš brzy. Jenomže ouha, bez kartičky Best junior nás tam nechtěli pustit. Nechala jsem Kitty u Kláry Prokůpkové a běžela zpátky přes halu za Martinem. Ten už naštěstí kartičku vyzvedl, takže jsem jí jen připla pod číslo a zase hurá zpátky. V Lausanne si opravdu zasportujete, když na to přijde. Dorazila jsem akorát. Paní Monique van Brempt, rozhodčí pro soutěž o nejlepšího mladého jedince výstavy, právě vešla na druhé straně do přípravného kruhu. Než se k nám přes hromadu psů dopracovala na předběžnou prohlídku, Kitty už vzorně stála a já jí chránila vlastním tělem před nabíhajícími opozdilci. Mladých tu bylo tolik, že pořadatelé jejich nástup rozdělili na dvě části. Od skupiny I. FCI do V. a pak od VI. do X. I tak stáli psi a feny kolem dokola celého velkého kruhu. Paní rozhodčí si z prvních pěti skupin vybrala asi deset finalistů, z naší asi také tak. Jenomže když se blížil po kruhu už ke mě s Kitty, zastavila se a ptala se moderátora, zda má ještě někoho vybrat do finále. Ten jen pokrčil rameny, že to záleží na ní a pak kývnul, že klidně. Tak jsme se s Kitty dostaly do užšího výběru jako poslední dvojice! Jestli jsem s něčím u Kitty nesmírně spokojená, pak je to její předvádění se ve finálovém kruhu. Vlohy po Codýskovi jsme podpořily pozitivními zkušenostmi a na fenku je ve finále spolehnutí, což jsem moc ráda. Chodí s ocáskem krásně nahoru i zvesela, na velkém prostoru ukáže své výborné pohybové schopnosti a její elegantní dlouhý krk zvýrazní chochol a hlava. I v Lausanne šlapala v prvním hromadném předvedení všech semifinalistů bez chybičky. Na velkém kruhu se docela špatně orientovalo, protože rozhodčí hodně chodila v prostoru. Zarovnaly jsme se do řady, jen jsem musela Kitty poponést, aby jí nezadupal do země dobrman vystavovaný na napjatém vodítku před handlerem. Dostaly jsme se i do finále šesti posledních psů! Jako obvykle jsou psi a feny ještě posouzeni individuálně i v pohybu. Zlatá Kitička! Neudělala ani krůček navíc. Vůbec nevím, kdo je s námi ve výběru, ale mám dojem, že většina velkých psů. Poslední předvýběr, ze kterého vzejde trojice na stupně vítězů. Černý teriér, černý flat coated retrívr a... chinese crested dog! "Ježkovy oči, Kitty, jsme na bedně!" Jakmile odejde nevybraná trojice, je tu vyhlášení třetího místa. Retrívr. Tak tohle nemůžeme určitě vyhrát, myslím si, když mrknu na sousedního krásného černého teriéra. Paní rozhodčí se dlouhým pohledem znovu obrátila na zbylé dva psy a v tom se to stalo! Kitty se na ní pozorně a upřeně zadívala a dala hlavinku mírně na stranu. "Celá Gessi!", dojala jsem sama sebe na šikovností šestnáctiměsíční holčičky. A v tu chvíli jsem věděla, že Kitty vyhraje. Jak, to nevím, ale věděla. Druhé místo černý teriér a mezi dva velké černé psy na první stupínek běžím s radostí poskakující Kitty. Zlatíčko moje! Jen vteřinku jsem potřebovala na zvládnutí přívalu šťastného pocitu. Poslední účinkování ve třídě mladých a vítězství v BEST IN SHOW na mezinárodní zahraniční výstavě! Monique van Brempt patří k rozhodčím, na které se chodím ráda dívat. Vždy upravená, načesaná, s dokonalým vystupováním, nemá problém zadat VD i psovi, kterému jindy dala titul, pokud se jí nezdá v kondici nebo je v silnější konkurenci. Dáma par excellance. Sama začínala s teriéry, jezdí posuzovat po celém světě a prakticky každý víkend je na seznamu Top all-round rozhodčích FCI. O to mám větší radost, že má Kitty BIS právě od ní! Moc děkujeme! Když skončilo fotografování, kde se vzal tu se vzal, stál u stupňů Martin. Do té chvíle jsem ho vůbec neviděla. Přišel mi pomoct s pytlem krmení. Ale ještě jsem musela nechat pohár a kokardu na stupních, protože nás moderátor vyzval k oběhnutí čestného kolečka. Opravdu jsme si to s Kitty užily! Zcela nečekaně přiběhl ke stupňům i nás dnešní rozhodčí z Německa a celý rozzářený nám gratuloval. Je to i jeho úspěch! Pak už beru ceny, Martin pytel a s pusou od ucha k uchu opouštíme kruh. Ani mi snad nedochází, co se Kitty povedlo. Teprve až když nahulka schroupe hromadu piškotek a je uložena do klece k odpočinku, můžu padnout kolem krku Martinovi. Mám ohromnou radost. 

