Mezinárodní a národní výstava (CACIB + CAC)

2x Gradiška - Bosna (BiH)  - 15. + 16. září 2007 (September 15th + 16th 2007)

Aktualizováno / Updated: 20.09.2007

VI. International dog show - CACIB - 15.9. 2007 - 561 psů, 9 CCD
VII. National dog show - CAC - 16.9. 2007 - 550 psů, 7 CCD
* Pořadatel: Unie kynologických svazů Bosny a Hercegoviny "FCI Contract partner" a v rámci ní Kynologický svaz Bosna-Hercegovina, Bosenský kynologický svaz a Kynologický svaz republiky Srbsko - WEBSITE
* Další fotky a reportáže najdete na stránkách našich přátel: www.bohemia-acro.com ; www.pibaro.com ; www.toklaramas.com ;  www.bohemiaalke.com ...
* Kompletní výsledky jsou na stránkách pana Igora Selimoviče www.crodog.com

 * Jch. Kitty z Haliparku při své první účasti ve třídě otevřené ve věku 15 měsíců a 4 dny vyhrála BEST IN GROUP !!! Thanks a lot to Mr. Tino Pehar from Croatia!!!
* Oliver Modrý květ, Kitty i Key z Haliparku jsou novými šampiony!!!
* Luppino Lord z Haliparku PUPPY BIS 3 !!! Následoval tak finálovým umístěním svou sestřičku Lillien Gwendy, která byla res. BIS dorostu v Debrecenu!
* Oliver i Kitty zahájili cestu za titulem Interšampion získáním prvního CACIBa....
* Myslíte si, že je snadné jet do Bosny pro šampiona? Budete překvapení, kdo všechno a odkud sem přijel soutěžit! Jednou větou: "Známý profesionální handler všude, kam se podíváš!"
* Celý víkend by se dal shrnout do citátu: "To nevymyslíš!"

Mezi dospělými...
Od 8. srpna jsem mohla začít Olivera a Kitty od 11. září hlásit do mezitřídy nebo třídy otevřené, protož jim bylo 15 měsíců. Tabulky těchto hraničních datumů sestavuji štěňatům ve chvíli, kdy dostanu rodokmeny a od té chvíle jsou mrňátka považována za příští šampiony. V tabulce jsou data, kdy mohou do třídy štěňat, do dorostu, mladých, kdy do mezitřídy a kdy už musí do třídy otevřené, počítám i se třemi měsíci navrch u třídy mladých. Ty se mi nyní hodí u Kitty, se kterou se pokusím v říjnu dojet v Laussanne juniorského šampiona mladých ve Švýcarsku, i když už jí bude skoro 18 měsíců. Patnáctým měsícem věku počínaje se otevírá každému psovi možnost začít soutěžit o šampionát dospělých. Podmínky jsou v různých zemích odlišné, ale obvykle jsou vyžadovány buď dvě výstavní sezóny nebo 365 dní mezi prvním a posledním CAC. Jinak je to zatím v některých vybraných zemích, kde lze šampionát splnit na dvou či třech výstavách za jediný víkend, pokud jedinec získá dvakrát nebo třikrát CAC. Někde stačí dokonce jeden CAC nebo CACIB, pokud už je pes šampionem dospělých jiné země. Taktická příprava kariéry výstavního psa vyžaduje povědomost i o těchto variantách. U Olivera i Kitty jsem se rozhodla pro pokus získat co nejdříve některý "rychlý" šampionát, abych měla až do jejich 24 měsíců věku větší možnost volby, kam je budu na výstavy hlásit. Na výběr je pak mezitřída, třída otevřená i šampionů...

Kam a jak zaplatit? 
První možnost, která mi na internetu padla do ruky, byly dvě výstavy v Bosně v Gradišce (CACIB a CAC za jeden víkend). Ty tam jsou doby, kdy jsem si myslela, že v takové zemi můžeme přijít na každém rohu o život. Máme za sebou cestu s Gessi, Akimem, Belisskou a Codýskem do Mostaru v roce 2004 a pak loni do Brčka s Codýskem. Situace se mezitím velmi změnila, víza již nejsou potřeba a platit se dá v eurech. Zbývalo jen zorganizovat cestu, přihlásit a zaplatit výstavu a jet zkoušet štěstí. Přihlášení se podařilo po internetu, protože byl na stránkách KSRS on-line formulář! Pro jistotu jsem si vyplněné přihlášky před odesláním vytiskla, abych měla v ruce doklad, a nadto jsem druhou kopii přiložila ke kopiím rodokmenů a šampionátů. které jsem posílala poštou. Platbu jsem na doporučení zkušených přátel vložila do obálky, vše několikrát zalepila, spoje orazítkovala a stvrdila svým podpisem. Obálku jsem do Bosny odesílala doporučeně s dodejkou a ulevilo se mi až ve chvíli, kdy mi podepsaná doručenka přišla z Bosny zpět. Proč takový risk s hotovostí, když je možné výstavu platit na místě? Jednoduše proto, že rozdíl mezi platbou zaslanou před první uzávěrkou, kdy byl první pes 25 EUR na CACIB výstavu, druhý 20 EUR a první pes na CAC 13 EUR a druhý 10 EUR, byl veliký. Na místě se platilo jednotně 50 EUR za psa na CACIB a 25 EUR na CACové výstavě. Soutěže stály 10 EUR, štěňata, dorost a veteráni 20 a 10 EUR. Bankovní spojení do této země byste v propozicích hledali marně, jedinou funkční variantou je hotovost. Na výstavu jsem přihlásila Kitty i Olivera, Martin Bastl přidal Kennyho, Martinka Smetanová Key a Katka Wlčková Lupínka. Třídy jsme si podělili tak, abychom si vzájemně nekonkurovali. Proto Oliver i Kitty přeskočili mezitřídu a kvůli Key a Kennymu jsem je dala do třídy otevřené. Tady bylo samozřejmě větší teoretické riziko další zahraniční konkurence, ale řekla jsem si: "Co bych pro ta svoje robátka neudělala." Do cestovní party přidala Jitka Hořáková ještě své dva novofundlandské psy Deepa a Carrie a Katka mladou fenku plemene portugalský vodní pes Amálku. A protože je Jitčina smečka zvyklá být pospolu, cestovala s námi na výlet i Gwendy, Anička a malá Lilien Gwendy z Haliparku.

