|
* FOTO 1.
(25), FOTO 2. (25) - 1st showing day.
Budou přibývat postupně. Máme jich přes 600 od většiny plemen!
Díl první - Před odjezdem
Marně
přemýšlím, co se vlastně stalo posledním důvodem k rozhodnutí
vyrazit do Brazílie i s Gessi. O tom, že na světovou výstavu psů 2004
v Rio de Janeiru pojedeme, přispěla naše neúčast v Mexiku 1999,
která nás docela mrzela. Od roku 1994 jsme kromě Helsinek a zmíněného
Mexika byli na všech světových výstav, ať už s nějakými psy
nebo bez nich. Pro návštěvu Ria se našlo důvodů hned několik. Naše (moje
a manželova) láska s tanci, mezi které patří i brazilská samba, to,
že jsme zatím nikdy nebyli na americkém kontinentě, příhodná domácí
situace, déle trvající absence naší společné zahraniční dovolené a tak
dále. Poslední kapičkou byla upoutávka na další světovou výstavu v Dortmundu
2003, která díky krásným tanečnicím samby v kostýmech zvedla ze
sedadel kde koho. Od té chvíle ale bylo jasné, že my dva s manželem
nebudeme v Riu chybět, tím spíš, že do termínu cesty spadaly i moje
narozeniny. No řekněte sami, nelákala by i vás oslava na
jihoamerické pláži?
Když
se mě kdosi poprvé zeptal, zda jedu do Ria se psy, měla jsem na tváři výraz
s čitelnou pochybností o duševním zdraví dotyčného. Na evropské výstavě
loni v Bratislavě po zisku Akimkova
Evropského vítěze a po dalších dotazech více zahraničních vystavovatelů
ve mně začal hlodat červík pochybností. Je to vážně tak bláznivé,
vyrazit do Ria se psem? Zvládli bychom to? Neměla jsem v té době tušení,
zda je to vůbec z naší republiky možné, jestli nespadáme třeba mezi
státy s karanténou, jestli potřebujeme víza, jak dlouho se tam letí a
podobné „nepodstatné“ maličkosti. S lehkým studem přiznávám, že
moje znalosti o Brazílii končily na úrovni samby a světoznámého karnevalu,
vyhlášené brazilské kávy a těžby drahých kamenů, o Riu jsem věděla
snad jen to, že je jeho dominantou socha rozpaženého Krista nad městem,
znala jsem pláž Copacabana a jen po očku jsem sledovala popularitu země,
jako fotbalové super velmoci. V listopadu se na mě v belgickém
Kortrijku, kde Gessi získala jubilejní 50. titul vítěz plemene, obrátil
jeden ze známých reportérů a více konstatoval než se ptal: „S Gessi ale
jedete do Brazílie určitě, že? Výstava by tam měla být moc pěkná.“ A
mě najednou ta myšlenka už tak šílená nepřišla.
Asi
není pochyb o tom, že psem,
který nás mohl s nějakými teoretickými šancemi reprezentovat v daleké
zemi, byla jen Gessi. Akimka jsem s omluvou ale sebekriticky vyloučila a na někoho
z mladých jsem nenašla odvahu pro předpokládané vysoké nároky na
dokonalost předvedení. S úsměvem jsem říkala, že se Gessi vlastně
pojede podívat „domů“, protože je krví čistá američanka "Gingery´s".
Výstavní výsledky nemá špatné, vystavuje se pěkně a jako pokaždé na světové
výstavě bych zisk ocenění „výborná“ v očekávané silné
konkurenci považovala za skvělý. To, co mě ale lákalo vůbec nejvíc, bylo
zavystavovat si mezi profesionály, pocítit zdejší atmosféru a proběhnout se
v americkém výstavním kruhu. Prostě zažít na vlastní kůži něco,
co mi život nabídl a já to mohla využít. Taková šance se už nemusí
opakovat.
