|
Osoby a psi z našich řad: Akim Hvězda
z Podmok, Angelika Nezkrotná markýza, Eyecatcher Taschi-Rimpo, Gessi Modrý květ, Gwendy od Zlaté
Samanty, Libuše Brychtová, Jitka Hořáková.
Ze zákulisí
Pořady se připravují většinou tak,
že s vámi pověřená osoba telefonicky pohovoří na dané téma, dost podrobně vás vyzpovídá
a z daných informací udělá podklad pro scénář. Tak tomu bylo před časem pro natáčení
Miláčků i teď pro Áčko. Nevím jak to v televizích dělají, že pro tyto úkoly mají
velice sympatické lidi, se kterými je skutečně radost hovořit. V našem případě proběhla příprava
scénáře asi 14 dní před termínem natáčení. Po pár zkušenostech už do studia s Jitkou
chodíme připravené, nalíčené po svém, oblečené v přijatelných barvách (hlavně ne v bílé!),
s vymydlenými a načesanými pejsky, se zásobami odměn a různými hračkami. Na Barrandově
jsem se vylodili z aut právě ve chvíli, kdy za námi zastavil autobus s diváky. Z pohledu
na samé náctileté nás polilo horko, protože dobře víme, že právě tahle skupina mívá nejhorší
reakce na naše pejsky. Naštěstí se ukázalo, že dnešní parta je báječná, dokonce mnozí z nich
znali i plemeno a naháčky upřímně obdivovali. S Jitkou jsme se shodly, že naše mnoholetá
snaha o propagaci konečně nese viditelné ovoce. V budově jsme jako hlavní hosté dostali
vlastní šatnu. Pejsci, jako překvapení pro hosty, na nás museli počkat na místě, než jsme
absolvovali maskérnu a kamerovou zkoušku. Pak už se zkoušelo s nimi.
Ještě si ale neodpustím podělit se
s vámi o jeden dojem a malou úvahu. Velký dojem na mě udělalo prostředí téhle televize. V době,
kdy v novinách čteme o panu řediteli ledasco, jsem musela jen tiše smeknout. Ať je pravda jakákoliv,
prostory Novy připomínají temně hučící včelín. Všude plno lidí, akce stíhá akci, vše běží
na minuty. Je vidět úžasné nasazení všech lidí. Najednou chápu, proč berou k natáčení
lidi „z ulice“ jako diváky, proč se nebojí ukázat zákulisí své práce. Mají se skutečně čím
pochlubit. Pravda, kantýna ani zdaleka nedosahuje kvalit té na ČT, ani „předsálí“ není z nejluxusnějších
(stálo se i na chodbě), ale na výsledku tyhle drobnosti nejsou vidět. Mám pocit, že práce pro
Novu je cosi, jako další z druhů adrenalinového sportu. Jak to ti lidé přežijí delší dobu
bez schvácení ze stresu? Nevím. O to víc si uvědomuji, kolik práce a úsilí stojí třeba jen
jedno Áčko. Klobouk dolů před všemi, kteří pro kteroukoliv televizi pracují. Vzpomeňte si
na to i vy, až budete doma v teple a měkoučkém křesle „konzumovat“ některý z pořadů.
Ve studiu
Možná by vás překvapilo, jak je
studio pro natáčení Áčka maličké. Takový větší obývák. Jen dovednost kameramanů udělá z miniprostoru
téměř hangár. Všechno je krásný klam. Až druhý den po natáčení jsem s překvapením v televizi
sledovala, jak místo, kde jsem sama seděla a sotva se s psíky vešla, vypadá jako pohodlná lavice
velmi přijatelných rozměrů.
Pozdvižení ve velikém ateliéru
způsobil už náš příchod. Věřím, že většina pracovníků studia nikdy naháče neviděla a
Akim s Gessi na ně působili jako návštěvníci z jiné planety. Obdivné komentáře:
„No to je věc! Jé, to je dobrý! To je nádhera a To bude vypadat dobře!“, nás zahřály u srdíčka.