Růženka je z příbuzenstva...
Vy neznáte Růženku? Tak to je na čase, abych vám jí představila. Růženka je Jitčina kamarádka a auto na výstavy. Jméno dostala podle své jedinečné tmavě růžové barvy a platí v ní nepsané pravidlo: "Jedeš-li Růženkou, vezmi si něco růžového na sebe!". Jako správný nákladní Mercedes spolyká všechno, co se do ní naloží a v případě Gradišky to bylo "jen" deset psů (ovšem dva z nich spadají do kategorie "medvěd", čímž mám mysli dva černé "fufu", jak Jitka svým maličkatým novofundláčkům říká). K výbavě patřil velký stan typu altán s bočnicemi, druhý stan s předsíní na spaní pro čtyři lidi, čtyři nafukovací matrace, spacáky, deky, polštáře, kartony dobré vody a čaje, pytle s oblečením na výstavu, tašky s věcmi pro nás, tašky s věcmi pro psy, krmení na tři dny pro nás i pro psy, veliký fén na fufu, prodlužovačky, kotouč na rozvod elektřiny, dvě obří kovové klece, sedm přepravek, výstavní stůl, židličky, ohrádka... Mám pokračovat? Oblečení jsme vezli do horka, do zimy i do deště, neboť nám Martinka Smetanová barvitě převyprávěla loňské zážitky ze stejné výstavy za dvoudenního lijáku... Sehnat ubytování přes internet je v těchto končinách téměř vyloučené a odjížděli jsme s tím, že snad něco seženeme na místě, protože motelů je kolem dost. Z hlediska veterinárních předpisů patří Bosna do takzvaných "vyjmenovaných třetích zemí", kde vám pro cestu i návrat stačí platný pet pas s očkováním. Týden před výstavou jsem ještě kontaktovala e-mailem pořadatele výstavy, aby mi potvrdili, že jsou naši psi na výstavu přijatí a jejich jména uvedená v katalogu. Na vstupní listy z těchto krajin nečekejte!

Na cestě
Bosenská Gradiška patří k místům nebližším chorvatským hranicím stejně jako nedaleká Banja Luka. V pátek navečer se zdálo, že z Prahy vůbec nevyjedeme. Rádio Impuls hlásilo vážné dopravní nehody, kolony a dopravu nejhorší za poslední období. Bouračka blokovala i trasu za Jihlavou na Znojmo. Také naše balení u Jitky trvalo déle, než jsme předpokládali, ale nakonec jsme kolem osmé večer vyrazili po D1 směr Jihlava, Znojmo, Vídeň, Graz, Maribor, Záhřeb a odtud po dálnici až na sjezd Okučani a Banja Luka, což je cca 800 kilometrů. V noci jsme se vystřídali v řízení, vyvenčili a ráno po půl šesté vjeli do Gradišky. Světe div se, ale cedule CACIB se šipkami už tu visely a najít výstavu nedaleko za hranicemi směr Banja Luka bylo snadné, kdybychom tu poslední nepřehlédli. Značení ale viselo i z vnitrozemí a tak jsme místo našli i my. Zdejší pořadatelé s vystavovateli počítají. Zaparkovali jsme u obytných vozů dalších vystavovatelů a usnuli jako batolata. Jakmile ale pořadatelé otevřeli vjezd ke sportovišti, Jitka přeparkovala poblíž výstavních kruhů. Tady nás čekala malá nástraha v podobě kovového zábradlí, které jsme musei prolézat mezi třemi více roztaženými tyčkami, pokud jsme s věcmi nechtěli obcházet půl stadionu. Byl to slušný tělocvik a zábava, když tu a tam někdo uvázl a nemohl ani tam ani zpět :)) Druhý den už jsme ale byli trénovaní. Poplatek za parkování malého osobního auta stálo 5 EUR na dva dny, většího 10 EUR. K tomu připočtěte rakouskou dálniční známku (za auto do 3,5 tuny 229 Kč) a poplatky za dálnici ve Slovinsku (0,75 EUR) a Chorvatsku (53 Kun do Záhřebu a 64 kun od Záhřebu k Okučani)... dálniční poplatky násobte dvěma neb je třeba počítat i cestu zpět (po přepočtu to bylo letos celkem 900 Kč).

