Alpen - Adria pohár

Budapešť CAC - 27. října  2001 - Maďarsko

Alpsko-Adrijský pohár, Alpen-Adria pokal nebo Alpen-Adria kupa. Jak je vám libo. To vše jsou názvy pro klubovou výstavu, která 27. října 2001 spojila dva maďarské chovatelské kluby: Klub asijských a malých plemen psů a Královský pudl klub. Jmenované kluby sdružují zajímavou sbírku plemen. U pudl klubu není co řešit. Zato Klub asijských a malých plemen, to je přehlídka: bišonci, cotoni, havaňácci, boloňáčci, maltézáčci, všichni špicové!, čivavy, japani, pekinézové, phaléni, lvíčci, shiba-inu!, grifonci a brabantíci, opičí pinčové, trpasličí pinčové, bostonští teriéři!, šarpejové!, francouzští buldočci, kavalíři, kingové, tibetští španělé a kromfohrlandeři. To, že se spolupráce vyplácí, bylo znát na každém roku. Neméně znatelná byla zkušenost a moudrost výstavního výboru, který výstavu pořádal. V jeho čele stál člověk, který, ač nenápadný, byl všude a nikde. István Máté, předseda Klubu asijských a malých plemen. Jeho jméno jsem se dověděla až v neděli, kdy mi je na mou žádost napsal do katalogu. Proč vám o něm píši? Zdá se mi obdivuhodné, jakou práci odvedl on i jeho tým. Už dlouho jsem si nepřipadala na výstavě tak dobře, jako zde. Posuďte sami.

Přihláška na klubovou výstavu mi byla zaslána po té, kdy jsem své psy přihlásila na obě výstavy mezinárodní. Někdo musel zapřemýšlet nad tím, kdy udělat uzávěrku klubové výstavy, aby vystavovatelé vše stihli, a někdo musel navázat výtečnou spolupráci s výstavním výborem mezinárodních výstav, aby získal kontakt na již přihlášené majitele psů. Mile mě překvapilo, že mě, jako zahraničnímu účastníkovi, přišly propozice automaticky v němčině, nikoliv v maďarštině. Protože jsem k přihlášce svých psů připojila dvě věty poděkování v angličtině, došly mi vstupní listy s podrobnými dispozicemi k výstavě a s přesným plánkem výstaviště též v angličtině! O tom, že k organizaci téhle akce někdo používal hlavu, svědčil i fakt, že se klubová výstava konala ve stejné hale jako obě výstavy mezinárodní a dokonce i ve stejných výstavních kruzích. Nikdo tedy nemusel své psy stěhovat po areálu sem a tam. Kruhy byly během chvíle pauzy mezi mezinárodní a klubovou výstavou přestavěny tak, aby jejich velikost odpovídala posuzovaným plemenům a počtu psů. Pudlové tudíž získali větší prostor, aby se mohli dokonale předvést v pohybu. Pro potřebnou změnu velikosti kruhů musel technický personál vyšroubovat a zase našroubovat vruty mezi ozdobnými dřevěnými plůtky, z nichž se hranice kruhů skládaly. Další personál rozmístil květinovou výzdobu, na příslušná místa postavil stoly a vybavení kruhů. Celá hala byla, jak jinak při této úrovni výstavy, pokrytá dobře položeným kobercem. Tabule s papírovými výsledkovými listinami byly samozřejmostí. Vykládat pořadatelům některých našich výstav, jak má vypadat viditelné katalogové číslo a že by spolu měla veškerá papírová dokumentace na výstavě graficky ladit, je zhola zbytečné. V Maďarsku to vypadalo jako naprosto běžná věc. Hned u vchodu vítaly návštěvníky i vystavovatele stoly plné neuvěřitelných pohárů. Některé byly tak veliké, že mě při pohledu na ně napadlo, že bych tak obrovské domů snad ani nechtěla. Na vítěze tříd čekaly bohatě skládané kokardy, na vítěze plemene elegantní poháry s vytvarovaným rokem 2001 na pokličce, na první tři v každé soutěži různé, ale vždy vkusné a veliké poháry. Na konec výstavy byla přichystána tombola, takže majitel každého psa, jehož katalogové číslo bylo náhodně vylosováno, získal pytel krmení, tričko nebo psí kosmetiku. Každý z téměř 300 vystavovatelů měl šanci.