Andulka s Gwendy se zabydlely okamžitě, Akim vzápětí po nich, stejně jako fenka afgánského
chrta. Jen Gessi na mě vrhla vyčítavý pohled, že ten koberec pod zadečkem škrábe. Pak se ale také
rozběhla do prostoru, s Akimem se proskočili po tribunách pro diváky a bylo vyhráno. Podle přesného
předpisu se jmény a čísly jsme opět, tentokrát všichni pozvaní hosté, vyfasovali mikrofony (jen
řetízek s číňánkem jsem musela schovat, aby necinkal) a při počítání do pěti zdárně
ukončili zvukovou zkoušku. Podle dalšího rozpisu jsme dostali přidělená místa ve studiu, na která
usedneme po příchodu při natáčení. Sympatická moderátorka čtvrtečního Áčka, Šárka
Kubelková, se s námi všemi přivítala, pohladila si pejsky, však je sama šťastnou
majitelkou, a začalo se zkoušet. Tedy zkoušet, ono se tomu říká projížděčka. Znělka, úvodní
text, titulek, příchod hosta, závěrečná narážka, předěl, host, předěl, host, předěl,
konec. Co kdo řekne se nezkouší. Nikdy dřív bych neřekla, jak je dlouhý kus cesty ze zákulisí
do studia. Hlavně je ulička úzká a dostat se tam i se psy byl oříšek pro nás všechny. Zkouška
skončila a do natáčení zbývalo dle časového harmonogramu jen pár minut. Dáváme psům volno.
Andulku nepřekonatelně zaujala odpolední svačina pana zvukaře a zjevně se lekl její snahy o
ukousnutí šunčičky. Ve finále nevydržel nápor prosebných psích očí a bagetu šel chudák
slupnout na chodbu. Asi není zvyklý na společné stolování se čtyřnohým kamarádem. Zbývá jen
pár minut. Ještě si honem stihneme odskočit (nezapomenout, že na kalhotách máte mikroport, který
nesmíte utrhnout), přivolat psíky už se hrne dav hlučících diváků. „Jů, jé, ách, ti jsou
hezcí. To jsem nikdy neviděl. Já je viděla na obrázku, já v knížce …“ Diváci si mají
o čem povídat až do chvíle, než nás produkce přesune do zákulisí a začne nacvičovat potlesk a
dupání na přivítanou. Chvíli to vypadá jako na Spartě při fotbalu. Kulisy naštěstí drží
pevně. Akim je v pohodě, ale Gessinka se tváří dost zoufale. Pod vidinou piškot ovšem
nasazuje opět profesionální výraz a jen mrská oušky pod návaly rámusu.
Pozor – jedeme
Běží úvodní znělka. Z tmavého
zákulisí slyšíme první rozhovor moderátorky s divačkou, mladou slečnou. Je báječná. Za nás
všechny výstižně shrnuje, co pro nás pejsci znamenají, jak dovedou lidem zlepšit náladu, jak úžasně
pomáhají. Než se nadějeme už do arény naostro vstupuje Jitka. Čas náhle nabírá jinou rychlost
a už za chvilku je řada na mě. Zdá se mi, že než jsem se propletla kulisami, uběhla celá věčnost.
Psíci si mi sedají na klín. Jitčiny holčičky spokojeně šmejdí po studiu a páskují piškoty,
které mezi sebou mají diváci. Šárka Kubelková se dovoluje, zda si smí naháčky pohladit. Postrčím
Gessi dopředu, protože je moderátorce nejblíže. Chtělo to sušenku do ruky, ale Gessi se pohladit
nechává. Akima sice zamrzí, že nebyl středem pozornosti, ale vynahradí si to zanedlouho s vedle
sedící paní učitelkou. Připraveny jsou videoukázky z natáčení v dětském domově,
které Jitka komentuje. Mezi rozhovorem si uvědomuji, kolik věcí musí moderátor vnímat. Svého
partnera, jeho odpovědi, kamery, produkci, která nejčastěji signalizuje, že jsme překročili čas
a posléze zuřivě pobíhá mezi kamerami a rukama připomíná větrný mlýn a dnes ještě ke všemu
nesmí zakopnout o všudypřítomné psíky. Konečně střih a předěl. Vstupuje poslední host se
psem. Afgánka si jako správná herečka s laskavým pohledem pokládá hlavu na klín své panička
a jasně dává najevo, kdo je tady pro ní nejdůležitější. Přichází paní ředitelka s dětmi z mateřské
školky. Tyhle děti pejsky neviděly, je to pro ně bezprostřední překvapení. Šárka Kubelková se
snaží s dětmi udělat rozhovor na téma pejsek, ale veliký monitor, kde děti vidí vlastní
obraz je výrazně silnějším lákadlem. Diváci jsou instruováni, že na monitor nesmějí při natáčení
koukat, ale dětem to nevysvětlíte. Až Šárčino zatahání za rukáv obrátí jejich pozornost k té
tetě, která se na něco ptá. Dostávají ještě do rukou piškoty a krmí Andulku, Gwendy i Bondyho.