Na výstavě
Po zastavení jsme se rozdělili. Jitka s Martinem stavěli stan a já šla do fronty u výstavní kanceláře pro na naše posudky a katalogová čísla. Brzy jsem pochopila, že je dobré vzít si od pořadatelů katalog (byl jeden na obě výstavy, rozdělený na část pro výstavu mezinárodní a národní), najít v něm naše psy a na prázdný papír do dvou sloupečků sepsat katalogová čísla z obou výstav s nápisem PLACENO! Tak jsem mohla pořadatelům podat přehledný seznam a během chvilky jsem držela osmery desky. Ve čtyřech byly posudky na obě výstavy, ve čtyřech na obě výstavy pro dva psy zvlášť (proč, to se mě neptejte) a jedny desky chyběly. Byly Lupínkovy. Následovalo prohledání všech krabic, hromádek a vlastně všeho kolem dokola. A nic. Přejímka se zastavila, protože všichni hledali. Přišel i ředitel výstavy. Bylo půl desáté a deset minut, když jsme se domluvili, že se pokusím zastavit později. Posuzování mělo začít v deset hodin, já nebyla převlečená, namalovaná a Kitty připravená. Jitka s Martinem mezitím vše dávno postavili, nastěhovali a zabydleli a organizátoři naštěstí posunuli začátek posuzování až na tři čtvrtě na jedenáct, protože fronta u přejímky ne a ne skončit. Po slavnostním zahájení (místo bylo ozvučeno, ve volných chvílích hrála hudba) a po představení rozhodčích začalo posuzování a já uháněla znovu do kanceláře. Pán, který už si mě pamatoval, na mě mával: "Máme!" Lupínkovo vystavování bylo zachráněno. Než jsme přišli v kruhu 9 na řadu, stihla jsem dokonce i prostudovat katalog. Seznam rozhodčích vám pro zajímavost přikládám.

Konkurence
V katalogu byl zcela zjevná převaha zahraničních vystavovatelů, kteří přijeli ze 17 zemí Evropy: Chorvatsko, Slovinsko, Černá hora, Srbsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Itálie, Německo, Polsko, Švýcarsko, Francie, Belgie, Španělsko, Dánsko a samozřejmě domácí vystavovatelé. Dech mi vyrazilo zjištění, že všichni rozhodčí mluví anglicky a bez ohledu na domácí vystavovatele používají všechny pokyny v kruhu v angličtině. Všichni tu všemu rozuměli a nikde nevznikl žádný problém. Stejnou řečí se dalo domluvit i ve výstavní kanceláři. Podle mého názoru je to příklad hodný následování! U číňánků (peruánec tu nebyl přítomen žádný, přihlášen byl jeden z Maďarska) jsme se sešli v ryze české konkurenci, vyjma paní Dragič ze Srbska, která ale také vystavovala pejska českého původu. Pokud si dobře vzpomínám, s panem rozhodčím Peharem jsem se potkala jen jedinkrát a to ještě v noci. Tedy rozumějte na noční výstavě :)) V Širokim Brijegu v roce 2004 od něj Gessi dostala BIG 3. Jeho posuzováním číňánků jsem byla v Gradišce příjemně překvapená. Vše, co řekl, přesně sedělo, včetně názoru na moje vlastní psy, čehož si vždycky velice cením. Dokonale zná standard a ví, co chce vidět. Po psech chtěl ideální výšku, odpovídající typ, celkovou eleganci, pěknou, čistě modelovanou hlavu, rovný hřbet, rovné končetiny, bezchybný pohyb, vesele nesený ocásek a dobrou povahu. I tam, kde zadal tituly, sdělil majiteli, co na psovi vidí tak či onak, dostatečně posuzoval v pohybu a nakonec dbal i na to, aby vítěz dobře vypadal ve finálovém kruhu. Myslím, že jsme po delší době potkali někoho, kdo našemu plemeni rozumí a má o něm aktuální přehled. Internet mi dodatečně prozradil, kde všude a jak často tento rozhodčí posuzuje. O to víc si titulů vážím! V neděli jsme měli paní rozhodčí, která posuzovala Codýska loni v Brčku a kromě BOB mu dala i BIG 1!  Teď se do stejné země vracely Codýskovy a Gessinčiny děti Kenny, Key, Kitty a Lupínek a každé z nich svým způsobem úspěšně, ať už za úspěch považujeme cokoliv. Lupínek se předvedl na svých dvou prvních výstavách krásně. Katka je šikovná vystavovatelka a se svou portugalkou získala 2x BOB a splnila juniorský šampionát. Lupínkovo třetí místo v BIS dorostu bylo sladkou třešničkou na dortíku a hýčkám si přání, že snad i odvážným zahájením Lupínkovy kariéry. Však jen statečná štěňátka jdou na první výstavu do zahraničí a začínají rovnou na mezinárodní úrovni. S Oliverem jsme se snažili udělat Kennymu místo, ale dostal do třídy Falca, se kterým se ještě v létě v Debrecenu vyhnuli. Tentokrát už to nevyšlo a Falco zatím vede 2:0 na body. Však ale ještě není všem dnům konec. Oliver měl ve třídě snadnou pozici, pěkně se předvedl a zvládl vše, co bylo třeba. Pejsek v šampionech měl s CACem na mále. Pan rozhodčí pravil, že je sice září, ale že z něj bude na chvilku Santa Claus, když mu titul s ohledem na velikost dá.  Ze soutěže o CACIB ho pak rovnou propustil s tím, že pro něj už Vánoce skončily. O titul tudíž běhal jen Oliver a Falco. Martin s Renym natáhli nohy a povedlo se! Oliver má první CACIB na interšampiona. Taktika s přihlašováním nám vyšla i pro Key, což bylo moc dobře a mojí stanici z Haliparku přibyl v neděli další šampion! Díky moc Martince za péči o Kikinku! Kitty měla ve třídě Báru od Zlatého moku, jejíž oba rodiče se na výstavě též předváděli (Lionheart a Aranka). CAC i CACIB dostala Kitty a res. CACIB její sestra Key! Téměř desetiletá Aranka vzápětí ve veteránech předvedla, že i starší pejskové umějí běhat. Paní Nosková přijela na výstavu v rámci dovolené a na neděli pak dala přednost slunění a relaxaci. O BOB se v sobotu poprvé sešla domácí dvojice Oliver a Kitty, ze které, jak doufám, bude jednoho dne i dvojice manželská. Alespoň tak to mám v plánu, ale to má ještě čas. Pan rozhodčí nám nic neodpustil a oba prověřil v postoji, znovu je prohmatal a nechal běhat. Jak sám řekl, oba se mu moc líbili, ale feně dal nakonec přednost proto, že je výraznější "show typ". V neděli nepřijela paní Nosková a tak nás zbylo jen šest. O to víc jsme se třásli o tituly ve třídách, protože naději může zkazit cokoliv, být ve třídě sám není vždycky výhra a pro šampionát bylo nutné mít 2x CAC z tohoto víkendu. Titul dokončil Falco, Key, Kitty i Oliver a ti všichni si na národní výstavě zaběhali o vítězství v plemeni. I tentokrát se štěstí usmálo na Kitty a než jsem se nadála, má tahle psí holčička už 3x BOB. A to jsem ještě v srpnu v Bratislavě psala, že se snad jednou dočká... Opravdu jsem netušila, že to vezme takhle hopem :)) Mám z našich štěňátek velkou radost a moc děkuji jejich báječným majitelům!!!