Mezi tím vším proplouval předseda klubu pan Máté. Vždy solidní, slušný, nevtíravý, dokonalý gentleman. Byl přesně tam, kde ho bylo třeba a nikde nedělal nic zbytečně. Za ty dva dny, kdy jsem měla možnost ho sledovat, dost přesně naplnil mou představu o předsedovi klubu na úrovni. Pro všechny měl stejný metr (když bylo třeba pro vydání Budapešťského poháru doložit i posudky, tak to platilo pro všechny bez výjimky, přestože ho vedle mě k zamhouření oka přemlouvala velmi známá chovatelka), pro všechny měl stejný úsměv a nikde ani stopa po zaváhání či nejistotě. Naproti tomu zjevná úcta k druhým a podporování důležitosti hostů výstavy. Jo, to byla škola. I u nás by jí ledaskdo snesl. Pravdou ale je, že maďarský předseda patří, podle mého odhadu, mezi slušně zajištěné dobře vypadající padesátníky a zjevně netrpí žádným komplexem. Naopak nadhled a rozumné uvažování je mu vlastní. Shrnu-li to jedním slovem: osobnost, s níž je radost se setkat. Snad se to někdy podaří i vám.

Posuzování bylo zahájeno sice o hodinu později, než uváděly propozice, ale zdržení bylo způsobeno přesunem ozvučení z opožděně ukončené Best in Show na mezinárodní výstavě, která probíhala ve vedlejší soutěžní hale. Všichni vystavovatelé z propozic věděli, že bude posuzování psů probíhat bez vypisování posudkových listů, tzv. anglickou metodou. Další nápad na hranici geniality! Výstava měla spád, byla zajímavá pro diváky (a že jich v hale bylo!) a minimálně únavná pro psy, kteří toho měli za celý den poměrně dost. Já sama jsem se snažila svým psíkům čas na výstavě maximálně vylepšit. Dostatečně jsem je venčila, dopřála jsem jim klid na spánek v přikryté kleci, dostali energeticky bohatý nápoj (Gesinčin milovaný kaktusovo-fíkový čaj dodotovaný glukopurem a vitamíny) a dohlížela jsem na to, aby jim nebyla zima (než jsme se vrátili k autu, bylo pokryté jinovatkou). Díky tomu všemu byli moji psíci jako rybičky a na rozdíl od řady psích kamarádů projevovali nad večerním vystavováním radost.

K posuzování číňánků pozval Klub zkušenou rakouskou rozhodčí Karin Bernardis. Za zajímavý rozhodně považuji fakt, že na klubové výstavy bylo přihlášeno více psů než na výstavy mezinárodní. Určitě to svědčí o dobré práci klubu i o prestižnosti této akce. Dopolední složení číňánků doplnili dvě labutěnky z českého chovu: Jason Powder od Chlpíků a jeho sestra Jasněnka Powder od Chlpíků (oba po Doyelovi Modrý květ a Ung Shan z Vlozu), kteří patří dvěma různým rakouským majitelům. Ve třídě šampionů se představil interšampion a evropský vítěz Grenadier Sasquehanna. Protože jsem Gessi záměrně přihlásila do třídy mladých, zjednodušila jsem pozici fence Sasquehanna Furora, kterou Geska ráno porazila. Přiznávám, že konečná soutěž o BOB ve složení Akim, Gessi, Grenadier a Furora (pod vedením samotné paní Supronowicz a jejího partnera), to byla opravdu síla. Byla to vlastně taková menší evropská výstava a souboj dvou chovatelských gigantů: Saquehanna versus Modrý květ, neboť i Akim tuhle krev nese. Rozhodnuto bylo během následující chvilky. Gessi oplatila Grenadierovi porážku za svého tatínka Krimsona a potažmo i za našeho Cenna (loni na evropské výstavě v Poznani) a získala titul vítěz plemene nad oběma polskými zástupci a Akimem. Tenhle titul patří zaručeně k jejím nejcennějším.