S vědomím
toho, že v Brazílii vládne profesionální systém vystavování a psi létají
po celém kontinentě letadly tak často, jako u nás jezdí na výstavy autem,
jsem o Vánocích prošla internet a získala první informace o tom, co nás může
čekat. Předně vízová povinnost pro mě i manžela, domluva převážně v portugalštině
(anglicky jen s obtížemi a sporadicky), kolem 15 hodin zaoceánského
letu, časový posun vůči Evropě 5 hodin, teplé a velmi vlhké počasí (začátek
místního podzimu), celkově nebezpečná situace ve městě, vysoká
kriminalita (nenoste žádné prstýnky, hodinky, šperky, fotoaparáty …), běžně
nezjistitelné veterinární podmínky pro psa. Než jsem na první lednovou uzávěrku
zaplatila 60 USD za Gessi na obě výstavy, čekalo mě intenzivní telefonování.
Veterinární správa, ministerstvo zemědělství, brazilská ambasáda,
ministerstvo zahraničních věcí a už si ani nepamatuji, kde všude jsem
recitovala svůj zestručněný nápad odletět na otočku se psem na světovou výstavu do
Brazílie. Nikde se mi nepodařilo zjistit, co potřebuji k tomu,
abych s Gessi nejen odletěla vybavena patřičnými doklady, ale abychom
se také všichni v pořádku vrátili, protože Česko nemá s Brazílií
uzavřenou tzv. fitosanitární dohodu o vývozu zvířat. Poslední instancí
se mi stala až veterinární správa letiště Ruzyně. Ochotný a vlídný pan
doktor mi našel a přerecitoval, co všechno je třeba, vybavil mě praktickými
radami na cestu a popřál nejen příjemný pobyt, ale i hodně štěstí. Od té
chvíle kdesi v dálce nesměle vykoukla možnost, že by se cesta
mohla uskutečnit a že se Gessi po cestě do portugalského Porta zase proletí
letadlem.
Mojí
naprosto základní podmínkou pro přepravu Gesky bylo její cestování na
palubě letadla se mnou. Kdyby měla jít do nákladového prostoru, nechala
bych jí bez mrknutí oka doma. Propadnutí výstavního poplatku by bylo to
nejmenší, o co bychom přišli a nemínila jsem fenku vystavit jakémukoliv většímu
riziku. Manžel začal zajišťovat letenky a další legrácky na sebe
nenechaly dlouho čekat. Naše letenky se podařilo zaknihovat poměrně snadno,
pominu-li fakt, že se náš výlet termínově prodlužoval pro
obsazenost letadel. Naše domácí situace nám bohužel neumožňovala zdržet
se v Brazílii déle, než bylo nezbytně nutné, a tak jsme sháněli co
nejdřívější let nazpátek. Odlet se začal rýsovat na 13. dubna večer, návrat
kolem 20. dubna s jediným přestupem na trase z Prahy do Ria de Janeira ve
Frankfurtu. Evropská část letu pod hlavičkou ČSA byla bez problémů, zato
brazilský VARIG, oficiální partner světové výstavy, nám potvrdil psa na
palubu pouze z Ria do Prahy a nikoliv z Prahy do Ria. Patová situace,
kdy jsme požadovaný rozměr přepravky se psem na palubu zmenšovali až do
velikosti vhodné leda tak pro akvarijní rybičku, se vyřešila až tři týdny
před odletem! Ale vyřešila, a to díky skvělým dámám ve službách ČSA, kterým
patří moje veliké poděkování za pomoc.
Na
jarní část výstavní sezóny jsem naplánovala výstavy tak, aby si Geska ještě
trochu zaběhala a zatrénovala. Z Anglie z Crufts jsem se ale v březnu
vrátila s naprosto novými poznatky ohledně způsobů vystavování a od
základů začala učit Gesku „americkým zvyklostem“. Jarní sluníčko
jsme obě vyhlížely netrpělivě a vždy připravené k vycházkám,
protože fenka nemohla jet do Ria jako bledulka. Předpokládala jsem totiž, že
americká konkurence bude po americkém létě krásně opálená. Nemalou péči
jsem věnovala fyzické kondici nás obou a vůbec celkové pohodě, abychom všichni
cestovali s pocitem, že jsme pro dobrý výsledek udělali maximum. Jenomže
to nejzapeklitější nás teprve čekalo.