Finálové soutěže
Po skončení posuzování plemene jsme začali hledat plavky a jakékoliv letní oblečení. Sluníčko pálilo a Bosna nám ukázala svou přívětivou hřející tvář. Počkala jsem i na vystavování Katky s Amálkou, abych i jejich úspěch vyfotila. Pan rozhodčí Vreteničič mě fascinoval rozhodováním u amerických kokršpanělů. BOB zadal psovi, který se mě osobně líbil nejméně a ocas nosil téměř mezi nohama. Přítomná slovenská majitelka mě ale poučila, kdo dnes vyhraje BIG a také Best in Show. Považovala jsem to za obvyklý vtip do chvíle, než onen pes BIS opravdu vyhrál! Někdy se jeden nestačí divit. Katka zabojovala a odvezla si na Amálku, jejímuž plemeni se tu říká Portugalski Pas za Vodu, CAJC i BOB. Pak jsme ještě s Jitkou došly přihlásit fufu do soutěže párů, které měla posuzovat jejich zítřejší paní rozhodčí. Bylo taktické jí pejsky ukázat o něco dříve.  Po trávníku chodilo docela dost návštěvníků, rodin s dětmi i skupinek samotných dětí. Někteří měli o psy skutečný zájem, jiní neměli žádné zábrany jít si vzít psa i z ohrádky. Nejen proto jsme se u stanu střídali a dávali celou dobu pozor na naše věci. Finále mělo začínat v patnáct hodin a na mě plnou silou dolehla únava z celonočního řízení. Ani nevím jak jsem se dostala do stanu, kde jsem vedro nevedro padla do mdlob a až do začátku finále, kdy mě Jitka vzbudila, jsem nevěděla o světě. I tady mají soutěže juniorhandlingu, párů, chovatelských skupin, veteránů, štěňat, dorostu, juniorů, BIG a BIS. Program byl komentovaný, ceny vystavené a pro rozhodčí připravené stany i stoly. Přípravný kruh se sice nekonal, ale všude byl dostatek volného místa na klidnou přípravu psů. Poháry dostávali jen první tři umístění ve finálových soutěžích, jinak nikdo nic. To jen abyste si nedělali marné naděje. V soutěžích uspěl Patrik Panýrek, Martinka Smetanová, Klára Wastiaux, Káťa Wlčková i moje maličkost s Kitty. Jestli žijete v dojmu, že si sem jen tak přijedete pro tituly a pro snadná vítězství, pak se nedejte zmýlit. Čeká vás tu víc zahraniční konkurence, než kolik jí potkáte v Čechách za celý rok! Tohle jsou skutečně mezinárodní výstavy! Musíte se také smířit s některým poněkud zvláštním dělením plemen (čivavy postrádaly rozdělení na dlouhosrsté a krátkosrsté, zato lhasa-apso byl s dlouhou srstí a pak jen lhasa-apso, některá plemena měla podivně dělené barevné variety, ale číňánci se posuzují dohromady...), ale dorazit sem může kdokoliv odkudkoliv a s jakýmkoliv psem. Situace se v plemenech mění od výstavy k výstavě a předpokládat nemůžete vůbec nic. Jitka měla například u novofundlandských psů konkurenci z Francie! Mezi handlery nechyběla dlouhá řada známých tváří jako například Chorvat s irskými setry, Němec s basenji, druhý Němec s čivavami a jezevčíky, Maďar s americkou akitou a další. Šlo o výstavu nepříliš velikou počtem psů, ale s o to koncentrovanější kvalitou. Jet sem vyžaduje odvahu i značnou dávku štěstí. Při absenci mladých a štěňat u naháčků postoupil do finále Luppino za dorost a Kitty do IX. skupiny FCI. Lupínek svou premiéru zvládl skvěle a v neděli se dokonce dostal na nádherné třetí místo BIS dorostu, čímž si odvezl svůj první životní pohár!!! Stal se tak už druhým štěnětem, z vrhu "L", které se umístilo v BIS ve své věkové kategorii. Při takové příležitosti se musí udělat fotky! Volná plocha těsně za Růženkou a stanem byla vhodným místem, jen se nám tu krapku pletl pasoucí se místní dobytek. Nakonec Jitka jednu krávu zakomponovala i do fotky (je v tabulce výsledků u Kitty) a vy alespoň uvidíte, co vás v Bosně všechno čeká :)) 