Oliver a jeho úspěch
Do soutěže se ale už musí chystat Oliver. V Lausanne mají letos obrácené pořadí skupin FCI a začíná se desítkou! Tenhle vtípek si pamatuji už z Lucernu před čtyřmi lety, kdy tam soutěžila Gessi. Málem jsem nestihla BIG, protože jsem nepostřehla obrácené pořadí skupin. Vcelku tomu fandím, protože proč mají chrti vždycky čekat až jako poslední. Takhle mi to přišlo docela spravedlivé. Nevím, jestli budou Švýcaři střídat pořadí na každé výstavě nebo třeba po kalendářním roce, víc vám napíšu, až se vrátím v únoru z Fribourgu. Takže veteráni, páry, chovatelské skupiny, desátá skupina chrtů a pak už Reny. Skupinu IX. FCI posuzoval francouzský rozhodčí, který měl mít číňánky podle propozic v neděli, ale byl vystřídán rozhodčí z Irska. Martinovi to v jeho tradičním bílém obleku sluší a do tmavého kruhu se bílá ukázala podobně skvělou barvou, jako moje růžová. Renyho srst je čím dál lepší a díky Martinově péči výtečně vypadá. Po prvním BOB v Českých Budějovicích jsem si nahlas přála, aby si Oliver s podobným titulem mohl víckrát zatrénovat ve finále. Pro mladé psy, Oliverovi je teprve 17 měsíců, je finálová soutěž novým zážitkem a pokud nejsou flegmatičtí, musejí si finále párkrát zažít, aby zjistili o co jde a byli v pohodě. Naše Gessi si zvykala snad až do svých tří let, než začala být spolehlivá, zatímco Cody běhal, jako by se v kruhu narodil :)) Reny byl ve finále myslím jen třikrát, z toho jednou ještě jako štěně. Je tedy vlastně na začátku zkušeností a musí se vyjezdit. Jenomže to se lépe píše než činí, protože konkurence je veliká a i když Oliver roste do výjimečné krásy, nebude to mít jako labutěnka úplně snadné. Pravdou je, že francouzskému rozhodčímu se zalíbil okamžitě. Dívala jsem se na jeho výraz zpoza kruhu, když si Renyho s Martinem prohlížel. Očima se k nim vrátil ještě několikrát. Nástup do kruhu se klukům povedl a protože je Oliver skvělý v pohybu, v konkurenci se neztratil. Naopak, vypadal tam výtečně. Vešel se i do užšího výběru! Ovšem tady už šlo do tuhého. Byl tam italský rozhodčí Cochetti s nádhernou čivavou, mops s Klárou Prokůpkovou, pudl, bišonek, bostonský teriér a nevím kdo ještě. Oliver měl štěstí, že pan rozhodčí byl chrtař, který dovede ocenit jeho vynikající pohybovou mechaniku. V pohybu pod Martinovým vedením konkurenci i takticky výborně uběhal. Ve finálové čtveřici vypadal jednoznačně nejlépe. Třetí místo bišonek. Druhé pudl. Zbyl Oliver a skvěle stojící bostonský teriér. Rizikem bylo i vítězství Kitty v juniorech, protože ve Švýcarsku číňánci tolik nevyhrávají... "Chien chinoa a crete, Chinese Crested Dog", hlásí moderátor. Labuťáček Oliver vyhrál BEST IN GROUP ve Švýcarsku na mezinárodní výstavě!!! Dávno před vyhlášením vítězů jsem přeběhla s foťáčkem na druhou stranu haly, abych pak mohla proběhnout do kruhu, kdyby... Vůbec jsem ale nefotila, protože jsem držela palce a ani nedutala, abych Renyho nerušila. Ale po vyhlášení už jsem klečela pod stupni vítězů a proklínala foťák, že fotí pomalu... čtyři fotky z historického okamžiku máme! Po slavnostním kolečku vítězů konečně obejmu Martina, ke kterému opět přiběhl i německý pan rozhodčí a také mu moc blahopřál. "To je den", kroutil hlavou. Totéž jsme si řekli s Martinem za kruhem. Času měl Martin do Best in Show dost, Reny si stihl odpočinout a my trochu vzpamatovat. Chodila jsem po výstavišti jako ve snách. Do BIS se dostalo deset krásných psů a Revas Khomasuridze z Ruska nechal vyhrát westíka. Oliver si poprvé vyzkoušel účast v BIS a jsem přesvědčená, že ne naposledy. Po výstavě jsme sbalili věci, dva 18kilové pytle granulí nám do Čech odvezla Klára, abychom je nevláčelli do hotelu, odstrkali jsme 15 minut jízdy věci i s klecí k autu a vydali se na naše večerní kolečko hotel - vyložit věci - garáž - pěší túra - hotel - konečně naše večeře, psí krmení, poslední venčení a jako výsledek dva vyřízení vystavovatelé. Víkendu ale nebyl konec! Po delší úvaze jsem rozhodla, že domů pojedeme až v pondělí a ne v neděli po výstavě, jak jsem chtěla původně. Ukázalo se to jako téměř geniální řešení.