S blížícím
se termínem výstavy nabraly naše přípravy na obrátkách. Připravit fotky
ve správné velikosti na víza, zjistit kde je brazilská ambasáda a kdy úřaduje,
ověřit vše, co vše je třeba. Deset dní před odletem začal
fofr. Brazilská ambasáda úřadovala v kratších hodinách, než bylo
uvedeno na internetu, takže se podání našich víz o den zdrželo. Do vyřizování
veterinárních podmínek padly Velikonoční svátky včetně pondělka před
naším úterním odletem, takže vyřízení razítek jsme museli zvládnout
poněkud výjimečnou cestou a za přispění ochoty všech, kterých se to týkalo.
Začal oběh, nad jehož zvládnutím mi jde hlava kolem ještě teď: podat žádosti
o víza na ambasádu (naše vyplněné formuláře, stažené z internetu
nebyly těmi správnými, takže všechno přepsat a podat na těch správných
– tiskopis se lišil ve dvou kolonkách s důležitostí barvy ponožek
žadatele!); dojet do určené banky zaplatit poplatek za víza (číslo konta
na webu nenajdete, dají vám jej na lístečku až na ambasádě a platbu v UDS
musíte udělat hned); vrátit se zpět na ambasádu s potvrzením o platbě;
dozvíte se, že na ambasádu musíte s doklady pro psa, které však není
možné potvrdit dříve, než v den odletu; doklady musí být přeloženy
do portugalštiny, potvrzeny veterinářem, městskou veterinární správou,
konzulárním oddělením ministerstva zahraničních věcí a brazilskou ambasádou;
Až při podání těchto dokladů vám oznámí, že i za psa je třeba
zaplatit další částku v UDS v bance, a tak si zopáknete cestu do banky. K
tomu manžel naštěstí včas zjistil, že v Riu de Janeiru je napětí
jen 110V (nikoliv 220V jako u nás), čili tu nefungují naše fény, holicí
strojky, nabíječky mobilů, baterií a podobně
atd.. Do toho mi stále chybělo potvrzení o přijetí Gessi na výstavu,
ačkoliv jsem brazilské pořadatele bombardovala e-maily pravidelně každý
den. Přiznám se, že ještě na mezinárodní výstavě v Miskolci (dva dny před
odletem) jsem byla smířená s tím, že Gessi nakonec neodletí. Chtěla
jsem si světovou výstavu užít a ne riskovat za každou cenu.
Ačkoliv
se to zdá zvláštní, v době největšího stresu a shonu se věci
najednou začaly nějak řešit samy. Stihla jsem znalecký překlad Gessinčiných
dokladů do portugalštiny včetně dalšího úředního potvrzení (bez něj by mi ambasáda
překlad nepotvrdila, ale to jsem se dověděla až daleko později :)), tisk
nových vizitek, oběhání veterin i všech předepsaných psích razítek, zakoupení
nové přepravky správné velikosti, fénu fungujícího na slabší napětí
atd. Čtyři dny před odletem jsme konečně drželi v ruce samostatné
letenky i pro fenku na palubu, z Brazílie mi potvrdili přijetí Gessi na
výstavu a v den odletu v půl dvanácté dopoledne jsem si z brazilské
ambasády konečně odnášela poslední úřední dokument. Jak se zdá, už za
pouhých šest hodin odletíme do Ria
všichni tři!
Díl druhý - Z Prahy až do Ria!