Best in Group a BIS
Kitty to v deváté skupině neměla vůbec lehké. Moc jsem se raději nerozhlížela, protože i to, co jsem zahlédla koutkem oka, mi stačilo. Saša Ries se shih-tzu ze stanice Bohemia Acro, rozhodčí Željko Gajič s pudlem, handler a rozhodčí Ante Lučin s bostonským teriérem norské rozhodčí Marit Sunde, Thomas Wastiaux s kavalírem, Saša Grygarová s čivavou, Patrik Panýrek s mopsem, Martinka Smetanová s lhasou, krásný tibetský teriér (až teď vidím v katalogu, že pochází z anglické chovatelské stanice Araki, které odchovala letošního vítěze Crufts - a já že se mi ten pes líbil! :)) a další.  Vedro udělalo s většinou psů své a jejich předvedení v odpoledních hodinách už nebylo plné elánu. Kitty ale nastoupila s ocáskem nahoru a stála pěkně. Dostali jsme se do výběru osmi finalistů. Nádhera! Tam a zpět, svůdné i rošťácké kuk na pana rozhodčího a po kruhu na místo. Vedle mě stojí rozhodčí pan Gajič, za ním Saša se shih-tzu, koho mám za sebou netuším. Jsem tak soustředěná na Kitty, že ani nevím, jestli je se mnou ve výběru Martinka nebo Patrik. Rozhodčí všem podává ruku a loučí se. Třetí místo obsadil shih-tzu z ch.s. Bohemia Acro. Hned Sašovi blahopřeji, však už se také nějaký pátek potkáváme. Druhé místo krásný tibetský teriér. No kdo tohle vyhraje? Z vyhlášení rozumím jen Kineski kukmasti pas a slyším potlesk. Dívám se na moderátora s otázkou, jestli si to, co řekl, náhodou ještě nerozmyslí. Nerozmyslel! Vedle stojící pan Gajič mi hned blahopřeje. A pak už s rozveselenou Kitty běžím ke stupňům. Děkuji panu rozhodčímu a stavím Kitty pro fotografy. Při své úplně první účasti ve třídě dospělých vyhrála plemeno i IX. skupinu FCI! Tak z tohohle snu se opravdu nechci probudit! Codýsek a Gessi mají zdatnou nástupkyni. Po BIG X. ještě soutěží mladí jedinci, takže stihnu dát Kitty do stínu. Nicméně na ní vidím, že dneska už má předvádění tak akorát. Best in Show odchodila statečně, ale měla jsem jí plné ruce. V závěru BIS se všichni vítězové skupin vystaví na připravené podstavce. Rozhodčí je uprostřed kruhu a tak stavíme psy zády ke stolům ostatních rozhodčích. Pak ale odejde posuzovatel za naše záda k moderátorovi nahlásit výsledky. Váhám, jestli by nebylo taktické Kitty otočit. Stejný nápad máme v desítce finalistů dva. Náš rozhodčí zůstal stát pod stanem a tak Kitty otáčím čelem k němu a tím i k sedícím rozhodčím. Tahle maličkost si vysloužila aplaus posuzovatelů a výkřiky z jejich řad: "Bravo profesionálním handlerům! Výborně!" Nečekaný projev nadšení rozhodčích mě dost pobavil. Vzápětí se chytnou i ostatní vystavovatelé a řada finalistů se celá obrátí. Vyhlašování může začít.Třetí místo americký stafordširský teriér, kterého jsem tipovala na vítěze, druhý irský setr a vítěz, světe div se, americký kokršpaněl. K mému údivu nestál na stupních Ante s německou dogou ani německý ovčák, který se ve skupině předvedl velmi atraktivním stylem. Teprve po Best in Show mám čas nacpat Kitty piškotkami, hladit jí a mazlit se s ní. Až po úplném skončení výstavy jsem vzala Kitty a šly jsme si spolu sednout na prázdné stupně vítězů. Beru si jí do náruče a tiše jí šeptám do ouška, co se jí vlastně povedlo a jak šťastná teď jsem. Byla to velmi intenzivní chvilka souznění mezi námi dvěma. Kitička mě objala tlapičkami a olízla mi nos. Z obou rodičů si vzala co se dalo a vydala se v jejich stopách. Teď už je jasné, že jí čeká i účast na Crufts 2008! V neděli bylo posuzování IX. skupiny FCI bleskové. Paní rozhodčí nás nechala nastoupit, obešla nás v postoji a rovnou vyhlásila tři místa. Zjevně měla jasno. Třetí Ante Lučin s bostonským teriérem, druhý pan Gajič s pudlem a první Saša Ries se shih-tzu! V Best in show bylo překvapením třetí místo basenjiho, bez překvapení druhý irský setr a vítězem se stal německý ovčák, kterého bych ten den nenechala vyhrát ani skupinu. Tak to bylo výstavní dění v kostce a teď hurá do povýstavní reality.