Finálové soutěže byly zahájeny nedlouho po ukončení posuzování v kruzích. Přepážky mezi kruhy byly opět přesunuty a smontovány tak, že finálový kruh zabíral celou halu (zadní pětina prostoru sloužila jako přípravný kruh). Do hlavního kruhu byly pochopitelně přeneseny květiny, stoly se všemi poháry a další ceny pro vítěze, stupně vítězů a čestný stůl pro rozhodčí. I tady bych se ráda zastavila. Vzhledem k pokročilé hodině bylo pro rozhodčí samozřejmě připraveno malé občerstvení a za zmínku rozhodně stojí pečlivě připravený zasedací pořádek. Každý posuzovatel měl u své židle ozdobný stojánek s pamětní destičkou na tuto výstavu a se svým jménem, což byla pozornost, která jim zůstala jako poděkování i jako památka na tuhle akci. Tleskám dalšímu skvělému nápadu. Ozvučení finálových soutěží neskončilo jen u tradičního mikrofonu, ale mistr zvuku podkreslil každou soutěž nevtíravou a příjemnou hudbou, která dodávala výstavě lesk i atmosféru. Než se soutěže rozběhly, uvědomili jsme si několik věcí (já, můj manžel a kamarádka Lucka, která s námi jela v autě a úspěšně vystavovala svou fenku shih-tzu). Už od rána kolem nás bylo hodně cizinců. Němců, Rakušanů, Poláků, Italů, Jugoslávců atd. S řadou z nich se už od vidění známe, mnozí byli noví. Všechny ale spojovala jedna věc. Pohoda, vzájemně přátelský přístup, vřelost, zájem o psy. Vzpomněla jsem si na to ve chvíli, kdy jsem stála u kruhu, dívala se na přípravy před finálovými soutěžemi a zjistila, že je nás víc, kdo se s pohledem kolem sebe podvědomě usmíváme. Tahle výstava byla radost. Jen jsem to domyslela, stála mi za zády kamarádka, také vystavovatelka z Čech. Mrkla na mě a smutně řekla: „Tohle v Čechách nezažijeme, viď?“ Ano, přiznávám, že jsme pár minut společně diskutovaly o tom, proč je na našich výstavách tak „husto“. A důvod byl jediný. Lidé. Je totiž jen a jen na nás, jaké si výstavy uděláme. Jestli budeme přátelští, tolerantní a nad věcí nebo se budeme pomlouvat, osočovat a závidět si. Smutný obrázek, co říkáte?