Třináctého dubna večer nás kamarádka Lucka, která v době naší nepřítomnosti
opatrovala domácnost i psíky, dovezla na letiště v Ruzyni. Odbavení
proběhlo hladce a Geska, kterou jsem nechávala před cestou běhat tak
dlouho, jak jen to bylo možné, s vesele vztyčeným ocáskem a samozřejmě na
vodítku, chutě vyrazila po mramorové dlažbě směrem k místu našeho
odletu. Chovala se vzorně, na udivené cizince se skoro usmívala a z
dálky si pozorně prohlížela zboží ve Free shopech. V jedné z chodeb jsme
potkali dvě zaměstnankyně letiště. "Jé číňánek!" ozvalo se jásavé
zvolání jedné z nich. "Nejste vy paní Brychtová? A tohle je jistě
Gessi!" Asi jsem se překvapením nezmohla na kloudné slovo. Ukázalo
se, že nadšená paní je známou majitelky naší Belissky, od které bude chtít
štěňátko, samozřejmě ví, že Gessi letí do Ria a přeje nám moc a moc
štěstí! Bylo to poslední pohlazení po dušičce v naší republice. Nesmím
samozřejmě zapomenout na všechny ty, kteří nám před cestou volali a posílali
esmesky s tím, jak moc nám drží palce. Před dlouhým putováním do neznáma
bylo každé milé slovo jediným lékem na nejistotu. Díky kamarádi! Gessi
se u vstupu do letadla sama uložila do přepravky a až do Frankfurtu spala
jako nemluvně.
Náhoda
a štěstí tomu chtěly, že jsme ve Frankfurtu dostali místenky na první řadu
dvou sedadel, kde je nejen více místa na nohy, ale také jeden z pultíků pro
přebalování dětí, takže Geska nemusela být (kromě vzletu a přistání)
na zemi, ale sídlila v přepravce na stolečku a sledovala dění. Tedy
sledovala dění, to zase tak moc ne, protože po večeři v půl jedenácté
letadlo potemnělo a všichni spali sladce až do rána včetně naší psí holčičky.
Pravda, v noci jsem si Gesku dala na klín, kde pod dekou prospala většinu času
v luxusním pohodlí, slastně stulená v mé náruči. Po přesunu času (o 5
hodin zpět) jsme po páté hodině ráno zahlédli z okénka sochu
Krista a než jsme se nadáli, dosedlo letadlo na plochu mezinárodního letiště
v Riu de Janeiro. Teplota 24°C, lehce oblačno se sluncem, vlhko.
Celníci od nás vybrali imigrační lístky, do kterých se
zapisuje i cestující pes, jeho "výrobní číslo a model", Hanuš
šel shánět kufr a já zdejší kancelář Ministerstva zemědělství. Našla jsem jí
podle šipek snadno. V místnosti seděl jediný pán. Na pozdrav v angličtině
reagoval portugalsky a ukázalo se, že jiná řeč už s ním nebude. Naštěstí
jsem byla vybavená kopiemi všeho, co mi mohlo pomoci v komunikaci a dotyčný
nad propozicemi Světové výstavy pochopil, že mu přijeli další zákazníci.
Převzal si ode mě pracně vyběhaná razítka a potvrzení, z očkovacího průkazu
ho zajímala jen fotka Gessi. Složku dokumentů si strčil pod paží, ukázal
rukou kamsi do prostoru letiště, utrousil něco jako "konfirmádo" a
zmizel. Po dvaceti minutách jsem začala být lehce nervózní, jestli jsem se
nestala obětí první loupeže. Doběhla jsem k Hanušovi, který už stál s
kufrem a manželi Dvořákovými z redakce Světa psů před celníky a
informovala ho o neradostném vývoji situace. Vrátila jsem se do kanceláře k
Gessi a čekání pokračovalo. Za dalších deset minut sice pán dorazil, ale
byl to někdo úplně jiný a bez papírů! Kupodivu jsme se domluvili trošku
anglicky a on porozuměl tomu, že postrádám jeho kolegu se svými dokumenty.