Ubytování a válka se spacákem
Sobotní večer jsme toho měli po výstavě až nad hlavu a mě přešla chuť balit a odjíždět hledat ubytování. Padlo tedy rozhodnutí, že zůstaneme kde jsme, psi přespí v autě a my ve stanu. Díky tomu jsme odložili hodinky, zapomněli na čas a prožili příjemný podvečer. Ještě před západem slunce bylo nutné připravit všechno na spaní, protože s elektrickým světlem se tu nedalo počítat. Pejskům jsme dopřáli hromadné běhání na fotbalovém trávníku, nakrmili jsme je a uložili na kutě. S ohledem na očekávaných ranních 6°C jsem dala Kitty i svetřík a do přepravky přidala deku. S kamarády a přáteli jsme si udělali klidné večerní posezení a s hvězdičkami nad hlavou jsme mohli popovídat o všem, na co jindy nezbývá čas. Díky Martince, její rychlovarné konvici a elektrice, kterou natáhl Martin, došlo i na horkou kávu! První odpadl Martin s Jitkou po té, kdy Martin málem zahučel po hlavě do prázdné psí klece. Únava rychle dohnala i ostatní a dávno před půlnocí už naše stany oddychovaly v jednotném rytmu zmožených spáčů. V noci začal v autě štěkat pes. Až ráno se ukázalo, že to byla zřejmě Kitty, která poctivě hlásila, že posádku opustil Kenny a Gwendy po té, co si otevřeli přepravky a rozhodli se spinkat v autě na sedadlech. I moje ráno bylo zajímavé. V noci jsem si rozbalila nový spacák, zakoupený ve slevě za 248 Kč v pátek těsně před odjezdem. Zajásala jsem nad jeho cedulkou s nápisem: "Do -12°C". I tak jsem se teple oblékla a přes spacák natáhla dvě deky a přes nohy bundu. Nenávidím totiž zimu a tu ranní v provlhlém stanu o to víc. V noci jsem v polospánku vrněla blahem, jak je mi fajn. A což teprve ráno! První pocit, když jsem se probouzela, bylo zjištění, že mi vůbec nebylo chladno! A druhý: "Jé, mě je tak hezky!" Bodejť by také ne! Spala jsem ve spacáku, na něm moje dvě deky, pak Martinův spacák, Jitčin spacák, jejich deky... Jen hrášek navrchu chyběl k tomu, abych vám mohla vyprávět pohádku o Princezně na hrášku na ruby :)) Vstávala jsem rozehřátá a v příjemném rozpoložení. "Sbalím rovnou spacák, už ho nebudu potřebovat", napadlo mě. Během následujících dvaceti minut jsem pochopila, čím se horolezci zahřívají v horách, aby neumrzli. Balí spacáky!!! Na tuhle činnost jsem nikdy nebyla přeborník, ale v Gradišce mě čekala bitva Spacák versus jeho obal, ne nepodobná zápasům sumo. Vzorně jsem srolovala tělo spacáku a nasadila ho k ústí vaku. Při prvním pokusu o přiblížení obalu se mi spacák rozvinul. Aha, je třeba ho přidržet mezi koleny. Druhé srolování. Jednou rukou držím spacák, druhou nandavám obal a snažím se ho přetáhnout přes klouzající spacák. Skvěle, tady to drží! Nacpala jsem kus dovnitř a hloupě uvolnila jedno koleno. Spacák se vymrštil, rozvinul se a jeho kapuca mi přistála na hlavě. No to snad ne! Přece mě nepřepere kus hadru! Další pokus. Překládám spacák na půl a roluji ho s větší silou. Ejhle, futrál jde nasadit. Ba dokonce i trochu natáhnout. Radost byla předčasná. Obal jsem sice na první třetinu spacáku dostala, ale to evidentně jen proto, aby už nikdy nešel posunout ani tam, ani zpět. Milimetr po milimetru posouvám obal po spacáku. Pod rukama se mi pletou pásky a přezky, o jejichž funkčnosti by se právě teď dalo s úspěchem pochybovat. Určitě je sem dal nějaký vtipálek, aby mi zvedly adrenalin. Spacák i obal se mou přílišnou snahou napruží a vzápětí mi vyklouznou z rukou. Celý balík proletí pootevřenou stěnou až do předsíňky. Předpokládám, že kdyby se teď zvenku někdo na stan díval, musí nutně usoudit, že trpím tancem Svatého Víta nebo záchvatem padoucnice. Tak znovu. Zalehávám spacák a sunu obal zase o kousek dál. Ulomila jsem si dva nehty. Prima, to bude nová funkce, ušetřím za manikůru! Nikdy bych neřekla, že mi rulička látky o velikosti menšího špalku dá takhle zabrat. Do stanu začíná pražit sluníčko, je mi vedro a funím jako sentinel. Přece spacák nevyhraje! Posledních pár centimetrů se nade mnou balík látky asi smiloval, protože se mi podařilo zapnout i přezku. "Uf, hotovo". Opouštím stan, s úlevou nabírám do plic kyslík a najednou chápu, jak je horolezcům po zdolání osmitisícovky. "Jak jsi se vyspala?" hlaholí Jitka. "Skvěle. A sbalila jsem spacák!" Ještě že mě Jitka čekala s kelímkem instantního kafe a Martinka s horkou vodou, čímž mi zachránili život. Martin po ránu vyvenčil i Kitičku a já si díky jejich péči připadala skoro jako v ráji. Díky kamarádi, to jsem fakt potřebovala!