Jedna holčička si suverénně bere Bondyho vodítko a psa si odvádí od Jitky na své místo na druhé
straně studia. Po očku sleduji co bude. Během rozhovoru se Bondy nešťastně zamotá do vodítka a
když je nejhůř nahlas si postěžuje vypísknutím. Vzorně ovšem zůstává stát a čeká na pomoc
dospělých. Vymotá ho Šárka Kubelková a Jitka bezvadně komentuje jeho klidnou reakci jako typickou
pro projev správného canisterapeutického psa. Za chvilku je Bondy zase svázaný, děti přece jen
netuší, co je to práce s vodítkem, ale tentokrát zasahuje vedle mě sedící paní ředitelka.
Všichni máme co dělat a zdá se nám, že teplota ve studiu dosahuje bodu varu. Gessi chrupe sušenky,
které jí dává za mnou sedící mladá sympatická slečna, Akim si pozorně prohlíží proces natáčení
a občas se na mě mrkne, jestli to souhlasí. Hladím ho a chválím, že je vzorný kluk. Dávám dětem
další piškoty, aby měl Bondy také svůj program. Zbývá ještě rozhovor s tatínkem postiženého
chlapce a pár našich posledních vět. Konec pořadu přišel nečekaně brzy, čas se vrátil do normálních
kolejí. Ještě jsme toho chtěli tolik říct. Tak snad někdy příště.
Před naším odchodem ze scény proběhne
ještě neplánovaná atrakce, bohužel již mimo zraky kamer. Malý kluk nechce Bondymu sušenku hned
najednou nechat a dává ručičky nad hlavu. Jenomže peruánec se vztyčí a ve stoje na zadních, aby
do chlapečka moc nestrčil, piškotu stejně uchvátí. Mrně vykřikne nahlas nadšením: „On mi tu
piškotu vzal z ruky. Vzal mi jí. Vzal, z ruky“, sděluje ostatním s jasným vědomím, že
je středem pozornosti. To už se pochechtává publikum i štáb ve studiu. Myslím, že se všichni
konečně mohli vytrhnout z rutiny běžného natáčení s dospělými, jejichž reakce jsou
téměř vždy stejné, a mohli si vzpomenout na svou pohotovost a postřeh při dění ve studiu. Na
nudu si s námi skutečně nikdo nemohl stěžovat
Dovětek pro škarohlídy
Je víc než jasné, že kromě naprosté
většiny normálních a soudných lidí, kteří oba pořady shlédnou se zájmem a s radostí, že
mají naháči propagaci v nejsledovanějším médiu, objeví se i tradiční šťourové,
remcalové, závistivci a nespokojenci. „Zase ta Brychtová s Hořákovou! Proč tam není můj
pes? Proč řekly tohle a tohle? Proč tamto neřekly? Zase ti jejich vořeši ….“ Máme pro takové chytrolíny jedinou odpověď: „Předveďte
se! Ukažte co jste vy udělali pro propagaci naháčů! My to děláme pro naše pejsky rády, bez
ohledu na čas, odměnu nebo vděk. Každičký člověk, který se pak ozve se zájmem o naháčka je
pro nás balzámem na duši. Jediným naším cílem je, aby naháče znalo co nejvíce lidí a aby mezi
jejich majiteli bylo co nejvíce těch skutečně ze srdce milujících.“
Libuše Brychtová, Jitka
Hořáková |