Pokýval hlavou, že je mu to jasné a odešel směrem, kterým před 45
minutami odkvačil jeho předchůdce. Sedla jsem si odevzdaně do kanceláře a
pomyslela si, že nám to opravdu vesele začíná. Světe div se, pánové
nakonec přišli zpět oba, ten první i s našimi dokumenty. Vzápětí jsem
zjistila, že mou pečlivě opatrovanou složku potvrzení rozešil (kulaté razítko,
nekulaté razítko), několikrát vše oxeroxoval a v asi sedmi hromádkách přinesl
zpět. Blízka infarktu jsem sledovala, jak dotyčný přehazuje lejstra po
stole jako škatulata šaktulata hejbejte se, jak je bez zřejmého systému dává
k sobě a různě sešívá. Rozuzlení na sebe nenechalo čekat. Na stole mu
zbylo sedm hromádek dokumentů a jeden list s nejcennějšími originálními
razítky z ambasády! Naštěstí si nechal posunky vysvětlit, kam list patří
a další svorkou ho vrátil na původní místo. Na jiných sedm papírů nabušil
razítka, podepsal se a s originály a s jedním balíčkem kopií mě poslal k
odbavení směrem ven.
Hanuš
se mezitím statečně dohodl, nevím jak, s přítomnými samopalníky, že bez
své "wife" se z letiště nehne a dokonce dorazil za námi k odbavení.
Přítomní úředníci si nechali ukázat Gesku (prošla se vesele po dlouhém
stole a znuděně sama zalehla zpět do přepravky), odebrali mi očkovací průkaz,
letenku pro psa, kopie veterinárních osvědčení a zmizeli stejně, jako
pracovník Ministerstva. Že by to tu bylo národním zvykem? Za námi dorazila
slovinská majitelka dvou samojedů. Splavená námahou, rudá vzteky a se
slzami na krajíčku. Vláčela sebou dva obrovské boxy (Vari kennel) se psy, výstavní
klec, potřeby pro psy, své věci a další zavazadla. O přístupu místních úředníků
se vyjadřovala nepublikovatelným výrazivem. Po další čtvrt hodině jsme
byli konečně všichni propuštěni z úřední mašinérie a poprvé se
nadechli tropického, jižně amerického ovzduší. Po příchodu do příletové
haly nás čekalo milé překvapení v podobě česky mluvící průvodkyně,
která nás přijela nejen vyzvednout a posléze ubytovat, ale také s námi
absolvovala některé výlety, přišla nám fandit na výstavu a především nám
pomohla domluvit vše, co bylo nutné. Díky ní byl náš pobyt o mnoho snazší,
klidnější a také zajímavější. Prostě dobrá česká duše na svém místě!
První
starost, kterou jsem však v Riu měla, bylo vyvenčení Gesky. Omluvila jsem se
naší malé společnosti, bafla fenku do náruče a hurá z haly ven hledat
travičku. Pod nedalekým mostem jsme našly zelené místečko a hned u něj i
pár stébélek. Geska je nedůvěřivě očichala, pak na ně pomalinku položila
packu a cukla. "Vždyť to není měkoučké jako u nás doma", postěžovaly
si její oči. "Ježišmarjá dělej Gessi, jinou trávu tady vyrábět
neumějí a ty jsi celou dobu nečůrala!", zasténala jsem v zoufalé předtuše
obvyklých cirátů s venčením. Fenka si opovržlivě odfrkla, zacouvala a loužičkou
raději podepsala místní písek!
V
osobní dodávce jsme se vydali na hodinovou cestu přes Rio de Janeiro k našemu
hotelu Atlantico Sul, který se nacházel až na západním okraji města, zato
přímo u oceánu a v klidnější městské zóně. Ubytování proběhlo skvěle,
pokoj byl vybaven standardně a ani napevno zabudovaná sprcha u stropu nás
nevyvedla z konceptu. V tomhle vedru budeme stejně pod vodou každých pět
minut. Unavení po cestě jsme jen pořádně vyvenčili ("Kakat na té píchavé
trávě, to ale fakt nemyslíte vážně, že ne?!") a nakrmili Gesku a po první sprše
zapadli na dvě hodiny do postele. V deset hodin dopoledne nás čekal první
opravdový výlet do Ria!