Diplomy
V neděli mě po posouzení v plemeni čekalo vyřízení diplomů pro nové šampiony Bosny a Herzegoviny. Pořadatelé je měli už vytištěné a na základě posudků z obou dnů je po úhradě 25 EUR za jeden vydávali. Lehko se to řekne, hůř plní. Vydávání začalo v 11.15, já jsem se do fronty postavila v 11,30 a s diplomy jsem se k Jitce a Martinovi vrátila ve 14.30 !!! Hledání diplomů šlo v hromádkách podle skupin FCI pomalu, na všechny svítilo sluníčko a každý měl šampionátů hromadu. Podařilo se mi ve frontě skamarádit se mladým mužem, díky němuž jsem si mohla tu a tam na chvilinku odskočit. Jako první jsem do fronty donesla deštník, protože jinak bych bez stínu nad hlavou dostala úpal. Mladý muž mi ho na připomenutí svého tatínka ochotně celou dobu držel! Další čekající si přinesli židličky a při čekání seděli. Víc a víc pejskaři soustřeďovali posudky ve svých rukách, aby nemuseli stát frontu. Však i já jsem nakonec brala diplom pro Kitty, Olivera, Key, jednoho australáka Martince a pro Amálku Katce. A to nemluvím o majitelích, kteří měli třeba 14 psů (Patrik dovezl 11 šampionů, Klára s Thomasem 8, Martinka 5, Saša Grygarová 3, Hanzlovy 3 atd.). Ulevilo se mi, až když jsem všechny diplomy měla v ruce, protože mladí šampioni je nedostali vůbec (získali jen certifikát) a u řady dospělých psů chyběli. Fronta se zmenšila až se závěrem finálových soutěží. Ani nechci domyslet představu stejné fronty v dešti... Ano i tohle je něco, s čím musíte v Bosně počítat. Brzy z výstavy rozhodně neodjedete!

Na Prahůůůů!
Po výstavě jsme zvolna sbalili, udělali pamětní fotky s Růženkou a vyrazili k domovu. Tohle se ale lépe píše než činí. Vzápětí nás v Gradišce potkala první dopravní zácpa. Hraniční přechod je jedno pruhová vozovka, po které jedou kamiony, autobusy i osobní auta. Všude bylo plno a kolony se jen pomalu posouvaly, což se Růžence hrubě nelíbilo a začala na nás prskat horkou vodu. Nepomohl ani Jitčin osvědčený zlepšovák: pustit naplno topení. Jen si to představte v 25°C! Sauna je proti tomu zimní zahradou. Nějaký zázrakem a silou vůle jsme Růženku přestrkali k dálnici, kde se jí v normálním provozu ulevilo a ochladila se. Jenomže přišla další pohroma v podobě dlouhé kolony před dálničním zúžením. Tady nás, v době stání a chlazení motoru, předjel i Patrik Panýrek a my děkujeme za jeho starost o nás i nabídku pomoci! Moc nás to potěšilo. Při druhé zastávce, neboť Růženka vařila už co chvíli, jsme zůstali stát před zúžením u mostu. Netrvalo dlouho a přijela k nám policie. Jitka nezaváhala a barvitě popsala náš problém. Policista mluvil anglicky i rusky a byl velmi příjemný. Po dalších patnácti minutách větrání motoru Jitka najednou vyskočila z auta a šla s policistou něco domlouvat. "Tedy jestli mu šla vysvětlit, že má zapnout majáček se sirénou a tou kolonou nás provézt, tak padnu", svěřila jsem svůj odhad Martinovi. Jitka se vrátila se sdělením jak dlouhá je kolona před námi, kam až vede, kolik má kde dálnice jízdních pruhů a že nás ten úžasný policista bohužel nemůže s majáčky doprovodit, protože se do jednoho zúženého pruhu dálnice dvě auta vedle sebe nevejdou a řidiči by nám neměli kam uhnout. Ale sedla za volant, nastartovala, policista nám s úsměvem zastavil dopravu, a zařadila se do pravého krajního pruhu, ve kterém s blikačkami předjížděla stojící kolonu. Na naše udivené pohledy s bohorovným klidem odvětila, že jí to pan policista nejen úředně dovolil, ale i doporučil! Růženka přestala vařit a odvezla nás až na Chorvatsko-Slovinské hranice. Jenomže ouha, zase zácpa. Tentokrát nebylo v úzkých serpentýnách ani kam uhnout, natož kudy kličkovat. Při dalším chlazení Růženky jsme vymysleli pomoc. McGyver a Ferda Mravenec by z nás měli radost. Kovovými dvířky od přepravky jsme podepřeli otevřenou kapotu a v koloně popojížděli s naším zlepšovákem, který bavil ostatní řidiče. Pomohlo to sice jen trochu, ale přece. Růženka se na všechny zubila otevřenou kapotou a naše zpoždění nabíralo další minuty. Kolony se rozjely až za hranicemi, ale pak už šlo všechno jako po másle. Mřížku jsme vyndali a možná si nápad necháme patentovat. Za Mariborem jsem si vzala řízení a s nově obutou Růženkou jsem si užila kouzelnou  jízdu po rakouských dálnicích. Poslední úsek cesty od Znojma do Prahy byl náročný. Mezi Znojmem a Jihlavou samá vesnice a na D1 boj o holý život mezi předjíždějícími se kamiony a nelogicky riskujícími řidiči. Naše dálnice je džunglí nejhoršího kalibru a po každém jejím projetí zbývá jen říci: "Díky Bože, že jsme to zase přežili". Po dvanácti hodinách na cestě jsme to opravdu všichni s úlevou řekli. Domů jsem dojela v pondělí těsně před šestou ranní. Nová šampionka Kitty dostala v první řadě napapat a já se probrala z mrákot až v půl dvanácté před polednem. Kdo tady říkal, že jsou výstavy odpočinkový koníček??? :))