O to víc jsem si pak užila každičký okamžik téhle výstavy. S vnitřní radostí, která se snad přenesla i na pár Akima s Gessi, jsme se poprvé představili divákům. Konkurence byla veliká a upřímně řečeno, číňánci nejsou tím pravým šálkem čaje slovinského rozhodčího pana Sinka ze Slovinska. Ostudu jsme ale rozhodně neudělali, neboť Gessi a Akim sladili krok a oba všem ukázali, proč jsou dobří kamarádi. Zvítězili černí pudlové rozhodčího Istvana Csika (posuzoval nás letos v Oberwartu). Chovatelské skupiny vzápětí vyhrála paní Supronowicz s mopsy, Grenadier Sasquehanna se svou handlerkou zvítězil v soutěži junior handling a mě bylo víceméně zřejmé, že tím naháčkům odzvonilo. Soupeření psích miminek od tří do šesti měsíců bylo pohledem k nezaplacení a dorostenci se také nenechali zahanbit. Následovala soutěž o nejlépe upraveného psa, kde se kupodivu mezi dlouhosrstými krasavci Grenadier znovu objevil a účast si ještě zopakoval v Best in Show interšampionů (ano, tušíte správně, že soutěžili výhradně psi s titulem interšampiona). Pak už jsem nastupovala s Gessi, která získala titul Hungaria Prima Junior, mezi nejlepší juniory. Jakmile do přípravného kruhu nastoupil opět rozhodčí pan Sinko, bylo jasné, že nám pšenka ani tady nepokvete. Gesku přešel, jako by tam ani nebyla. S ohledem na situaci jsem se rozhodla, že to psí holčice alespoň vynahradím a zatímco ostatní bojovali jako o život, my dvě jsme se skvěle bavily. Gessi se vesele rozdováděla a pro publikum se stala vděčným objektem pozorování. Z kruhu jsme byly venku raz dva, ale to jen proto, abychom se šly rovnou připravit na poslední a nejprestižnější soutěž - Best in Show.