 Díl třetí - Cukrová homole a krásy Ria
Na prvním výletě s námi Gessi nebyla, protože pejskové na kopec, zvaný
Cukrová homole, lanovkou nesmějí. Mám ale za to, že jen co za námi
zaklaply dveře hotelového pokoje, který jsme předem vychladili klimatizací
na přijatelnou teplotu, spokojeně se rozvalila přes celou postel (letiště 2
x 2 metry) a s ulehčeným
výdechem "Konečně pohodlí", prospala dopoledne. My s manželem
jsme se díky českému výkladu naší průvodkyně rychle zorientovali, co kde
v Riu zhruba je. Po pobřeží Atlantiku a kolem přírodní rezervace jsme vjeli
taxíkem do města, prohlédli si pláž Copacabana, viděli řadu zdejších pamětihodností a také
neuvěřitelný kontrast mezi bohatou a chudou tváří města. Pro
sedmimilionové město jsou velkým problémem chudinské čtvrti, ve kterých
žije přes 50 tisíc obyvatel. Přístřešky jsou postaveny od papundeklu přes
prkna až po vlnitý plech a životní úroveň je pro Evropany téměř nepředstavitelná.
V době našeho pobytu zrovna vypukly vážné nepokoje mezi dvěma drogovými gangy a
tak se během noci stala z chudinské čtvrti nejpřísněji policejně střežená
oblast. O vojáky se samopaly nebyla nouze a policejní hlídky jsme viděli na
každém rohu. Pokud se nepletu, pak stručná zpráva o situaci proběhla i v
českém tisku. Nicméně turistických míst se díky bezpečnostním opatřením
události nedotkly a my jsme si tak mohli vychutnat krásy města plného
paradoxů. Pohled z Homole na Rio a na protější kopec Corcovádo byl úchvatný,
jen socha Krista se nám vytrvale schovávala do mraků. S manželem jsme ale
byli klidní. Pokaždé, když někam cestujeme na výlet, udělá se krásné
počasí. A tak díky trpělivosti mého muže vznikla i fotka,
kde mi slavné Corcovádo trůní v dlani! Pečlivě uschovaná jízdenka z
lanovky mi bude dlouho připomínat, kde, jak neuvěřitelně a jak fantasticky jsem
v roce 2004 slavila narozeniny!
První den na výstavě
Pokračování
zase až
zítra …(přednost mají reportáže do časopisů s pevnou uzávěrkou).
Těšte se na fotky peruánů a mexičanů!

Ze soutěže CCD v kruhu.
Čínský chocholatý pes
- Chinese Crested Dog
CACIB 16.4.: Adrian Landarte (Uruguai)
WDS CACIB 18.04. David Ojalvo (Argentina)
Bitch:
Gessi Modrý květ - hairless
Result: 2x Ex. 1, 2x CAC, 2x CGC, 2x CACIB, World winner 2004,
2x Best Bitch, 2x Best of Opposite Sex (BOS), Champion of Brazil
Owner: Libuše Brychtová, Czech republic
Dog:
Whak the Weird von Shinbashi - hairless
Results: 2x Ex. 1, 2x CAC, 2x
res. CACIB, Champion of Brazil
Owner: Sascha Köber/ A. Demski, Germany
Dog: Bayshore´s
Paten Pending - hairless
Results: 2x Ex. 1, 2x CGC, 2x CACIB, World winner 2004, 2x Best Dog,
2x Best of breed (BOB), Best in Group 3 (at CACIB show 16.4.2004)
Owner: Maria Elena Fernandez Lobeira, Mexico
* Tady
najdete on -
line výsledky všech
plemen z obou výstav v Riu.
22.04.2004
- Ing. Libuše Brychtová, foto: Ing. Hanuš Brychta
|