Moje blahopřání patří všem úspěšným českým pejskům a jejich majitelům v Gradišce, seznam má na stránkách Martinka . Veliký dík Martince, Jitce, Martinovi a Katce za moje úspěšné psí dětičky a gratulace všem k novým šampionátům. Jitce poděkování za Růženku i za víkend, který jsem si opravdu moc užila! A manželovi za to, že hlídal doma zbytek smečky a na výlet mě pustil.

Až sem pojedete aneb praktické rady...
* Hraniční přechod je vlastně vstupem do města. Projedete městečkem a téměř u jeho konce po levé straně je fotbalový stadion
 * Bez stanu, coby ochranou před sluncem či deštěm, sem snad ani nejezděte
* Na výstavě nebyla žádná možnost jídla, jen instantní káva z konvice za 1 EURo, nicméně v Gradišce se nacházejí restaurace i pizzerie, kde se dobře najíte. Ale musíte odjet do města.
* Jediné dvě toalety se sice nacházely v budově, ale luxus v žádném případě nečekejte. Neměly kliku, nebyl tu odpadkový koš natož papír, v koutě se v mokru válely papíry a bůhví co ještě... Voda v umyvadle naštěstí tekla, ale pít bych jí raději nedala ani psům
* Vezměte si dostatek vlhčených ubrousků k použití na cokoliv, trvanlivé jídlo, pití a výbavu tak, abyste byli zcela soběstační...
* Počítejte s tím, že všude chodí hromady dětí. Některou jsou moc fajn a s pejsky kamarádí, jiné nemají problém do psa kopnout nebo na něj plivnout. Rodiče žádné takové chování neřeší!
* Vezměte si drobnější Eura, pro platby na dálnicích se vám budou hodit. Lze je ale samozřejmě platit i kartou.
* V Bosně se platí konvertovanou markou a 100 marek je asi 50 EUR (září 2007)
* Diplom šampiona stojí 25 EUR a počítejte, že na něj budete stát několika hodinovou frontu
* Nezapomeňte si doma rodokmeny jako já! Šampionáty sice nezapisují, na ty vám stačí vydaný certifikát, ale ocenění ano. V každém případě je potřeba dát kartičky i posudek orazítkovat ve zdejší výstavní kanceláři
* Kolem plochy výstaviště byl dostatek popelnic a pytlů na odpadky, čímž se pořadatelům podařilo udržet místo výstavy relativně velmi čisté. Je to jednoduchá úměra: je-li na výstavišti kam dávat odpadky, aniž by bylo nutné nachodit sto kilometrů, každý po svém psovi rád uklidí. Jestliže se musí s odpadky složitě bloudit, každý odloží binec na zem, kam se dá. Kéž by to vzali za své i pořadatelé našich výstav. Zatím to funguje výtečně snad jen v Mladé Boleslavi...
* ... možná mě ještě něco napadne...

Čínský chocholatý pes  - Chinese Crested Dog - Kineski Cubasti (Kukmasti) Pas
CACIB - 15.09. 2007 Rozhodčí/ Judge: Tino Pehar (Chorvatsko - Croatia)
CAC - 16.09. 2007 Rozhodčí/ Judge: Jadranka Smojver-Selimovič (Chorvatsko - Croatia)

Gradiška winner 2007 (= CACIB): Jch. Oliver Modrý květ a Jch. Kitty z Haliparku
Republika Srbska winner 2007 (= BOB): 2x Jch. Kitty z Haliparku

New Champion of Bosna i Herzegovina:
Falco Čertova stěna (HA)
Jch. Oliver Modrý květ (PP)
Jch. Key for Acro z Haliparku (PP)
Jch. Kitty z Haliparku (HA)

Final competition:
15.09. Saturday - 1. místo BIG IX. group FCI - Jch. Kitty z Haliparku, judge: Tino Pehar (CRO)
16.09. Sunday - 3. místo BIS Puppy - Luppino Lord z Haliparku, judge: Sanja Momčilovic-Vreteničič (SER)

17.09.2007, Text+Foto: L. Brychtová, J. Hořáková