Finalisté zabrali celou vyhrazenou plochu haly kolem dokola. Když jsem viděla přehlídku pudlů i dalších vítězů svých plemen, tajil se mi dech. „Tak na tohle holka nestačíme“, blesklo mi hlavou. Po vstupu do kruhu na nás zbylo jen asi deset kroků volného místa. Všude jinde už byli ostatní psi. Paní rozhodčí Dr. Balogh, která všechny předchozí soutěže komentovala a oficiálně měla na starosti také výstavní kancelář, se ujala posuzování nejčestnějšího. Každý ze psů dostal příležitost předvést se v pohybu. Gessi stála bez problémů a tak jsem se ve volné chvíli výjimečně stihla podívat i po ostatních psech. Byla to nádhera! Když došla řada na nás, musela jsem trochu manévrovat v prostoru, protože nám v rozběhu překážely stupně vítězů. Ale všechno dobře dopadlo a Geska věnovala paní rozhodčí jeden ze svých rošťáckých úsměvů. Tak, máme to za sebou. Než jsem se rozkoukala, už se začalo vybírat užší finále. A protože to paní rozhodčí vzala od konce, vybrala nás hned jako druhé. Zase mi v cestě ke středu překážejí ty třístupňové bedny! Stavím Gesinku a zjišťuji, že nás, finalistů, je jen šest. No nazdar. Nádherný střední černý pudl, elegantní černý královský pudl, béžový mops, dlouhosrstá čivava s naším německým sousedem, překrásný lhasa apso a konečně Gessi. Jakmile jsou ostatním slavnostně předány skvostné poháry pro vítěze plemene, dostáváme od paní rozhodčí pokyn: „Všichni do pohybu“. Na velkém prostranství a na koberci, kde je dost místa, se Gesince líbí a tak metelí, co jí nožky stačí a vesele mrská ocáskem, jako by větší legraci ještě nezažila. Po zastavení nás paní rozhodčí ještě přesune na protější stranu, abychom byli nastoupení pěkně proti "velké porotě". Ačkoli maďarštině nerozumím, tuším, že Dr. Balogh říká cosi o Best in show, jmenuje pořadatelské kluby a zřejmě děkuje za krásnou výstavu. Pravděpodobně sděluje divákům, že měla těžké rozhodování z tolika krásných psů. Je přesně deset hodin večer a všichni se dovídají, že na třetím místě se umístil: „Chinese crested dog“. Teprve potom paní Balogh dodá pro obecenstvo maďarský název plemene. Výsknu spontánně radostí a s pusou od ucha k uchu si odnáším Gessi v náručí na stupně vítězů. Druhé místo obsadil mops a zvítězil střední černý pudl. Od té chvíle mi všechno připadá jako barevný film v televizi. Stavím fenečku pro fotografy, ale stále nám někdo chodí blahopřát. Za naše záda se na oficiální fotografii staví organizační tým výstavy. Pak nám kdosi přináší na stupně vítězů ještě poháry za BOB. Další fotografování proběhne se všemi delegovanými rozhodčími. Tuhle fotografii dostanu do ruky hned následující den na nedělní mezinárodní výstavě a po příjezdu do Prahy mi ještě dojde e-mailem (organizátoři zase skvěle!). Jakmile je oficiální fotografie hotová, následuje postupná smršť gratulací od rozhodčích. Radost má paní Kaminer, která dala Gessince ráno titul BOB, raduje se i paní Bernardis, protože úspěch psa, kterého ohodnotila její maďarská kolegyně jako třetího nejlepšího na výstavě, je i jejím úspěchem. Po zádech mě poplácá pan Urosevic - od něj má Gessi 2. místo v IX. skupině FCI z rumunské Oradey. Obejme mě paní Bánhidi Pálné, která posuzovala Gessi, když jí předváděl můj manžel beze mě. Zjevnou radost má i paní Balogh. Přišla Gesince potřást pacičkou a pohladit jí. A pak najednou, z ničeho nic, stojím s Gessi v náručí za stupněm vítězů a zírám na to, co mám před sebou. Pohár pro BOB jsem postřehla koutkem oka. Opřený diplom za získané umístění mi také neunikl. Jen mi nějak nedošlo, že to veliké zlaté není stálá ozdoba stupně vítězů, ale náš pohár. Z rozpaků mi pomůže až manžel, který se konečně dostal do kruhu a může mi s tím nečekaným nadělením pomoci. Gessi musí po svých a já beru do rukou největší pohár, jaký jsem kdy viděla. Musela jsem ho vzít kolem podstavce, jinak se nedal ani zvednout. Během chvilky stojí pohár na naší kleci, Gessi se mi vrhá na výstavní kapsičku s piškotkami a já jí v slzách obracím na ruby, aby psí holčička měla všechny sladké odměny pro sebe. Pak jí beru do náručí, dávám jí pusinky a pláču zcela bez zábran. Fotit se už nebudu a make up stejně musím umýt. Když mě vzápětí obejme manžel, gratuluje mi dojatá kamarádka Lucka i naši sousedé vystavovatelé kolem kruhu, skoro na ně nevidím. Mezi slzami radosti nezapomenu v duchu, s pokorou a vděčností, poděkovat za přízeň i tam, kamsi nahoru. Také mi hlavou proletí slova mé kamarádky: „Holka, čím víc po tobě dupou v Čechách, tím máš větší úspěchy na výstavách venku“. Slova v pravdě prorocká. V závěrečné losovací tombole žádné naše číslo nepadlo, což je jedině dobře. Pytel s krmením už bychom neměli v autě kam dát. Výstava končí slavnostní fanfárou, ale já stále ještě nevěřím, že je to všechno skutečné. Probere mě až chlad před halou, který mi rychle zalézá pod výstavní oblečení. Tak šup vyvenčit a jedeme. Než se dostaneme do hotelu, je půl dvanácté. V recepci sedí asi dvacet mírně rozjařených hostů. Když spatří pohár, který sebou samozřejmě bereme na pokoj, zahvízdají údivem, pak chvíli spontánně jásají a nakonec začnou společně zpívat písničku „We are the Champion“ od Fredie Mercuryho. Zase mě dostali. Po tvářích mi tečou slzy jako hrachy a to mi vydrží ještě pár dnů pokaždé, když kolem obrovitého poháru procházím. Díky za krásné zážitky Maďarsko. Díky vám, kamarádi, kteří nám, českému chovateli i českému chovu úspěch ze srdce přejete. A díky i vám, nepřející, protože právě vaším přičiněním jsou jakékoliv úspěchy o to sladší.

O výsledcích a dvou mezinárodních výstavách v Budapešti čtete zde.

Ing. Libuše Brychtová (29.10.2001)

Posuzovala: Karin Bernardis (Rakousko)