Neděle aneb jak cestovat výstavní linkou
Nedělní ranní cesta na výstavu byla vylepšená maratonem v ulicích Lausanne. V hotelu šel jeden nadšený běžec s na zádech číslem i na snídani. S Martinem jsme proto začali ranní turisticko-parkovací kolečko s výrazným předstihem. Trhli jsme další časový rekord, naložili včas a hurá k výstavišti. Tady už bylo zase obsazeno a u vchodu hádka skupinky vystavovatelů za dohledu policie. Martina jsem vysadila a počkala, co vznikne z tlačenice. Tři auta cizinců vyjela za policistou na motorce. Ha, jedou určitě někam parkovat! Zavěsila jsem se za ně. Až k místu svého včerejšího parkování jsem trefila, pak se situace začala malinko komplikovat. Policista nás zavedl mezi uličky k jakémusi parčíku, mávl rukou, že tam mají auta zajet, šlápl na plyn a zmizel. Auta zajela do uličky. Všude bylo plno a dalo se jen vycouvat. Pochopila jsem, že tady se pomoci nedočkám a vydala se hledat parkoviště na vlastní pěst. Už několik let jsme se úspěšně vyhýbali parkovišti na vzdáleném velodromu. Místo jsem našla až velký kus nad ním, směrem z města. K výstavišti jsem šla dobrých 25 minut z kopce a zkratkami po schodech. Tudy se s klecí vrátit nemůžeme! Budu muset pro auto dojít. K Martinovi jsem se vrátila a slušně mě bolely nohy. Posuzování v našem kruhu šlo neuvěřitelně pomalu. Paní rozhodčí z Irska posuzovala 40 psů od 9.30 do 14.30 ! Ještě že jsem nesoutěžila s Kitty v mladých a nemuseli jsme se honit. Před posuzování jsem tím pádem mohla zbaštit bílou klobásku na grilu a hranolky, vypít kolu a hned mi bylo fajn. Výsledky znáte a tak zmíním jen finále, kde posuzoval IX .skupinu náš včerejší rozhodčí. Tak vypadá výstavní klika. Jindy nepomůže ani dát na modlení :)) Reny opět zabojoval a druhé místo obsadil za lhasa apso ze Slovenska. Hned po skupině jsem se převlékla a vydala se hledat naše auto. Už dopoledne jsem konzultovala situaci se zkušenějšími vystavovateli. Někteří se v sobotu vraceli ke svému autu taxíkem! Dostala jsem ale tip na bezplatnou autobusovou linku Animalia, která prý jezdí k velodromu. No, uvidíme. Před halou jsem nastudovala zastávku. Hlavně nenastoupit do běžné linky nebo skončím bůhví kde. Jako třetí dojel kýžený výstavní autobus. Nastoupila jsem. Sama. Řidič se mě přišel zeptat, kam jedu a jestli jsem vystavovatel. Samozřejmě mluvil jen francouzsky. Ale domluvili jsme se na všem. Kdo jsem,co jsem, kam jedu, kde mám auto. Obrázek, kde auto je, jsem malovala prstem na okenní tabulku. Pochopili jsme se výtečně a mladý sympatický řidič mě, jako jedinou pasažérku v autobuse, dovezl až k autu! To byla dálka! Zjevně mi zachránil život. Martinovi jsem volala snad za deset minut, že už máme autíčko. Na hotel jsme přijeli brzy, vyložili věci a vzali pejsky s autem do garáží. Jednak bylo u východu veliké běhací venčiště pro psy a jednak si pejskové cestou zpátky protáhnou nožky. Navíc jsem vzala foťák, abychom udělali pár snímků. Celá akce měla samozřejmě háček. Příšerně se ochladilo. Kitty byla vděčná za svetřík, ale i tak jsme spěchali k hotelu a vrátili se pěkně vymrzlí. V teplé posteli jsem byla moc ráda, že teď nemusím řídit domů.

Loučení a cesta do Prahy 
Ráno nás čekala poslední cesta do garáží. Už jsme byli rozkoukaní a tak jsme nechali auto před hotelem a stihli ještě vyfotit pejsky s cenami i obrazy psů v hotelu. Teprve pak jsme zaplatili, naložili, nasedli a já zapnula GPS. Poslušně se zapla, slavnostně nabídla Tom Tom navigátor, zeptala se, zda souhlasíme s jakýmisi licenčními podmínkami a pak zahlásila: "Žádné mapy nenalezeny." Dělá si ten přístroj legraci? Tak vypnout, zapnout a znovu. Výsledek stejný. GPS dostal Martin a já mezitím projela Lausanne podle šipek na dálnici a po paměti. Navigace vytrvale stávkovala a do Prahy nevydala žádnou informaci. Ještě že tuhle cestu znám a když jsem nevěděla, mrkla jsem se u benzinové pumpy do papírové mapy. Abychom snad neměli cestu nudnou, docházel nám benzín. Pamětliva manželových slov: "Určitě netankuj ve Švýcarsku, je tam drahý benzín", plížili jsme se na poslední zbytky rezervy k německým hranicím. Mám dojem, že jsme k pumpě dojeli jen silou vůle. Kanystr v autě samozřejmě nemáme, je přece zbytečný. Natankovala jsem trochu, abych později doplnila levnější benzin ve vnitrozemí. Na tuhle nádrž jsme se doplazili až ke Globusu ve Zličíně, kde je zase nejlevněji. Jak poznamenal manžel, tam jsme dojeli snad už jen na výpary. Občas jsou tahle úsporná opatření poněkud vyčerpávající záležitostí :))

Skončil nám úžasný víkend, jaký bych si nepředstavila ani v nejbujnějších snech. Oba pejskové byli neuvěřitelně úspěšní, vždyť junior BEST IN SHOW a dvě místa v BEST IN GROUP najednou se nevozí tak často. Do Švýcarska zase určitě pojedeme, ale hotel Regina vynecháme. Takhle žertovný víkend snad ani nepamatuji...
LB

  Oficiální výsledky na stránkách Chiens-Expo (týden před výstavou tu najdete i rozpis kruhů a počty jedinců)

Čínský chocholatý pes  - Chinese Crested Dog - Chien Chinois á Crête
CACIB - 20.10. 2007  Rozhodčí/ Judge: Mr. Walter Holtorf (Německo - Germany)
CACIB + Crufs qualification - 21.10. 2007  Rozhodčí/ Judge: Mrs. E. Hurley (Irsko - Irland)

Crufts qualification 2008:
Oriental Jokes Coca-Cola 
Ch. Oliver Modrý květ
Oriental Jokes Blossom of Christmas 
Ama-Tsu-Kami Angel Fantasy Island

New Junior Champion of Switzerland: 
Ch. KITTY z Haliparku

Final contest:
20.10. Saturday
1. místo BIG IX. group FCI - Ch. Oliver Modrý květ, judge: C. Mattera (France)
JUNIOR BEST IN SHOW - 1. místo Ch. Kitty z Haliparku , judge: M. van Brempt (Belgium)
21.10. Sunday
Res. BIG IX. group FCI - Ch. Oliver Modrý květ, judge: W. Holtorf (Germany)

23.10.2007, foto + text  © L.Brychtová